Hledání lepší mediální krajiny, nutnost adresné a konkrétní kritiky

 

oni2Nepřipadne vám zvláštní, že sice volíme přímou volbou prezidenta, parlament i senát, stejně jako místní zastupitele, ale lze jen stěží ovlivnit, kdo nám o nich před volbami referuje? A hlavně jakým konkrétním způsobem to dělá?

 

 

 

 

 

Jak velká část naší populace viděla alespoň jednou během celého svého života jakéhokoliv vyššího politika z větší blízkosti než několik metrů? Je důležité vnímat, že vše, co o dění ve společnosti víme, prochází skrze média. Skrze konkrétní osoby. Skrze novináře. Ostatně i samotný název to určuje: médium, tedy to, co se nachází uprostřed, mezi.

 

Politici a jejich úroveň samozřejmě též mají vliv na naše rozhodování, vidíme je přece v přímých přenosech, co říkají, jak mluví, ale tentýž projev může být jednou vyhodnocen jako mile přátelský, kdežto podruhé jako prázdné tlachání o ničem. Kým? Inu zase novináři.

 

 

Novináři jsou lidé, novináři nejsou andělé.

Pokud vlivná (klíčová) novinářská místa obsadí „ti, kteří spolu mluví“, je zcela zákonité, že se politika v určité zemi „zabetonuje“ na té úrovni poznání společenských jevů, na kterou ta či ona parta „dosáhne“. A protože pracovní místa takto vlivných novinářů (novinářských celebrit) jsou velmi dobře placená (často je u jejich profese uvedeno „analytik“), zcela automaticky tito novináři zastupují zájmy té sociální skupiny, ke které patří. To ovšem nemohou ukazovat otevřeně, je vhodnější, pokud se alespoň tváří středově neutrálně (Šídlo, Sedláčková), nebo dokonce levicově (Mitrofanov). Jejich myšlení a vnímání však takové pochopitelně není a sociální cítění je u nich vyvinuté málo, nebo zcela absentuje. Cílem jejich práce tak je v prvé řadě udržování statu quo, protože jakákoliv změna ve společnosti může znamenat ohrožení jejich soukromé pracovní kariéry. Jejich společným nepřítelem je tak mnohem více např. nevypočitatelný Okamura (Šídlo se mu osobně věnoval hned v pěti hanlivých článcích), než korupčníci, kteří tunelují zemi v řádu desítek ba i stovek miliard. Tito novináři nikdy nebudou detailně sledovat např. projekt Státní pokladna, přestože bychom skrze něj mohli ušetřit opravdu vysoké částky. Projektu Státní pokladna nebo-li IISSP se Evropský rozhled opakovaně věnoval viz např. text „Vláda mluví o šetření, plnou transparenci Státní pokladny však nechce“. Nebo snad víte, proč nás novinářské celebrity o projektu za 5 mld. Kč, který dělají firmy HP, IBM, Logica, SAP ČR informují tak žalostně nedostatečně?

 

Každý novinář – a to je opravdu nutné pochopit – má vždy své politické preference, přestože nám bude tvrdit opak, tedy že je nestranný, nebo že je snad až bez politického názoru. Jen málokdo z těch, kdo nás každý den informuje, má tolik etiky, aby se snažil věci názorově vyvažovat, ale když už to udělá, tak často jen formálně, aby se neřeklo. Ale toto se stane zákonitě každému. Jsme lidé s omezeným chápáním, nejsme andělé, ideální nestrannost je mimo naše možnosti – všichni straníme svému názoru, svému výkladu světa. Ať chceme, či nechceme. Navíc propadáme představě (často naprosto mylné), že když to myslíme upřímně a poctivě, že proto máme i pravdu. Právě tento jev se týká i novinářských celebrit (ty zde byly vybrány za účelem demonstrování určitého společenského jevu, nikoliv k osobnímu hanobení).

 

 

Obecně platný mechanismus: Schopní se zákonitě stávají účinnou oporou třeba i velmi prohnilého systému

Pochopme: Nejde zde o jednotlivce, nejde o konkrétní celebrity, jde o společenský mechanismus, který je obecně platný. Schopní, pilní, pracovití a spolehliví stoupají nahoru. Po čase už není jejich prvořadým zájmem pravda a další ctnosti, ale v prvé řadě snaha udržet si vysoký společenský status. K tomu je však zapotřebí konformita.

 

Důležitou otázkou je, zda existuje možnost, jak výše uvedené změnit. Tato otázka nechť se stane předmětem diskuse. Autor tohoto textu je názoru, že základní možností je častá obměna těch, kteří nás o dění ve společnosti informují. Tedy časté střídání tváří, mnohem rychlejší recyklace mediálních elit. U soukromých médií to nelze ovlivnit, ale pokud jde o veřejnoprávní média, tedy o Českou televizi a Český rozhlas, které si všichni ze zákona platíme a jejich zaměstnanci jsou tak našimi zaměstnanci, je možné tento požadavek velmi snadno prosadit. K tomu stačí dobrá vůle. Druhou možností je prostorová dislokace zpravodajských redakcí, není nutné, aby vše bylo na Kavčích horách. Redakce zpravodajství by mohla být každý měsíc v jiném krajském městě. Nepochybně by to kvalitě médií prospělo, protože nové koště dobře mete.

 

Ale vraťme se k problému našich médií. Víme již, že mezi upřímností (nebo snad vnitřní poctivostí) konkrétních novinářů a objektivní pravdou zeje mnohdy velmi hluboká propast. Víme, že to často nemusí být vědomě zlá vůle, ale že k určité společenské roli vlastně patří určitý politický názor. Takže ani nepotřebujeme tvrdit, že novináři jsou za své necitlivé a manipulující názory zaplacení, že to dělají kvůli kariéře (viz přes sto let stará citace na konci tohoto textu). Na druhé straně to však vyloučit nelze.

 

 

Bez laskavých médií laskavá společnost nevznikne

Proměna společnosti v laskavější polis nemůže nastat, dokud se nezaměříme na média a na jejich působení. A protože potrefená husa se vždy ozve, sledujme nyní bedlivě, koho osloví výzva prezidenta Zemana. Odhaduji, že velká většina – snad až 80 % novinářů – se bude jeho názorem na negativní deviaci cítit přímo osobně uražena. – Nově jmenovaný prezident jasně pojmenoval právě neschopnost „podstatné části“ médií mít tah na branku jako třetí nejvážnější problém naší společnosti – viz video na Youtube (hned po kmotrech a mafiánech a skinheadských bojůvkách).

 

 

Prezident Zeman je pragmatický technolog moci, ví, že bez peněz nebude mít vliv

Netuším, zda za prezidentem Zemanem stojí Lukoil nebo která jiná finanční skupina, bez jejíž finanční podpory by se prezidentem nestal. Víme, že i velmi sympatičtí kandidáti, jako Táňa Fischerová nebo hudebník Franz, pokud neměli za sebou silného mecenáše, dosáhli u voleb jen na přízeň ve výši 6–7 %. Příčina je mj. opět v novinářích, protože od samého počátku byli někteří kandidáti na prezidenta stavěni právě novináři do role outsiderů. Novináři tak již předem určí, kdo bude favorit. Lidské, tak lidské.

 

 

Jen malá skupina novinářů určuje diskurs v celé České republice

Pozitivní obrat nenastane dřív, než se vyřeší monopol na pravdu, který aktuálně ovládá skupina kolem ČT: Tedy ti, kteří do ČT opakovaně zvou na klíčové předvolební a povolební diskuse např. Jindřicha Šídla (dnes analytik HN, vlastní Bakala), Taberyho (Respekt, spoluvlastnil K. Schwarzenberg, dnes Bakala), Mitrofanova (Právo jsou noviny lovící ve vodách nalevo od středu, jsou jen zdánlivě levicové) atd. Je v podstatě jedno, jakým směrem z nich má kdo modifikovaný názor, jejich světonázor je podobný, jak vejce vejci, protože od nich nikdy neuslyšíte:

 

1) Jasné volání po plné transparenci veřejných financí (mám osobní zkušenost se Šídlem, Mitrofanovem, Sedláčkovou, Krnáčovou…, Tabery mě dal kvůli přílišnému naléhání ohledně transparence dokonce na blacklist).

 

2) Jasnou kritiku např. systému DONEZ, tedy obyčejnou lidskou citlivost k sociálním problémům milionů lidí, zato však u nich vždy naleznete jasné pochopení pro asociální politiku TOP-09, pochopení pro osobu KS nebo pro „úsporná“ rozpočtová opatření ministra financí M. Kalouska.

 

3) Vstřícnost k druhé straně, opozici, jejich nástrojem je buď mlčení (Tabery, Mitrofanov), nebo jedovatě cynická arogance (Šídlo).

 

 

Ohledně Václava Moravce mi kdosi řekl, že u něj vždy sleduje toto:

a) Koho si do studia nikdy nepozve

 

b) Jakou otázku nikdy nepoloží

 

c) Na co nedostane nikdy odpověď

 

* * *

 

Kde jsou noví Peroutkové a Čapkové?

Bohužel nám chybějí novináři velikosti Ferdinanda Peroutky (1895–1978) nebo Karla Čapka (1890–1938).

 

Zde dovolte dva citáty prve jmenovaného:

 

„Svoboda a demokracie. Slova, která se skloňují v mých i vašich časech. Jak si jejich obsah vysvětlujete vy?

 

Demokracie žádá udržet praktickou svobodu. V historii svoboda vždy byla nastolována jako ochranné opatření celku společnosti proti giganticky sobeckým jednotlivcům. Stav svobody je dílo kolektivní, k němuž celá společnost přispívá a do kterého celá společnost skládá své naděje. Nikdy nikdo nebyl takový obr, aby sám si vytvořil stav svobody. Demokraté se nyní spojují, aby opakovali, obnovili dávnou lidskou volbu mezi svobodou a nesvobodou. Jinak by historie klesla na úroveň hromady příhod a náhod.“

 

Citace z textu Ferdinand Peroutka: Cokoli děláme, dělejme to prostě jako lidé.

 

Deník Referendum nedávno zveřejnil ve třech částech texty F. Peroutky z roku 1932. Citujme zde hned první větu:

 

„Jakožto liberálové, pragmatisté, hlasatelé zdravého rozumu a zastánci střední cesty se musíme rozcházet s dnešním kapitalismem.“

 

Texty zde: Inteligence a kapitalismus I.

 

Ano, Zdeněk Velíšek (*1933) je skvělý autor, podobně i Jan Petránek (1931) umí projevit cit, viz Vzkaz Jana Petránka:

 

„Když se tak zamyslím ještě nad tím, co je možné s touto zemí, pak je to tvrdý nátlak veřejnosti proti těm nenažraným, kteří si dávají obrovské platy a nemají na to právo." – čas 8:10 v TV pořadu Vzkaz Jana Petránka.

 

Nebo: „Nemohu nesouhlasit s Grayem, protože jediný pokrok je, když lidské srdce bude lidštější!“ – čas 6:51.

 

Prostě stará garda má v sobě ještě často étos a poctivou slušnost. Ale kdo dál?

 

Dál mě již napadá jen Ivan Hoffman (*1952) nebo Erik Best, z mladších autorů nelze přehlédnout (jen mj.) Vratislava Dostála z Brna, vedoucího rubriky Domov Deníku referendum.

 

Závěrem dva citáty:

Karel Hvížďala:

„Problém ale je, že se těmto otázkám z nejrůznějších důvodů vyhýbají hlavně poslední desetiletí média, což vede k tomu, že se o tom, co nás skutečně ohrožuje, nevede veřejná diskuse a politici se pak mohou těmto problémům rovněž snadno vyhýbat.“ – viz text: O konci politiky.

 

A pak citát, který nedávno prošel Facebookem:

 

John Swinton (1829–1901), bývalý personální šéf novin New York Times:

„V současné době neexistuje taková věc, jako je nezávislý tisk. Víte to stejně dobře, jako já. Není mezi vámi ani jeden novinář, který by se odvážil upřímně vyjádřit svůj vlastní názor. Víte předem, že kdyby to udělal, nikdy by se to neobjevilo v tisku. Jsem týdně placen za to, že své upřímné mínění nezveřejňuji v novinách, pro něž pracuji. Vy ostatní jste placeni za stejnou věc a kdo z vás by byl tak pošetilý, aby napsal svůj upřímný názor, brzy by se ocitl na ulici a hledal by si jiné zaměstnání. Kdybych dovolil,aby se v jednom čísle mých novin objevil můj poctivý názor, do dvaceti čtyř hodin bych přišel o místo. Prací žurnalistů je zabíjet pravdu; bezostyšně lhát; překrucovat pravdu; hanobit; plazit se u nohou mamonu a prodávat svou vlast a rasu za svůj denní chléb. Vy i já víme, že věřit v nezávislost tisku je bláznovství. Jsme nástroji a vazalové bohatých mužů za scénou. Jsme skákající tajtrlíci, oni tahají za drátky a my tancujeme. Naše talenty, naše možnosti a celé naše životy jsou vlastnictvím těchto mužů. Jsme intelektuální prostituti.“

 

Michal Rusek, sobota 23. března 2013

Oprava autora, pátek po velkých mrazech, 2. března 2018:

U jména Vratislav Dostál se autor, bohužel, zmýlil. Vratislav Dostál byl oceněn vysoce odpovědnou funkcí v Radě ČT, jejímž úkolem je mj. kontrola vyváženosti vysílání České televize. Zde nevidí či spíše vidět nechce mnohé ideové manipulace a cílené neinformování o dlouhé řadě zejména politických a sociálních otázek a problémů. Nebo na tuto vysoce náročnou a také honorovanou funkci (prý 40 tisíc korun za kvartál?) prostě nestačí. Jeho současné pracoviště je zde: https://www.info.cz/writerprofile/555/vratislav-dostal.



AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 03 Březen 2018 15:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB