„Naši“ politici zase a zase burcují, proboha koho?

 

dělení společnostiJejich publikum, vyjma Prahy, zmizelo z České republiky na konci 90. let.

 

 

 

 

Být politikem je pro kognitivně deficitní typy prostě fajn. Vezměme to od úklidu „ponku“ – zavřete hubu a máte uklizeno. A co je velmi přitažlivé, tak můžete být mentálně líní, ba drahošovští, stačí jen sledovat programy George Sorose, korporativní zájmy našich elit, vyhlášené advokátní kanceláře, vše navenek jako právo a spravedlnost nebo jako programy stran, politických hnutí či jen Kocábovských iniciativ opřených o naše nezúčtovatelné peníze.

 

V zásadě lze říci, že velcí hráči si nás ohlídají. Kdo bude zlobit, bude vydán na pospas zmíněným zájmovým uskupením, jurisdikci ve všech možných podobách, nebo zpravodajským službám a robotům, kteří ho připraví o práci, prostředky a strukturovaný život.  

 

Jenže nic není v politice až tak zadarmo, a tak musíte mít v rozporu s veřejným míněním i nějaké zásady. Zmíním tu zásadní: „Kdo jiný to ukradne, než já. Kdy jindy to udělám, než teď.“ Česká republika tak v řadě případů vypadá jako osiřelý vyplundrovaný dům bez oken. Zejména střecha z došků idejí potřebuje opravit. Dnes vepřové maso dovážíme z Německa a Polska, zapomeňme proto na Slušovice, JZD, státní statky a celý dřívější československý velmi výnosný export zemědělských přebytků do světa. A tak by se dalo pokračovat, konec tomu všemu by musel udělat internista. Zde trocha ironie není od věci.

 

Proč? Jsou to záležitosti, které hlava nebere, takže nezbývá, než toto věcně ošetřit, prodlouženou částí zad, jenže tady nám hrozí rakovina tlustého střeva. Jen exministr pro všechno Jiří Dienstbier si s tím (prý) ví rady. A tak jsme se dostali k sarkasmům české společnosti a pražské honorace, kdy se mění společenské řády, ale nemění se honorace, ty si vždy podrží moc. Maximálně se trochu rozšíří, ostatně státní rozpočet naplňovaný pracujícími hlupáky, vhodné zákony, vládní nařízení a zvyklosti jim to dovolí. Tu a tam se „pravá“ autorita podpoří nějakým nezpochybnitelným oceněním. Je to v podstatě knoflíková válka, takzvané elity (finanční a tradiční) jen ukazují pindíky ve světlech reflektorů před kamerami.

 

Statečného Václava Moravce na ně! Věřím, že zde najdu oporu v Eriku Bestovi, téměř nezávislém novináři. Necháme se na to opakovaně nalákat? Bylo by to krajně trapné. Zde zvolání či výzva v duchu pražské kavárny: „Ať žije Fero Fenič a jeho Ruzyňské letiště.“ Více takových akcí. Nová identita našeho substitučního státu po tom přímo volá, poslechneme?

 

 

Privatizační zločiny zůstávají nepotrestány i v roce 2018,

takže co vlastně slavíme, nedotknutelnost některých? Tak se to mnoha lidem může jevit a také jeví. Není v tom ressentiment chátry, ale smysl pro spravedlnost a prostou pravdu, bez dekretů havlovských pravd, vysílaných pražskou kavárnou do veřejného prostoru. Úspěchy našeho státu nyní zase představují exporty, třeba německých firem do Německa a odtud (s přidanou hodnotou) do světa. Pokud si člověk oblíbí politicko-ekonomické myšlení skutečných odborníků Kellera, Švihlíkové či Šichtařové, tak minimálně ve čtyřech dimenzích chápe proč ten příměr osiřelého a zdevastovaného domu.

 

Pokud máme jako takzvané Česko navenek nějaké úspěchy, tak na základě toho, že se směšují makro a mikro data. Je pravdou, že určitá vrstva obyvatel se má skutečně dobře, to je ale vykoupeno krajně neradostnou situací nízkorozpočtových rodin, jednočlenných domácností, důchodců, invalidů, příjemců minimální mzdy, bezdomovců apod. Nemohu to doložit statistikami, a ani to není nutné, stačí se dívat okolo sebe a hovořit s lidmi, kterých se to, bohužel, týká.

 

To, jak se (doslova) vyrábí veřejné mínění, popsal exaktně Václav Bělohradský Věčný návrat historek (Právo, Salon 2018). Tady filosof velmi citlivě kontextově uplatňuje výrok Karl Krause Zpotvoření reality ve zprávě je pravdivá zpráva o realitě. Blíže K. K. Soudím živé i mrtvé (česky 1974).

 

A ocitli jsme se znova ve stopě, kterou známe, je to naše stopa osobního konstruktu, který nám (právě jen nám) zastupuje realitu. Ta je totiž nepostižitelná, podobně jako vesmír. Proto četné liturgie a kázání pražské kavárny toliko k „H“ jsou. V případě nevolnosti prý pomáhá léčivo černé uhlí anebo širokopásmový codein. Takže se nenechte od lékaře vyobcovat konstatováním o drogách! To by vám postupně odřekl i slivovici do čaje.

 

 

Rozdělená společnost

Společnost vždy byla a bude rozdělena. Abych neplýtval časem laskavých čtenářů, tak bych jen připomněl příběh tisíciletého Říma. Nic dalšího nového se po politické, ekonomické, právní a dalších stránkách společenského života vlastně neděje. Jen nápodoba dřívějšího: vědomá i nevědomá. Seneca to věděl a nezapomněl říci (Listy Luciliovi), ale nejen on.

 

Co mě na tyto pesimistické myšlenky přivedlo, Zaprvé, zpívaná poezie. Helena Vondráčková v jednou ze svých hitů sděluje: Projděte dům do všech koutů, najdete stín, jen stín... To je nejen náš aktuální národohospodářský stav, ale i jediná skutečná vyhlídka pro ČR do budoucna. Zadruhé, nedávný článek v deníku Právo (18. listopadu) s názvem Tisíce lidí slavily, politici burcovali. Dost možná však jen buzerovali, řekl bych, že je v tom rozdíl asi jako mezi slovy: výstraha a vyhrůžka.

 

   A protože tato událost znamenala ostrý start do prezidentské kampaně, ba nesmiřitelnou a krutě agresivní snahu uchopit a znásilnit veřejný prostor ve prospěch pražské honorace (nadřazená část pražské kavárny), tak nebude od věci se několika odstavci k tomuto vrátit. Konzultoval jsem, to formou denního snění, s Maxem Frischem a snad mohu uvést, že neměl zásadní námitky.

 

   Pokud si shora zmíněný článek analyticky projdeme, tak zjistíme, že tu byla řada burcujících projevů typu Bu, bu,bu…Z aspektu míst pak Hlávkova kolej, Albertov a Národní. Pokud by zde byl konsesem přijatý politický manažer, tak by krindy pindy o rozdělené společnosti dal do jednoho referátu, kde by se ocitli Jiří Dienstbier, Petr Fiala, Miroslav Kalousek Petr Gazdík, Mikuláš Bek, Tomáš Zima. Zde, možná, vyvstává úvaha typu, zda váží jejich exkrement více, jak verbální projev.

 

   Doložím, jak je to možné. V podnadpisu daného článku Kapely i masky se praví: Podle rektora Karlovy univerzity v Praze Tomáše Zimy roky 1939 a 1989 odkazují „na statečnost lidí, kteří se nebojí vyjádřit svůj názor.“ Varoval, že svoboda a demokracie nemusí trvat věčně. „Věřím, že kdyby byly ohroženy, sejdeme se zde znovu,“ uvedl.

 

 

Jeho sdělení je velmi opravdové. Doslova manifestační a proevropské, jenže zaznívá z úst člověka, který vstoupil v osmnácti letech do KSČ. Jak věrohodné, jak burcující k činům. Když k tomu přidáme jeho akademickou červenou ústroj k 600. stému výročí upálení mistra Jana Husa, tak může někoho napadnout, zda UK Praha ještě má smysl pro eticko-akademické proporce a zda má myslící a fungující Senát.

 

   Takže jediný, který nepodlehl politické atmosféře pražských jásačů (a placených provokatérů) byl Milan Štěch, který přiblížil naše ústavní pozice, které nenahrávají extrémním proudům. Jsem mu za to vděčen. Pokud tento zkušený politik bude kandidovat na příštího prezidenta republiky, tak mu rád dám svůj nepatrný hlas.

 

 

Konspirativní teorie a veřejné mínění  

V úvodu jedno velmi pozitivní sdělení, pak už to půjde (v mém konstruktu reality) do kopru. Dobrou zprávou je, že konspirační teorie z principu neexistují. Vždy se jedná pouze o neúplnou, distorsovanou a kolorovanou realitu! Dokládají to, mimo jiné, zdroje z literatury faktu, zde kniha Mojmíra Babáčka 11. září a tajné služby. Promyšlený podvod. (2010).

 

Jak je možné, že se znovu a znovu necháváme nachytat? To ozřejmuje Douglas Rushkoff v knize Manipulativní nátlak (proč tak snadno uposlechneme druhé?), Hradec Králové 2002.          

 

 

Naše nová pozice vůči EU

Neustále se České republice dostává kritiky a knížecích rad ze strany ALKOdua J.- C. Juncker, Martin Schulz. Také Mutti piraňa se ráda přičiní s jakýmkoli znevažujícím výrokem. Přitom se u ní stačí podívat na prověšené koutky úst, dále BMI, jiného snad ani netřeba.

 

   Tlak na migraci ze strany EU na ČR lze z naší strany jednoduše vyřešit tím, že Německá spolková republika přijme z naší strany za jednoho migranta 10 (slovy deset) bezdomovců, neprodleně jim dá německé státní občanství, solidní ubytování (nikoli na území bývalé Německé demokratické republiky) a průměrnou mzdu bez nutnosti pracovat. Těmi lokalitami mohou být Bonn, Heidelberg a místa, kde jsou vojenské základny cizích států a tím i pracovní příležitosti.

 

   Pokud se to současné německé administrativě nebude líbit, tak může vystoupit z EU s příslušnými sankcemi… Daleko tvrdšími jak v případě Velké Británie.

 

   Nic není, jak bývalo, dříve se jen kývalo, dnes už se to nechce, kavárna nás ojebává lehce. Ani v náznaku nejsem sprostý, jistě mi to rádi potvrdí Andrej Babiš i Bohuslav Sobotka. Výjimečný příspěvek napsal v tomto směru Jiří Jírovec: Jak politici ojebávají společnost (Parlamentní listy 2017). Zde říká: „Velký ojebátor, ministerský předseda Sobotka, má na triku použití poslaneckých náhrad na nákup bytu. Má podíl na prodeji OKD a zašantročení bytů, které Bakala dostal přídavkem. Podle medií vytáhl Bakala se svými společníky z OKD několik desítek miliard korun na dividendách. Tedy z čistého zisku. To znamená, že cena, za kterou Bakala OKD koupil, byla katastrofálně podhodnocená.“ Článek odhaluje i jiné praktiky, ale je lepší než číst pseudo/recenzi jeho nadále živý text.

 

 

Uplatníme multi-kulti a jsme nultý

   Mnoho lidí v této postHavlovské EU-laboratorní společnosti už nebaví být boxovacími pytli politiků z Francie, SRN, Rakouska, Itálie a podobně. U mladých dokonce selhává multi-kulti výchova. No nešť, navalíme tam další prachy, vzniknou další neziskovky a současně přistihneme Andreje Babiše při nepravdě. Tím se relativizuje konstatování z článku Neziskovkám jde 18 miliard. Babiš se chystá dotace pročesat. Právo 10. ledna).

 

   Vracím se k úvodu mé statě a je mi nevolno. Substitut státu nyní zvaný Česko, je obsahem, strukturou a zahraniční politikou dost možná potměšilý. Možná by to mělo vést ke změně textu naší hymny. Takže namísto: Kde domov můj… a tradiční pokračování, by se zpívalo: Kde domov můj, tak ptá se …

 

 

 

Zdroje

BABÁČEK, Mojmír 11. září a tajné služby. Promyšlený podvod. 1. vydání. Všeň: Grimmus, 2010.

RUSHKOFF, Douglas Manipulativní nátlak (proč tak snadno uposlechneme druhé?) vydání 1. Konfrontace, Hradec Králové 2002.

JÍROVEC, Jiří Jak politici ojebávají společnost. Parlamentní listy 7. 2. 2017.

BĚLOHRADSKÝ, Václav Věčný návrat historek. Právo, Salon 25. ledna 2018

ADAMIČKOVÁ, Naďa, KÖNIGOVÁ, Marie Neziskovkám jde 18 miliard. Babiš se chystá dotace pročesat. Právo 10. ledna 2018, titulní stránka.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 14 Únor 2018 10:16 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB