Příběh: Božská Ema



Krejčík Jiří film Božská EmaNe, že bych kdy vzýval k návratu socialismu, ale přinášel s sebou pár pochvalných anomálií, které by se dnes hodily, jako například levné knihy, desky, vstupenky na koncerty, do divadel a mnou od dětství hojně navštěvovaných kin.

 

 

Kina jsem míval navíc úplně zadarmo: táta byl šéfredaktorem časopisu Kino a měl kvantum volňásků, které sám nestačil použít. 



Člověk si jako vždy pamatuje výjimky z pravidel, a první z nich bylo v roce 1972 modřanské kino, které jako jediné v Praze hrálo obdobně jedinečný sovětský film Bílý pták s černým znamením. 

 

Když jsme se ženou do kina dojeli v husté chumelenici a vytasil jsem se s párem volňásků, prohlásila pokladní, otrávená, že do kina někdo v takovém počasí vůbec vešel, že se zřejmě hrát nebude. 


‚Ještě před hodinou jsem byl telefonem ujištěn, že se dnes promítá!‘ 


‚No jo, to ale ještě nebouchly kamna!‘

 
‚???‘ 


‚No jo, netopí se, je tam zima jako v kostele.‘ 


‚Jeli jsme sem přes celou Prahu, necháme si na sobě kabáty a nebude nám to vadit.‘ 


‚Hm, ale zatím jste tu jediní a to nestačí.‘ 


‚Kolik nás potřebujete?‘ 


‚Alespoň pět.‘ 


‚Žádný problém,‘ a vyndal jsem pět volňásků. 


‚Pět platících,‘ pohrdlivě konstatovala pokladní, netušíc, že to ji nezachrání. 


‚Dobře, tak počkáme.‘ 


‚Já vám můžu garantovat, že marně,‘ stupňovala svůj odpor kasa. ‚Včera jsme taky nehráli.‘


‚To taky bouchly kamna?‘ 


‚Néééé, ale nikdo nepřišel. Kdo by taky na ňáký takovýhle rusárny chodil,‘ dodala si pod nejen symbolické fousy. 


‚Pět lístků to ale zaručí?‘ 

 

‚Jo, ale jen teoreticky, protože kromě vás už nikdo nepřijde, ještě k tomu v takovémhle počasí.‘

 
Nejlevnější lístky tenkrát stály dvě koruny, vyndal jsem z peněženky desetikorunu a s vítězným úsměvem dodal:

 
‚Pět lístků, prosím, nejraději na balkón.‘ 


‚Vždyť jste jenom dva a sednout byste si mohli, kam byste chtěli?‘ 


‚Říkala jste minimum pět placených lístků, druhá řada na balkóně je nejlevnější a bude tam navíc nejtepleji. Ještě můžete říci kolegovi v projekci, že se obejdeme bez týdeníku. Děkuji vám!‘ 



Už v životě jsem nezaplatil pět lístků pro dva, ale měli jsme kino pro sebe, film byl skvělý, žádná kamna samozřejmě bouchnutá nebyla, v kině bylo teplo, jen nebyl nikdo v bufetu, abychom si koupili tehdejší mraženou pochoutku Míšu. Odpustili jsme jim to. 



Druhá výjimka, v roce 1979, se opět odehrála v kině na kraji Prahy, v Novodvorské, volňásky zase nebrali, ale tentokrát proto, že bylo vyprodáno a stáli jsme tak před kinem v naději, splněné, že nám někdo dva lístky prodá. 



Byl to také film, který se systému právě nehodil, Božská Ema Jiřího Krejčíka. Večer před tím jsem byl při příletu na ruzyňském letišti potupně vyslýchán a rostlo ve mně roztrpčení, že si takové věci musí člověk nechat dopustit – korektní fráze 'nechat líbit' by byla zcela nepatřičná. 



Film mě už úplně dostal, odcházel jsem strašně rozrušený a mé rozčilení nabylo, když u našeho auta postával postarší zachmuřený člověk v koženém kabátě a pečlivě ho obhlížel. Fízl, bylo mi hned jasné, a začal jsem konverzaci bez jakýchkoliv úvodních slušností. 


‚Chcete ho snad koupit?‘ 


‚A víte, že o tom přemýšlím?‘ 


‚Aha, já myslel, že tu děláte něco zcela jiného,‘ jel jsem dál naštvaně. 


‚Jak to víte?‘ 


‚Kdo asi postává v deset večer před kinem, aby kupoval auto? 


‚A co vy? Jdete z kina?‘ 


‚Mám pocit, že to dobře víte!‘ 


‚A jak se vám film líbil?‘ 


‚Jestli vás to opravdu zajímá, tak moc, hrozně moc! Dlouho jsem tak něco krásného a ještě přitom takové obvinění systému neviděl!‘ 


‚To rád slyším!‘ 


‚Ano? A proč zrovna vy,‘ ptal jsem se už krajně nabroušený. 


‚Protože já jsem ten film natočil.‘ 


‚Jak natočil?‘ 


‚To je můj film!‘ 


‚Váš, a proč tu takhle postáváte,‘ pokračoval jsem nevěřícně. 


‚Protože ten film chtějí zakázat a já chodím na každou projekci zjišťovat a vést evidenci, kolik ho vidělo lidí, abych dokázal, jak je oblíbený.‘ plakát Božská Ema



Auto jsem chtěl tehdy shodou okolností prodat, onen fízl přišel s tak neuvěřitelným vysvětlením svého postávání, že mě to zcela vykolejilo a přinutilo se uklidnit.


‚Tak vážně - co z toho všeho je pravda: chcete to auto koupit, nebo jste opravdu režisér Krejčík, nebo je obojí jen nějaká zástěrka?‘ 


‚Já jsem opravdu Krejčík, to auto bych také rád koupil, ale mám v dané chvíli trochu jiné starosti… A co vy, opravdu se vám ten film tak líbil?‘ 


‚Ten je naprosto senzační! Jedeme zpět do centra, můžeme Vás někam vzít nebo pozvat na skleničku a popovídat si,‘ navrhnul jsem. 


Za dvacet minut jsme vešli k nám domů, před barákem stál ještě švagr Hugo, který se k nám připojil, vzali s ženou hosta dál a já šel honem volat tátovi. 


‚Prosím Tě, přijeli jsme z kina a nabrali někoho, kdo tvrdí, že je Krejčík,‘ vyrazil jsem ze sebe. 


‚Má vystrčenou bradu a mluví trochu agresivně?‘ 


‚Má zcela vystrčenou bradu a agresivní jsem na něj zatím byl spíš já.‘

 
‚Tak nebuď,‘ vybídnul mě můj něžný tatínek, ‚to asi bude opravdu on, a dej mi ho, prosím Tě, k telefonu.‘ 



Pan režisér Krejčík se do té chvíle ani nezeptal na jméno, ani nepodíval na vizitku, a byl nadmíru překvapený, když zjistil, kdo jsme – s tátou se dlouhá léta dobře znali. 


Vypili jsme nemálo skleniček a úchvatně popisoval, jak se během natáčení ukázalo, že je film potažmo kritický k danému systému a Barrandov se snažil zabránit v jeho dotočení. Před natáčením závěrečných scén byly odepřeny kostýmy, líčení, peníze na kompars, a tak klíčová davová scéna se dotáčela se spoustou neplacených známých, co si někde posháněli dobové oblečení, sami se líčili a film byl dotočen za neuvěřitelných podmínek. 



Z večera mi zůstala v paměti nejvíce věta mého švagra, který poté, co si režisér Krejčík hořce stěžoval, že ho sedm let nenechali natočit žádný film, řekl s uznalým úsměvem: 


‚To jste do toho, pane režísér, teda pěkně šlápnul…‘ 


Jako by tušil, že skvělý Jiří Krejčík už bude do své smrti v 95 letech, v roce 2013, smět natočit jen jediný celovečerní film.

 

Božská Ema a ještě více Wajdův Muž z mramoru byly dva filmy, které mě vedly k palčivé úvaze o nutnosti emigrace. 


Jak zcela správně tvrdil Lenin: ‚Film je pro nás ve všech umění nejdůležitější!‘

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB