Fejeton: Židem za socialismu

 

Pes židem ilustraceTento příběh je hodně intimní, na úplném konci s milou a veselou pointou, hodí se možná na dlouhý víkend, ne právě vánoční. Ale třeba leckomu trochu osvětlí, co vlastně poválečné socialistické židovství může obnášet. 

 

 


Na těchto stránkách se jako bumerang vrací vtip o Sammy Davisovi Jr., který, když chce konvertovat k židovství, dostane otázku, zda už mu nestačí, že je černoch a ještě k tomu jednooký.  Je tu i celá řada těch, kdo se k židovství hlásí nebo by se rádi hlásili, aniž jsou buď židovského původu, nebo konvertovali.



V 30. letech minulého století neměly podobnou volbu ani touhu milióny a milióny Evropanů a šest miliónů z nich bylo vyvražděno ať už byl jejich postoj jakýkoliv: k strašnému osudu stačil jeden židovský prarodič, nic dalšího nic neznamenalo.



Jednou z takových rodin byla tatínkova. Prakticky asimilovaná, nenáboženská, do synagogy chodící jednou za rok, nijak bohatá, neprovokující, běžná plzeňská rodina. Nechci tu popisovat typický osud, který je výborně zachycen v celé řadě knih, divadelních her a filmů, a česká populace ho ostatně zná docela dobře a mimochodem mnohem lépe než třeba anglická.  Chci jen popsat jemně absurdní a komickou příhodu o pár generací dále, jen se k ní musím probojovat, aby dávala větší smysl.



Můj milý, laskavý, něžný, milující a melancholický tatínek se mě snažil bláhově ušetřit riziku, že by mě, nedej Bože, mohl jednou podobný osud potkat tím, že mi chtěl můj původ zatajit. Měl k tomu statisticky podložený důvod: z předválečných 49 plzeňských Goldscheiderů jich bylo vyvražděno 47, přežil jen on sám díky snad zázračnému osudu a hlavně jednomu ze svých bratrů, který ho na konci pochodu smrti 8. 5. 1945 dramaticky zachránil, detaily už vůbec vynechám.



Vyrůstal jsem tedy v ‚blažené‘ nevědomosti, byť mi řada věcí nehrála. Rodiče mé maminky byli rozvedeni, a tak jsem vlastně měl dvě babičky a dva dědečky, ale k tátovi jasně nepatřil žádný z nich. Na klavíru byla fotka tátovy maminky, o které jsem brzy pochopil, že se na ni nesmím ptát, protože se táta vždy rozplakal a to jsem nechtěl. Nesměl jsem také klást celou řadu dalších otázek, které se s rostoucím věkem nabízely, ale nebyla to jediné mystérie malého kluka, který poznával svět. Až jsem jednou v druhé třídě přišel domů ze školy a při večeři se zcela nevinně zeptal, proč mi ve škole říkají děti Iciku a nenechají si to vymluvit. Rodiče se na sebe vyjeveně podívali, máma se otočila na tátu a utrousila: A je to tu, já Ti to vždycky říkala, že to přijde, jak sis mohl myslet, že ne!



Melancholického tatínka jsem v principu nesl těžce, ale evidentně vyděšeného jako nikdy ještě hůře. I dostalo se mi vysvětlení a během deseti minut jsem seznal, že jsem vyrůstal jako vlastně někdo trochu jiný, že mám minulost, o které jsem neměl ani zdání, a budoucnost, která je evidentně nezvratně poznamenaná. Vytetované číslo na tátově předloktí vůbec nebylo telefonní a jeho drazí rodiče a bratr, jejichž osud a hlavně místo pobytu mi byly utajované se slibem, že nás snad jednou navštíví, už nikdy nepřijdou.


O pět let později jsem začal tu a tam chodit na židovskou obec a považoval se za jasně tam patřícího. Synagoga nepřipadala v naší ateistické rodině v úvahu, a všechno bylo vlastně jednoduché, jasné a fajn – žádné povinnosti, žádné problémy, ve škole mi bylo dáváno najevo, že jsem jiný, ale bral jsem to jako výsadu a otevřený antisemitismus byl, velmi rád dodám, naprosto minimální. Na obci jsem zjistil, že je nás podobných celá řada, jiní svůj původ také zjistili obdobným způsobem, také slavili Vánoce, také neměli prarodiče a měli jsme automatický pocit, že k sobě patříme a jsme jednoznačně, co jsme.



Ten největší šok mě ale teprve čekal. V sedmnácti letech mě naši pustili samotného na 6 týdnů do Francie, koupili mi jízdenku vlakem, dostal jsem devizový příděl a tetička z Ameriky mi do Paříže tajně poslala stejnou sumu. Být najednou sám v cizí zemi, v zcela jiném prostředí, nebylo ale vždy snadné, až mi osud jednou do kupé ve vlaku přihrál souvěrce ve stejném věku. Měl kaftan, pejzy, jarmulku, prostě byl takový, jako jsem měl být já sám, kdyby to bylo bývalo šlo. Hned jsem se k němu hlásil s tím, že jsem stejný Žid jako on, byť to tak možná nevypadá. Mladík mé přesvědčení ale vůbec nesdílel. Položil mi několik otázek, na které jsem s úsměvem odpovídal negativně a dodával, že v Praze nic takového nešlo a nejde. Vyjel na mne tak strašně militantním a nepřátelským způsobem, že vůbec žádný Žid nejsem a být nemohu, a zatímco Icik a podobné mě nikdy nevyvedlo z rovnováhy, tak toto mě nezadržitelně rozbrečelo. Ječel na mě ještě když jsme v Lyonu vystupovali z vlaku, kde ho očekával stejně nádherně a exoticky vypadající tatínek s celou rodinou, jemuž můj souvěrec rozčileně vysvětloval, že jel ve vlaku s nějakým podvodníkem nebo provokatérem a rozhodně kreténem.



Jeho tatínek měl s mým společnou onu melancholii, která v jeho očích postupně přešla do slz, když ke mně přišel, objal mě a říkal: já vím lépe než Ty, že to všechno nemůžeš pochopit, je mi to tak strašně, strašně líto, to se ti nikdy nemělo stát, můj syn je zaslepený, snad mu jednou odpustíš. Mohu pro tebe něco udělat, potřebuješ něco, pomoc, peníze, cokoliv…



Jediné, na co jsem se zmohl, bylo opakovat, že jsem opravdu strašně zmatený a najednou vlastně nic nechápu a nevím, čemu mohu a mám věřit. Chtěl jsem mu vysvětlit rodinný osud, život v Praze, ale na jeho syna to žádný dojem neudělalo, spíš naopak, a tak jsem to ani znovu nezkoušel. Nic mi nemusíš vysvětlovat, já to všechno dobře znám a vím, ta chyba vůbec není tvoje, ale musíš se s tím vyrovnat, je to smůla, že to musel být právě můj syn, ale to poznání by tě potkalo dříve či později tak jako tak, pochopil i bez vysvětlování a chlácholil mě, byť sám s nevýslovným smutkem.



Stál jsem v Lyonu na nádraží jako opařený ještě hodně dlouho, co kaftanová rodina odplula pryč s rozčileným tatínkem i synem, jen každým diametrálně jinak. Nikdy, nikdy, jsem nebyl tak zmatený.



Přeskočím 26 let do života v Londýně, kdy už mám sám tři děti, a mému nejmladšímu jsou 4 roky. Když se narodil, prosil mě můj do poslední chvíle strašného osudu se obávající tatínek, abych mu nedával žádné židovské jméno: stačí, že se jmenuje Goldscheider. Dlouho jsme si nemohli vybrat, ale nakonec jsem tátovi volal, že bude mít hned tři jména: Samuel Oscar Jacob. Na druhé straně telefonu bylo dlouhé ticho, táta se ještě zkoušel ujistit, zda nežertuji, ale Oskar se jmenoval jeho tatínek a bylo mu to jasné.



Nebudu se snažit vysvětlovat, proč Samuela s židovstvím nicméně spojovala víceméně jen ta jeho tři jména. Když člověk vyroste jako naprostý ateista, židovsky nevychovaný a žije s partnerkou jiného založení, tak něco jde a něco nejde.



Doháněl jsem to po svém, v roce 1991 jsem po tátově smrti vydal jako první na světě dvoj-CD s hudbou z Terezína a připravoval další obdobný projekt. Slovo ‚Jewish‘, židovský, snad bylo v té době nejfrekventovanějším v mém dennodenním slovníku.



Brával jsem Samuelka na procházky s naším labradorem Rockym a povídali jsme si, jako to děláváme na procházkách dodnes. Jednou se mě zeptal, co to Jewish vůbec znamená. Během pár vteřin mi hlavou proletěl Icik i vlak do Lyonu a uvědomil jsem si, že je vlastně ideální čas mu leccos vysvětlit. V kostce jsem mu podal, co jsem považoval za nejdůležitější, a dodal, že on sám je také zčásti Jewish.


Z jaké části, otázal se, a já bezmyšlenkovitě a stupidně dodal, že z pětadvaceti procent.


Co to je, dvacet pět procent?


Jedna čtvrtina, specifikoval jsem mechanicky.


Táto!, řekl trochu vyčítavě, a tak jsem se na něj rychle podíval a už zcela praštěně mu ukázal rukama čtvrtinu jeho těla: takovýhle kus.


Moje hlava, otázal se, když to k sobě poměřoval.


V tom ideálním případě tvoje hlava, rozesmál jsem se.


Ty jsi Jewish, ujišťoval se?


Ano, Samuelku, odpověděl jsem, vědom si, jak velmi zjednodušeně.


A co moje maminka, ta je Jewish?


Ne, miláčku, tvoje maminka není Jewish.


Šli jsem dál a můj roztomilý Samuelek ukázal na našeho Rockyho vesele ťapajícího vedle nás a otázal se: je Rocky Jewish?


Ne, miláčku, psi nejsou nikdy Jewish, odpověděl jsem rezolutně, jednoduše a pravdivě.


A pak najednou slyším, jak si můj čtyřletý Samuelek sám pro sebe říká:


So mommies and dogs are never Jewish – tak maminky a psi nejsou nikdy Jewish!


Je stokrát moudřejší než já, uklidnil jsem se, ani neví, jakou má rodinnou pravdu – a jednou by se tak třeba mohla jmenovat kniha mých vzpomínek

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB