Dopis možná pro veřejnost, v každém případě pro Janu Horváthovou

Email Tisk PDF

Horvathová Jana foto fb HorvathováAd: Je to Pyrrhovo vítězství? Lidové noviny, pondělí 10. dubna 2017, s. 11. (na snímku vlevo Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury)

 

 

 

Vážená paní Horváthová,

   se zájmem jsem si přečetl vaše sdělení. Zopakuji úvodní odstavec: Ve čtvrtek 6. 4. Proběhla v Brně veřejná debata nad publikací Kateřiny Šedé Brnox. Průvodce brněnským Bronxem, za kterou renomovaná výtvarnice obdržela cenu Magnesia Litera 2017. Veřejnost je většinou nadšena vtipností knihy, Romové se většinou bouří proti propagaci stereotypů, autorka se hájí, že jde o umění, a literární vědci dílo ocenili v kategorii publicistika. Jak se v tom vyznat?

   Na vaši otázku, paní Horváthová, odpoví příslušná fotografie Spolu v Brně, právě z onoho článku. Je zde zobrazena atakovaná autorka literárního počinu Kateřina Šedá ve společnosti dvou romských, zjevně úspěšných mladých mužů, u kterých je možná zbytečné ptát se po profesi a přínosu pro naši společnost. Asi vystačí se svojí jinakostí… Že by pohrdání nejen Kateřinou Šedou, ale i zpocenou majoritou?    

   Nepátrejme po tom, zda mají za sebou úspěšnou akademickou, uměleckou či manuální kariéru. Prostě jsou zde, tváří se velmi pobaveně a svůj zakořeněný a dále dovedně rozvíjený stín, domnívám se, promítají do své bílé a (pravdou) nebezpečné oběti. Že by ji už preventivně odmítali inkludovat? To by byl ovšem rasismus, nikoli muzeální, ale aktuální.

  Nevím, zda se u mě neprojevuje rasistický, xenofobní a populistický předsudek.  Souvislosti jsou mnohem širší a takzvaná politická korektnost nemá jen finančně a statusově zainteresované přátele přátel, ale i četné odpůrce. Nejsem si vědom, že by podobné názory mohly představovat tzv. hybridní hrozbu, pokud to pan Mareš nepojme jinak.   

   Nyní ještě čerpám z kontextu vašeho článku, přesněji podnadpisu Jen klouzání po povrchu. „Publikuje (Šedá) různé pitoreskní a často logiku postrádající výroky, které svou abnormalitou nepoučené baví a Romy urážejí nedůstojností, necitlivostí i nevkusem z narušení intimity domácností nevzdělaných lidí vyloučených ze středu všeho dění.“

   A jak dále vtipně pokračujete: „Z diskuze romských i neromských intelektuálů s čerstvě oceněnou autorkou kontroverzního díla je možné přinést dílčí závěry. Brnox na svých stránkách přináší sice upřímně sbíraná, leč povrchní sdělení, směšná svou primitivností a často zmateností…“

   To nezní dobře. Někdo by si mohl myslet, že je to zjevně osočující, že by znovu rasismus naruby?

 

Vnitřní rozpor sdělení Jany Horváthové     

   Zde bych se trpělivě ptal: „Stanovujete snad, paní Horváthová, Kateřině Šedé psychiatrickou diagnózu? Já neznám její průřez IQ/EQ, vy možná ano, kdo vám to prozradil? Nebo střílíte od boku, abyste ji zesměšnila?

   A další medvědí vývrat vašeho sdělení: Autorka tak nepřekračuje rámec běžného občana, který je při letmých nebo i frekventovanějších, ale stále jen po povrchu klouzajících dotycích s obyvateli čtvrti překvapen jinakostí jejich myšlení i projevů a nemá možnost náhledu ani vysvětlení, odkud tyto podivné reakce vyvěrají. Autorka je  záměrně nechce analyzovat ani komentovat, jen je předkládá, ale tak vlastně reprodukuje to, co všichni známe a při průchodu těmito ulicemi vídáme. Slyším ji, že namítne, že tam přece dala bylinkářku i romského virtuóza. Ale i ti jsou podáni jen jako bizarní postavy zapadající do divotvorného hrnce „vesnice ve městě“, de facto nikým nechtěného ghetta.

   Populista, by se jistě mohl ptát. Dalo se tomu předejít, kdyby svou předchozí tvorbou reagovali romští intelektuálové? Kde jsou, že by byli zavaleni makáním v NNO? Není už dávno na čase, aby vystoupili se svými poznatky a relevantně je obhájili? Otazníků je ovšem daleko více. 

   Ze všech těch nedomrlých pravd Jany Horváthové, ředitelky Muzea romské kultury, mi není dobře. V jistých částech svého sdělení se dokonce snaží vystupovat jako hodná učitelka nepřizpůsobivé žačky Kateřiny Šedé.

   Praví. Kateřina Šedá to myslela dobře, ale její záměr přiblížit lokalitu veřejnosti, aby v ní vzbudila o místo zájem, se moc nepovedl. Autorka ulpěla na začátku svého objevného procesu, kam se dostala většina z běžného vzorku této společnosti. Jenže Šedá je ceněná umělkyně, vnímaná jako elita národa, jíž obyčejní lidé věří cokoliv, však se taky její knih a výborně prodává. Má tedy obrovskou moc. Rozpor je v tom, že umělec má jakousi odpovědnost a podle mě by se měl snažit ukazovat vzdálenější obzory, než vidí většina.

   Obtěžkat někoho úkoly, jež mu nenáleží, je doktrínou zpomalení, ba přímo energetické záhuby. Stačí si představit stíhačku na ranveji, které vypnou forsáž (nápaditosti) a přidají k tomu brzdící padák vymyšlené společenské zodpovědnosti…

   Tak nějak mi připadají názory paní Horváthové. Ale každému je třeba dát šanci, tedy i mi, a tak nabízím osobní návštěvu Muzea romské kultury. Stačí ustanovit termín, zaplatit dvě jízdenky na trase Ostrava – Brno. Osobní čas a nepohodu věnuji na konto přiblížení těchto dvou paralelních světů.

   V dovětku. Narodil jsem se v době, kdy Cikáni byli běžně vnímanou součástí společnosti v rámci Československa. Tehdy ještě neexistovali Romové, profesionální Romové a nestátní neziskové organizace a tímtéž nebyl nekontrolovatelně vyčerpáván státní rozpočet; Jiří Dienstbier ml. a jeho přátelé o tom ví svoje. Ministr Chvojka už také. 

   Pro paní Horváthovou, do případné diskuze se mnou, zbývá vyčíslit škody způsobené etnikem na bytovém fondu od roku 1945. Nedávno bylo možno, v článku Na severu budou bourat za státní peníze, seznámit se s fakty druhu, že Most zbourá dva prázdné paneláky v neslavně proslulém sídlišti Chanov. (Právo, 1. srpna 2016)

   Jako konzultanta bych jí, nezávazně, doporučil Jiřího Čunka, člověka se zkušenostmi z komunální i státní správy.

 V dovětku. Se spolužákem ze základní devítileté školy Josefem Čonkou, Pepou, jsme ve Vratimově odevzdávali do místní sběrny papír. Nevzpomínám si ani na rasismus, ani na cokoli jiného, co by hatilo naše klukovské snahy uspět. Je však pravdou, že se mezi nás nemíchaly nestátní neziskové organizace.

   Kousek od nás bydlela rodina Pataky. Jejich maminka byla pozoruhodná žena a zvládala mužskou část rodiny ve složení 3 plus jedna výborně. Později si pořídila zahrádku, jak mi řekla: „Jen abych nestála se založenýma rukama, když už jsou všichni dospělí…“.   

   Hodně úspěchů milá Jano s odpovědí, doufám, že se nebudete skrývat za mlčení!     

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 19 Duben 2017 09:05 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB