F. M. Dostojevskij: Proč Západ nerozumí Rusi

Email Tisk PDF

Jsou spisovatelé, kteří se svým dílem i postoji stali svědomím národa. Ti největší dokázali přersůst svoji dobu i jazykový prostor a jejich myšlenky zůstaly univerzálním dědictvím lidské civilizace. Takových není mnoho. Jejich slova dokáží i po staletích říci něco nového.



 

 

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je myslitel, který byl již mnohokrát kritizován v různých historických epochách, zprava i zleva, ale čas, zdá se, pracuje pro jeho génia. Jesliže Lucie Bílá v počátku devadesátých let zpívala o tom, že Dostojevskij přichází, pak dnes můžeme bez zaváhání konstatovat, že už je tady. Osudovost jeho díla padla na náš svět s větší tíhou než v jeho rodném 19. století. Kdyby někdo ještě zcela nedávno řekl, že budeme ve válce s Ruskem, považovali bychom ho za chorého duchem. Svět, navzdory tomu, že se zbavil ideologických rozdílů, nenalezl mír. O sporu západní a ruské civilizace se diskutovalo ještě v době, kdy malé národy východní (a střední) Evropy teprve hledaly svůj jazyk a identitu. Břitký sloh Dostojevského odkrývá nejen motivy svérázné ruské mentality, ale také stále se opakující stereotypy evropské sebestřednosti. Jeho dílo se rodí v carské Rusi po napoleonských válkách, v době velkých nadějí a očekávání. Nadějí nenaplněných. Podobně jako dnes.

 

Záhada sfingy

Jestli je na světě země, která by byla pro druhé, vzdálené i sousední, neznámou, neprobádanou, více než kterákoli jiná nepochopenou a nepochopitelnou, tak tou zemí je, bezesporu, Rusko pro své západní sousedy,“ napsal Fjodor Dostojevskij v roce 1861 v časopise Vremja (Čas), který vydával se svým bratrem Michailem.

Žádná Čína, žádné Japonsko nejsou pro západní inteligenci obestřeny takovým tajemstvím jako Rus, v nastávající minutě, a dokonce, může se stát, ještě hodně daleko v budoucnosti. Nepřeháníme. Čína a Japonsko, za prvé, leží velmi daleko od Evropy, a za druhé, dostupnost k nim je velice složitá, zatímco Rus leží před Evropou, Rusové se před Evropany dokonale obnažují a přesto je ruský charakter vykreslen v povědomí Evropana méně než charakter Číňana či Japonce. Pro Evropu je Rus jednou z hádanek sfingy.“

Dostojevskij zná dokonale povahu západní společnosti, některá svá vrcholná díla psal během pobytu v západní Evropě. Chápe rozdíl obou civilizací ležících vedle sebe. Chápe osobitost své země a vysmívá se snahám o analýzu ruské duše:

Evropané jsou přesvědčeni, že nás dávno přečetli. V různých dobách byla našimi pečlivými sousedy podniknuta nezměrná úsilí změřit nás, naše obyčeje, byly nashromážděny materiály, čísla, fakta, uskutečnily se výzkumy, za které jsme jim nesmírně vděční, protože pro nás samotné byly neobyčejně užitečné. Ale všechno to úsilí získat z té hromady materiálů, čísel, faktů cokoli podstatného, kloudného, charakteristického pro ruského člověka, něco synteticky – pravdivého přišlo vniveč, všechna tato snaha se vždy roztříštila o jakousi osudovou, někým a pro něco předurčenou, nemožnost. Když přijde řada na Rus, padne jakási mlha na rozum těch lidí, kteří prozkoumali každé zrnko prachu a spočetli všechny hvězdy na nebi, dokonce uvěřili tomu, že mohou hvězdy z nebe sundávat.“

Kdyby vás zajímalo, co má F. M. Dostojevskij na mysli, doporučujeme shlédnout debatu současných domácích odborníků na Rusko – M. C. Putny, Libora Dvořáka a Vratislava Doubka pod laskavým vedením pana Vladimíra Kučery v pořadu Historie.cs. A co by k tomu mohl ještě klasik dodat?

Mimochodem, něco o nás vědí. Vědí například, že Rus se prostírá v takové a takové zeměpisné šířce, oplývá tím a tím, a že jsou tam taková místa, kde lidé jezdí na psech. Vědí, že kromě psů jsou na Rusi také lidé, velice divní, podobní všem a zároveň ode všech odlišní, zároveň Evropané a současně barbaři. Vědí, že náš národ je smyšlený, nemá génia, ale je velmi krásný, žije v dřevěných chalupách, ale není schopen vyššího rozvoje, kvůli mrazům. Vědí, že na Rusi je armáda, dokonce obrovská armáda, ale domnívají se, že ruský voják – vrchol mechaniky, je vyroben ze dřeva, natahuje se na klíček, nemyslí, je bez citu a proto je tak odolný v boji, ale nemá samostatné myšlení a je ve všech ohledech méněcennější než Francouz.“

Narážka na armádu je na místě. V časech Dostojevského už byla Rus opět akutním nebezpečím pro jinak mírumilovnou evropskou civilizaci. Car Alexandr II. si dovolil bez souhlasu (dokonce natruc obchodní zájmům) zbytku starého kontinentu osvobodit křesťany v jihovýchodní Evropě od Turků. Za samostatnou politiku vůči svým západním partnerům ruskou monarchii nakonec stihla odplata v podobě levicového „Majdanu“ v roce 1917 – Lenin dostal peníze na svou revoluci v Německu. Dostojevskij a Zolla byli ve své době nejhlasitějšími kritiky politiky Západu.

 

Portrét Evropana

Francouz je vždy přesvědčen, že nemusí za nic děkovat, ať už pro něj uděláte cokoli, ne proto, že by měl špatné srdce, naopak. On zkrátka ví, že ne pro něj udělali něco dobrého, ale že on sám pouze svým zjevem obšťastnil, utěšil, odměnil, uspokojil všechny a každého na své cestě.“

Archetyp dobrotivého trouby, co všechno myslí tak strašně dobře, je typický i pro dnešního „Zápaďana“. Na téma francouzských spisovatelů píšících o Rusi Dostojevskij dodává: „Francouz ví vše, aniž by se něco učil. Ještě v Paříži věděl, co bude psát o Rusku, dokonce napíše svůj cestopis před odjezdem, prodá ho svému nakladateli a až potom přijede k nám – zazářit, okouzlit a uletět.“

Neméně shovívavý je klasik k Němcům: „Vezměme svého nejbližšího souseda, Němce. Přijíždějí k nám různí Němci. I bez krále v hlavě, i tací kteří mají svého panovníka ve Švábsku, i vzdělaní, s upřímnou snahou popsat a poznat a takovým způsobem být prospěšní ruské vědě, i prostí lidí bez vzdělání se skromnějším, ale dobrosrdečným přáním péct housky nebo udit klobásy.“

Do Ruska skutečně přijíždí v té době obrovské množství Němců, podobně jako do Banátu nebo Transylvánie. Podívalo se tam také mnoho Čechů, mezi nimi i Karel Havlíček Borovský. Němci však byli nejpočetnější diasporou v carské Rusi. Jejich pocity z ruského světa shrnul Dostojevskij následovně:

Ale ať už jsou jakékoli rozdíly mezi Němcem vzdělaným a prostoduchým v jejich vědomostech, společenském významu a v cíli, který je přivedl na Rus – všichni se zcela shodují ve svých dojmech. Je to jakýsi bolestný pocit, jakýsi strach smířit se s tím, že vidí někoho sobě tak nepodobného, absolutní neschopnost dovtípit se, že Rus se nemůže změnit v Němce, a nelze ho měřit svým metrem a nakonec, veřejné nebo skryté opovržení nad námi – to je charakteristika téměř každého německého člověka v jeho názoru na Rus.“

Jednu větu věnuje také Britům: „Angličan do teď ještě není ve stavu dopustit existenci rozumného Francouze. Francouz mu oplácí stejnou mincí, dokonce s úrokem, nehledě na jejich spojenectví etchentes cordiales apodob.“

 

Nezlobme se na ně

Co že? Budeme vinit za takové mínění cizince? Obviňovat z nenávisti k nám, z tuposti, smát se jejich krátkozrakosti a omezenosti? Ale jejich mínění bylo vyřknuto ne jednou a ne jen tak někým ledajakým. Ono bylo proklamováno celým Západem ve všech formách a tvarech, i chladnokrevně s nenávistí, i křiklouny, i lidmi zasvěcenými, podlými i čestnými, i v próze, i ve verších, i v románech, i v historii, i v premier-Paris, i z oratorských tribun. Toto mínění zaznělo odevšad, ale je těžké je vinit všechny. A za co je vinit? Za jakou vinu? Řekněme to přímo: nejen tady není žádné viny, my dokonce uznáme toto mínění jako zcela normální, tedy přímo vyplývající z chodu událostí, nehledě na to, samosebou, že je zcela lživé. Věc je v tom, že cizinci nás ani nemohou pochopit lépe, i kdybychom je o tom přesvědčovali. Uvěří nám? Za prvé, Francouzi si neobjednají Vremja (Dostojevského časopis), i kdyby našim autorem byl sám Cicero, kterého bychom, mimochodem, jako spolupracovníka ani nechtěli. Ani si nepřečtou naše odpovědi Němci a podobní. Za druhé, je nutné si přiznat, že u nich doopravdy existuje jakási neschopnost porozumět nám. Oni nechápou ani jeden druhého navzájem.“

Nevíme už dnes, na co konkrétně Dostojevskij tímto odstavcem reaguje, ale není zase tak složité si to domyslet. Nejspíš to bude hodně podobné dnešním rétorickým náladám vůči Rusku v Evropě. Na fragmentech textu z časopisu Vremja z roku 1861, které byly publikovány ve svazku Dnevnik pisatelja 1873 (vydaném nakladatelem Lodižnikovem v roce 1922 v Berlíně ještě ve staré azbuce), je zajímave několik věcí. Za prvé, Dostojevskij se obrací ke čtenáři v množném čísle: „Nepřeháníme.“ Zastává pozice celé ruské společnosti, mluví jejím jménem vůči Evropě. Za druhé, a to je třeba velikánovi odpustit, zcela pomíjí některé geografické podrobnosti dnešního světa. Opravdu mu nelze vyčítat, že nezná Ukrajinu, toto jméno se používá až po jeho smrti, v Sovětském svazu od roku 1919. Evropské hranice v té době ale nepočítaly ani s Poláky či Čechy, Dostojevskij doslova píše: „Vezměme svého nejbližšího souseda, Němce.“ Text je psán ještě před vznikem sjednoceného Německa (1869), proto je Dostojevského geografická rozkročenost nad evropskou mapou pochopitelná. Svět se v té době dramaticky měnil. V žádném případě ale nelze Dostojevského vinit, že by neznal malé slovanské národy. Naopak, velice se angažoval v jejich boji za samostatnost.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 15 Únor 2015 15:24 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz