Hände hoch, Fabulo raso? Jak Klinika boří hranice poměrů...


TichoŽijeme minulostí. Topíme fosiliemi, jíme, co jsme zabili. Žijeme ze včerejší ceny akcií a když chceme smést ze stolu problém, bereme si na pomoc kolektivní paměť národa.

 

Když jsem naposled přednášel verše ve squatu Milada, byl jsem za to potrestán policejní uličkou. Zkušenost předčila očekávání i vše, co pamatuju jako rebel za komunismu, a je dost lidí, kteří si uličku a předchozí zatýkání pamatují dodnes, jakby to bylo včera... I ten řev: hände hoch, vy zfredi! Chráněn astrálním božstvem neskončil jsem v sanitkách pro zraněné, ale v zakrváceném antonu, kde podobné scény probíhaly až do rána, jen s tím rozdílem, že byly poněkud drastičtější. Když věc skončila před soudem, soudkyně prohlásila, že za policejní brutalitu nesou odpovědnost squateři; no jo, kdo tedy ale cynická logiko práva nese odpovědnost za Osvětim? Když 13. 12. zakročila policie proti lidem, kteří přišli podpořit projekt Klinika, opět skončilo několik lidí v nemocnici. Policejní mluvčí prohlásila, že „Opilí squateři se skutáleli ze svahu“, a že „Mezi demonstranty a policií nedošlo k fyzickému kontaktu.“ Prupovídku pak opakovala média do omrzení. Aktivisté se však nevzdali a dál věřili v svůj sen, jakýsi kapitalistický „tuzex“, kde si lidé budou moc dovolit luxus svobodně se vyjádřit beze strachu z propuštění, nebo z toho, že je na dálnici vybrzdí kamion. Když vyšlo najevo, že mezi zbitými jsou studenti Famu a pedagogové Univerzity Karlovy, vložila se do událostí Amnesty International, a v tisku se objevilo několik článků polemizujících se zásahem u Kliniky. Solidarita byla velká. Začalo být zřejmé, že se jedná o nový fenomén, který si chce vytvořit svůj vlastní příběh ve veřejném sektoru, že je to Fabula rasa.

 

Nezávislá iniciativa, o níž se mluví v amerických bestselerech a jíž je těžké pojmenovat. Je početná, ale možná brzy zanikne nebo naopak, stane se patrným prvkem angažovaného hnutí. Nebojí se ale prohlašovat, že obecně patří k modernímu squatingu. Zájem o Kliniku vedl i k další historické události, hnutí poprvé od r. 89 jednalo přímo s některým politickým představitelem. Významný precedens mezi aktivisty způsobil hluboký rozkol. Když ministr financí lidem zvyklým o všem rozhodovat společně, suše oznámil, že o Klinice rozhodne zcela sám, jak bude chtít, uvrhl aktivistické hnutí do totálního psychologického marastu. Hrozilo, že další z veřejných akcí na podporu Kliniky, monstrózní Den pro Kliniku, se možná vůbec neuskuteční. Nejchmurnější obavy se nenaplnily, 24. 1. se v Čechách a na Slovensku uskutečnil Den pro Kliniku, jehož se podle prvních odhadů účastnily tisíce lidí. Jen před samotnou Kliniku jich přišlo téměř sedm set. Půvabná feministka, která si vzala slovo, oznámila, že tam, kde chátrají domy, chátrají i lidé, a pak se ulicemi Žižkova vydal mohutný průvod. Po akci se všichni rozešli do pražských klubů, kaváren a galerií na kulturní program, kam kdo chtěl. Sami obávaní squateři, vděčný terč policejního hmatu, odešli na pohřeb kamaráda, a přesto, že se sešli v hojném počtu, nevypadalo to, že by se chystali vtrhnout do ulic a podpalovat policejní vozy. V názoru na Kliniku jsou za jedno: „Stejně se to jako vždycky nepovede...“, myšleno, že dům nikdy nebude otevřen pro veřejnost.

 

Na Podniku, kde byl hlavní program, panovala optimističtější nálada. Přesto ale, že vše bylo zahaleno do příjemného hávu hudby, pohostinství a tolerance, pod povrchem rostly vrásky na čele. To, že se iniciativě Den povedl, znamená jedno. Dotáhnout věc do konce. Lidé z iniciativy si teprv uvědomují, že squat není jen mejdan a dramatická hra na četníky, že squat ve skutečnosti znamená, kdo přinese vodu, sežene oheň, kdo obstará trochu lásky a uchlácholí sousedy; a v prostředí squatu tyto všední události nabývají až heroických rozměrů. Ti, kdo přišli večer do Podniku si nějakým způsobem museli uvědomit, že to všechno, to nejtěžší, Kliniku ve skutečnosti teprve čeká. Ani pro stát neskončil Den pro Kliniku happy-endem, přestože média mohou oznámit, že squaterské násilnosti se tentokrát obešly bez násilností. Klinika totiž dokázala, že je skutečnou sílou, a to sílou, která je nová a nevypočitatelná a bude si prorážet cestu napříč politickým spektrem i živly. To pro stát znamená jen jedno, buď tento „jeden jediný veřejnosti přístupný dům uprostřed rozkradeného, zahraničního města“ skutečně vydá občanům pro veřejnou službu nebo ne. V tom případě ale riskuje další masakr. Během něj už zasahující policisté ale nemusí křičet jen hände hoch, vy zfredi, ale něco mnohem horšího.

 

Foto nahoře Petr Vrabec.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB