Esej: Umírat pro ideje ? – filosofický podtext nejen Husovy pře


jan hus ilustrace z filmuHusova causa i se svými následky v českých dějinách představuje jak výšinu českých dějin, kdy myšlenky v té chvíli vyslovené předbíhaly svou dobu a byly zábleskem na časy příští v dějinách evropských, tak zároveň je tragédií. Srovnat ji lze s jinou vrcholnou chvílí v českých dějinách, s Pražským jarem 1968.

 

Intenční, nikoli obsahová, věcná obdoba a - jen takto v masarykovském smyslu dějinná kontinuita - mezi oběma jevy je v tom, že v obou případech zde vzniklo reformní hnutí, které volalo ty, kterým patřila vláda a moc, k autenticitě jejich kořenů. Tedy, aby to vzali vážně s tím, o čem mluví. Mluví-li o Kristu, aby to vzali vážně se způsobem Kristovým dosvědčeným v Písmu, mluví-li o socialismu, aby to vzali vážně s jeho humanistickou dimenzí.

 

A zároveň obě ty chvíle v českých dějinách byly tragické. O tragédii mluvíme tam, kdy komponenty, které by mohly být v souladu, se dostávají do protikladu. V řecké tragédii např. povinnost vůči rodině a povinnost vůči obci. O tragédii mluvíme tehdy, když nebyla uchopena a užita možnost najít jiné řešení. V klasickém tragickém dramatu mají na tragédii podíl všichni její účastníci. Jedni svou naivitou a přemrštěnou, sveřepou radikalitou, která ztratila citlivost pro meze možného v dané době, druzí svou nábobskou bohorovností, neschopnou dialogu. Tragické jsou chvíle, kdy věc, o níž jde, je už tak „rozjetá", že ji nelze zabrzdit, než za cenu nedůstojného pokoření se mocným. Tragické jsou chvíle, kdy ti, kteří mají moc, ztratili v zápalu nenávisti schopnost kritické sebereflexe. A tak jistě bylo tragédií, že reformní koncil, který byl schopen sesadit papeže, odsoudil a tím de facto poslal na hranici reformního kazatele.

 

Jako „básníku k básni lze jen mlčet a slova jako zrnka brát, pohladit v dlani a potom hodit- rozevlát" - (jak napsal jeden z mých studentů) – tak i k příběhu mučedníků lze jen mlčet. Z pozice kritické racionality se ovšem domnívám, že příběhy mučedníků jsou spíše důvodem ke smutku, že se aktérům tragického dějství nepodařilo najít jiné řešení, než důvodem pozdější pathetické glorifikace ze strany těch, kteří by se nikdy mučednictví neodvážili a z různých důvodů by zvolili a volí kompromisy.

 

Je dnes známým rozpoznáním, že Husova causa má svůj filosofický podtext. Hus, podobně jako jím přejímaný Viklef, patřili v tehdejší filosofické diskusi na stranu realistů. Pro realisty jsou tou pravou skutečností ideje, nikoli jevy, tedy církev neviditelná, nikoli církev jako dějinně sociální veličina. Realisté proto budou v krajním případě ochotni pro ideje umírat. Pro nominalisty jsou ideje jen nomina – jména, realitou jsou dějinné jevy. Proto nominalisté pro ideje umírat nebudou. Tragédie Husovy causy má v pozadí tuto mimoběžnost dvou odlišných filosofických konceptů. Nominalistou byl již Husův předchůdce Stanislav ze Znojma, který spor s arcibiskupem nevyhrotil a stáhl se do ústraní. Většina Husových stoupenců v Kostnici byli nominalisté. Že by sami pro ideje neumírali jim však nezabránilo, aby pro ně Husa neposlali na hranici.

 

Na koncil do Kostnice se sjely nejen nevěstky z celé Evropy, aby tam provozovaly svou živnost, jak praví dobový kronikář, (ty nejambicióznější z nich si přály obejmout ryšavé vlasy císařovy), ale též přední evropští intelektuálové, vedení vážnou a upřímnou snahou o zachránění evropského universalismu. Kardinálové Piere d´ Ailly, a Zabarella a pařížský učenec Gerson byli nominalisty. Na tomto pozadí lze možná porozumět zprávě o tajemné návštěvě Husa již těsně před jednáním v hlavním zasedání, když za ním do už ulehčeného vězení zašla zahalená postava - snad sám kardinál Zabarella - a navrhl mu, aby přijal v tehdejším chápání církevního práva přijatelné východisko, totiž aby odvolal bludy, kterých si není vědom.

 

V kolika spisech církevních autorit, z jejichž děl Hus citoval i proti němu na koncilu bylo citováno, a v kolika myšlenkách autorit přítomných na koncilu by se dala najít locí – místa, která se zcela s platnou církevní doktrínou nesrovnávala a mohla by být označena jako kacířská. Leč tato místa byla překlenuta dialektickým výkladem umné scholastiky, nebo zapadla či ušla pozornosti a nebyla těmi, kteří je vyslovili, vyhrocena do krajního konfliktu. Proto ani ze stany učitelského úřadu církve nebyla napadena. Možná, že leckteré z Husových inkriminovaných článků by bylo možno ještě scholasticky vybalancovat, kdyby tu nezněl tak nesmlouvavě požadavek, aby kněží nepanovali světsky, že kněz, který se nachází ve smrtelném hříchu neposvěcuje, a hříchy kněží aby byly veřejně trestány.

 

Hus ve své až sveřepé radikalitě si neuvědomoval, že vzít skutečně, konsekventně vážně nárok vizionáře židovské apokalyptiky Ježíše, kterého křesťanská víra intronizovala jako Krista, znamená ve všech dobách a za všech okolností skončit na kříži, neboť tento nárok se s realitou dějin, s jejichž trváním Ježíš nepočítal, nesrovnává.. Dějinná realita není příhodným prostorem uskutečnění představ iracionálního blouznivectví a radikalismu, nýbrž prostorem ustavičného „řešení problémů", (Popper). Požadavky Ježíšova kázání na hoře i jiných jeho výroků, (pokud je budeme chápat jako autentické, což ve středověku bylo samozřejmostí), jsou s realitou dějin nekompatibilní, jak nakonec po mnohém tragickém vraždění a válečném řádění na obou stranách ukázalo ukončení husitské bouře „Lipanskou křižovatkou" (titul knihy P. Čorneje, 1992).

 

A přece naděje lepšího světa, vznešené ideje a ideály změny a nápravy, ideje života v pravdě, způsobují - spolu s podložím sociálních komponent – pohyb v dějinách, jakkoli představa pokroku je krajně vágní, ba iluzorní. Nejtěžším problémem dějin je nalezení reálné a realizovatelné podoby těchto představ o lepším světě a nápravě věcí lidských. Protože to nalézt v dějinách neumíme, jsme většinou svědky ustavičných výkyvů mezi iluzorním radikalismem a nároky moci, spolu s kompromisy, které jim ustupují. Jedno pak tragicky podmiňuje druhé a zavdává příčinu k tragickým střetům. Husova causa je názorným příkladem, jak z jejího podnětu vznikají důsledky, v cause samé již implikované, ač Husem plně netušené, s nimiž by v žádném případě souhlasit nemohl. Kde je tedy ta hranice, kde rozehranou radikalitu zabrzdit a nehnat ji do krajnosti, která končí hranicí? To je jedno z nejtěžších témat mnohé dějinné chvíle i lidské situace.

 

Jít po hraně je velmi těžké. Nalézaní důstojných kompromisů, odpovědných postojů rozumnosti, je nesnadné. Proto jsou dějiny často výkyvem mezi mravním pathosem radikality na straně jedné a mocenskými pozicemi, které odmítají jakoukoli změnu a nedůstojnými kompromisy s mocí, na straně druhé. Chvíle, kdy mezi těmito protiklady proskočí jiskra, která zapálí požár – jak dokládají všechny velké revoluce – mají svou tragiku i impozantní vzepjetí. Součástí té tragiky je ovšem i následná devalvace idejí a ideálů, pro které s takovým zaujetím a nadšením vzplanul střet a pro které trpěli mučedníci.

 

Říká se, že v dějinách nejsou „kdyby". Myšlení v alternativách jako metoda řešení problémů neznamená nostalgicky přemítat o neuskutečněných „kdyby", nýbrž s odpovědnou analýzou situace předjímat naše současná možná „kdyby". I když před příběhem mučedníků lze se jen v úctě ztišit, Husova hranice nás neušetří jednoho kdyby, totiž otázky, kde bychom se v tom sporu nacházeli, kdyby ..... (Údělem filosofie je ujmout se otázek, které nikdo nechce, jak píše J.Peregrín).

 

Husova pře měla svůj filosofický podtext, V jiné podobě ho má i naše tázání i naše volba postojů a stanovisek. Obdobou filosofického podtextu tehdejšího mezi realismem a nominalismem by snad do určité míry mohl být podtext mezi přístupem existencialisticky fenomenologickým a přístupem kritického racionalismu. Podotýkám, že kritický racionalismus - (narozdíl od racionality toliko indiferentně instrumentální) - není mravně indiferentní ani nerezignuje na jednání, nýbrž je způsobem poznávání, myšlení, jednání, žití i umírání. Jeho způsoby jednání se však většinou odlišují od způsobů existenciální iracionality.

 

Tím jsme ovšem opět zcela na začátku, protože co je rozumné a co je iracionální?, zejména když kritický racionalista ví, že všechno naše poznání i všechno naše jednání je stiženo údělem omylnosti. Máte snad chuť povědět – ale snad přeci se nám někdy podařilo udělat něco, co se jako omyl neukáže. Jenže co to je a kdo to posoudí? Hus to měl o to jednodušší, že – lze snad to říci – jeho víra, že dojde spásy v nebesích, byla neochvějná.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB