ESEJ č.3: Potkám se se svou smrtí


 

Michelangelo Pieta výřez sousošíČlověk v marxismu měl žít a pracovat, jako by smrti nebylo. Jenže člověk se vztahuje k něčemu nekonečnému a zároveň je neodvratně konečný.

 

Naší redakci filozof a religionista O. A. Funda zaslal dalším esej, která je úvahou přednesenou v roce 2013 na konferenci Marxisticko křesťanský dialog v Československu. O. A. Funda se zamýšlí nad textem Milana Machovce: Tod in der  Sicht eines Marxisten.

 Předchozí eseje: Bůh se stal člověkem – mluvit o Bohu ateistickyFilozofie náboženství a náboženská filozofie

 ***

Chci přivolat pozornost k v Čechách neznámému německému textu Milana Machovce: Tod in der Sicht eines Marxisten. Text vznikl na základě přednášky Milana Machovce u příležitosti sedmdesátin Prof. Johannese Hardera na Vysoké škole pedagogické ve Wuppertalu  1973 a následně vyšel ve sborníku uspořádaném touto vysokou školou ke zmíněnému jubileu. (1) V bibliografii Milana Machovce uvedené v českém sborníku: Milan Machovec – mistr dialogu tento text registrován není. (2)

 

Dovolte mi nejprve dvě  osobní poznámky na okraj:

1) Dvě období považuji za výšiny českých dějin. Je to ideový program české husitské reformace let 1414–1432, vyjádřený čtyřmi pražskými artikuly, a je to program spojený s pražským jarem 1968 – socialismus s lidskou tváří. V obou případech šlo o sebekritický návrat k vlastním kořenům. Husitští teologové volali církev, aby vzala vážně svoji vlastní tradici a poselství o Kristu, k němuž se hlásí. Humanističtí marxisté vyzvali Komunistickou stranu, aby vzala vážně humanistické kořeny marxismu, k němuž se hlásí. Obě hnutí byla potlačena. Potlačení husitské teologie přišlo vhod Basilejskému koncilu, který se domníval, že tak zachránil hegemonii křesťanské Evropy. Potlačení pražského jara 1968 přišlo vhod nejen sovětskému bloku, ale i Západu, protože se tak socialismus sám zdiskreditoval a zároveň potlačil svou alternativu, která by eventuálně mohla být pro třetí svět přitažlivá. 

 

Protože Komunistická strana v České republice nebyla po roce 1990 schopna navázat na své dědictví roku 1968, stala se politicky neupotřebitelnou.

 

 

2) Příběh Milana Machovce je nepřehlédnutelnou ilustrací, jak intelektuální poctivost má mravní rozměr, jak vzít vážně téma, může člověka samotného proměnit v jeho přístupu k němu. Milan Machovec vzal vážně křesťanství a dějiny křesťanského myšlení. To jej vedlo k tomu, aby marxistickou filozofii upozornil na nezadatelnou dimenzi lidství člověka jako individua, aby marxismu připomněl, že svoboda je nepostradatelnou komponentou lidské společnosti a že člověka nelze redukovat jen na produkt ekonomických poměrů a vztahů.

 

Do tohoto kontextu zapadá i výše zmíněný Machovcův text. Marxismus, říká v něm Machovec, ignoroval smrt. Člověk v marxismu měl žít a pracovat jako by smrti nebylo. Jenže člověk se vztahuje k něčemu nekonečnému a zároveň je neodvratně konečný. Vše lidské, vše na čem nám záleží, jednou s konečnou platností zmizí. Toto přiznání vlastní konečnosti neznamená prázdnotu, ale činí naléhavou otázku smyslu. Rubem smrti, říká Machovec, je otázka smyslu, nejde o smrt jen jako o biologickou veličinu, nýbrž jde o metafyzickou dimenzi smrti. Popírá smrt všechno lidské úsilí, nebo posiluje, aktualizuje otázku smyslu? ptá se Milan Machovec.

 

Dlužno poznamenat, že pro Milana Machovce byla otázka smyslu klíčová. Jestliže z pozice kritického racionalismu jsem položil několikrát otazník nad smysluplností kladení této otázky, měl jsem na mysli její metafyzickou dimenzi. Byl jsem si v rozhorech s Milanem Machovcem vědom této odlišnosti a vážil jsem si, že ji profesor Machovec respektoval. Já zase respektoval, že jeho sympatie patřila héroům, vizionářským radikálům, chiliastům a mučedníkům. Mně kritický racionalismus bránil toto Machovcovo zaujetí sdílet.(3)

 

Machovec odhaluje v marxismu vnitřní rozpor. Na jedné straně chce člověka vyložit jen z ekonomických zájmů, výrobních vztahů a třídní příslušnosti, na druhé straně jej podněcuje k vzepětí pro naději lepšího světa a k ochotě  oběti pro tuto naději. V tomto marxistickém patosu naděje, říká Machovec, zaznívá  motiv křesťanské eschatologie. Marxismus se snaží člověka vyložit z ekonomických vazeb a zároveň člověka inspiruje a vyzývá, aby až po mez sebeoběti žil pro lepší svět. Žít pro lepší svět, to je náboženský, křesťanský moment v marxismu. I když Marx křesťanskou eschatologii sekularizuje, radikální nadějí budoucnosti překonává absurditu smrti, podobně je tomu v křesťanství.

 

Jenže, říká Machovec, generace synů nerozumí většinou naději otců, nechápe dynamiku jejich nadšení. Vize budoucnosti mění ve zkostnatělou ideologii a ve jménu budoucnosti páchá a ospravedlňuje zločiny. To se přihodilo nejen marxismu, ale také křesťanství v jeho dějinách.

 

Cituji z Machovcova výše uvedeného textu: „Ještě jsem nepotkal marxistu, který by si na smrtelné posteli četl Kapitál ... To svědčí o rozporu ekonomických struktur teorie a jejím hlubokým profetickým smyslem. Zde narážíme v marxismu na mezeru (Lücke), díru. ... Protože marxismus ignoruje smrt, ignoruje duchovní a morální dimenzi lidství. ... Smrt jako součást života činí hledání lidské důstojnosti a humánních hodnot závažným.“

 

Smrt pro Milana Machovce je víc než pouhý konec, smrt je výzvou vzít každý okamžik života smrtelně vážně. Odkazuji v této souvislosti na Machovcův výklad Aristotelova termínu anathanatidzein (4) Anathanatidzein  znamená – „ protismrtit“, žít proti smrti.

 

Uzavírám tento exkurz osobním  míněním: Věnovat se filozofickému tázání znamená filozoficky existovat. Filozoficky existovat znamená vědět, že se potkám se svou smrtí. Básník Otokar Březina má na svém hrobě v Jaroměřicích nápis: Básník a jeho sestra bolest. Filozofu přísluší nápis: Filozof a jeho sestra smrt. To nás odkazuje již k sokratovské a stoické filozofické autenticitě. Smrt, po které – jak jsem shodně s Milanem Machovcem přesvědčen - nic není, je víc než pouhý konec, je výzvou vzít každý okamžik života vážně a je tou poslední slavností, na které se stane zjevným, zda to, co jsme říkali, jsme mysleli vážně.

 

POZNÁMKY

1) Festsrifft zum 70. Geburtstag Prof. Dr. Joh. Harder, Pädogogische Hochschule Wuppertal, 1974

2)  Mistr dialogu - Milan Machovec, sborník k nedožitým osmdesátinám českého filozofa, edit. Kamila Jindrová, Pavel Tachecí, Pavel Žďárský, Akropolis, Praha 2006

 3) Funda Otakar A., Umírat pro ideje, a Nad Hromádkovou knížkou o Rádlovi. Oba texty jsou přetištěny in Funda, Otakar A., Když se rákos chvěje nad hladinou, Karolinum, Praha 2009,  s. 142 nn a 188 nn.

Moje kritika „posedlosti otázkou po smyslu“ je především zaměřena na hledání garancí smyslu či posledního smyslu, neznamená negativismus ani rezignaci, nýbrž pouhé konstatování, že pokud chceme užívat to příliš různými významy přetížené slovo smyl, pak jen v tom smyslu, že to, co činíme nyní a zde, má význam, aniž bychom měli potřebu se ptát další otázkou po smyslu.

4) Machovec Milan, Filosofie tváři tvář zániku, „Zvláštní vydání“ , Brno 1998, s. 135-137

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB