Hon na prezidenta

Email Tisk PDF

Zeman Milos foto CT1. Způsob, jak se naše státoprávní televize zhostila letošního výročí založení Československé republiky, předčila veškerá očekávání. Začněme zlatým hřebem jubilejního pořadu – přenosem ze slavnostního shromáždění ve Vladislavském sále, kde prezident republiky každoročně uděluje státní vyznamenání.

 

Dosud se nikdy nestalo, že by porucha oddálila začátek vysílání; sedmiminutová nejistota vyvolala nepříjemné pocity a dohady, program byl zkrácen (musel být?), takže divák neměl možnost sledovat závěr slavnosti. Každý, kdo ví, že média vyhlásila prezidentu Zemanovi válku (nikdy žádný politik u nás nebyl vystaven takovému tlaku a takové kritice typu ber kde ber), snadno se domyslí, odkud vítr vane. Výpadek proudu (byl za to někdo pokutován?) se jeví jako malá, ale hanebná epizoda v zmíněném boji, v nedůstojné parforsní štvanici, kdy hlídací psi neštěkají v zájmu demokracie, ale ve prospěch bohatých majitelů lesů a kotců. Vysílání z Vladislavského sálu mělo ještě jedno pozoruhodné předznamenání: moderátor si pozval pana Kalouska, Zemanova nepřítele číslo jedna, aby mu dal příležitost prezidenta setřít za to, že nepozval dva rektory vysokých škol; jiný politik, pan Filip, dostal možnost mluvit do mikrofonu jen proto, aby jeho možný smířlivý názor na odbojné rektory byl u pravicových diváků znehodnocen tím, že to říká – komunista. Televize, pokud jsem měl možnost vyhlašování prezidentských vyznamenání sledovat, nikdy žádný, zejména ne negativní, rozhovor o udílení cen bezprostředně před vysílání nezařadila. Ale nezapomínejme: hon na Zemana zahájený v předvolební kampani pokračuje, a nelze vynechat jedinou příležitost, aby jeho nepřátelé nepřilili olej do ohně, na kterém by se měl smažit.

 

Je zřejmé, že někteří zhrzení politikové a novináři ve svých nevybíravých útocích na Miloše Zemana v poslední době přitvrzují. Proč? Vždyť ten – dosaďte, prosím, jakoukoli nadávku – si dovolil, za prvé, pochybovat o oficiálním výkladu událostí na Ukrajině vyhlášeným Spojenými státy a Evropskou unií, a za druhé, nevyužil návštěvy v Číně k tomu, aby nejvyšším představitelům velmoci vyjádřil své znepokojení nad stavem lidských práv v jejich zemi, zejména nad tím, že Tibetu je odpírána samostatnost, že nepohodlní intelektuálové jsou pronásledováni, že studenti v Hong Kongu trpí pod vládou Pekingu a tak podobně. Jsme opravdu takovými arbitry lidských práv, jak se nám snaží namluvit pánové Kalouskové, abychom mohli vůči zemi nesrovnatelně lidnatější (na jednoho Čecha připadá 130 milionů Číňanů), nesrovnatelně složitějších geografických, hospodářských, demografických, národnostních a politických problémů vystupovat jako moralizátoři a učitelé? Neměli bychom se spíš zamyslet sami nad sebou? Komu z našich politiků a lidumilů dělá těžkou hlavu, že je v zemi přes 30 000 lidí bezdomovců a další tsíce mohou každou chvíli pozbýt střechy nad hlavou, když si ani naši bohatí preláti nepřipomínají slova evangelia o tom, že ptáci nebeští mají hnízda, ale člověk nemá kam by hlavu složil? A proč jsou u nás Rómové – ne vždy vlastní vinou – považováni za podřadnou rasu? Kdybychom měli odvahu uvažovat o lidských právech bez předem nastanovených limitů, nemohla by se kritice vyhnout ani Severní Amerika, kolébka demokracie. Jak si vysvětlíme nedávné události v St.Louis, ve státě, kde lidé nemají možnost ohlásit pouliční demontraci, a každé srocení lidí poskytuje záminku k tomu, aby úřady povolaly policii a Národní gardu vyzbrojenou pancéřovými vozy s kulomety? Houf lidí, pobouřených tím, že policista zastřelil neozbrojeného mladíka (vystřílel do něho šest nábojů), se stal předmětem policejního útoku. Výsledek? Další dva mrtví. Proč se na hranicích s Mexikem střílí? Kolik lidí tam vlastně padlo? Kde jsou jejich hroby? Dovedete si představit, že by v Evropě někdo střílel na zoufalce, kteří se u jižních italských nebo španělských břehů s nasazením života snaží dostat na pevninu? Proč v zemi, zakládající si na principu „já pán, ty pán", výsledky voleb odpovídají míře peněz, jež ta či ona strana vloží do kampaně? Kdyby Obama získal pro demokraty víc dolarů, odvrátil by porážku? Nevím. Ale vraťme se zpět k Číně.

 

Pochybuji, zda jsou naši sinofóbové s to vnímat a chápat tragický vývoj, kterým prošla tato nejlidnatější země v posledním půl století, zda ocení, že dnes Čína (podle pana Zubova, specialisty na hrůzy bolševismu, ztělesňuje současňě nejhorší vlastnosti komunismu i kapitalismu) dosáhla v dějinách tisícileté říše dosud nebývalé životní úrovně. Potlačila nejen hladomory, ale i výstřelky kulturní revoluce, civilizační i vědeckou zaostalost, a během několika destiletí zaujala na žebříčku světových velmocí druhé místo. Při všech nedostatcích, s nimiž se v tak rozlehlé a v mnoha ohledech zaostalé zemi setkáváme, nemůžeme nevidět, že dosud v Číně nikdy nebyly zajištěny základní lidské potřeby v takovém rozsahu a v takové míře, jako se podařilo dnešnímu vedení země. Zamysleli se naši obdivovatelé dalajlámy, v němž tibetští buddhisté nevidí člověka, nýbrž převtělení nejvyššího božstva, nad tím, co znamenají z hlediska našeho pojetí lidských práv povinné i nepovinné odvody desetitisíců chlapců do kláštěrů? Jen náboženský fanatik může považovat celoživotní modlení za smysl jedincovy existence. Vyvěšují-li příznivci dalajlámovi na budovách radnic tibetské vlajky, zřejmě nevědí, že nezměnitelné životní formy všem Tibeťanům vštěpuje hrstka privilegovaných statkářů a představitelů klášterní hierarchie. Pojem práv člověka v tomto tuhém feudálním systému nemá co dělat. Miliony věřících sice tuto praxi přijímají jako něco samozřejmého a posvěceného, ale to ji může ospravedlnit právě tak málo, jak málo může omluvit teroristické činy fanatických vyznavačů islámu skutečnost, že jsou šťastni, mohou-li za víru položit život.

 

2. Druhým momentem, který rozezlil Zemanovy odpůrce, je jeho postoj k ukrajinské krizi. Šéfové mediální kampaně si povolali z Ruska a z Paříže na slovo vzaté mluvčí protiputinovské opozice, aby se naše veřejnost dozvěděla, jak strašné bludy šíří náš prezident. Jedním z nich je profesor Zubov, redaktor obsáhlého souboru materiálů k dějinám sovětského Ruska. Tato kniha je takovou snůškou hrůz a děsu, že moderátor v Hyde Parku poněkud zadrhlým hlasem řekl, že z ní jde na něho strach, že neví, nemáme-li se Rusů bát. Ale vždyť přece o to jde: doutnající jiskry v krbu nové studené války se musí co nejvíc rozfoukat. Na prvním místě je nutné podat co nejodpudivější obraz protivníka. Soupeř, s kterým se v tom či onom neshodneme, se mění v nepřítele, a toho je třeba vykreslit v nejošklivějších barvách. Z Paříže přijel pan Fajnberg, aby svou autoritou statečného člověka, kterého Brežněvův režim duševně i fyzicky týral, potvrdil, že Putin je – zlosyn. Přirovnal jej k Hitlerovi a dnešní ukrajinskou krizi vidí optikou konce třicátých let, kdy demokratické státy, zatím ještě ne dost vyzbrojené, ustupovaly nacistické hrozbě. To se dnes nesmí stát, varuje ruský disident, Putinovo Rusko se chystá násilím uchvátit území bývalého Sovětského svazu, a jakékoli pokusy řešit krizi smírem, vedou do pekel. Pan Fajnberg splnil to, co se od něho v zákulisí české televize očekávalo: napadl Zemana jako „přítele ministra Lavrova" a jeho nabádání ke zdrženlivosti přirovnal k Chamberlainově mnichovské mírové misi, k appeasementu, rozuměj – k poraženectví. Není třeba pana Fajnberga přesvědčovat o tom, že jeho historické analogie jsou naprosto chybné, protože z něho mluví z hluboké vnitřní poranění, které mu nedovoluje k současnému Rusku zaujmout objektivní stanovisko.

 

Dostáváme se do magnetického pole války, kdy veškeré rozumové důvody jsou zapuzeny a kdy vědomí bojechtivých lidí na obou stranách ovládají emoce, resentimenty, vášně. Představitelé psychoanalýzy, Freud a Jung, již dávno před druhou světovou válkou popsali změny, jimiž se vyznačují lidé zaujímající extrémní názorová stanoviska. Ke slovu se ozývají podvědomé síly, podmíněné kolektivními i osobními traumaty. Jedinec vidí v nepříteli ztělesnění nejhorších vlastností, podvědomě do něho projektuje své vlastní slabosti, tím se jich zbavuje a sám před sebou se stává lepším. Je-li nepřítel rudým ďáblem, pak on je bílým andělem. Z pana Fajnberga mluví bolestné trauma, které je zesilováno ještě jedním důvodem – pobytem v cizině. Během svého dlouholetého pobytu v Holandsku jsem poznal u některých českých emigrantů zvláštní mentální proměnu: čím méně se jim dařilo uplatnit se ve svobodném světě, čím méně se v cizině cítili ve své kůži, tím hlouběji zabředávali do nenávisti k domovu, tím víc zveličovali zlé stránky československého režimu, tím víc odporu a hnusu v nich vyvolával. Tato nesmiřitelnost se nejvíc projevila u lidí, kteří neodešli do ciziny z politických, nýbrž materiálních důvodů. Ale emigračním traumatem trpí také lidé jako pan Fajnberg, kteří milují svou zemi a pobyt v cizí zemi považují za životní prohru, exil neprožívají jako osvobození, ale jako zdroj každodenního trápení.

 

Profesor Zubov, kterého již u nás někteří lidé málem pasovali na hrdinu a oběť putinovské zvůle, zůstává doma se svými dehtem malovanými dějinami Sovětského svazu osamocen. On a jeho přátelé si stěžují, protože naprostá většina občanů Ruska nemá o jeho jednostranné líčení sovětských dějin zájem. Není to proto, že by si lidé neuvědomovali hrůzy Stalinovy vlády, že by nedovedli rozlišit ideály revoluce od jejich likvidace a zrady násilnou politickou praxí, ale proto, že nesouhlasí s tím, když se celá složitá dějinná epocha promění v hlubokou černou díru, kde nenarazíš na jediné světélko něčeho pozitivního. Není možné několik generací Rusů i jiných národů jednoduše hodit do odpadní jámy historie. V dějinách naštěstí vždy existují pozitivní záměry, úsilí a činy statisíců a milionů lidí, které panující režim nikdy nemůže zcela znehodnotit a zničit. Dějiny národa nejsou dějinami jeho vládců. Pro Putina a mnoho obyvatel Ruska je klíčový podíl Sovětského svazu na porážce Hitlerovy říše věcí národní hrdosti (ale nejde jen o Rusy, ale také o Ukrajince, Bělorusy, občany Kavkazu a ostatních národností Sovětského svazu). Oslavuje-li se každoročně výročí bitvy u Stalingradu, a město přitom na několik dní dostává zpět svůj tehdejší název, není to výraz nostalgie po Stalinově režimu, ale vědomí, že diktátorovo jméno se tehdy stalo symbolem boje proti nepříteli. Dovídáme-li se, že s tímto jménem na rtech umíraly tisíce Němci nebo banderovci popravovaných komunistů, můžeme to v nás vyvolat různé pocity, ale nikdy tuto historickou skutečnost nemůžeme znehodnotit zasazením do zcela jiných souvislostí. A právě to se dnes v nebývalé míře děje. Stačí sledovat oslavy Stěpana Bandery na západě Ukrajiny, kterého místní ultranacionalisté považují za hrdinu, aby bylo zřejmé, že se tu ve velkém měřítku přepisují dějiny druhé světové války. Nepřítelem číslo jedna je pro ně Stalin, ne Hitler, který Banderovy oddíly podporoval a využíval pro své cíle. Samozřejmě Hitlerovi nešlo o svobodu Ukrajinského národa – všechny slovanské národy považoval za méněcenné a podle toho by s nimi po vyhrané válce také jednal. Stačí si přečíst Mein Kampf, kde stojí černé na bílém, že největším nepřítelem germánské civilizace představují Židé, kteří hrají v ruském bolševismu vůdčí úlohu. Stalin se dnes stává jakýmsi lakmusovým papírkem. Když pánové Zubov a Fajnberg slyší, že 85 % obyvatel země souhlasí s Putinovou politikou, považují to za důkaz totalitního myšlení. Je to jako za Stalina! Zmínění pánové by se jistě ohradili proti stanovisku ukrajinských ultranacionalistů, kteří v předvolebním boji prohlásili – pateticky to za ně řekla paní Farionová, poslankyně za stranu Svobody –, že oni přišli na svět proto, aby zničili Rusko, tu černou dírou ohrožující Evropu a svět. Také paní Tymošenková je téhož názoru, není to tak dávno, kdy v návalu hněvu vyslovila přání vidět Rusko spálené a „capany (rusáky) utopené". Panové Zubov a Fajnberg s takovými výroky jistě nechtějí mít nic společného, ale přitom volky nevolky se vezou s paní Farionovou i s ikonou oranžové revoluce na stejném válečném voze.

 

3. Pronásledovatelé „burana z Vysočiny" zbystřili slechy, když si vyslechli jeho poslední Hovory z Lán. Jako ve všech případech, i nyní zcela pominuli hlavní smysl prezidentova vystoupení. Vůbec je nezajímala podstata jeho polemických názorů na předložený návrh o státní službě a pominuli jeho hodnocení skupinky rozhněvaných žen, které před několika lety vystoupily proti Putinovi pod vulgárním logem (tato sprostota ovšem nevadila panu Schwarzenbergovi ani mnoha jeho stoupencům, aby ty „holky z podzemí" nevynesli do nebes jako příkladné hrdinky boje za svobodu), a chytli se vulgarismů, které se v Zemanově odpovědech objevily. Hlídači jazykové čistoty přitom opomenuli, že jedno vulgární slovo bylo překladem anglického názvu Prostopášných číč (je to totéž, jak říká Werich, ale nezní to tak sprostě) a druhé bylo převzato z bohatého zdroje jeho odpůrců.

 

Mediální reakce, která postihla Zemana za citace vulgárních slov, je naprosto neúměrná : tuto smršť bych přirovnal k tsunami vyvolaném plivnutím. Probíráme-li se záplavou antizemanovských prohlášení, máme dojem, že se prezident dopustil činu tak ohavného, že by měl okamžitě odstoupit. Proto pryč s jeho portréty! Škodí republice, kazí mládež! Nectí krásu češtiny! Vyjděme do ulic! Protestujme! Je známo, že někteří ředitelé škol a úřadů prezidentovy obrazy zakázali jaksi preventivně, hned po volbách, ale – uznejte, kdo by propásl vhodnou chvíli k pokračování předvolebního boje, kdo by dnes nezahájil kampaň za úplné „odzemanění" škol, úřadů i jiných veřejných míst?

 

Bylo by to všechno k smíchu, kdyby to nevyvolávalo chmurné myšlenky. Když jsem se po pětadvacetiletém pobytu v Holandsku vrátil do Prahy, již v prvních dnech mě zarazily změny, kterými u nás za tu dobu prošla čeština. Ať to bylo na ulici, v rozhlase, v televizi nebo v tisku, všude se objevovala slova, která byla dřív běžná, jak se říká, jen ve čtvrté cenové skupině, ale do veřejného prostoru neměla přístup. Již dřív jsem sledoval český literární a hudební underground a byl jsem šokován, s jakou urputností jeho protagonisté a příznivci znásilňovali český spisovný jazyk. Otevřené dveře, které nekánonizovaným formám jazyka otevřeli již moderní autoři po první světové válce, hlasatelům podzemní kultury již dávno nestačily, oni se zběsile řídili dolů po nakloněné ploše vulgarity, přesvědčeni, že tím vyjadřují svůj hnus z bolševického režimu. Tvrdili, že se tím dostávají ke svobodě, ale byla to spíš zvůle. Přesahování mezí základních pravidel společenského jednání, i těch, které nemají přímý vztah k politice, se stalo pro některé hudebníky a básníky, neústupné odpůrce Husákovy éry, principem života a tvorby. V tomto prostředí se pohybovali i chartisté, kteří v polistopadové politice zaujali vůdčí místo. Ani oni neměli žádný zásadní odpor vůči vulgárním slovům, a používali je i tam, kde později naslouchalo mnoho uší. Nikomu to nevadilo. Žádnou kritiku nevzbuzovalo ani to, že si vytvářeli vlastní pravidla, jimiž se řídili v soukromém životě. Nikdo, ani vysocí představitelé katolické zbožnosti, je nekritizovali za porušování šestého přikázání a také jim nevyčítali, že dávají mládeži nedobrý příklad. Když to nevadí kardinálům a biskupům, proč by to mělo vadit novinářům a široké veřejnosti včetně zvídavých školáků? Moralismem zavánějící útoky proti Zemanovi se v této souvislosti jeví jako čiré pokrytectví.

 

Čím bylo narušování jazykové správnosti, ale i jiných životních norem, způsobeno? Jak to, že dnes nejeden politik, spisovatel, básník, novinář klidně používá sprosté slovo a že přitom nemá žádné zábrany? Může za to všeobecné zhrubnutí mravů způsobené komunistickým režimem? Tímto způsobem si například staří poúnoroví emigranti vysvětlovali uvolnění norem spisovné češtiny, s nímž se setkali v dílech Škvoreckého i jiných autorů 60. let. Složitosti doby nelze vždy narážet na jednoduché kopyto politických schémat. V Rusku nedávno zavedli zákon na ochranu ruštiny. Použije-li někdo ve veřejném prostoru vulgární výraz, bude pokutován. Skupinka ruských dívek, které si daly do štítu vulgární slovo, by dnes byla stíhána již za slovo „pussy", které náš etablovaný jazykovědec omlouval tím, že v angličtině nemá vždy jen vulgární význam. Ale zřejmě ani on nevěří, že se ty křepčící ženy, sprostými slovy proklínající Putina a znesvěcující sakrální prostor, nazvaly „kočičkami". Pokud vím, Putinův zákon na ochranu ruštiny u nás nikdo neocenil a nepřivítal, naši komentátoři jej viděli spíš jako nástroj utužení veřejného pořádku, autority, tradice. Tedy jako něco bezmála totalitárního. U nás se naproti tomu vulgarismům daří, novináři píší články na obranu sprostých slov a někteří odborníci nás upozorňují, že hranice vulgarity se posouvají, že je to nezadržitelný vývoj, a to, co včera bylo ještě nedovolené, dnes je plně akceptovatelné. Máme se nač těšit. Jen bych rád věděl, kdy si lexikologické oddělení Ústavu pro jazyk český troufne vypracovat seznam takových omilostněných slov a výrazů, a zda se tam objeví i vulgarismy, které se zvlášť rozplemenily v projevech některých postmoderních výtvarníků a spisovatelů. Bez nich by se totiž k ničemu nemohli vyjádřit. Je to nedílná, přímo fyziologicky podmíněná součást jejich mentality. Jednomu z posmoderních výtvarníků mají prý v Moskvě připravit výstavu. Radím mu, aby se vystříhal slov, která s oblibou používá, když nadává Zemanovi; v Moskvě by mu neprošly. Ale pro útěchu si může na klopu připevnit placku, která se již od prezidentských voleb prodává v elitním knihkupectví v centru Prahy. Je na ní nápis: Miloš mi prdel.

 

Odborníci v jazykovědě vědí, že význam a hodnotu slova určuje jeho postavení ve větě a situace, ve které je člověk pronáší. Slyším-li, jak vrcholný akademický znalec kritizuje Zemanův projev za vulgarismy, pak se dopouští dvojího profesionálního prohřešku: jednak nebere v úvahu souvislosti, v jakých Zeman vulgární slova vyslovoval, jednak přehlédl zásadní věc: Zeman, pokud jde o jazykový projev, patří mezi naše nejlepší řečníky. Pokud jde o výslovnost a intonaci, o výběr slov, sousloví a slohových prostředků, o stavbu vět a kompozici projevů – málokdo se mu na naší politické scéně vyrovná. V tom, s jakou snadností a samozřejmostí pronáší své projevy nazpaměť a bez papíru (platí to i pro angličtinu a ruštinu), s ním široko daleko nikdo nemůže soupeřit. Dokázal to i v posledním vystoupení ve Vladislavském sále. Jednou si budou tento výtečně koncipovaný projev studenti rétoriky a žurnalistiky přehrávat jako předmět studia. Ale dnes by ho jeho zavilí odpůrci nejraději ukamenovali. V dějinách to, bohužel, není nic nového.

Autor literární teoretik a historik

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Neděle, 16 Listopad 2014 10:09 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz