Deset nejlepších knih

Email Tisk PDF

knihy ilustraceUrčovat, kterých deset knih je nejlepších, je samozřejmě nesmysl. Nemám příliš rád ani sestavování žebříčků za uplynulý rok – jsou určitě v řadě ohledů zajímavé, ale rok je zcela náhodná doba pro přemýšlení o kvalitě knihy. Tak nabízím vlastní verzi – poznámky o případných kandidátech na vstup do  osobního „top ten“.

 

Orientovat se výhradně na knihy, které vyšly v posledních týdnech či měsících, nedává mnoho smyslu, protože nikdo nepřečte nejenom produkci posledního roku, ale ani žádného roku předchozího a nepochybně mu tak neustále zbývají desítky a stovky vynikajících knih z minulých let, které by si chtěl přečíst.

 

Slabina recenzí

Informace o nových knihách sice může být pro náruživého čtenáře zajímavá a žádoucí, ale měla by  být zařazena spíš proti směru času, někam dospodu, nikoli na vrchol hradby navršených informací, aby posloužila, až se k ní čtenář „pročte“.  Nebo by ji čtenář měl položit alespoň někam vedle stohů předchozích informací.

 

To je ostatně velká slabina aktuálních recenzí, že se už z definice zabývají výhradně novými knihami a že je často uvádějí bez kontextu, bez odkazů na starší díla. Bez připomínání toho, co prostě vyšlo už hrozně dávno, třeba před dvěma, pěti nebo dvaceti lety – natož třeba před stodvaceti lety -, ale není to kvůli tomu o nic méně dobré a méně neznámé.

Moje „top ten“

No, nic. Já jsem spíš konzervativní čtenář. Ze zvyku a s nadsázkou si pěstuju svůj osobní žebříček „top ten“, v němž jsou si ovšem všichni rovni, a zkoumám nové možné kandidáty. Objevuje se velmi málo knih, které dokážou suverénním postavením dlouhodobě oblíbených titulů otřást.

Tady je moje aktuální „síň slávy“ (nikoli v pořadí podle důležitosti): Bratři Karamazovi, Muž bez vlastností, Mistr a Markétka, Bídníci, Sto roků samoty, Hledání ztraceného času, Hrozny hněvu, Na cestě, David Copperfield, Vojna a mír.

 

Ano, je to hodně konzervativní, nejmladší kniha je tu z roku 1967 a některé knihy nepochybně zůstávají ve výběru kvůli emocím, které jsem s nimi spojoval v době prvního čtení. Hranice „top ten“ také nejsou nijak pevné, na zápraží čeká mnoho kandidátů, kteří se do současné podoby výběru nevešli spíše náhodou – třeba Odysseus, Tracyho tygr, Rudin, Zločin a trest, Tichá dohoda, Stepní vlk, Jméno růže, Svět podle Garpa, Betonová zahrada, Suttree, Sophiina volba... Je možné uvažovat o „top twenty“, i „top fifty“, je to samozřejmě jen hra.

 

Nové knihy, a to jak ty, které jsou opravdu nové a právě vycházejí, tak ty, které jsou nové pro mě, protože jsem je prostě ještě nečetl, mě tedy baví spíše poměřovat se „síní slávy“, než je sestavovat do aktuálních žebříčků.

 

Noví kandidáti

Letos jsem tady na webu upozorňoval na zhruba 25 knih, které vyšly většinou v roce 2014, některé už vloni.

O jedné jsem tu nepsal, ale má parametry klasického amerického románu a vůbec bych se nedivil, kdyby se protlačila do mého širšího „top“ výběru. Je to Svoboda od Jonathana Franzena (Argo, 2013).

 

Možná vůbec nejvíc na mě z nově vydaných knih letos zapůsobilo Pole od Kevina Mahera (Odeon 2013), je to úžasný, citlivý a přitom čivý a vtipný debut. (Recenze )

 

Nezklamali mě ani současní klasici, jsou to virtuózní spisovatelé, jejich jazyk je bohatý až k marnivosti, ale místy dokonalý a všichni tři patří k permanentním uchazečům o vstup do nejvyšších pater výběru: John Irving: V jedné osobě (Odeon, 2013), Ian McEwan: Mlsoun (Odeon, 2013) a Michael Chabon: Telegraph Avenue (Odeon 2014). (Recenze jsou tady:Mlsoun: Jemná práce makabrózního Iana , Virtuózní román Michaela Chabona) . A kvality klasického románu, tedy mého oblíbeného žánru má i Kanada od Richarda Forda (Paseka, 2014) (Recenze).

 

Slibní a zajímaví

Dalším mimořádně kvalitním debutem je kniha Kjersti Annesdatter Skomsvoldové Čím jdu rychleji, tím jsem menší (Argo, 2014) ( Recenze  ). Z českých autorů mě nejvíc zaujal Jan Trachta, který v knize Tichý dech velmi naléhavě i vtipně a s nadhledem popsal své zážitky „lékaře bez hranic“ z válečných zón, či z Haiti po zemětřesení (Paseka, 2013). (Recenze )

 

Je tu také jedna výborná detektivka – Zátiší od Louise Pennyové (Knižní klub, 2014). (Recenze ). Je to vlastně také klasický román a balzám v rámci přetrvávající expanze severských thrillerů. Nic proti nim, třeba Harry Holeho mám rád. Ale postupně se z něj stává superman, který napříč několika světadíly snáší a překonává neuvěřitelné dávky bolesti a likviduje šílené zločince.

 

Připadá mi jakoby už měl Jo Nesbo svého hlavního hrdiny dost a chtěl ho zesměšnit podobně jako to se svou románovou postavou dělá hlavní postava filmu Muž z Acapulca v podání Jeana- Paula Belmonda. Ostatně, série s Harrym už opravdu končí, byť poslední díl ještě do češtiny přeložený není. Dojem ovšem nezachrání. A přepjatost a vyumělkovanost až k směšnosti, myslím hrozí i některým jiným populárním severským autorům. Dobrá zpráva tedy je, že v češtině právě vychází druhá Pennyové kniha Vražedný chlad (Knižní klub, 2014).

 

Přeju stálý přísun starých i nových dobrých knih.  

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 12 Prosinec 2014 15:47 )  


Akademie Literárních novin vás zve na kurz

Soudobé československé a české dějiny – významná výročí 2018

Lektory kurzu jsou vědečtí pracovníci Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky

Oldřich Tůma a Jiří Kocian.

Kurz se zabývá československými a českými soudobými dějinami v souvislosti s významnými výročími roku 2018: 1918 vznik samostatného státu ČR, 1938 Mnichovská dohoda, 1948 komunistický převrat a 1968 konec Pražského jara, a to v kontextu mezinárodních souvislostí včetně studené války.

Středa a čtvrtek 10. a 11. ledna 2018 * 10:00 hod. až 16:00 hod. * 20 účastníků * Korunní 810/104, budova D, Praha 10-Vinohrady * 2400 Kč včetně oběda a občerstvení

Kurz je akreditován MŠMT ČR

AKADEMIE.LITERARKY.CZ

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB