Strach na školách

Email Tisk PDF

Vláda přijala návrh, jak zabránit opakování „žďárské tragédie“ - tedy útoku psychicky nemocné ženy na studenty školy ve Žďáru nad Sázavou, který jeden ze studentů nepřežil. Zpřísnit se má jak dohled nad psychiatrickými pacienty, tak zabezpečení škol. Na první pohled jasné, správné, rázné rozhodnutí. Zároveň ale stísňující, nekoncepční a s příchutí bezvýchodnosti.



 

„Strach, jakmile se ocitne v lidském světě, získává vlastní hybnou sílu a vývojovou logiku a potřebuje vskutku jen nepatrné pozornosti a minimum dalších investic, aby rostl, sílil, šířil se – a to nezadržitelně,“ napsal sociolog a filosof Zygmunt Bauman, který si myslí, že strach se stal pevnou a jednou z nejmohutnějších součástí naší moderní společnosti.

 

Strach všeobjímající

Strach se šíří nejen na té nejvyšší mocenské úrovni, kde „hrozba terorismu“ dokázala v posledních letech tvrdě zasáhnout do osobních a občanských svobod a zdůvodnit i válečná tažení. Roste i v obyčejném každodenním životě, kde se stále víc lidí, kteří na to mají peníze, uchyluje do hlídaných obytných komplexů a jezdí ve velkých autech. Města se rozpadají na dobré hlídané adresy a nebezpečná ghetta, podobně se třídí školy...

Média pravidelně informují o tom, že na školách vraždí šílenci, policisti střílejí do bezbranných lidí a bezbranní lidé protestují tím, že zapalují auta a domy. Strach se šíří nezadržitelně. Je pomalu lepší nevycházet z hlídaného domu. Dítě nevozí do školy ve velkém bezpečném autě leda snad nezodpovědný blázen. Nebo chuďas. Navíc do školy, která je obehnána kamerami a strážnými...

Bauman a další kritici současné společnosti upozorňují na zásadní problém: Tento způsob obrany před strachem, ale nemá konce. Je to spirála živená zájmem zbrojařů, politiků, výrobců bezpečnostních dveří, alarmů a SUV automobilů a především společenskou nerovností, která plodí nedůvěru a stres. Takto se do strachu budeme jen stále víc zanořovat, stáváme se jeho oběťmi, ať už žijeme v ghettu nebo na té nejlepší adrese...

 

Strach po Žďáru

Vláda chce, aby soudy pečlivěji zkoumaly případné propuštění psychiatrických pacientů z léčebny, aby si musely vyžádat nezávislý odborný posudek. Chce také, aby byly rozšířeny podmínky, za nichž může být člověk hospitalizován na psychiatrii proti své vůli.

Zároveň dává návod, jak zabezpečit školy – jen jeden nepřetržitě hlídaný vchod, identifikace všech návštěvníků, neustálý dohled nad všemi žáky. Školy samotné chtějí stále ve větší míře navíc využívat čipové karty a kamerové systémy. Žáci se mají také školit, jak zvládat krizové situace.

V pořádku. To má pochopitelně logiku – ve škole nemají co dělat cizí lidé a po ulicích nemají chodit nebezpeční agresoři. Otázka je, nakolik můžeme tyto potenciální hrozby dlouhodobě a koncepčně vyřešit zpřísněním dohledu nad psychicky nemocnými lidmi a opevněním škol.

Pětadvacet let není tato společnost schopna nastartovat reformu psychiatrické péče a v evropském srovnání patříme mezi země, které do této péče investují nejméně peněz (související text). Přísnější dohled a snadnější hospitalizace to nevyřeší. Podobně jako kamery, hlídky, alarmy nezabrání tomu, aby se naše školy nadále netřídily na ty na „dobré adrese“ a na ty v „ghettu“ a aby do nich nepronikaly strach a nedůvěra a napětí.

Samozřejmě, nějaké humanistické kavárenské přemítání „opakování žďárské tragédie“ nezabrání a zdá se, že je mnohem lepší prostě ohlídat blázny a dveře. Problém je v tom, že pokud politici budou například přísnější dohled nad několika pacienty a zabezpečení dveří vydávat za dlouhodobé řešení napětí ve společnosti, budeme stále víc a víc oběťmi šířícího se strachu a postupně možná i masového násilí.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 09 Prosinec 2014 12:30 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz