Levice ve své jamce

Email Tisk PDF

Jamek Vaclav foto youtubeMotto: Zajíc ve své jamce /sedí sám, sedí sám. / Ubožáčku, co je ti, /že nemůžeš skákati? / Chutě skoč, chutě skoč / á vyskoč! / Zajíc v své jamce / stříhá ušima, stříhá ušima. / To se nám posmívá, / ten lajdačina.     (dětská říkanka)


Opakovaně se setkávám s názorem, že pravice to má u nás lehké. Kdykoli usednou k jednomu stolu aspoň dva levicoví intelektuálové (lidé, kteří chodili nejen do školy, ale i do škol, a neplatí pro ně ono Goethovo junge Revolutionär, alte Hofraten), aby se spolu na něčem dohodli, něco vykonali nebo třeba jen podepsali mimořádně krotký a hnusně seriozní pamflet, jenž má otřást zeměkoulí, establishment je zachráněn. Ti dva se totiž spolehlivě ještě týž večer na smrt pohádají, a to doslova o čemkoli, například o Zemanovi, postmodernismu, Evropě nebo Hegelovi. Až do konce kapitalismu pak na sebe nepromluví. A ve veřejném diskurzu budou se častovat zničujícími větami.

 

Léčba Patočkou
Musím se přiznat, že se mi to občas zdá stejně zábavné jako těm pravicovým chichotálkům v pozadí. A skoro jsem se - je mi z toho stydno - rozveselil, když Jakub Patočka při propagaci dvou letošních čísel časopisu Listy vysoce vyzdvihl tamní „brilantní politické analýzy" spisovatele, básníka a esejisty Václava Jamka, nepochybně významného levicového intelektuála evropského, Francií kladně ovlivněného rozhledu. A když jako příklad oné brilance uvedl, jak si ten moudrý poetický analytik Listů - cituji - „...trefně dobírá Martina Hekrdlu, který někde snad měl tu troufalost označit Jamkovy úvahy o konci demokracie za přemrštěný projev básníka´. Hekrdla z takové konfrontace samozřejmě nemůže vyjít dobře, těžko tedy říct, proč se do ní vůbec pouští". (Deník Referendum 1. června 2014)

 

Byl jsem nucen ocenit přiléhavý titulek Patočkova článku: „Čtěte Listy. Prospívá to duševnímu zdraví." Kdo by nepookřál, když se dozví od samotného šéfredaktora třeskutě nezávislého internetového deníku, že někde SNAD něco napsal a byl za to TREFNĚ setřen? A sílu léčivého elektrošoku mělo Patočkovo konstatování, že z takového střetu SAMOZŘEJMĚ nemohu vyjít dobře a je tedy záhadou, proč se do něj vůbec pouštím.

 

V kontextu následné - Patočkou citované - Jamkovy úvahy o „vůli k činu", to zní zajímavě. Odhodláváme se k činu takříkajíc z principu, nebo teprve tehdy, máme-li naději z konfrontace „vyjít dobře"? Prachobyčejný oportunismus, který dokáže hrát v levicové politice i s kartou knížete Karla Schwarzenberga a jenž se zaštiťuje prestižním - a velmi sympatickým - slovním aktivismem brilantního básníka a myslitele, který jako jeden z mála Čechů dokáže vrhnout i „pohled za kapitalismus", už možná zase tak veselý a ozdravující není. Nebo jsem na tuto patočkovskou kočkopsí ingredienci prostě už alergický a budu muset být přemedikován.

 

Úspěch a trest
Než jsem se rozběhl koupit si příslušné číslo Listů, abych ozdravnou saunu s prokrvujícím šleháním na sobě dokončil, zadal jsem do specializovaného vyhledávače jméno „Václav Jamek". To abych zjistil, kde vlastně jsem autora, kterého si tak vážím, doopravdy ostouzel (a který padouch mi předtím - jinak to, napadalo mne, přece být nemohlo - nalil do kávy extrakt z lysohlávek). Na informační dálnici byl nalezen můj článek z Týdne.cz v němž jsem se téměř před osmi měsíci (!) Václavu Jamkovi věnoval. A pak ještě moje - šestnáct let stará - věta, která se ale Václava Jamka vůbec netýkala; vyhledávač projevil digitální zmatenost nad kořenem slova (jež si dovolím zdůraznit): „Klausova vláda skoro sedm let seděla někde ve své JAMCE sama a bez vlivu." (Právo 19. března 1997) To že jsem napsal? Bože, vždyť je to tak moudré!...

 

Pokládal jsem loni na podzim svůj „jamkovský" článek „Volby nevolby" (Týden.cz 18. října 2013) za velký úspěch levice v pravicově laděném médiu, jehož vydavatel - pod pseudonymem Jaromír Bartůněk - před čtyřmi lety proti kritikům „negativních důsledků z nabyté svobody" napsal doslova toto: „Jako přesvědčený zastánce kapitalismu a svobodné soutěže se těmto tvrzením vysmívám." (Profit 8. listopadu 2010). Pokládal jsem za úspěch desítkám tisíc nových čtenářů, kteří se k alternativním médiím vůbec nedostanou a na názory Václava Jamka by nenarazili, zprostředkovat jeho radikální postoj, že vyviněním tří zkorumpovaných poslanců Ústavním soudem 16. července 2013 „demokracie v naší zemi skončila". A že o nápravu věcí odteď „nelze usilovat jinak než revolucí..."(Listy 4/2013, str. 44).

 

To vše jsem slovo od slova citoval, skrývaje se za Jamkovu autoritu a chráně termínem „hyperbolický básník" sebe i jeho před vlnou zloby, o jejímž vzedmutí nemohlo být žádných pochyb (čtyři měsíce poté jsem byl z časopisu Týden vyhozen - prakticky ze dne na den a bez varování - na dlažbu).

 

A víc ještě: ačkoliv se budoucím novinářům na fakultách nedoporučuje používat ironii, protože „nebývá pochopena", použil jsem přesto ironii přímo sžíravou, jsa si jist, že alespoň Václavem Jamkem, jenž - podle české Wikipedie - „běžně využívá parafráze, hyperboly, ironie a parodie" - pochopena bude. A tak jsem se odvážil - po jeho očistné slovní palbě o konci demokracie a nevyhnutelnosti revoluce - napsat: „Tohle samozřejmě zdravě zapadlo. Mimo jiné proto, že řešíme důležitější věci. Například to, zda v ČSSD Michal Hašek opravdu namydlí Bohuslavu Sobotkovi schody a kdo z těch dvou se nakonec spřáhne s komunisty, případně s Kalouskem (...)."

 

Lze vůbec - v jakémkoli médiu - ironii a faktické přitakání Jamkově tendenci formulovat srozumitelněji? Myslí si Jamek opravdu, že haškovské mydlení schodů a hrátky, kdo s kým půjde na holport ke žlabům, pokládám za „důležitější věci"?

 

Haló, hulvátoviny!
Vedle oprávněných básnických hyperbol, parafrází a parodií existuje ovšem také praktická politika, která musí pracovat s reálnými sociálními silami, subjekty dějin (i revolucí), s vizí transformované společnosti. A postoj Václava Jamka, v němž tyto prvky naprosto důsledně chybí, jsem de facto ROZVÍJEL následujícími slovy:

 

„Na rozdíl od básníka se nedomnívám, že jakékoli rozhodnutí Nejvyššího soudu legitimizuje revoluci. Takové oprávnění může získat jen naléhavá potřeba jiných podmínek coby podloží skutečných řešení. Jiných podmínek jako reálných východisek ze slepé uličky, kterou většina společnosti jako slepou sama rozpoznala, demokraticky odmítla a z vlastní vůle chce zbořit. Tohle věru není na pořadu dne. Jdeme k normálním volbám. Vlastně jen - z hlediska jiných podmínek, vládnoucích poměrů a řešení - k dalším nevolbám." (Týden.cz 18. října 2013)
Tohle snad je možné vyložit i jako jistou kritiku rozevlátého literáta. A ten se může i urazit, pokud se - pospolu s Jakubem Patočkou - domnívá, že je nekritizovatelný. Nebo že jeho myšlenky nelze zvažovat a rozvíjet; Bezručovi také přece nikdo jeho verše - „před Těšínem, před Těšínem" - nedoplňoval, nerozvíjel a nepodroboval, dejme tomu, ekonomickým rozvahám. Ale není možné vydávat mne za adoranta standardních voleb, které výslovně - pokud jde o základní podmínky života - nazývám „nevolbami".

 

Ale právě tenhle podraz Jamek s klidem udělal. „Václavu Klausovi stačila jako důkaz fungující demokracie skutečnost, že jezdí tramvaje. Martinu Hekrdlovi, druhdy ostře levicovému komentátorovi Práva, poté křivolace všelijakému komentátorovi jinde, stačí zase to, že můžeme běhat k volbám, málem jak veverky v dřevěném bubnu, a slavně vybírat mezi stranami, z nichž ani o jednu nestojíme." (Václav Jamek, Falešné karty aneb Soumrak demokracie, Listy č. 2/2014, str. 29)

 

Toto hulvátství je možná stylisticky brilantní, ale nemá žádnou oporu v pramenech. Vždy jsem byl „ostře levicový", nikdy „křivolace všelijaký" (ale ani zabedněný). A s mými články v Tvorbě, Reportéru, ZN novinách, Právu, Listech, Týdnu i Týdnu.cz a Literárních novinách i v Literárkách.cz mohl by se hrát hlavolam „Najdi alespoň dva rozdíly" (a ty nalezené představovaly by jen prostou akumulaci vědomostí a zkušeností v čase). Jen „ostře levicový" a účelově flexibilní komentátor Práva Alexandr Mitrofanov (jinak konzervativec každým coulem) by v tomto očerňování mé práce s Jamkem asi souhlasil. A nejnověji zřejmě i Jakub Patočka, který ještě před nedávnem vyzýval své přátele na Facebooku, aby si všimli, jak mému psaní přesun do Týdne svědčí...

 

Konec uzemňování
Samozřejmě že je to všechno jen bouře ve sklenici vody, která v nezúčastněných může vyvolat nanejvýš veselí anebo pocit trapnosti. Závažnější je otázka, která se mi neodbytně dere na mysl: Jaké ještě jiné soudy z „brilantních analýz" Václava Jamka jsou opřeny o stejně povrchní čtení různých textů? Všechny? Pevně věřím, že ne.

 

Je zde ale problém nejzávažnější: doslova celospolečenský negativní dopad hloupých rozmíšek mezi kritickými levicovými intelektuály. Od podzimu 2009 proběhlo v Řecku 46 generálních stávek (a snad v každé západoevropské zemi alespoň dvě). V Česku ani jedna. Proběhla a probíhá v Evropě vlna - bez jakékoli nadsázky - třídních bojů, které již demaskovaly shodnou neoliberální podstatu pravicových i takzvaných levicových vlád a do čela lidové nespokojenosti se pod nejrůznějšími převleky derou neofašisté. U nás moderuje sociální demokrat Bohuslav Sobotka koalici, která se právě usnesla na neoliberální Finanční ústavě České republiky, bezprecedentnímu útoku na sociální stát v zemi, kde se tento Welfare State („pečovatelský stát") ani nestačil rozvinout. Pes po tom neštěkne. Máme 600 tisíc nezaměstnaných, Asie je „sudem prachu" a do Evropy se pomalu vkrádá válka. A Jamek, Patočka, Hekrdla a další desítky, ba stovky „literárních zprostředkovatelů" obecné nespokojenosti pracují dnem i nocí na tom, aby si navzájem vychytali blechy, zostudili se a „uzemnili". Tohle musí přestat.

 

Kdyby jen levice! Ve své jamce sedíme a stříháme ušima jednotlivě. Každý sám.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 11 Červen 2014 11:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz