Svatý Wojciech, prostá pravda

Email Tisk PDF

Jaruzelski PinochetKdyž v neděli 25. května zemřel generál Wojciech Jaruzelski (1923-2014), poslední - tak se všude psalo - „komunistický vůdce Polska" a hlava tamní vojenské junty za stanného práva 1981-1983, Evropa žila svými volbami a hovořila o krizi demokracie, občanské společnosti i orientace.

 

Thajští generálové pilně zdůvodňovali svůj aktuální výjimečný stav a egyptský generál Abd al-Fattáh as-Sísí, favorit květnových prezidentských voleb, vysvětloval dvěma desítkám vybraných novinářů v čase brutálních represí, že „úplná demokracie je idealistický cíl". Tento souběh generálských lampasů na stránkách čerstvých novin nevedl nikoho k obecnému zamyšlení, v čem vlastně spočívá jádro jakékoli státní moci. Nenosí náhodou pod sakem kahki uniformu a neukazuje vždy jen holé násilí, jestliže selžou hlasovací rituály a vyvane kadidlo konzumních ideologií?

 

Generál Pinochelski
U nás jsme se mohli dočíst, že Jaruzelski desítky let zanedbával vlastní manželku kvůli poměru se služkou, že byl šlechtického původu a že měl otce, jenž bojoval proti bolševikům a zemřel pak - po útěku do Litvy před dělením Polska mezi Hitlera a Stalina - ve vyhnanství na Sibiři. A ovšem i to, že synáček od roku 1947 dělal kariéru - kromě armády - i v komunistickém aparátu a že jako ministr obrany měl na starosti řízení polských jednotek při vpádu pěti státu Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Že potlačoval polské dělnické revolty (1970, 1976). A že prosinci 1981 - v čele Vojenské rady národní spásy (WRON) - zahnal nezávislé odborové hnutí Solidarita (9 400 000 členů) do ilegality a tisíce aktivistů uvěznil. Aby konečně - „na druhou stranu" - přes jednání u kulatého stolu dovedl Polsko k prvním polosvobodným volbám v červnu 1989, po nichž se nakrátko stal prezidentem. Osobně přece „přispěl k pádu režimu". Soudy - ba ani Adam Michnik - na něm neshledaly nic zločinného. A generál se rodinám všech obětí - bylo jich mnoho desítek - veřejně omluvil.

 

Předkládají nám osobnost Jaruzelského jako personifikovaný a tak nějak od přírody kontroverzní „osud Polska". Jako poučnou osobní moralitu aparátčíka a vlastence. V češtině byl dokonce v těchto dnech vysázen titulek: „Zemřel Jaruzelski – muž, který proti zlu bojoval zlem." Je to dost zajímavý názor na člověka, na nějž - v narážce na chilského pučistického generála Pinocheta - Poláci volávali: „Pinochelski!" U nás je totiž generál Pinochet rovněž běžně chápán - a vyznívaly tak jeho nekrology v češtině (2006) - jako diktátor, který jedno zlo („komunismus") bohužel vymítal - nešlo to prý jinak - jiným zlem (vraždami, mučením, vězněním protivníků, zkrátka, jak zní známý eufemismus, „porušováním lidských práv"). Ale pak s „Chicago boys" Miltona Friedmana postavil chilskou ekonomiku na nohy, nechal se demokraticky odvolat referendem (1989) a optimální tržní ekonomika (včetně soukromých penzijních fondů s povinnou účastí) se šťastně propojila s demokracií. I Pinochet má tak vlastně zásluhy o demokracii, ať je mu země lehká...

 

Nevědomý muž
Jaruzelski - s pinochetovskými tmavými brýlemi na očích - údajně vymítal domácím pučem zlo hrozící sovětské invaze. Tady je však malý problém. Je jisté - a významný aktivista Solidarity Karol Modzelewski to ve svých vzpomínkách dokládá -, že kormidelníci polské odborové „revoluce zdola" propadali pocitům marnosti, protože Brežněvovy tanky pokládali za jedinou jistotu v jinak nejistém světě. Moskva jimi také vyhrožovala, a to nejen slovy: na polských hranicích stálo v pohotovosti 18 divizí, z toho 14 sovětských, 2 východoněmecké a 2 československé (a štábní krysy tankového pluku ve Strašicích se divily, proč na zemi - při rutinním lepení vojenských map z přísně tajné bedny s nápisem „Krkonoše" - najednou klečí až v Baltském moři).

 

Už dávno dnes však víme cosi zásadně odlišného díky historikům (Hannes Adomeit, Imperial Overstretch: Germany in Soviet Policy from Stalin to Gorbachev, Nomos Verlagsgesellschaft 1998; David Holloway: Jaderné zbraně a studená válka v Evropě, Soudobé dějiny 1-2/2011). A sice to, že právě tehdy se v Moskvě zcela zhroutila Brežněvova doktrína, pokud kdy v tradované podobě existovala. Tamní politbyro se - s ohledem na zkušenosti ze vpádu do Československa (1968) a Afghánistánu (1979) na tajném jednání rozhodlo, že nasazení armády v Polsku „by byla katastrofa" (hlavní ideolog Michajl Suslov). Šéf KGB Jurij Andropov jednání uzavřel, že „... nezamýšlíme v Polsku nasadit své jednotky. To je správný postoj a musíme se ho držet až do konce." Polská revoluce měla tedy de facto volnou ruku, dokud se jí nepostavil do cesty - Wojciech Jaruzelski.

 

Asi nepřekvapí, že o stupni rozkladu sovětského impéria nevěděl tým Lecha Wałęsy (vedeného v záznamech jako spolupracovník polské státní bezpečnosti pod krycím jménem „Bolek"). Ale je hodně podivná neobeznámenost generála Jaruzelského s nemohoucností a defétismem Moskvy. Je zvláštní ta nevědomost muže, který měl s tajnými službami SSSR prokazatelné kontakty od 40. let (a ty také pomohly tomuto synovi polského „bělogvardějce" vrátit se ze sovětského pekla do vlasti a dělat tam kariéru jak ve stranickém aparátu, tak v armádě, dokonce v jejích speciálních složkách bojujících s „vnitřním nepřítelem"). Významné zdroje polského převratu byly tedy ve skutečnosti vnitropolitické a vyplývaly především z obav tamní mocenské elity z chaosu a ztráty privilegií, ale i ze ztráty důvěryhodnosti velkého dlužníka v očích západních věřitelů. Ekonomická recese v Americe a v západní Evropě po roce 1982 mnoha kanály prosakovala do polské - navýsost byrokratické ekonomiky s kontraktačně svázaným soukromým sektorem v zemědělství - a koncem 80. let její dopady v Polsku vrcholily. Také proto se režim otevřel opozici (1988-1989) a předal otěže nekomunistické vládě.

 

Před oponou, za oponou
Je potřeba si uvědomit právě to, co se vůbec nepřipomíná:

 1. V polskou revoluci 1980-1981 pod vedením Solidarity vyústila logika takzvaného Gierekova desetiletí (1970-1980), nazvaného tak podle tehdejšího šéfa polských komunistů Edwarda Giereka (1913-2001). Ten se ujal moci po potlačení krvavých nepokojů na baltském pobřeží v zimě 1970-1971, které zdiskreditovaly jeho předchůdce Stanislawa Gomulku (za Stalina vězněného), a zahájil rychlý průmyslový rozvoj země, financovaný z úvěrů velkých západních bank. Dluhová služba zatížila značně polskou ekonomiku. Snad ještě více než návštěva papeže Jana Pavla II. v Polsku ovlivnilo další vývoj v zemi prudké zvýšení úrokových sazeb americkou centrální bankou v srpnu 1979, kdy do jejího ho čela nastoupil - za Carterovy administrativy - ekonom Paul Volcker (jenž později bude spolupracovat s Ronaldem Reaganem na neoliberální „reaganomice" a Baracku Obamovi zpracovávat plán bankovního dohledu). Zvýšená dluhová služba, druhý ropný šok, inflace a recese dolehly na celý svět, zvláště na Latinskou Ameriku (kde sociální řád střežily vojenské diktatury) a ovšem také na Polsko. Není nijak za vlasy přitažená teze, že polský dělník byl dřen bez nože západním kapitálem prostřednictvím polské komunistické byrokracie. Tak to bylo a z toho se zrodila Solidarita, největší „protikomunistické" hnutí v sovětském bloku.

 

Není od věci si uvědomit, že v tomto Gierekově desetiletí rozvinul svoji odbornou kariéru pozdější „polský Klaus", ekonom a člen PSDS (komunistické strany) Leszek Balcerowicz. V této periodě „totality" působil v „Ústavu základních problémů marxismu-leninismu při ÚV PSDS" a zároveň studoval ekonomii na univerzitách v Sussexu a v Marburgu. „Kádry" se rozkročovaly přes železnou oponu a dobře věděly, proč.

 

Galantní slavnosti
2. Polské dělnické hnutí proti - tak znělo jedno z hesel - „rudé buržoazii" mělo předlouhou tradici od „polského podzimu" 1956, přes skutečné boje na baltském pobřeží s policií a armádou, při nichž vzplály stranické sekretariáty, protesty a stávky ve třech čtvrtinách polských závodů v roce 1976 až po vznik Solidarity v Loděnicích V. I. Lenina v Gdaňsku. Stejně dlouhou tradici mělo propojování - stýkání, ale i potýkání - intelektuálního disentu s tímto „nelegálním" dělnickým hnutím, od studentských bouří v březnu 1968 (ohlas československého jara) přes vznik KOR, Výboru na obranu dělníků (1978), až po zrození samotné Solidarity o dva roky později, v níž měli disidenti poradní hlas (a značný vliv katolická církev jako organizační opora). Program, který z toho v létě 1981 vzešel (a na němž se podílel i komunista Balcerowicz!) byla vize Polska jako široké „samosprávy pracujících".

 

K tomu po letech poznamenal Karol Modzelewski: „Bylo to hnutí egalitářské, kolektivistické a spjaté se živelně uplatňovanou přímou demokracií... Kdykoli vedení svazu přijalo rozhodnutí nesrozumitelné nebo budící nesouhlas, okamžitě narazilo na odpor velmi širokého a velmi aktivního sociálního mechanismu."

 

3. Právě toto hnutí, které Modzelewski nazývá „velkou Solidaritou", právě tento sociální mechanismus generál Jaruzelski svým pučem zničil, a to povýtce nenávratně. Miliony lidí byly zastrašeny tanky v ulicích, drženy v práci pod namířenými samopaly, tisíce aktivistů bylo internováno. Leszek Balcerowicz na protest - a právě včas pro budoucí kariéru - vystoupil ze strany, zahodil samosprávný program a obrátil pozornost ke „standardní tržní ekonomice" (neoliberalismu právě vítězícímu na Západě).

 

Podzemní - takzvaná „malá" - Solidarita nabrala pak další zničující vývoj: její zakonspirovaná militantní síť začala pohrdat „pasivním" národem, vymezovat se vůči němu a zvýrazňovat - předtím zcela okrajovou - antikomunistickou rétoriku. Tu zesilovala i přímá pomoc amerických odborů AFL-CIO, která do polského podzemí lifrovala rozmožovací techniku, peníze a myšlenky. Když se generál Jaruzelski, představitel rozpadávajícího se režimu v upadajícím bloku, na konci 80. let rozhodl k jednání s opozicí, našel už pouze různé liberální jedince, za nimiž byl už jen stín bývalé Solidarity. Bylo to jednání - říká Modzelewski - „generálů neexistujících armád".

 

A bylo lehké, protože na stole už ležel Balcerowiczův plán šokové terapie, miliony lidí - bývalých členů „velké Solidarity" zůstaly bez řádné reprezentace svých zájmů. Stáli tu v roli hrdých svobodných občanů, voličů a - pouhých diváků dalšího vývoje. A ve všech hlavách hučela „jediná možná cesta" - TINA (there is no alternative) baronky Thatcherové, upřímé obdivovatelky generála Pinocheta. Jaruzelski poslal té slavné „železné lady" kytici, což - podle jednoho renomovaného českého novináře - byl přece jenom projev chvályhodné galantnosti...

 

Polsko je rozděleno v mínění, zda má mít zrovna tenhle generál státní pohřeb. Samozřejmě, že ano, platí-li slova klasikova, že „stát je organizované násilí". Ale pravda o podstatě věcí se propaluje i zdmi. A toho bohdá nebude, aby z něho byl svatý Wojciech!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Květen 2014 19:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz