Fotbalový blog: Fotbal a kouzlo Posledního draka



Je to tady. A byť spíš kavárenští intelektuálové, zkusíme to také pravidelně sledovat – MS ve fotbale. Ono se to s tím kavárenským intelektuálstvím totiž zase tak tvrdě vylučovat nemusí.

Alespoň já mám odmalička v různých dobách více či méně reflektovaný pocit, že fotbal by se měl spojovat ještě i s něčím abstraktnějším, s něčím z nefotbalového světa. S něčím, co mu může dodat smysl.

Takové jsou alespoň moje první fotbalové vjemy, řádově z doby, kdy mi bylo pět šest let. Četl jsem tehdy - spíš mi tehdy byla čtena – knihu Poslední drak. Je to dost komplikovaný příběh o Posledním drakovi a Posledním rytíři, který ho chce zabít, vystupuje tam i zlá baba Mračenice. Detaily si už nepamatuju. Důležité je, že drak se jmenoval Ajax a měl jsem ho rád.

A tak, když jsem se zhruba v té době s rodiči a bratrem díval na černobílý zrnitý přenos finále Poháru mistrů evropských zemí (tehdejší obdoba Ligy mistrů), sotva jsem sice viděl míč a netušil jsem, jak se pozná ofsajd, ale měl jsem jasno: Zapáleně jsem fandil Ajaxu Amsterodam.

Maminka to živě podpořila, protože se nám všemožně snažila vštípit vědomí, že to, že náš otec je Žid, je skvělá věc. Ani trochu se u nás nepěstovala náboženská nebo jakkoli tradiční výchova, spíš fungovala obava z toho, že se můžeme setkat s urážkami a třeba i nějakým drsnějším ohrožením. Ve střední Evropě člověk prostě nikdy neví. No, a Ajax měl pověst „židovského klubu“, vzhledem k tomu, že jeho domácí stadion stál v sousedství židovské čtvrti a hlavně proto, že fanoušci postupně vzali tuto tradici za svou a jako „židovský klub“ se vymezovali. S něčím abstraktnějším pak přišli i fanoušci soupeřů Ajaxu: Skandují například velice sofistikovanou říkanku „Hamas, Hamas, Joden aan het gas“, čili „Hamas, Hamas, Židi do plynu“, a jelikož jsou invenční, tak u toho syčí, jako že ten plyn už pouštějí...

Ale zpátky domů. Ajax byl úspěšný tým, a tak se mamince hodil do základní linky výchovy – je to židovský klub a Židi jsou prostě dobří. I ve fotbale. Kombinace vztahu k Poslednímu drakovi, vztahu ke světovému židovstvu a především vzpomínka na tu nesmírně milou a úsměvnou snahu maminky obránit nás proti jakékoli potenciální hrozbě, ve mně pochopitelně vybudovala celoživotní vztah k Ajaxu Amsterodam. Ne, že bych jezdil na jeho zápasy, ani nevyhledávám utkání Ajaxu na satelitu, nemám klubovou šálu, ani klubové ponožky, ale když se náhodou – už není tak úspěšný – dostane do nějakého pozdějšího pohárového kola a přenáší to i ČT, jsem u toho a fandím. Vím proč.

A zcela pochopitelně fandím i Holandsku, s tím se prostě už nedá nic dělat. Nic na tom nezmění, že v tom týmu hrálo či hraje i několik velmi nesympatických týpků a že už nepraktikují tak pěkný „totální fotbal“ jako v minulosti. Je to pevná vazba. Její smysl daleko přesahuje takové náhody, jako že jsem se narodil v nějaké zemi, nebo v nějakém městě. S Ajaxem a tedy i Holanďany jsme na jedné lodi – jde po nás Poslední rytíř a baba Mračenice a všude okolo na nás syčí...

Když prohrajeme, nic moc se neděje, protože pogrom zpravidla nepřichází. Když vyhrajeme, taky se nic moc neděje, protože ohledně původu a hrdosti už máme jasno od malička. Není třeba si nic takhle dokazovat. Kouzlo propojení s abstrakcí. Kouzlo Posledního draka.

Tak příjemnou zábavu! Pokud možno ve společnosti důležité a zároveň milé a neagresivní abstrakce.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 13 Červen 2014 11:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB