Prozaička, básnířka a překladatelka Marie Stryjová se narodila v roce 1931 v Dembrovce (dnešní Ukrajina). V roce 1947 se její rodina, stejně jako mnoho jiných volyňských Čechů, vrátila domů a usadila se ve vesnici blízko Broumova. Po absolvování tamního gymnázia vystudovala v Praze ruštinu a polštinu. U nás jí vyšla jediná kniha, posmrtný soubor povídek s volyňskou a válečnou tematikou Nad rovinou (Mladá fronta 1982), novelu Pokojík uveřejnilo exilové nakladatelství Iter v Berlíně. Zemřela v roce 1977 v Praze. V roce 2001 byla na počest M. Stryjové pojmenována česká část Broumovské literární soutěže (viz LtN č. 36/2001).
Rodiče vyprávějí, co je tady nového. Táta už nekřičí a nestěžuje si, jako když hospodařil, a máma únavou zas a zas usíná.
"Taky sem teď najelo lidí, to bys měla vidět jakejch," pohodí táta hlavou. "Stejně by sem nikdo nešel dobrovolně. To už jinde nemá co pohledávat, tak de do pohraničí. Zakládat blahobyt," obhrouble veselý obrat je v jeho ústech cizí, a ztrpkne a zvážní. "No, já je všechny ani neznám, tak nemůžu říct," dodá spravedlivě. "A voni se za chvíli zas stěhujou jinam. Domů, či kam?" pokrčí ramenem.
"Ani se nevohřejou, a už sou pryč," probudí se máma, zvedne se na gauči. "Tady v tom baráku u potoka, no, ten mokrej, jak ho měli Neskusilovi jeden čas za stodolu," ukazuje rukou, "byli ňáký cikáni. Za tejden si navypučovali vod lidí peněz, v konzumě uďáli dvě stě korun dluhu, i na mně stará cikánka vyžebrala ze síně zrcadlo, a jednou do rána se vytratili, jako by tady nebyli."
"Ty se nikde neudržej," konstatuje táta klidně, vyklepává špičku do popelníku, špaček nechce vypadnout, vyndá ho rukou, rozdrolí nad popelníkem a špičku vyfoukne. "Co mám mít za zlý cikánům, že vandrujou po světě, dyž naši lidi nevydržej na jednom místě. Co tady byli starý, hnedle všechny už poutíkali."
"Všechny?" leknu se.
"No, dobrá polovina jich už je pryč, co sme tady," opraví se táta, přejede si hlavu rukou. "A eště víc," dodá přesvědčeně.
"Lidi si mysleli, že v zemědělství je lehkej život," vykládá. "Po válce si šli zabrat německej majetek, že se na něm budou mít dobře. Přišli do hotovýho. Krávy v chlívě, vobilí na hůře, nářadí plný kůlny, i pracovní síly měli. To se jim hospodařilo," kývá rozhořčeně hlavou. "Správcovali. Správce ráno vstal, poručil Němcům, co maj dělat, a sám šel do hospody," táta už prudce, napůl zlostně gestikuluje. "To se jim žilo! Dyť to sami říkaj, co se tady v šestačtyrycátým dělo. Jak si užívali. Hospody byly plný. Jen vyhazovali peníze, který jim Němci nahospodařili. Tak si představovali komunismus. Pak, jak Němce vodsunuli a museli začít dělat sami, brzo se jim to znelíbilo," poklesne hlasem.
"Potom, po únoru vláda vypsala vysoký kontigenty, aby lidi dostala do družstva, naložila velký daně, a lidi začali utíkat. Jeden za druhým. Ó, takovej socialismus sme nechtěli, dejte nám s ním pokoj. Teď, nedávno, se eště vodstěhovali Hornychovi."
"A Hájková," vzpomene si máma.
"A kam šli?" zamrzí mě ještě i jejich odchod.
"Hornychovi měli někde blízko Náchoda malej domek, tak šli zas do svýho. Mysleli si tenkrát, že tady budou hospodařit. Voni měli rádi pole, a tam měli jen asi hektar a chodili do továrny," chápe je máma.
"Tak lidi eště pořád utíkaj," říkám zaražená.
"Kam to povede?" klade si táta otázku. "Pohraničí načisto zplundrovali, že dyby se sem teď ňákej Němec přišel podívat, ani svoji vesnici nepozná. Němcům ho vzali, a co z něj uďáli? Zemědělství teď nemaj za nic," sehne hlavu a předkloní se k podlaze. "Copak to tak může bejt dlouho?" podívá se na mě. "Copak může bejt stát bez chleba? Dyť země je základ života!"
Nezeptám se, co je na statku nového, je tam jistě stále velký nepořádek. A já bych tak chtěla, aby bylo všechno dobré. Aby byl život veselejší a lidé jednali tak, aby mě to těšilo: a aby se tu cítili doma.
"Poďte už spát," řekne najednou máma. "My to stejně nezměníme." Vstane, zavírá ruce v pěsti a rozevírá je. "Dřevěněj mně prsty. Konečky necítím," ukazuje, dotýká se palci prstů. Ruce má rozpraskané, ztvrdlé, černé.
Máma vstává, ještě když je hluboká tma, a jde do práce. Poklízí v našem chlívě krávy. Táta odchází dolů na statek, jde za chvíli za ní.
Ráno je doma prázdno. Daleko prázdněji, než když jsme hospodařili a všichni odešli na pole. Teď je všude studeno, nehostinno, naši ani nezatopili, táta si něco vařil na vařiči. Rodičům patří už jen byt, ale je pronajatý od statku. Ostatní budovy, stodola, kůlna i chlív jsou státních statků, chodí sem nějací zaměstnanci. Jsou teď sešlé, cizí a připadají mi zošklivělé.
Máma přižene krávy až kolem poledne. "Musím je napást, aby trochu dojily," říká. V jedenáct jsem zatopila, máma mě o to přišla požádat z chlíva, než hnala krávy. Honem uvaří oběd a pak spí ve vychládající kuchyni na gauči skoro až do té doby, než zas jde do chlíva. Zas je prázdno a studeno, v plotně je už dávno tma, máma vařila jen rychlý oběd, brambory ke konzervě a jen pro nás tři, hrnce s bramborami se pro prasata nevaří. Sklapnu knihu a jdu ven.
Protože se bojím jít po vesnici, abych se, když potkám někoho známého, nedozvěděla zas něco tíživého, vyjdu raději zadními vrátky směrem k poli. Postojím pod lipami, jdu zahradou a vejdu na novou cestu, která vede za stodolami statků nahoru po vesnici, vozí se teď tudy krmení. Neustále mě to táhne zajít někam do dvora nebo alespoň tam zahlídnout a uvidět, že jsou tam lidé šťastní.
U Vašatů jsou otevřená vrata kůlny, ohlížím se k nim. Od chlíva jde ke stodole cizí žena, zpátky nese za sebou a před sebou otepi slámy. Už i Vašatovi jsou pryč? zabodá mě a zamířím už úplně do pole. Jdu po jejich bývalé cestě k lesu, k polským hranicím.
Je pozdní odpoledne, k večeru. Najednou začíná z mlhy, která stojí vysoko, hustě mrholit, drobné kapičky mi posely obličej, stékají se po chvíli do větších kapek a tečou mi po tváři dolů.
Sfukuju je za chůze s nosu, jsou studené, namočené do celodenních listopadových mraků a mlhy, která se jen k poledni zvedne trochu výš a zřídne a k večeru už zas stojí nad zemí.
Zastavím se. Dívám se po dlouhých lánech, které se brzo začnou pokrývat tmou.
Je tu ticho, ticho, ztichle mokře pusto, volno. Vesnice je dole, široko daleko jsou vlnivě kopcovitá pole, v mrholení a dál na obzoru je spíš tuším, než vidím, ze dvou stran je za nimi les. Les je černý a černozelený, tmavý, tmavne. Na východě, když je jasno, je vidět kus do Polska, krajina je tam stejně zvlněná a hezká jako zde. Na západě se mi zdá, že v Broumově skutečně vidím komín textilní továrny. Klid a ticho, které tu jsou, přecházejí i do mě, všechno kamsi odlehlo, vzdálilo se. Jen se rozhlížím, obracím se na všechny strany.
Mlha nad lesem sebou v maličkých obměnách pohazuje, zvedá se nenápadně, hned jedním a hned druhým koncem nad stromy, postává nad nimi a zase vjíždí do černého pruhu lesa.
Zaznamenávám v sobě změny jejích obrazů jen ztuhle. Je mi stydno s nadšením se obdivovat malebně drsné kráse zdejší přírody, teď, když se na ni nikdo nedívá, když odtud všichni utíkají. Žádný ji nepotřebuje. Připadá mi, že i pro ni je to jakési ponižující, že přece jen existuje, pro nikoho.
Lány jsou tak široké, jak byly široké pruhy pole jednotlivých hospodářství. Brázdy od traktorů jsou širší než od koní, pásy leží rovně, zvlněny, nerušeny ani po délce, ani po šířce jinak zbarveným kusem pole. Červené plochy se slily, i když mezi nimi zůstaly polní cesty, daleko z dolního konce až nahoru ke skalám, od stodol až k lesu, k hranicím. Lesknou se od vody.
Jdu. Rozmoklá hlína se mi toporně vrství na stranách bot, mrholení přechází v drobný déšť. Sehnu hlavu, kapky tečou po obličeji praménkem, je mi sychravá zima.
Dojdu k lesu. Kolem lesa je pruh trávníku, setřesu z bot trochu bláta, otírám je o trávu. Zpátky už tudy nemůžu jít, říkám si, je čím dál mokřeji, nevytáhla bych místy ze země nohy.
Pustím se proto kolem lesa a napříč přes pole k silnici, která vede k hranicím. Po ní jdu do vsi.
Na kraji vesnice se v sobě bázlivě schoulím. U Vyskočilovy vily, je z této strany první z vesnických domů, bývala to kdysi také střelnice, se zastavím. Před jejich okny, dole přes silnici, bylo hřiště. Hráli jsme tu často volejbal. Dívám se, jak na něm trávník nechal jen malé nepravidelné kolečko. Pouze jeden zlomený sloup a moje vzpomínky svědčí o tom, že tu hřiště skutečně bylo. Míč nám padal dolů do potoka, skákal za požárnicí i k Vyskočilovým do zahrádky. Kvetly jim tam čajové růže, navečer vždycky voněly. Jestlipak tady ještě Vyskočilovi bydlí? A strašně se mi chce, aby tady bydleli.
Paní Vyskočilová jde z konzumu.
"Dobrý den," zpěvavě odpoví na můj pozdrav a zastaví se.
"Tak ste zase přijela na chviličku?!" začne dobromyslně jednostranný rozhovor. "Vono to vždycky tak uteče, viďte? Celej život nám utíká. Den za dnem. A rok za rokem. Říkám tátoj, každej den sme zas blíž k smrti. To máte dovolenou?" přejde v monologu jinam. "Nebo eště studujete? Vy ste studovala někde v Praze, že? To už je dávno, co ste tady s mládeží běhala," skončí s hlasitým povzdechem.
"Zrovna sem si to taky říkala, jak už je to dávno," neodpovím na žádnou z jejích otázek, asi ne doopravdy položených. "A vzpomínala sem, jestli tu máte eště ty růže, co vždycky tak pěkně voněly, dyž sme hráli volejbal," a ukážu na hřiště.
"Jó. Ty růže," pronese s dostatečně vsugerovanou procítěností. "Už dávno né," kroutí dlouho hlavou. "Depák. Zahynuly nám. Zmrzly. Jak jednu zimu byl tady ten velkej mráz. Spálil je. A kdo by měl dneska chuť je pěstovat? To bysme se museli narodit do jiný doby," uzavře.
"To je škoda," zasměju se a rychle odcházím. Abych od ní neuslyšela ještě něco nepovzbudivého.
Kdysi prý, v prvních letech po válce, to jsme tu ještě nebyli, za paní Vyskočilovou chodili pohraničníci. Tenkrát jich tu bylo hodně, hranice se tady doopravdy hlídaly. Když se o tom její muž dověděl, pomátl se. Pan Vyskočil je asi o dvacet let starší, byl tehdy náčelníkem místní stráže. Dlouho se léčil. Když se vrátil, finance už propustili, většinou to byli národní socialisté a lidovci, u SNB zůstal jen jeden z nich. Ostatní se stali dělníky. Pan Vyskočil chodil do továrny. Teď už je dlouho v penzi, je úplně bílý, s nikým nemluví, chodí po zahradě, jako by tam něco dělal nebo hledal.
Paní Vyskočilová zestárla. Vlasy, dříve přebarvované na bílo, teď nejsou ani šedivé, ani hnědé, ale jakési nažloutlé, hodně prořídlé. Obličej má samou vrásku a vrásečku, je až scvrklý. Žádné děti neměla, nikdy nedělala žádnou těžkou práci, celý život je v kanceláři, tak proč je tak nepřiměřeně zestárlá?
Vběhnu radostně do vrátek.
"Mamíí! Kdo to byl?" křičím. "Mladej, hodně vysokej, potkala sem ho tady před naším mostem. Šel nahoru."
"Byl v uniformě?" zeptá se za chvilku máma.
"Jó. V uniformě, zapomněla sem," dýchám. "Takovej černej, hezkej."
"Tak to byl ten novej lesní."
"A to už je Wagner v penzi?"
"Ne, ale voni se vodstěhovali."
"Wagnerovi? Proč se Wagnerovi vodstěhovali? Dyť tady byli třicet let nebo kolik? Skoro celej život. Za Němců i za první republiky. Tak co se jim tu najednou znelíbilo?"
"A Vašatovi už tady taky nebydlí?" odhodlám se dostat další ránu. "Viděla sem tam na dvoře nějakou cizí paní."
"To sem ti eště neříkala?" máma nepřerušuje čištění tenkých trubiček elektrického dojení. "Už je to asi rok, co sou na dolním konci. Vzali si ten domek po Hájkovej. Voba teď choděj na denní. U nich v chlívě sou telata. Dyž někdo nechce dělat v živočišnej výrobě, tak musí uvolnit byt tomu, kdo tam krmí. Aby krmiči v noci slyšeli, co se v chlívě děje. Dyby se telila kráva, nebo dyž se vodváže dobytek."
Máma vyleje vodu na hnojiště.
"Ale stejně je tady hezky," říkám, abych v sobě vyvážila samé neutěšené zprávy něčím povznášejícím.
"Co je to všechno platný, dyž tady není život," máma zametá cestičku od chlíva k kůlně, bude nosit krmení.
"Ale taky to k němu patří," říkám, a nemám čisté svědomí.
"Co člověk na tom světě má?" máma postaví koště vedle sebe, narovná se, dívá se dolů.
"Jak to, co? Dyť ste na to čekali, až si to statky vemou. Že aspoň budete mít pokoj. Že si vodpracujete svejch vosum hodin a žádnej vám nic nebude moct říct. Tak co se vám zas nelíbí?" vyčítám lítostivě. "Copak to teď není lepší?" položím základní otázku.
"Ale. Stejně člověka nenechaj žít, jak by chtěl. Tak co mluvit," dívá se někam ke chlívkům, k vratům nebo před sebe. V jejím hlase není žádná zlost, jen trpký trpný mlčenlivý smutek. "Hospodářství sme ve dvou vobdělat nemohli."
A proč chtějí pořád žít jinak, než se žije, vyčítám v duchu mámě. Proč nejsou šťastní. Proč se jim nelíbí to, co se dnes děje? Vždyť je spravedlivější, na co měl mít jeden velký majetek a druhý nic.
Máma drží koště, nic neříká, potom ho postaví ke stěně.
"Musíme dělat, dokud neumřeme," řekne, bere vidle a jde ke kůlně.
Vezmu druhé a jdu mlčky za ní.
Nosíme dlouhou těžkou vojtěšku, je stará a promoklá. Chodíme vždycky, aniž jsme se dohodly, jedna do chlíva a druhá z chlíva, abychom do sebe nevrážely. Snažím se mámě stačit, nenarušit rytmus, ale chodím čím dál pomaleji a nabírám čím dál menší kusy. Než dojdu ke chlívu, už se mi ruce na vidlích třesou, a než zajdu přes chlív dozadu, podklesávají mi kolena, dýchám.
Celou dobu mlčíme. Jen máma mi několikrát připomíná. "Tak už toho nech. Já si to už dodělám. Nejseš zvyklá, bude tě všecko bolet."
