Den Země v Kolíně

denzemeTaké v menších městech se dají pořádat kulturní akce mezinárodního významu. Stačí nepočítat, co to vynese, a nebát se.
V tu sobotu kvetly na stráních podle vlaku trnky, v zahradách na předměstí rozkvétaly stromy višní a třešní. Na náplavce, kde kotvila loď, rozvěsili Kim Houdek a Dominik Novák mezi stromy své průsvitné poetické plachty – Malby okamžiku. Pluli jsme chvíli po řece s výhledem na stará zákoutí, právě hnízdily labutě, břehy Labe se zelenaly. Od vody stoupal chlad, všichni pilně popíjeli pivko, víno, čaj i grog, aby se ohřáli, všechno bylo, jak má být, na lodi se o příjemnou zábavu postarala parta muzikantů s názvem Křečové žíly, pozvaná z Blatné, a hráli pěkně; holka za mikrofonem (Mirka Nová) dobře zpívala, zahráli i nějaké zhudebněné texty od Jury Krchovského. V pauzách mezi skladbami Roman Rozenský sakra dobře četl pár básní Garyho Snydera, nakonec kapitán lodi pokřtil knihu Umění čtyř nápojů s básněmi a obrazy současných autorů (internetový projekt známý na adrese www.tea‑art. cz). Zase jsem si jednou připadala jak v nevinných šedesátých; takhle jsme tehdy žili, ani jsme tomu nepřikládali jiný význam, než být přirozený a vést přátelský život; to až časem člověk zjistí, že si osvojoval způsob, jak vnímat jasné signály a mít čistou mysl. Napadlo mě, že nejspíš si může za cenu nenápadné chudoby každý podržet takový přepych po celý život. Po nebi se válely duchny šedivých mraků, ale vypršelo se naštěstí už v noci, takže Den Země se v Kolíně vydařil i bez slunečního svitu.
Z lodi jsme šli rovnou do kolínského d.i.v.o Institutu na zdejším Petříně, který sídlí ve starém domě se zahradou, pamatujícím lepší časy. Teď dům v otevřeném free stylu zabydlují dobrácký Američan Mark Diwo a jeho žena, výtvarná umělkyně Sonja Večtomovová s dětmi a okruhem svých výtvarných a hudebních přátel. Na stěnách visí jejich obrazy a kresby, fotografie, light box i video, porůznu se tu vyskytují i výtvarné objekty. Malé děti se tu chovají volně, jak v domě, tak i na trávníku si dělají, co chtějí, ani nevnímají láskyplný dohled, prostě zbytečně neřvou a nezlobí. Podle dětí a spousty sedmikrásek v trávě se obvykle snadno pozná, že to, co dělají dospělí, je opravdové (tedy autentické), že nedbají jen na takzvaně aktuální trendy. Vystavovala právě ženská výtvarná trojice: Tamara Moyzesová (z Bratislavy, kterou znám z různých pražských akcí), Klára Kohoutová a A nja Kaufmannová; v suterénu byla k vidění řada fotografií, které volně provázely téma živé přírody a formy haiku. Zručné ruce autorek taky připravily spousty podnosů se skvělým suši; pil se čaj z čerstvé máty; každý snědl rýžových pochoutek, kolik si přál, a to tam bylo včetně dvou babiček a skupinky výtvarných umělců z C urychu a ze Švédska dobře padesát až šedesát lidí, kteří různě migrovali po výstavách v několika malých galeriích dole ve městě.
Odpoledne došlo i na básně Viktorie Rybákové; než začalo čtení, uslyšeli přítomní hosté z C D nahrávky, jak znějí aeolské harfy na Bítově; po té neuvěřitelné hudbě, která přichází ze všech koutů světa a jsou v ní přítomny všechny věci a slova, co rozezní dech a vítr, se lidi ztišili, tak jsem jen řekla, že budu číst krátké básně své oblíbené básnířky z C hebu, co bych proboha mohla říct víc k těm básnickým skvostům; nějaký chlápek, asi pan fotograf Beneš, moje čtení uvedl příznivou větou: my tu máme rádi Viktorku jako ženskou. Její básně jsem četla v zahradě, lidi seděli do kruhu na židlích a poslouchali; tedy její básně se vůbec nečtou snadno, možná je může číst jen někdo jiný, ani autorka, ani já (snad jen ze tmy nebo z mlhy na krátký interval ozářená ústa někoho, kdo je dosud při sobě, a zároveň sto let daleko od žhnoucího ohniska, z něhož vystřelují jiskry slov). Ale snad jsem je četla srozumitelně, a když jsem se přeřekla, vždycky jsem se vrátila k pochroumanému slovu zpátky. Na závěr jsem přečetla z jiného soudku asi pět svých krátkých básní, když mi už ty Viktorčiny došly. Po takové dávce poezie, co lidi snesou, zahrálo Kytarové trio dos Pacos y Lucia výběr z latinskoamerických melodií a písní, malé děti přitom náruživě tancovaly.
Večer se ještě konal bluesový koncert Zdeňka Hemzy v hospodě Na Rychtě a performance i s hudební zábavou pokračovaly v d.i.v.o Institutu. Snad se moje chvála na regionální kulturu v Kolíně ujme; ti, co něco dělají (na rozdíl od těch, co o věcech kultury jen rozhodují nebo o nich konverzují), obvykle ocení tak náročný výkon, když se v pěti menších galeriích zároveň uskuteční zajímavé výstavy současného umění. Psát o tom, jak je regionální kultura důležitá, je zbytečné, podstatné je až to, když se lidi ve svých městech domluví a připraví si, třeba právě na Den Země, program z vlastních zdrojů, z uměleckých děl a věcí, které vznikají v jejich okruhu. Spolehnou se na sebe a na vlastní zdroje, a hlavně nečekají, jestli jim milostivě sešlou nějakou kulturní estrádu shůry.

Autorka je básnířka a kunsthistorička.

D.I.Y. festival umění Den Země, d.i.v.o Institut, Kolín, 18. dubna 2008.
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 14 Květen 2009 11:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB