O bizárech z Čapkovy Strže


Aktuální bizáry a pitoresknosti kolem výměny ředitelek Čapkova památníku ve Strži u Dobříše nemohu sledovat bez osobního mrzení. Od chvíle, kdy jsem přišel studovat do Prahy v 90. letech, jezdil jsem na Strž. Dokonce jsem tam několik let o prázdninách provázel. Těžko se pak od vzpomínek oprostit.

Čapkova Strž. Foto: Profimedia

 

Nemohu současné dění v domě Karla Čapka vnímat neosobně ale i z jiných než jen memoárových důvodů. Strž je místo, kterým prošly moderní dějiny, a to nejen ty literární. Tady Čapek prožíval konec 30. let, tady přijal maďarského vyslance před Mnichovem 1938, aby informace od něj předal Edvardu Benešovi. Tady sepisoval s Ferdinandem Peroutkou zprávu o obdobné schůzce s německým vyslancem na nedalekém Osově. Tady psal své poslední romány, hry a cestopisy. Není třeba nějaké přehnané sensibility, aby si člověk uvědomil, že jsou místa, do kterých se jejich historie obtiskává silněji než do jiných. Záleží na síle té historie. 

Ten dům u potoka má ale nejen genia loci, ale také patří do mapy míst spojených osudově s naší demokracií. Pokud by čeští demokraté putovali jako muslimové do Mekky, po Pražském hradu a Lánech museli by nutně na Strž. A dnes možná nejdřív tam. A za posledních víc než dvacet let tam bylo za čím jezdit. Strž žila a nebylo by to bez tamní dlouholeté ředitelky Kristíny Váňové. Nepřišla jako věci nějak hluboce znalý čapkolog, nebo jako zkušený muzejník. Ten by se tam tehdy ostatně jen těžko hrnul. Památník byl zapomenutým koutem, kterému komunisté od jeho vzniku v roce 1963 zrovna nepřáli. 

Nová doba si žádala hlavně nadšení a snahu učit se, zkoušet, poznávat, hledat. A to vše Kristína Váňová projevila mírou ne zcela běžnou. Nebyla odborník, ale nadšenec do Čapka a do toho místa za Starou Hutí. Založila spolu s dalšími nadaci pro záchranu Strže, sehnali prostředky, dohodli se s Památníkem národního písemnictví na expozici, složitě vyjednávali s tehdejším okresním úřadem, že se muzea ujme, s restituenty, že dům pronajmou za dvě koruny ročně atd.

Novou expozici otevřela v roce 1997 a postupně přidala expozici Olgy Scheinpflugové a Ferdinanda Peroutky, krátkodobé výstavy, přednášky, koncerty, besedy, divadelní představení, filmy, publikace atd. Pravidelně připravovala putovní čapkovské výstavy, které bez nadsázky objely svět. Postupně se z laika a nadšence vypracovala na svého druhu instituci. Asi by jí to znalci Čapkova díla nedopřáli, asi by ji třeba nezvolili na šest let předsedkyní Společnosti bratří Čapků, kdyby Strž zanedbávala a vedla ji mizerně, jak teď říkají její náhle oživší oponenti.

Kristínu Váňovou ve vedení památníku nedávno vystřídala jednatřicetiletá absolventka plzeňských práv Alice Seidlová, snacha středočeského radního pro školství, který pro ni hlasoval, členka sociální demokracie, sama na krajském úřadu před časem také zaměstnaná. Mohlo by se zdát, že se historie opakuje – opět přichází do vedení laik. Jenže s tím rozdílem, že pokud v devadesátých letech bylo potřeba odvahu památník zachránit a vybudovat, dnes toto potřeba není. Vize do budoucna ale potřeba bude jistě. A vize nevznikají bez hluboké znalosti věci. Vznikne leda zmatek a nápad pro nápad. 

Nová ředitelka už pro média přiznala, že Čapka četla jenom ve škole, na Peroutku se nikdo raději neptal. Její zastánci namítají, že odborná znalost není potřeba, hlavní je vedení lidí (Strž má zaměstnanců tak asi jako prstů na ruce nešikovného dřevorubce), znalost legislativy, hospodaření s veřejnými prostředky a schopnost identifikovat rizika. Dobrá, ale kam takový člověk bude řídit literární muzeum, když neví mnoho o autorech, jejichž dílo to muzeum mapuje. Nebo aspoň o muzejnictví jako takovém. Nebo aspoň o kultuře a správě nekomerční památky. Diplomní práci v roce 2012 napsala Alice Seidlová o problematice znaleckého posudku v trestním řízení. To je věru dost daleko od témat, která ji teď čekají. 

Alice Seidlová nemá vůbec snadné postavení. Postavila se do něj ale sama, a tak je zřejmé, komu za to může děkovat. Její jmenování, její výroky, to všechno, čeho se za pár dní ve funkci zvládla dopustit, to je pastva pro média. Ona a celý její lokální případ splňují totiž v malém leccos z toho, co dnes řešíme i ve velkém. Nepotismus, papaláštví, neprůhlednost politiky, lokální i státní, nečitelné výběry lidí do veřejných funkcí, odvolávání odborníků, arogance. Nemluvě o jejích fotografiích ze sociálních sítí, které už kolují vesele, kde se dá a ukazují holou pravdu – Alice Seidlová není stratég jdoucí promyšleně za kariérou. Ten by se takto veřejně nevystavoval.

Nemá to lehké. Ale mohla by mít. Nabízí se jí dokonce velmi jednoduchá cesta z celé šlamastyky. Pokud zveřejní svůj projekt, který při výběrovém řízení předložila, může vyvrátit mnohé obavy. V zadání stálo, že nový ředitel má předložit koncepci rozvoje muzea po finanční, ale i výstavnické a muzejní stránce, v oblasti vzdělávání, personální i mezinárodní spolupráce. Stačí svůj projekt ukázat. Může tak nade vší pochybnost prokázat kvality, kterými například porazila svou konkurentku, Terezu Todorovou, čapkovskou badatelku působící už několik let právě na Strži. Pokud projekt Alice Seidlové nezveřejní úřad, který ji do funkce dosadil, ať tak učiní sama, a pokud se ukáže, že její plány jsou relevantní, je po kauze okresního formátu.

Je zkrátka rozdíl, když přicházíte sloužit věci jako nadšenec zapálený pro tu věc samu, nebo jestli si jdete pro prebendu. Kristína Váňová i Alice Seidlová byly na počátku svého ředitelování na Strži laiky. U první ale bylo zřejmé, proč přichází – zachraňovat, tvořit, dělat. U druhé zatím není zřejmé, proč o místo ředitelky na Strži usilovala, jestli pro ředitelské místo samo, nebo pro Strž jako takovou. Pokud to druhé, je na místě říct otevřeně, jaké s ní má nová ředitelka plány. Jinak podezření, že jí šlo jen o prebendu, nevyvrátí. 

Jediné, o co není třeba mít strach, je osud Karla Čapka a jeho odkazu. Ten totiž nezávisí na nějakém, jakkoli milém a pěkném domě, ten je v knížkách, textech, hrách, myšlenkách, v Čapkově životě. To jenom nám dnešním se lépe na něj vzpomíná, lépe se zpřítomňuje, snáze se k němu vracíme, když už se za Čapkem někam dokodrcáme. Postojíme v pracovně, zamyslíme se a něco si třeba i přečteme. Tak to dělejme bez toho kodrcání a o to častěji. 

Čapek by nejspíš na tom všem hledal něco pozitivního. A možná by tento jeho přístup mohla vzít do hry Praha 10, která právě opravuje jeho dům v ulici bratří Čapků a chystá se jej změnit na muzeum a kulturní centrum. Pokud v čele tohoto čapkovského místa bude stát kompetentní, silná, zajímavá a věci mocná osobnost, může se místem na mapě české demokracie stát, stále ještě snad vedle, a ne místo Strže, právě Čapkova vila v Praze. Odpovídalo by to ostatně významu, jaký v jeho životě a díle Praha měla.

 

Otevřený dopis Společnosti Ferdinanda Peroutky středočeské hejtmance Jaroslavě Pokorné Jermanové v této záležitosti si můžete přečíst ZDE.

 

Autor je předseda Společnosti Ferdinanda Peroutky. Text byl převzat z jeho blogu na Aktuálně.cz.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB