Profesor Hanzlík: Období Protektorátu stále není zcela probádáno


Dodnes se vedou vášnivé diskuze o tom, zda se Československo mohlo v březnu roku 1939 bránit německé agresi, nebo o tom, jak si náš národ počínal během šest let trvající německé okupace. Současně se málo ví o tom, jak důležitou roli sehráli během těchto událostí naši krajané v zahraničí, zejména pak ve Spojených státech. Profesor František Hanzlík ji popsal ve své publikaci Krajané a československý zahraniční odboj 1938–1945.

Profesor František Hanzlík. Foto archiv: F. Hanzlíka

 

Připomínáme si jedno velmi smutné výročí: vyhlášení protektorátu Čechy a Morava. Jak na něj reagovaly Velká Británie a Francie, mocnosti, které podepsaly mnichovskou dohodu a jejichž nejvyšší političtí představitelé byli Adolfem Hitlerem ujištěni, že Německo už nebude vznášet žádné další územní požadavky a nechá těžce zkoušené Československo na pokoji?

Pokud se týká Velké Británie a Francie (které v době mnichovské dohody nutily prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal podmínky, které tato dohoda obsahovala), tak neučinily 15. března 1939 proti Hitlerovu kroku, který znamenal ukončení státnosti samostatného Československa, prakticky nic. A to i přesto, že se na ně svým dopisem obrátil Edvard Beneš, který poslal protestní dopis představitelům Velké Británie, Francie, Spojených států a Společnosti národů.

Po rozbití Československa v létě roku 1939 otevřely Velká Británie i Francie konzuláty na Slovensku. Tím fakticky uznaly Slovensko, byť ne de jure. Zajímavé ale je, jak se k událostem 15. března 1939 postavil Sovětský svaz. V září 1938 proti mnichovské dohodě vehementně protestoval, v létě roku následujícího ale navázal styky se Slovenskem, uznal ho dokonce de jure a umožnil otevření slovenského velvyslanectví v Moskvě.

Prakticky jedinou zemí, která rozbití Československa neuznala, byly Spojené státy. Ty již od 15. března 1939 poskytovaly našemu zahraničnímu odboji velkou pomoc a totéž umožnily i našim krajanům sdruženým v různých organizacích.

 

Před chvílí jste zmínil postoj Sovětského svazu, který v podstatě neprotestoval proti vyhlášení protektorátu. Mohlo to být také tím, že si už připravoval půdu pro sovětsko-německý pakt o neútočení?

Určitým způsobem tomu tak být mohlo. V době, kdy Sovětský svaz nabádal Francii i Velkou Británii k obraně Československa a nabízel i spolupráci zpravodajských služeb, byl jednoznačně odmítnut. Edvard Beneš již v té době vyjádřil obavy, že v důsledku toho bude Sovětský svaz „nahnán“ do náručí Německa. A tento krok už byl zřejmě takovým úvodem k tomu, co následovalo, tedy k dohodě s Německem v srpnu 1939.

 

Protektorát Čechy a Morava byl vyhlášen 15. března 1939. O den dříve se ale od takzvané druhé republiky odtrhlo Slovensko a jeho političtí představitelé v čele s Jozefem Tisem vyhlásili Slovenský stát. Byl toto moment, kterým chtěl Hitler ospravedlnit svou další politiku vůči Československu?

Myslím si, že ne. Šlo jen o přímý důsledek toho, o co Hitler usiloval. Už neměl v úmyslu cokoliv komukoliv zdůvodňovat a po mnichovské dohodě prakticky celý vývoj směřoval k tomu, co se stalo 15. března 1939. Během jednání s Keitelem 21. října 1938 Hitler rozhodl o osudu zbytku Československa. Zároveň podepsal směrnici německé branné moci směřující k rychlému obsazení Čech a eliminaci Slovenska. Tehdy se už pouze řešily různé varianty, jakým způsobem by se mělo postupovat. Nabízela se i varianta, že část Československa bude předána Polsku a část Maďarsku. Také vnitřní vývoj na Slovensku směřoval nejdříve k jeho autonomii a posléze k odtržení od ČSR a k vyhlášení samostatnosti.

 

Prezidentu Emilu Háchovi dodnes někteří lidé vyčítají, že se nepostavil Hitlerovi na odpor. Jaké tehdy vlastně byly jeho možnosti?

Ta kritika je zcela nespravedlivá. Vezmeme-li v úvahu vojenský poměr sil i celkovou situaci, ve které se zbytek republiky nacházel, reálná možnost obrany fakticky neexistovala. Charakterizoval bych to asi následujícím způsobem: Kdybychom v roce 1938 odmítli mnichovskou dohodu (přestože Velká Británie a Francie daly Benešovi jasně najevo, že dojde-li k ozbrojenému konfliktu, budeme bráni jako jeho iniciátoři), v důsledku čehož by posléze došlo k válce, byla by to bez pomoci spojenců taková pozvolná sebevražda. V březnu 1939 by to už byla sebevražda rychlá.

Už jsme neměli prakticky žádná opevnění a spousta zbraní se po podpisu mnichovské dohody rozprodala – paradoxně také do Německa. To koupilo i kanóny velké ráže na ničení pevností, takže naše armáda už v té době nebyla schopna bránit celé území. Jednotnou obranu znemožňoval i vývoj na Slovensku.

 

Jakou roli sehráli v té době generálové Alois Eliáš a Jan Syrový?

Úloha generála Syrového je všeobecně známá. Vzbuzoval naděje v době mnichovské krize, když byl jako hrdina od Zborova jmenován předsedou vlády a ministrem národní obrany. Panovalo přesvědčení, že se bude Československo bránit. Ukázalo se však, že tomu tak není. Eliáš v té době ještě ve vládě nepůsobil, to se změnilo až 1. prosince 1938, kdy se generál Syrový znovu stal ministrem národní obrany a generál Eliáš ministrem dopravy. Je prokazatelné, že na rozdíl od Syrového generál Eliáš již v té době podnikal kroky k podpoře odboje proti Německu a současně se snažil iniciovat postup proti iredentistickým tendencím na Slovensku během jednání vlády. To už ale bylo v situaci, kdy vývoj nezvratně směřoval k událostem března 1939.

 

Kde zachytila zpráva o vyhlášení protektorátu Čechy a Morava Edvarda Beneše a Jana Masaryka?

Edvard Beneš po abdikaci odletěl do Spojených států a stal se profesorem na věhlasné univerzitě v Chicagu. Spolu s ním působil v USA i Jan Masaryk. Oba zastihla informace o okupaci Československa v Chicagu v hotelu Windermere, kde zrovna bydleli.

V archivu Čechů a Slováků v zahraničí jsme našli stovky různých telegramů a dopisů našich krajanů, ve kterých Edvarda Beneše žádali, aby se postavil do čela odboje proti Německu za obnovení samostatnosti Československa. Ze stejného důvodu navštěvovaly Edvarda Beneše početné delegace největší krajanské organizace v USA – Českého národního sdružení, organizací Sokola i legionářů.

Velmi silné postavení měla ve Spojených státech obec legionářská, kterou zastupovalo více než 40 tisíc krajanů, Čechů a Slováků, kteří bojovali v první světové válce v řadách americké armády na evropském bojišti. Většina z nich dokonce 11. listopadu 1938, v den památky válečných veteránů, na protest proti postojům Francie a Anglie v době Mnichova odevzdala ostentativně na britských a francouzských konzulátech vyznamenání, která obdrželi za účast v bojích v Evropě. 

Stejně odmítavý postoj zaujali legionáři k okupaci 15. března 1939. Také tehdejší československý velvyslanec v USA Vladimír Hurban odmítl vydat československé velvyslanectví Německu a postavil se na stranu Beneše v boji za obnovu republiky.

 

Existovala v té době nějaká snaha přimět amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta, aby jeho země zasáhla do dění ve střední Evropě?

Prezident E. Beneš přehlíží čestnou jednotku americké armády v den otevření československého pavilonu na světové výstavě dne 31. května 1939. Foto z knihy: František Hanzlík: Krajané a československý zahraniční odboj 1938–1945. Ministerstvo obrany ČR, Praha 2010. Spojené státy v té době do dění v Evropě nezasahovaly, nebyla to sféra jejich vlivu, měly zde maximálně obchodní zájmy. Zajímavé ovšem je, že Německo vyhrožovalo Spojeným státům, že pokud by se nějakým způsobem chtěly vměšovat do situace v Evropě, nezůstane jejich počínání bez odezvy.

Ve Spojených státech tehdy žilo 8,5 miliónů Němců, kteří tam kdysi přišli z Německa a kteří si byli, jak Německo tvrdilo, vědomi toho, co je jejich povinnost vůči staré vlasti. Spojené státy nicméně nikdy nebraly na tyto výhrůžky žádný ohled a realizovaly takovou politiku, jakou uznaly za vhodnou. Dokud nevstoupily do války, žádným způsobem do situace v Evropě nezasahovaly a zůstaly neutrální.

Poukázal bych ale na postoj Spojených států k mnichovské dohodě a k vyhlášení protektorátu. Na podzim roku 1938 vycházely v amerických novinách velké titulky, kde bylo Československo chváleno za svůj postup během mnichovské krize. Za to, že se podvolilo rozhodnutí mocností, a tím zabránilo ozbrojenému konfliktu v Evropě. Byla vyzvedána morálka Čechů, kteří přinesli oběť na oltář míru apod.

Část našich krajanů ve Spojených státech naopak tento názor odmítalo, protože ČSR považovali také za svůj stát, na jehož vzniku se podíleli. Když ale 15. března 1939 Německo porušilo to, k čemu se v Mnichově zavázalo, daly Spojené státy najevo svůj nesouhlas. Je známá věta Franklina D. Roosevelta, který 28. května 1939 přijal Edvarda Beneše a řekl mu: „Pomohli jsme vám jednou, pomůžeme i podruhé.“ Tím měl na mysli vznik republiky i její následnou obnovu.

Zajímavé také je, že v době, kdy ještě Spojené státy nebyly ve válce s Německem, umožnily na pěti československých konzulátech nábor našich krajanů a občanů Československa do jednotek, které vznikaly ve Francii na podzim 1939.

Další zajímavostí je, že v protektorátu až do vyhlášení války Německu ze strany USA, tedy až do konce roku 1941, zcela oficiálně působili američtí diplomaté a novináři, kteří pomáhali našemu odboji. Oficiální cestou dodávali konkrétní informace o reálné situaci v protektorátu. Československá národní rada americká, která vznikla bezprostředně po 15. březnu 1939, měla k dispozici informace o tom, co se v protektorátu děje, a okamžitě je prostřednictvím výborně fungující tiskové služby rozesílala po celém světě.

V souvislosti s našimi krajany v zahraničí bych rád zmínil ještě jednu věc. Ve Spojených státech existovalo několik organizací našich krajanů, které se v dubnu 1939 na sjezdu sjednotily a vytvořily ústřední orgán – Československou národní radu americkou. Ta posléze vytvořila pobočky po celém světě. Jejich prostřednictvím získávala značné finanční prostředky, které pak byly zasílány Edvardu Benešovi a exilové vládě do Velké Británie.

Pobočky existovaly například v Argentině, Venezuele a dalších státech Jižní Ameriky, dále v Indii, Afghánistánu, Jihoafrické republice, zkrátka po celém světě. Například v Argentině žilo více než 50 tisíc našich krajanů, kteří tamní pobočce poskytovali peníze, jež byly zasílány Československé národní radě americké a do Londýna. V Indii se sešli naši krajané (fungovalo zde asi 700 filiálek Baťova koncernu) a usnesli se, že budou 10 procent svého platu odevzdávat československému zahraničnímu odboji. Akci koordinovala rovněž Československá národní rada americká.

Současně byly vydávány v sedmi jazycích pravidelně bulletiny, které seznamovaly světovou veřejnost s děním v protektorátu. Například informace o vypálení Lidic (což se stalo v době, kdy už u nás američtí diplomaté nebyli) se prostřednictvím Československé národní rady rozšířila během 24 hodin po celém světě.

Po celých Spojených státech byly organizovány československé dny, stejně jako během první světové války pověstné bazary. Získaly se tak desetitisíce dolarů ve prospěch československého zahraničního odboje. Pomoc pokračovala i po skončení války. Například brněnská Kociánka byla vybudována za peníze našich krajanů poskytnutých v roce 1946.

Nedlouho po vyhlášení protektorátu se v New Yorku konala světová výstava, na které měl být i československý pavilon. Němci jej chtěli využít k propagaci protektorátu ve Spojených státech a k jakémusi ospravedlnění tohoto aktu. Československé velvyslanectví, které se na této propagaci mělo podílet, se odmítlo pavilonu vzdát. Naši krajané a starosta New Yorku se rozhodli, že seženou finanční prostředky na jeho vybudování, a to nezávisle na protektorátu a Německu. To se jim skutečně povedlo – v květnu 1939 se Edvard Beneš zúčastnil jeho otevření. Němci nesli velmi těžce, že Edvarda Beneše přivítala čestná jednotka americké armády jako hlavu státu.

 

Jak hodnotíte roli prezidenta Emila Háchy? Nazval byste ho tragickou postavou našich dějin?

Do určité míry by se Hácha tragickou postavou našich dějin nazvat dal. Hácha se ve vysokém věku jako uznávaný právník dostal do určité role a samozřejmě nemohl tušit, že ji bude vykonávat i v době německé okupace Československa. Podle mého názoru a dokumentů, které jsem viděl v archivech, sehrál Hácha v prvních letech protektorátu pozitivní roli, protože se snažil mírnit tlaky ze strany Německa. 

Jiná situace ovšem nastala po atentátu na Heydricha, protože tam už toho – přes veškeré snahy – příliš mnoho udělat nemohl. Jsou také známy výzvy ze strany našeho zahraničního odboje, aby v té době ze své funkce odstoupil a dal tak najevo svůj postoj. Vzhledem ke svému věku i tehdejší situaci tak Hácha neučinil. Já osobně ho za negativní postavu nepovažuji.

 

Já jsem se několikrát setkal s názorem, že Edvard Beneš nechal po druhé světové válce Emila Háchu na holičkách. Je to podle vás pravda?

Do určité míry ano. V té době, kdy se všechny povolené politické strany snažily využít poválečné situace ve svůj prospěch, se Hácha nabízel jako jeden z univerzálních viníků, kteří mohli za to, co se v době protektorátu odehrálo. Za této situace měl Beneš jen velmi omezené možnosti, jak Háchu ochránit, a je otázkou, zda vůbec chtěl. Proti Háchovi a protektorátní vládě vystupovali především komunisté. 

V této souvislosti jsem narazil v archivu na zajímavý názor Edvarda Beneše vyslovený 22. května při audienci generálů Zdeňka Nováka a Karla Kutlvašra: „Háchův podpis v Berlíně 15. 3. 1939 je neodpustitelný, znemožnil nám mobilizovat a jít s naším vojskem do boje po boku spojenců.“ O možnostech vojenské obrany 15. března jsem se již zmínil. Uvedený citát však podle mého názoru vysvětluje i postoj Beneše k Háchovi po skončení války. 

 

Označil byste období protektorátu Čechy a Morava za jedno z nejtemnějších období našich dějin? A jak si náš národ během oněch šesti let německé okupace podle vás vedl?

Poděkování E. Beneše ČSNRA za podporu čs. zahraničního odboje. Foto z knihy: František Hanzlík: Krajané a československý zahraniční odboj 1938–1945. Ministerstvo obrany ČR, Praha 2010.Jedno z nejtemnějších období našich dějin to určitě je. O život přišlo 360 tisíc Čechů a Slováků. Účast Čechů a Slováků ve všech formách domácího a zahraničního odboje na Východě i na Západě však opět ukázala, že jsou odhodláni za samostatný stát a jeho obnovu bojovat. Obrovskou pomoc finanční, morální i politickou poskytli naši krajané po celém světě. 

Nic není černé ani bílé. Protektorát byl pro Německo klíčový vzhledem ke zbrojní výrobě, o čemž se příliš nemluví. Vezměme si Škodovy závody či ostatní zbrojovky. Shodou okolností jsem se dostal k údajům o tom, kolik zbraní se vyrobilo v brněnské zbrojovce. Jen kulometů tu bylo vyrobeno 38 tisíc, viděl jsem dokonce exponáty s vyraženými znaky SS. Německo dokázalo využít náš průmysl ve svůj prospěch. 

Podmínky pro nějaký širší odboj v protektorátu příliš nebyly. Němci si příliš dobře uvědomovali, jakou cenu pro ně protektorát má, snažili se v něm – i za pomoci vládního vojska – udržovat klid. 

V souvislosti s 15. březnem 1939 bych ještě zmínil zpravodajské služby a úlohu Františka Moravce. V poslední době se dostáváme k řadě materiálů z pozůstalostí významných zpravodajců, které jsou v držení jejich potomků a které dosud nebyly známy. Leccos nebylo tak, jak se to v dosavadní literatuře uvádí. Informace o německé okupaci byly k dispozici už 7. března. Problém byl v tom, že je měla jen úzká skupina lidí kolem Moravce. Tuto informaci dostala vláda, její činitelé jí však příliš nevěřili a žádná opatření nepodnikli. 

Skupině kolem Moravce byl nabídnut odchod do Velké Británie. Narazili jsme na materiály generála Havla, šéfa analytiků. Moravec se svou skupinou do zahraničí odletěl s důležitými dokumenty a finančními prostředky. Zpravodajci, kteří zůstali v protektorátu, Moravcovi nikdy neodpustili, že nebyly vydány žádné pokyny, jak dále postupovat. Proto se nepodařilo zničit část důležitých dokumentů, které posléze padly do německých rukou. 

Moravec ve svých vzpomínkách uvádí, že sice byly uklizeny seznamy lidí, kteří spolupracovali s Němci, ale jednalo se pouze o ty, které se nacházely v Praze. Existovala však ještě velitelství vojenských oblastí Praha, Brno, Bratislava a Užhorod. Zpravodajci na těchto úrovních materiály zničit nestačili. 

Nastala paradoxní situace, kdy zpravodajci, kteří byli naštvaní na Moravce, řekli Němcům při výsleších vše, co věděli. Mnohé ze zpravodajských důstojníků, kteří Němcům vyzradili důležité informace a měli být po osvobození potrestáni, převzalo Reicinovo obranné zpravodajství a souzeni nebyli. Většina z nich se dopouštěla v řadách armádního obranného zpravodajství nezákonností již před únorem 1948 i v následujícím období. Jen někteří z nich byli v první polovině padesátých let potrestáni. 

Podle mého názoru se ukazuje, že ještě dnes není období protektorátu z historického hlediska zcela probádáno. Jen těžce se zbavujeme hodnocení na základě ideologických zájmů odpovídajících době. Objektivnější pohled na události spojené s 15. březnem 1939 i s obdobím protektorátu může přinést i analýza a zhodnocení archivních pramenů doma i v zahraničí, z nichž některé byly teprve před nedávnem odtajněny a zpřístupněny badatelům.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB