Odkaz Jana Petránka: Měli bychom se respektovat


Jan Petránek. Foto: Jan Zátorský / MAFRA / Profimedia Je to asi půl roku, co se na pultech našich knihkupectvích objevila poslední kniha významného českého novináře Jana Petránka Hausboat na soutoku Volhy a Mississippi. Kolega Ivo Fencl o ní nedávno napsal moc pěknou recenzi a soudě podle ohlasů, které u čtenářů vyvolala, lze s potěšením konstatovat, že lidí, co s úctou a vděkem na Jana Petránka vzpomínají, je opravdu hodně.

Jan Petránek nebyl pouze předním českým novinářem, který sehrál výraznou roli během událostí 21. srpna 1968, když se na vlnách Československého rozhlasu postavil proti okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy. Byl i brilantním politickým analytikem, filosofem a řečníkem. Mimořádně talentovaným spisovatelem, textařem a básníkem. A pro mě také velkým kamarádem a vzorem.

Když jsem v srpnu loňského roku dělal s Honzou Petránkem rozhovor pro Literární noviny, zeptal jsem se ho mimo jiné na to, jaká doporučení by dal lidem, kteří se chtějí uplatnit jako novináři. Honzova odpověď byla následující:

„Když jsem já v polovině minulého století začínal, byla to řehole. Studovat, studovat, studovat. Neustále shánět prameny. Najít si chytré učitele. My bychom potřebovali na žurnalistice mít ty fantastické profesory, kteří mě učili. Jak říkal Egon Erwin Kisch, každý novinář musí vědět o všem něco a o ničem všechno. Když tedy o něčem chcete psát, tak o tom něčem, o čem by měl novinář vědět všechno. Nemůže dnes být člověk dobrým novinářem, když nezná historii, ekonomiku, zeměpis a především, což jsem sám zjistil, psychologii. Toto jsou základní věci!

Novinář musí vědět, co je to strategický nadhled a co je to teorie her. A musí studovat, studovat a studovat, až se z něho bude kouřit. Pokud to nebude chtít dělat 16 hodin, od chvíle, kdy se probudí, do doby, kdy půjde spát, tak nebude dobrý novinář. Je to děsivá řehole a nevím, jestli bych si ji podruhé vybral, nebo jestli bych šel raději dělat zubaře.“

Výjimečnost Honzy Petránka coby novináře spočívala především v jeho schopnosti dívat se na věci s nadhledem. Přestože byl začátkem normalizace vyhozen z Československého rozhlasu a poslán pracovat do kotelny, nenahlížel na Rusko po roce 1991 (kdy se rozpadl Sovětský svaz) jako na nepřítele, ale jako na zemi, v níž dlouhá léta vládl nepřátelský režim.

Byl velice smutný z toho, že světové mocnosti neustále řeší vzájemné spory místo toho, aby budovaly mír. V této souvislosti si nelze nevzpomenout na Johna F. Kennedyho a jeho slavnou řeč o tom, že všichni obýváme tutéž malou planetu a dýcháme stejný vzduch. Brexit pak Honza nevnímal jako tragédii, ale doufal, že bude začátkem lepších vztahů v Evropě.

Velmi si vážím Honzy Petránka také za to, že se po roce 1989 naplno vrátil k novinařině, když rozšířil řady redaktorů Lidových novin. Mohl se stát ředitelem Československého rozhlasu, odkud musel po roce 1968 odejít, místo toho dal ale přednost „dělnické“ profesi. Naše žurnalistika tehdy opravdu potřebovala zkušené a kvalitní profesionály, aby jí vrátili ztracenou prestiž – a nutno říci, že je vlastně potřebuje dodnes. Zatímco většina představitelů polistopadové politické reprezentace žalostně selhávala, Honza coby novinář stál vždy na straně obyčejných lidí, aby se pro mnoho z nich postupně stal skutečnou morální autoritou.

Když Honza Petránek loni v listopadu odešel z tohoto světa, odvysílala Česká televize jeden z dílů televizního cyklu Vzkaz, který se skládá z výpovědí významných osobností k tématům, jež formují českou společnost. Nesl název Vzkaz Jana Petránka (byl natočen už v roce 2010) a Honza se jeho prostřednictvím zabýval otázkou pokroku. „Pokrok je jen, když je člověk lidštější. Všechno ostatní, co se týká techniky, je jenom technický vývoj,“ nechal se v něm slyšet – a nezbývá než s ním souhlasit.

Máme dnes sice chytré mobilní telefony a možnost překonávat velké vzdálenosti za krátkou dobu, ale k čemu nám to vlastně je, když si nejsme schopni – ač se nacházíme kousek od sebe – udělat jeden na druhého čas a promluvit si mezi čtyřma očima? Jsou sociální sítě opravdu takovým přínosem, když je někteří lidé využívají jako prostředek k šíření nenávisti?

Nežijeme sice v době velkých válek (naši předci takové štěstí ani zdaleka neměli), přesto jsou ale mezi lidmi tací, kteří druhým neustále znepříjemňují život. Nebo se nedokáží zastat těch, kterým se děje nějaké příkoří, přestože by je to nic nestálo.

„I při tom zběsilém technickém vývoji je naděje, že se dostaneme k něčemu lidštějšímu, ale musíme se o to postarat. Mluvil jsem o technickém vývoji v kontrastu proti nepokroku v lidském srdci. Prosím vás, chyťte tuto myšlenku, rozvíjejte ji, podporujte ji, hádejme se o ní. Je to významné proto, že musíme všichni nést velikou odpovědnost za to, co se zítra stane, za to, co se dneska děje, a co bude příště. Pokrok bude iluzí do té míry, do kdy se lidé nebudou chovat lidsky,“ uzavřel svoji úvahu ve Vzkazu Honza.

Jakkoliv cynická a uspěchaná se může zdát doba, v níž dnes žijeme, nepochybuji o tom, že se ještě pořád najde nemálo lidí, kteří Honzovy výzvy uposlechnou. Kteří nebudou hledat to, co nás rozděluje, nýbrž to, co nás spojuje. Stejně jako se to podařilo v roce 1918 (kdy jsme si vybojovali samostatný stát), 1968 (kdy jsme usilovali o reformu vládnoucího politického režimu) nebo 1989 (kdy jsme znovu získali svobodu).

Mluvit spolu, navzájem se respektovat, být lidští. O to bychom dnes měli usilovat. K tomu nás vybízí Honza Petránek. To je odkaz, který nám tu po sobě zanechal!

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB