Stoupencům inkluze ve školství docházejí argumenty


Ilustrační foto: PixabayŠkolská veřejnost napjatě sleduje boj o novelu vyhlášky o vzdělávání žáků a žáků nadaných. Ministerstvo školství v ní na základě požadavků učitelů z praxe navrhlo zrušit povinnou inkluzi.

 

 

Stoupenci inkluze v meziresortním připomínkovém řízení tvrdí, že by vydáním vyhlášky došlo k porušení mezinárodně právních závazků ČR. Po rozbití nepravdivých tvrzení o tom, že ČR inkluzi nařídil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, které doložila Pedagogická komora, vytáhli stoupenci inkluze jako argument Deklaraci ze Salamanky z roku 1994. Deklaraci z odborné konference, která nevytvořila žádnou mezinárodní smlouvu, jež by ČR právně zavazovala. Deklaraci, kterou většina signatářů, včetně evropských zemí, nedodržuje.

Speciální školství se zasloužilo o vymýcení negramotnosti

Celá podstata zmíněné vyhlášky z roku 2016 je v § 19, odstavci 1, jenž jasně stanovuje, které vzdělání je „hodnotnější“ a které „méně hodnotné“. V něm je uloženo, aby se vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebmi přednostně uskutečňovalo v běžné škole a běžných třídách. A nikoli ve speciální škole nebo ve třídě, oddělení nebo studijní skupině, které byly zřízeny pro děti vyžadující zvláštní podporu.

To u nás znamenalo a dosud znamená, že kvalitní vzdělání lze dosáhnout jen v běžných základních a nikoli speciálních školách. Ve speciálním školství, které u nás má dlouhou tradici, sahající až do 19. století, a jež u nás zcela vymýtilo negramotnost, čímž se zdaleka nemohou chlubit ani všechny evropské státy, podle stoupenců inkluze kvalitního vzdělání dosáhnout nelze.

Celé se to točí kolem dětí s tzv. lehkým mentálním postižením (LMP), které mají být nadále vzdělávány pouze v běžné škole. Dítě musí nastoupit do základní školy, a teprve pokud se prokáže, že opravdu nezvládá a je traumatizované nejen samo, ale i celé jeho okolí, rozhodne se po důkladném vyšetření a dlouhých peripetích o tom, že může chodit do školy, která je na jeho postižení rozhodně lépe personálně i materiálně vybavena.

Poté, co se naplnily veškeré katastrofické scénáře, které lidé z praxe dobře předvídali, začalo MŠMT pod vedením ministra Roberta Plagy (ANO) pracovat na novele vyhlášky, kterou si pedagogická veřejnost doslova vynutila. A celé se to zase točí kolem zmíněného odstavce 1 v § 19 a kolem slova „přednostně“. Pokud by byl vypuštěn, nestalo by se nic horšího, než že by rodiče dítěte, které má LMP nebo jinou poruchu, například poruchu autistického spektra, jež mu neumožňuje pobývat v početném kolektivu tzv. normálních dětí, jej mohli dát rovnou do školy, speciálně k vzdělávání těchto dětí zřízené.

Proč taková bitva o jeden odstavec? Bez toho, že by z vyhlášky vypadl, budou ostatní změny natolik kosmetické, že nebudou v praxi znamenat téměř nic.

Inkluze přináší utrpení pro děti

Za dva roky platnosti vyhlášky se prokázalo, že možná došlo k několika úspěšným příkladům integrace dítěte do hlavního vzdělávácího proudu. Ovšem za nepřiměřenou cenu, kterou je ohromný nárůst administrativy, přetížení zejména třídních učitelů, snížení celkové kvality vzdělávání a mnohdy dokonce traumatizace dětí. Inkluzivisté si nikdy nepoložili otázku, zda utrpení, jemuž musí čelit násilím začleněné děti, jejich spolužáci i učitelé, je přiměřenou cenou za splnění jejich snu.

Kromě toho, že děti s LMP zažívají vskutku intenzivně pocity outsidera, což podle mých zkušeností k pozitivnímu vývoji dítěte nikterak nepřispívá, jsou tu i horší případy. Některé děti s poruchou autistického spektra (PAS) nezvládají pobyt v hlučné a přeplněné třídě, nechápou, co se kolem nich děje a reagují agresivně. Agresi někdy obrátí proti učiteli či asistentce, někdy proti ostatním dětem, někdy proti sobě. Tohle všechno má velmi destruktivní vliv na výuku a běžný provoz škol, už tak zatížených nedostatkem učitelů a dalšího pedagogického i nepedagogického personálu.

Učila jsem na velmi proinkluzivní škole dva roky, a zažila jsem vše, o čem tu píšu. Některé třídy byly tak „zinkludované“, že jsme s kolegyněmi žertovaly na téma nutnosti začlenit do nich těch několik dětí bez „papíru“. Vedle všech možných dětí s LMP, PAS, dyslexií, dysgrafií a ADHD, která se zjednodušeně označují jako poruchy chování, bylo v některých třídách jen pár dětí „bez problémů“. Ve třídě čítající kolem 25 dětí a stále pilně doplňované, kdykoli některé dítě odešlo jinam. Podle hesla – normativ především.

Odešla jsem odsud poté, kdy jsem definitivně zjistila, že nejsem speciální pedagog. A kdy jsem si uvědomila, že některé třídy jsou prakticky nevzdělavatelné. Že těm dětem nejsem moc platná a že to stojí příliš mnoho sil. Inkluze počesku je v praxi absolutně nezvládnutá. Jedná se o pouhopouhou integraci bez potřebného materiálního, finančního a personálního vybavení.

Prostě – učiteli, přes prázdniny z tebe bude speciální pedagog, z vůle vyhlášky. Cíl, definovaný jako nejlepší zájem dítěte, tedy naplněn nebyl. O to více se zastánci inkluze snaží zabránit změně vyhlášky, která by přednostní umísťování dětí s poruchami učení do běžných základek ukončila. Je to smutné hlavně proto, že MŠMT se tak bojí povyku, který dokážou svrchu zmíněné instituce spustit, že couvá už předem.

Rozsudek soudu ve Štrasburku nenutí k zavedení inkluze

Stoupenci inkluze argumentují rozsudkem Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci D.H. a ostatní z roku 2007. Tehdy skupina ostravských Romů úspěšně žalovala Českou republiku, že u nich došlo k diskriminaci v jejich přístupu ke vzdělání. V rozsudku ESLP nikde nenařizuje zavedení totální inkluze. Soudci dokonce v bodě 205 výslovně uvedli, že otázka, zda mají být speciální školy, speciální třídy, nebo společné vzdělávání není v působnosti soudu, je v jurisdikci členského státu a má se řídit účelností. Právní rozbor, který vypracovala Pedagogická komora, jasně dokládá, že rozsudek ESLP ve věci D. H. a ostatní nenutí ČR k zavedení inkluze.

Pamatuji si, jak dámy a pánové z neziskových organizací ČOSIV či EDUin kreslili lidem obrázky ubohých dětí na vozíčku, které nesmí být ve škole s ostatními. Přitom inkluze, nikým nenařízená, jen umožněná, a to zejména v případě tělesně postižených, tady je už dávno. Stejně tak děti s poruchami učení se v hlavním proudu vzdělávají už léta.

Když prezident Pedagogické komory Radek Sarközi napsal text Způsob této inkluze zdá se mi poněkud nešťastným přišla reakce jednoho ze dvou expertů na školství EDUin, o.p.s., Bohumila Kartouse, který svůj komentář v MF Dnes nazval Kritika inkluze velí: zpátky na stromy! 

Na kritiku, že žáci s LMP nemají možnost se vzdělávat prakticky a musí absolvovat hodiny chemie, fyziky a jazyků, reaguje slovy: „Údajně byla těmto žákům snížena dotace pracovní výchovy a místo toho musí absolvovat „fyziku, chemii a cizí jazyk“. Není to pravda. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání umožňuje školám v rámci disponibilní dotace posílit pracovní výchovu na úroveň vyšší než v minulosti. Údajně jsou žáci s mentálním postižením nuceni studovat druhý cizí jazyk. Nemusí, škola může takovému dítěti poskytnout náhradní vzdělávací obsah.“

Ukazuje tím, jak je coby expert na vzdělávání odtržen od toho, jak to ve školách vypadá. Ve zmíněné škole, kde jsem byla, něco takového, jako posílení pracovní výchovy a přidělení náhradního vzdělávacího programu není při veškeré snaze možné. Protože nejsou ani lidi, ani místnosti, ani vybavení. Náhradní vzdělávací program spočívá maximálně v tom, že s dítětem se učí často nekvalifikovaný asistent v kabinetě. Tuto moji zkušenost s inkluzí až na výjimky potvrzují i kolegové z ostatních základních škol.

Ve zbytku komentáře je zajímavá jediná věc. Když bylo úspěšně vyvráceno nepravdivé tvrzení o tom, že Štrasburský soud donutil ČR k inkluzi, vytáhli inkluzivisté jako údajný závazek ČR prohlášení z konference UNESCO v Salamance. Bohumil Kartous tvrdí: „Česko se zavázalo vzdělávat inkluzivně v prohlášení ze Salamanky v roce 1994“.

Deklarace není mezinárodní smlouva

Předně je třeba uvést, co byla konference v Salamance. Šlo o konferenci, kterou pod patronátem UNESCO organizoval tehdejší španělský ministr školství. Sešlo se na ní 92 zástupců členských států UNESCO, které je dceřinou agenturou OSN. Členských zemí OSN tehdy bylo 190, na konferenci tedy vyslala své zástupce méně než polovina členských zemí. Konference za účasti několika ministrů a mnoha státních úředníků probírala různé problémy vzdělávání, mimo jiné otázky možnosti začleňování národnostních menšin a postižených dětí do vzdělávání. Jejím závěrem je deklarace, která není právně závazná. V ní jsou státy vyzývány, aby pomohly postiženým dětem a dětem z vyloučených lokalit nebo kočovníkům zapojit se do vzdělávání. V jednom z odstavců deklarace nabádá k zapojení těhto dětí i do běžných škol tam, kde je to možné.

Takových konferencí se každý rok sejdou tisíce. Různé agentury OSN, jichž je několik desítek, každoročně uspořádají dlouhou řadu konferencí. V roce snad není pracovního dne, kdy by se na půdě dceřiných organizací OSN o něčem nejednalo. Jednání je podstata diplomacie. A ta je posláním OSN. Ze samotného jednání však pro zúčastněné členské státy neplyne žádný právní závazek. Dokonce ani ze souhlasu s deklarací, která vzejde z konference. Mezinárodně právní závazek může pro stát vzniknout jedině z řádně ratifikované mezinárodní smlouvy, která vstoupila v platnost.

Tuto problematiku u nás umí asi nejlépe vysvětlit bývalý ředitel Ústavu státu a práva Akademie věd doc. Vladimír Balaš, který mezinárodní právo přednáší na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Navíc je členem Stálého rozhodčího soudu v Haagu.

„Mnohostranné smlouvy se připravují tak, že skupina odborníků nebo zástupců států připraví návrh textu smlouvy. Samotný podpis ministrem nebo jiným zástupcem země zpravidla vyjadřuje souhlas s předloženým textem. S tím, že daný text vyjadřuje to, na čem se příslušné státy dohodly v procesu vyjednávání. Podpis smlouvy sám osobě neznamená, že by smlouva stát plně zavazovala. U většiny smluv tohoto druhu je v ČR nutný souhlas parlamentu a podpis prezidenta republiky, aby smlouva mohla být ratifikována. Teprve poté je možné odeslatifikační listinu k depozitáři. Plně právně zavazovat stát může smlouva až poté, kdy vstoupí v platnost. Většinou je pro to ve smlouvě stanovena podmínka určitého počtu ratifikací.

Kromě toho existuje ještě povinnost registrovat mezinárodní smlouvy v Sekretariátu OSN, který vede Sbírku mezinárodních smluv na mezinárodní úrovni. Jednotlivé státy mají vedle toho ještě vlastní sbírky mezinárodních smluv, v nichž zveřejňují smlouvy, které stát sjednal. I ČR má nyní takovou Sbírku mezinárodních smluv. V ní jsou zveřejňovány všechny ratifikované mezinárodní smlouvy, kterými je ČR právně vázána,“ vysvětlil doc. Balaš.

Jeho výklad Bohumila Kartouse jednoznačně usvědčuje z použití falešného argumentu. V Salamance nebyla sjednána žádná mezinárodní smlouva, kterou by český parlament a prezident republiky ratifikovali. Ona tam totiž nebyla sjednána žádná smlouva. Deklarace není mezinárodní smlouva. Deklarace ze žádné konference stát právně nezavazuje stejně jako deklarace Valného shromáždění OSN.

Pokud představitelé proinkluzivní lobby sahají stereotypně k „soudu ve Štrasburku“, aniž znají přesné znění jeho rozsudku, a nerozumí ani tomu, že výsledky nějaké konference nejsou závazné, znamená to, že jim dochází argumenty. Či spíše, že se ukazují jako plané, což je dobré znamení.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB