Snová divadelní partie na pozadí těžních věží


divadloostravaZ ostravské divadelní přehlídky Dream Factory 2009 mám dva pozitivní závěry. Zrenovovaná bývalá šachta oslovuje i ty nejmladší, kteří „kopalnu" nikdy nepoznali. A i v době internetu, YouTube a kamer v mobilech se na divadelních prknech nebo na betonu hraje dál. Jen je mi líto, že jsem nemohl vidět úplně všechna představení nultého ročníku.

Ostrava 1969. Pamatuji se na rudohnědou oblohu po odpichu vysokých pecí, dva milimetry černého prachu na špeku za oknem, hřmotící, nikdy neusínající město, plné chlapů s uhelným prachem pod víčky, kteří sbíječkou vylamují kusy uhlí z nízké sloje a za zády jim horninový tlak rozmačkává dřevěné stojky.

Dnešní Ostrava je čistá a tichá. Po přístupu na světové trhy se stala těžba v ostravské části Ostravsko-karvinského revíru nerentabilní. Karolina je zbouraná, městskou dopravu vyřešil velkorysý systém nadjezdů a podjezdů. Nostalgické polotóny starých čtvrtí překrývá výrazná, skleněnými plochami se pyšnící postmoderní architektura.

Zmizela dominanta Slezské Ostravy, „kladivová" bílá těžní věž Petra Bezruče. Zůstaly vzdorné Ostravské Hradčany, technologický komplex na sebe navazující, těžní věž, koksovna, vysoké pece. Symbol slávy - už za Rakousko - Uherska bylo město průmyslovým srdcem celé monarchie. Svědek bolesti ­- jen na Hlubině výbuchy metanu zabily v roce 1867 62 havířů a v roce 1960 54 havířů.

V pátek 5. června dopoledne jsem na místě. Součástí divadelního festivalu Dream Factory 2009 je prohlídka Dolu Hlubina. V bývalých koupelnách mužstva jsou spolu s černými závěsy rozvěšeny fotografie Jiřího Sedláčka, zachycující už zbourané industriální stavby na Ostravsku. Po areálu dolu nás provádí Ing. Jalůvka. Jemu a dalším pamětníkům se podařilo sehnat historické listinné materiály, od doby Rothschildů po diplomy z doby socialismu, dobové fotografie, závodní noviny a náborové plakáty.

Při obnově areálu spojili síly památkáři, architekti a další profesionálové. Po havarijních opravách střech se ukázala nutnost některé objekty zrekonstruovat, zpevnit stěny budov. Luxfery nahrazují repliky oken z přelomu 19. a 20. století, ale v industriálních stavbách vznikají nové prostory, které bude možno například využít jako galerie, ale i jako reprezentativní kanceláře. Průmyslové prostory využívá například Tate Galery v Londýně, kulturním centrem se stala bývalá fabrika v Praze Holešovicích. Nad areálem se tyčí těžní věž, v budově strojovny odpočívá těžní stroj, na nádvoří je složen historický turbokompresor, znovu zabudován bude také další těžní stroj z bývalého dolu Habsburg z Petřvaldu. Moderní, vznikající bude v přímém kontaktu s industriální historií města.

Na závěr prohlídky říká inženýr Jalůvka: „V létech 2002 - 2008 bylo v rámci obnovy národní kulturní památky Dolu Hlubina vynaloženo, včetně projektové dokumentace, celkem 62,4 mil. Kč, z toho 10,9 mil. Kč vlastních prostředků DIAMO, s. p. odštěpného závodu ODRA. Od července 2009 budou pokračovat práce na obnově rozvodny, starých koupelen mužstva a kompresorovny za dalších cca 4,1 milionů Kč."

Po prohlídce chytám přebíhajícího Davida Mírka z občanského sdružení OVArt, pořádajícího divadelní festival Dream Factory 2009, který má představení na Hlubině na starost.

„Rozjeli jste velikánskou akci," říkám mu.

A on odpovídá: „Připravovali jsme ji přes rok. Získali jsme podporu primátora Ostravy Petra Kajnara a Norberta Lichého, který sám na festivalu několikrát vystupuje. Oslovili jsme řadu firem a institucí. Hraje se od 3. června. V Divadle Petra Bezruče uvedlo Národní divadlo Brno inscenaci Havel píše Husákovi, Dejvické divadlo inscenaci Debris, brněnské Divadlo U stolu inscenaci Zapomenuté světlo. V domě kultury hrálo pražské Divadlo v Dlouhé Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Přivezli jsme výběr z toho nejlepšího, slavná představení byla vyprodaná a divákům se líbila. Dnes a v sobotu se tady, v industriálním prostoru, nebude hrát na divadelních prknech. DIAMO, inženýr Jalůvka a lidi tady v místě nám pomáhají, jak mohou, ale některá představení budou venku, takže snad nebude pršet," říká David Mírek.

„Tady, na nádvoří šachty, a uvnitř, v Kupelce a na Spiczi, uvidíme alternativu, studentské a autorské divadlo, improvizaci, nové zkoumání možnosti divadla a začínající herce?" ptám se opatrně.

„Tohle všechno, ale například Zdena Hadrbolcová rozhodně není začínající herečka a Pískoviště od Michala Walczaka, ve kterém hraje v Divadle Na zábradlí, je sevřený dramatický text, podobně Soprán ze Slapské přehrady od Petra Kolečka, který hraje s A studiem Rubín, má k improvizaci daleko. Nové divadlo se v klasických nazdobených divadelních sálech hrát nedá. Hledám nový prostor. Ostrava byla původně vesnice, pak byla městem uhlí a železa, teď hledá nový obsah. Tady navazujeme na industriální minulost, ale hledáme budoucnost, nové formy divadla, jakou je Malá smrt, kterou uvede Skútr z Prahy," prohlásil David Mírek.

„Jak jste se na Hlubinu dostal?" ptám se.

„Narodil jsem se v osmašedesátém roce v Ostravě Zábřehu, děda a rodiče pracovali ve Vítkovicích. Ostrava je multikulturní město, žili zde Češi, Němci, Poláci, Židé, po válce přišli Slováci. Energie ze všech možných střetů v tomhle prostoru zůstává," říká David Mírek a už se ho někdo ptá, kam se mají zapojit kabely.

Rozhlížím se, nádvoří je prázdné. Na Spiczi, v bývalé známkovně, je jakýsi malý ring a uprostřed něj dvě dívky, Bílá a Černá. Začala Partie. Na šachovnici i v ringu.

Bílá: „Když jsem já výrazná, inteligentní a poměrně hezká žena, proč by ke mně nemohl existovat odpovídající muž? Nechci nic nemožného. Vtip, charisma, ne? Copak na to nemám právo?"

Černá: „A přijel král na bílém koni."

Bílá: „Přece je nedržej v klecích!"

Černá: „Uvědomila jsem si, že se ke mně chová jako fajn brácha. Nechci chodit s fajn bráchou. S bráchama se obvykle nespí. Řekla jsem mu, že můžeme bejt kamarádi. Nějak ho to zranilo."

Netušil jsem dopředu, o co jde. Bílá a Černá jsou kamarádky a zároveň soupeřky, každá má jinou povahu. Myslím, že se podařilo stáhnout do dramatické zkratky fenomén 21. století, prodlužující se mládí. Jak mají dvojice spolu první dítě po třicítce, místo po dvacítce, tak do té doby zažívají několik vážnějších vztahů. Při druhých a dalších známostech už se uvažuje s chladnější hlavou.

Bílá: „Bylo to dost tvrdý. Když vystřílel všechny argumenty, odešel. To znamená, že byl pryč za sedm minut, z toho se pět minut oblíkal."

Muž: „Neříkám, že to není příjemný, když náhodou sex i citová stránka vyjde dohromady. Ale pravda je jednoduchá, buď se postaví, nebo ne."

Když Bílá říká, že by si dala cigaretu, jak sedím metr od ní, vytahuji jednu a zapalovač. Jak zareaguješ, děvče? Bez zaváhání si cigaretu vezme a nechá si zapálit.

Muž asi v půlce představení přestává komentovat z divácké židle a vstupuje do ringu. Dramatický konflikt plný hereckých akcí se rozjíždí. Je to docela nářez. Na závěr se ozývá zasloužený potlesk. K trojici herců se připojuje režisérka představení.

Přicházím s diktafonem v ruce: „Promiňte, prošvihl jsem začátek. Můžete hru, sebe a soubor představit?"

„Jsme Eventualité. Studujeme na JAMU. Partie je založená na šachové partii. Já jsem Barbora Herčíková, autorka. Černá královna je Lucie Končeková, Bílá Královna Petra Lorencová a Král je Radúz Mácha. Je to hra o Krále."

„Kde vystupujete?"

Po klubech a v Praze jsme hráli například v Eliadově knihovně. Budeme Partii ještě dávat dvakrát v říjnu, v Praze a Brně," říká kategoricky, takže se nezeptám proč jen dvakrát, když představení šlape.

Pospíchám do Kupelky, která už je nasvícená, a přichází Ján Mikuš, říká, že je režisér a scénárista představení Werther, Werther na motivy J. W. Goetheho, ale čeká na herce Kiripovského. Jde se podívat, jestli nepřišel.

Mám pocit, že jsem u něčeho jedinečného, při tom, když něco nového vzniká. Párkrát jsem něco podobného zažil začátkem 90. let, třeba když světově známí výtvarníci, jako Bil Vazan, přijeli na Sochařské sympozium Lemberk a na závěr hrál na zahradě divadlo Václav Helšus a Sváťa Karásek zpíval protestsongy, jenže tahle mezinárodní, multižánrová a multigenerační setkávání postupně skončila, vyšuměla.

Teď, i když to na první pohled vypadá, že kulturu, hledající nějaký smysl, překryly seriály a další komerce, vidím, že nejmladší generace už se globalizačními trendy převálcovat nenechává a hledá svoje vlastní autentické sebevyjádření.

Režisér Mikuš konečně přichází, říká, že se za sebe i herce omlouvá, ale když už tady sedíme, zkusí roli zvládnout sám. To to dopadne, říkám si, ale nezaklepal jsem si na čelo. Dobře jsem udělal.

Stůl s ubrusem, židle, věšák, mlýnek na maso a pero, do toho znějí vokální skladby. Tenhle drobný chlápek je fantastický mim. Chvíli posmutnělý melancholik. Bere si červený nos klauna, bude líp! Nebude. Píše dopis. Marně. Mlýnek na maso. Nakonec ho zachvacuje šílenství. Když Werther, tedy sebevražda. Jenže nakonec se náhle za mimem, na syrové světlé zdi, objevuje nejznámější Michelangelův výjev ze Sixtinské kaple.

Je to sugestivní strhující představení, domyšlené a dokreslené do posledního detailu, do posledního ohnutí malíčku.  Už jsem ale měl být mnoho kilometrů daleko.

Jak to nakonec dopadlo? Zatelefonoval jsem inženýru Jalůvkovi, řekl mi, že paní Hadrbolcová byla výborná, jak na jevišti, tak i po představení, a zapsala se do pamětní knihy a že Loutkáři, Mimotaurus, nehráli starou pověst na Hlubině, ale před Hlubinou, a dal mi číslo Davida Mírka.

David mi řekl, že Dva pod balkonem ve Veroně se hráli venku, je to koláž slavných divadelních textů, hrál Pas De Teatre, Ostrava. Dále mi vysvětlil, že Sriptýz nítěnek nebyl striptýz, ale že Norbert Lichý a Jiří Sedláček, kteří rozhodně nitěnky nepřipomínají, četli své texty a hráli písničky, jeden na kytaru, druhý na baskytaru. Během představení D. I. S. Harmonie kvůli bouřce vypadl proud a herecká improvizace se stala improvizací na druhou. Skútr, na který se nejvíc těšil, nakonec venku v dešti vystoupit nemohl.

Součástí Dream Factory 2009 byla ještě ostravská představení Krásná Isabella a tři nápadníci aneb Harlekýn Václava Klemense v provedení Divadla loutek, Válka s mloky Karla Čapka, Národního divadla moravskoslezkého, 1984 od George Orwela v Divadle Petra Bezruče a čechovovské představení v Aréně, které jsem 4. června viděl.

Višňový sad v nastudování Ivana Krejčího má v sobě ohromnou energii. Režisér vychází z tvrzení Antona Pavloviče Čechova, že psal komedie, a na začátku většinu postav jednoznačně charakterizuje jako rázovité týpky a až v průběhu představení se z hrubého náčrtu stávají plnokrevné postavy s bohatým vnitřním životem a rozporuplnými vzájemnými vztahy. Hrají: Alena Sasínová- Polarczyk (Raněvská), Josef Kaluža (Lopachin), hostující Norbert Lichý (Gajev), Gabriela Mikulková (Varja), Tereza Cislovská (Duňaša), Tereza Dočkalová (Aňa), Pavel Cislov (Firs), Michal Moučka (Jepichodov), Dana Fialková (Charlotta).

První čtveřice předvádí herecký koncert, další zde vyjmenovaní jim zdařile sekundují. Nemilosrdně je vykreslen Jaša Alberta Čuby jako příživník a ještě blbý k tomu, statkář Dušana Škubala jako buran, který má vždycky štěstí, a další příživníci. Zlomové momenty představení a jednotlivé herecké výkony si zaslouží podrobně rozebrat od profesionálních kritiků. Scéna a kostýmy Marty Roszkopfové evokují dobu vzniku díla. Jeden pocit. Z doby globálního kapitalismu se díváme zpátky, na začátky kapitalismu, na průběh jedné obchodní transakce, týkající se velkostatku. A z Trofimova, kterého ztvárnil Michal Čapka, proklamujícího lepší zítřky, z důležitého vizionáře, který dlouhá desetiletí inscenování Višňového sadu představoval naději, je najednou marginální náš „zestárlý hodný chlapec," který trpí chorobnou představou. V Aréně na Višňovém sadu se sedělo i na schodech na polštářích, většině diváků bylo kolem dvacítky

Werther, Werther je na motivy Utrpení mladého Werthera, ale věřící Ján Mikuš, jedna nadšená divačka se ho na to po představení ptala, nechává svého Werthera zachránit Bohem.

Autorka a režisérka Partie Barbora Herčíková ztvárnila pocity své generace. Herci jsou její vrstevníci, kamarádi, možná použila vedle svých zážitků i některé jejich zkušenosti, které se jich citově dotýkají. Jsou postavami, ale na jevišti hlavně mluví za sebe, prožívají příběh, který má s jejich vlastním něco společného. To je i režijní záměr, Lucie Končeková a Petra Lorencová se na jevišti oslovují vlastními křestními jmény.

Pravidelný divadelní provoz sází na jistotu. Zkouší se tři neděle, celkové směřování určí režisér, něco si přidá herec, ale autorův text po proškrtání je po zkouškách daný, hýbat s ním při reprízách prakticky nejde.

Nestandardní, alternativní atd. divadlo si může dělat, co chce! Pohybové divadlo lze hrát na ulicích, sevřenější formy v prostorách, které v sobě mají nějakou sílu a vlastní osobitost, kde herci se vyjadřují hlavně za sebe. Je to živý organismus, který reaguje na změny. Do kamenného divadla chodíme na kusy, o kterých si dopředu můžeme udělat nějakou představu, při představeních někde jinde nás čeká něco nového, nečekaného.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB