Plané lamentace nad českou literaturou


V 19. čísle Literárních novin vyšel dlouhý článek básníka a někdejšího předsedy Svazu českých spisovatelů Michala Černíka Inkvizitorství jako nepřetržitý jev, jímž chtěla redakce vzbudit v kulturní veřejnosti touhu a chuť diskutovat o mnohokrát již probrané situaci české literatury v několika posledních desetiletích. Základním tónem statě je nářek nad tím, že česká literatura byla a dosud je v područí inkvizitorů, že „nebyl ... nastolen normální hodnotový systém, v němž by hlavním kritériem hodnocení byla umělecká kvalita díla".

 

Za hlavního inkvizitora prohlásil pan Černík mne, řekl jsem totiž začátkem 90. let na zámku v Liblicích, že pět let po „kulturní normalizaci až na výjimky byla prakticky celá oficiální, s minulým režimem spjatá literární obec bez odporu a více méně bez hlesu odsunuta do bezvýznamnosti". Bylo to prý „vyjádření chorobného politického postoje", další pokračování inkvizitorství, a dokonce „akt vendety", čemuž prý dodalo význam mé tehdejší postavení předsedy Obce spisovatelů, „v té době jediné spisovatelské organizace".

Slova „kulturní normalizace" jsou Černíkova, „odsunuta do bezvýznamnosti" však moje. Asi to nebylo dost srozumitelné vyjádření, už jsem je vysvětloval i kdesi jinde: Ona oficiálně vycházející literatura samozřejmě nebyla odsunuta úředně, inkvizitorsky, nějakým zákazem či seznamy nežádoucích autorů, jak tomu bývalo v předešlém režimu. Byla odsunuta nastalým nezájmem čtenářů, které najednou přestalo bavit to usilovné čtení mezi řádky, vyhledávání svobodnějších myšlenek v opatrných, a často bezzubých jinotajích. Byla to přece, ze stejných důvodů, i doba krize českého divadla, kde přestaly zabírat dosud oblíbené narážky, taky krize milovaných písničkářů atd.

Můj, možná ne moc šťastně formulovaný výrok, tedy nebyl politickým postojem, a už vůbec ne vendetou, na niž snad mohli pomyslet jen ti se špatným svědomím. Zvlášť úsměvný mi pak připadá důraz na mé tehdejší předsednictví v Obci spisovatelů (ta ani tehdy nebyla organizací jedinou, obnoven byl už PEN klub). Tato funkce totiž nebyla, a dodnes není ani zdaleka tak významná, jako kdysi Černíkovo předsednictví v někdejším spisovatelském svazu. Obec jsme přece úmyslně zakládali jako organizaci profesní, neideovou, která nebude vyhlašovat jakoukoli „linii", od bývalého svazu nepřebere žádný majetek, nebude mít tiskový orgán ani nakladatelství, ani jakoukoli moc udílet výhody svým členům. V jakém smyslu může pak slovo předsedy takového spolku ovlivnit osud literatury?

Rok od roku se mi podobné vzdechy zdají být trapnější. Mimochodem, v nedávném čísle Respektu si v dopisech stěžuje zas jiný spisovatel, že naopak - porevoluční literaturu dál ovládají postoje bývalé éry, hned polistopadové Literárky prý tehdy odmítly nějakému básníkovi uveřejnit báseň, která demaskovala Únor!... Ale za dvacetiletí přece vyrostla nová generace, autorů, čtenářů i kritiků, kterým jsou naše resentimenty zcela lhostejné. Jenom namátkou, z obliby jako básník nikdy nevyšel třeba Jiří Žáček, jistě pro svoji šťastnou poetiku. Ondřeje Neffa je průběžně vidět stále, dobře se uplatnili třeba i Petr Kovařík, Jaroslav Veis, Vladimír Křivánek, Roman Ráž aj., velké úctě, i posmrtné, se těší Adolf Branald, který po revoluci dostal významnou literární cenu, rovněž tak Ludvík Kundera, a na nezájem médií si nemůže stěžovat např. Ludmila Vaňková, Radek John a další. Své aktivity, popularitu i čtenáře má nadále Vladimír Páral a vždycky v tomto smyslu dobře dopadal Ladislav Fuks, dokonce i u někdejší disidentské a exilové kritiky, sám jsem v osmdesátých letech pochvalně psal o Vévodkyni a kuchařce.

Vydávat může každý, nakladatelů je u nás několik stovek, své knihy prezentují na veletrzích a prodávají s velkou ochotou. Že je některým autorům uzavřen tisk? A co je třeba tahle diskuse? Černík si stěžuje i na rozhlas a televizi, copak nevidí, že není ani zdaleka jediným autorem, kdo se tam prostě nevejde? Kolik spisovatelů vídáme dnes třeba v televizi? Černík i já si můžeme myslet, že je to škoda - a to je asi tak všechno. Možná je jeho „smůla" i v tom, že píše právě poezii, o tu je na současném trhu zájem opravdu nepatrný, ale týká se to rovnou měrou i mnoha jiných. A nejen básníků, mám třeba na stole vynikající knížku Petra Rittera Wirth versus stát, která vyšla víc než před měsícem, ale nikdo se o ní ještě nezmínil...

Pan Černík se cítí dotčen tím, že jacísi hanebníci se prý "ukájejí plivanci urážek a lží ... už dvě desetiletí " na adresu jeho osobnosti, nebo jak odstřelil Vladimíra Janovice Michal Šanda. Neznám žádného z těch ostřelovačů, myslím, že jsem jejich soudy ani nečetl. Sám jsem psal například o tehdy významném prozaikovi Janu Kostrhunovi, mj. známém komunistickém politikovi, a nevytýkal jsem mu jeho politické angažmá, ale fakt, že vydal narychlo spíchnutý román Co by to bylo, kdyby to byla láska. Přesto tohoto kdysi slibného autora nové vesnické tématiky (Houpací kůň) v dnešní literární produkci postrádám.

Byla tehdy doba, kdy „se odepisovali" i mnozí jiní autoři, např. talentovaná Alžběta Šerberová, proč přestala psát, není mi známo, ač vydala i zajímavý román o mém rodném městě. Takhle „zmizelo" z české literatury mnoho spisovatelů, třeba Zdeněk Zapletal, jehož vypravěčský talent byl nesporný, ale možná se rychle vyčerpal. Postrádám v současné literatuře i Zuzanu Brabcovou, která kdysi začínala - jako mladá disidentka, ani k téhle nadané autorce nebyla kritika při poslední knížce moc milosrdná. Postrádám i další jiné.

Černík ve svém článku zmiňuje i Karla Sýse, označeného jako „básník od boha, ten nejlepší z žijících" a dnes „totálně persekvovaný". Shodou okolností jsem se na něj obrátil v červnu 1988 otevřeným dopisem jako na šéfredaktora Kmene, v němž (č. 21, 26. 5.) v článku Vymknuta z kloubů autor nehorázným způsobem napadá a pokouší se zostudit literaturu psanou a vydávanou těmi, kdo měli v té době oficiální zákaz publikační činnosti. Nevadily mi ani tolik jeho názory, jako to, že napadl kulturu, která se nemohla bránit, autory, o jejichž kvalitě či nekvalitě se tehdejší čtenář nemohl přesvědčit, a tedy bylo možné o nich informovat zkresleně. Vadilo to tehdy i panu Černíkovi? Považoval i „básníka od boha" za jednoho z těch inkvizitorů? Ale vůbec ne, vždyť se tehdy připojil i sám. Kam on, nás tehdy umlčené, odkazoval zhruba v té době ve svém projevu, zveřejněném v Rudém právu, které tehdy opravdu nebylo diskusní tribunou, nýbrž orgánem KSČ?

Dopis Sýsovi mi hned druhý den přišel zpátky, s douškou: „Chápu, že bráníte výstřelky vašeho mládí, které českou kulturu přišly pěkně draho. Kde berete přesvědčení, že právě Vy a Vaši přátelé jste předurčeni k nápravě, to nevím." Básník od boha mi tedy slovo k nápravě křivd kulturní politiky neudělil. (Pominu fakt, že cenzura byla všeobecná.) V té době slova „česká literatura" znamenala tři nerovnomocné proudy: oficiálně vydávanou, vydávanou v zahraničí a tu šířenou doma samizdatem. Smyslem mého dopisu (Kritický sborník, Triáda 2009, str. 596) bylo poukázat na nerovnoprávnost všech tří proudů a otevřít možnosti těm zakázaným, kteří se museli tehdy živit v dělnických povoláních.

Přitom to bylo v době, kdy si šéfredaktor Sýs pozval Bohumila Hrabala, aby z něho vydobyl věty, jimiž by se vyznal z potěšení, že se stal členem Svazu českých spisovatelů. Povedlo se, „básník hrdina" (výraz V. Kadlece) byl s přijetím takříkajíc mezi spisovatele, kteří mohou být vydáváni snad bez cenzurních překážek a bez politické diskriminace, nepochybně spokojen. Komentoval jsem to tehdy slovy, že umělcovi to „není možné vytýkat, vina že padá na hlavu režimu." Jaroslava Seiferta, jediného nositele Nobelovy ceny, si ovšem do redakce nepozvali, ten byl neoblomný. Ale že by se ony „tři proudy" slovesnosti měly sjednotit, o tom Kmen ani nepípl. Hájil politickou linii komunistické strany, která předpokládala vylučování těch, kteří nepřitakávali persekuční politice.

K Černíkově článku se vyjádřila i prezidentka Akademie literatury české Eva Kantůrková a zjišťuje, že je správný, nemá k němu žádné připomínky. Z funkce předsedkyně Obce odstoupila v konfliktní atmosféře, do níž pronikala „nevraživost usazená kdesi mimo". Šlo prý o přijetí Klubu českých spisovatelů, jehož členové patřili ke skupině autorů publikujících v 80. letech, do Obce. Aniž mě jmenuje, prý jsem v té souvislosti „se svou přítelkyní z Obce vystoupil". Nevím, jak k té souvislosti přišla, vystoupil jsem na znamení nesouhlasu s hospodařením Obce, které vedlo k jejímu finančnímu vyčerpání. Bylo nás takových trochu víc, např. z bývalých předsedů taky Ivan Wernisch a Karel Šiktanc.

Eva Kantůrková tedy založila Akademii literatury české a ta uděluje tři literární ceny. Ale jaký to má být „tichý vzdor", o němž tu mluví, vzdor proti čemu? Oni přece jen vyplnili jakousi mezeru, když měli dojem, že tu existuje, proč ne. Že je kritici kritizují? Však od toho kritici jsou, neznám snad jedno udílení cen jakýchkoli, aby se někdo neozval, vzpomeňme cen státních, Magnesia Litera, Nadace Charty 77...  Já sám ty ceny vítám všechny, jako obohacení literárního života a výraz žádoucí plurality - třebaže jejich laureáti mi mohou, ale i nemusí být pochuti.

Už Šalda věděl, že národní kultura potřebuje pro svůj růst přinejmenším dvě protichůdné tradice, jejichž vzájemným střetáváním dochází k žádoucímu vývoji. Dnes se mi naopak zdá, že šaldovský požadavek nezbytnosti dvou proudů v národní literatuře je splněn mnohonásobně. Do lepších časů přece můžeme jít „s malými spolky". Ke společné knize Evy Kantůrkové a Václava Duška se prý vyjádřilo pramálo lidí. Nevyjádřil jsem se k ní jako kritik ani já. Přesto se nepovažuji za „cenzora", který takovou „fintou" chce obklopit dílo mlčením. Mám i své starosti, a spory spisovatelského prostředí mě zajímají jen okrajově. Možná jsou na tom podobně i jiní kolegové, neměli bychom drobnosti povyšovat na záležitosti velkého významu jen proto, že se dotýkají osobně nás.

Nedomnívám se, že naše literatura by byla plná inkvizitorství a neexistoval „normální hodnotový systém, v němž by hlavním kritériem hodnocení byla umělecká hodnota díla." V knize Literárky - můj osud jsem namítal publicistovi Karlu Hvížďalovi a Antonínu Brouskovi, že na Západě došli k mylnému názoru, podle nějž literatura 50. let prostě neexistovala, neboť prý to všechno byl škvár. A vyjmenoval jsem namátkou několik knih, které - byť vyšly v té zlé době - patří takříkajíc do zlatého fondu české literatury: třebas Seifertovu Maminku, Kolářova Mistra Suna, Hrubínův Můj zpěv, Skácelovu prvotinu Kolik příležitostí má růže, Mikuláškovy Divoké kačeny, Krajem táhne prašivec, Ortely a milosti, a dokonce Škvoreckého Zbabělce, Topolův Půlnoční vítr a další. Jiří Brabec pak v té souvislosti právem připomíná i Karla Šiktance a tuto řadu by bylo možné mnohonásobně rozšířit.

Mám za to, že naše literatura si Černíkovu odsuzující a odpuzující lamentační charakteristiku nezaslouží. Těch šedesát let označit za nepřetržitý jev inkvizitorství, odsoudit uměleckou opodstatněnost a čtenářskou zajímavost toho, co vycházelo a vychází, je možná spíš pláčem nad nenaplněnými vlastními ambicemi.

Milan Jungmann (1922) literární historik a kritik. Od roku 1964 do září 1967 šéfredaktor Literárních novin, od června do srpna 1968 šéfredaktor Literárních listů a od listopadu 1968 až do jejich zastavení v květnu 1969 Listů. V témže roce mu byla zakázána publikační činnost. Od roku 1990 krátce místopředseda a pak předseda Obce českých spisovatelů (do 1994).
AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB