Výtahem sjet do mínus trojky. O knize Hrdinové kapitalistické práce


Z dokumentu Hranice práce, režie Apolena Rychlíková, produkce Česká televize a Hypermarket FilmV této recenzi nechci popisovat jednotlivé události a místa, které Saša Uhlová ve své knize tak zevrubně komentuje, to by bylo na delší zprávu, ale toužil jsem napsat, proč je tato kniha tak důležitá právě v českém kontextu, a jak je důležité ji číst a přemýšlet o ní i o všem, co je v ní popsáno.

 

„‚Zkuste sjet dolů do mínus trojky, nebo čtyřky, někde tam to bude, určitě je to někde v podzemí.‘ Sjela jsem výtahem a vylezla na chodbu mdle osvětlenou zářivkami. Nikdo tam nebyl, z šera přijížděly po zemi automatické vozíky, buď prázdné, anebo naložené kovovými krabicemi. Svítila na nich tlačítka, tiše hučely a vydávaly podivné zvuky. Zpanikařila jsem a začala rychle přivolávat výtah, abych se odtamtud co nejrychleji dostala. Ve výtahu jsem potkala nějaké muže, kteří vypadali, že patří k technickému zázemí a ti mi poradili. Byla to opravdu mínus trojka, tak jsem se tam vypravila znova.“ – Takto by mohl začínat ledasjaký thriller nebo horror, ale je to jedna z úvodních pasáží motolského příběhu v knize reportáží Hrdinové kapitalistické práce novinářky Saši Uhlové(*1977), která se vydala do prostředí pro mnohé neznámých pracovních prostředí a míst.

Ta místa jsou opravdu někde dole, musí se za nimi sjet nebo se vydat mnohdy hodně daleko, hlavně ale daleko v našich myslích, jak ostatně ukázal i dokument, který o výzkumu nedůstojných pracovních podmínek a nízkopříjmových zaměstnáních natočila s autorkou dokumentaristka Apolena Rychlíková a který byl pod názvem Hranice práce uveden do distribuce na konci roku 2017.

V té době už vycházela série reportáží na A2larmu a pomalu se začal ukazovat svět, o kterém mnozí z těch, kteří ten dokument následně viděli a od června minulého roku jej mohou poznat i v knize Hrdinové kapitalistické práce, říkali, že není možné, aby se tohle dělo u nás. Mnohé ty záběry byly opravdu děsivé, a kdybychom nevěřili poctivosti přístupu Saši Uhlové a též Apoleny Rychlíkové, tak by se snad mohlo zdát, že se opravdu natáčí jen nějaký další thriller nebo horror. Ale není tomu tak, a především díky deníkovým záznamům, líčícím den po dni, se dozvídáme, že skutečnost musíme nahlédnout v celé komplexnosti.

Saša Uhlová: Hrdinové kapitalistické práceMyslím, že už to, že se Saša Uhlová rozhodla strávit skoro půl roku utajeně na různých místech (prádelna, drůbežárna, velký supermarket, žiletkárna a další), stojí za uznání, protože podává svědectví o lidech pracujících v prekarizovaných zaměstnáních z hlediska jejich nedůstojných lidských i pracovních podmínek a platů. Dozvídáme se o zaměstnancích, kteří zažívají šikanování na pracovištích a též pobírají často ten nejmenší plat, který je možný. O tom se třeba i vědělo, hovořilo se o tom, že tam někde dole ti lidé jsou, ale nikdo nepodal tak ucelenou reportáž, která se zaobírá detaily jejich každodenna, a nepopsal, jaké ty podmínky přesně jsou, jaké jsou jejich životy, názory, strasti, ale též radosti. Nikdo se tak do hloubky nezabýval popisem konkrétních míst, a to nejen těch pracovních.

To je to, čeho si cením na této knize nejvíc, že autorka podala plastický obraz oněch lidí, byla součástí jejich životů, nebyla jen tou, která zkoumá a klade otázky, ale vše přímo a autenticky zažívala s nimi a vytvořila si mnohočetné vazby, díky nimž se k nim dostala velmi blízko, a tak jí pověděli i to, co říkají jen málokomu (nebo vůbec nikomu). Tito lidé dovolili autorce nahlédnout do svých životů, do jejich často intimních zákoutí, kam by nikoho cizího nepustili, ale Saša Uhlová pro ně není cizí, byla tam přeci celou dobu s nimi. Co zažívala, a hlavně prožívala ona sama, se v knize rovněž dozvídáme.

Hrdiny kapitalistické práce čteme jako velký příběh složený z malých každodenních fragmentů, který je nesmírně čtivý, protože je lidský. To je druhá devíza této knihy. Čte se velmi dobře, doslova jedním dechem, což může znít jako klišé, ale zde se jedná spíše o to, že se ponoříte do něčeho, o čem jste přinejmenším tušili, ale teprve postupně, společně se samotnou autorkou, rozkrýváte pozadí skutečností.

Texty nadto doprovázejí fotografie přímo z jednotlivých míst a pracovišť, s konkrétními lidmi, ale též dokumenty, jako jsou pracovní smlouvy, platové výměry a další a další „papíry“, které zaručují to, či ono, aby tomu pak v provozu bylo někdy trochu nebo zcela jinak. Dále jsou zde vyjádření odborníků, kteří se zabývají – i legislativně – pracovními podmínkami na pracovištích, rozhovor o fungování odborů dříve i nyní či pohled na zaměření různých pracovních agentur.

Po celou dobu, kdy jsem četl tuto knihu, jsem si kladl otázku, proč muselo uběhnout nějakých 27 let (výzkum započal v únoru 2017), abychom teprve začali přemýšlet a diskutovat o tom, co je prekarizovaná práce. A není to samozřejmě jen záležitostí České republiky, lze uvést příklady z jiných tzv. vyspělých zemí, které přitom zaručují dodržování lidských i pracovních práv, a nakonec zjišťujeme, že je to tady i tam na některých pracovních místech dosti pofiderní, neřkuli nedůstojné, často i ve společnostech plédujících za důstojnost každého člověka, včetně zaměstnanců mnohých nadnárodních firem a jejich různých filiálek a provozů.

Tato kniha vůbec nechce paušalizovat, ukazuje příklady na zcela zřetelně popsaných místech, ale přesto tušíme, že někde jinde – v případě, že by výzkum pokračoval ještě déle, nebo se do něj pustil někdo další –, se najdou další a další podobné provozy, další neutěšená pracovní místa a pozice. Tyto reportáže nechtějí nikoho kompromitovat, obžalovávat, což je jejich třetím plusem. Kniha obžalovává viníky mezi řádky, skrze naše ponoření se a setkání s lidmi, jejich jmény a osudy.

Autorka zachycuje životní příběhy, o kterých se zas tak často nemluví, nebo spíš dosud nemluvilo. Někdy mám pocit, že od té doby, co reportáže začaly vycházet, se o levné, nedůstojné práci a především lidech, kteří ji vykonávají, o jejich životních a pracovních podmínkách hovoří a píše mnohem častěji, jako by to najednou bylo velké téma. A ono také je. A to je čtvrté plus – že Saša Uhlová svým výzkumem (a dokládají to vyjádření kolegů žurnalistů i jiných osobností, uveřejněných na obálce knihy) otevřela debatu o věcech, které nebylo dlouho vidět, nebo jsme je spíš vidět nechtěli, že mluví o těch, kteří ztratili svůj hlas a cítí se odsunuti do druhé, třetí linie, nebo mlčí, protože o jejich životy se stejně nikdo nezajímá. Najednou se tito lidé objevují, jsou zde, velmi přítomně, a to je jen a jen dobře.

Z knihy jsem tak nakonec, možná paradoxně, cítil velkou radost, právě kvůli výše popsanému, že se o lidech v různých továrnách a výrobnách opět mluví. A také radost z toho, že se o nich budeme s největší pravděpodobností dozvídat stále častěji.

Saša Uhlová: Hrdinové kapitalistické práce. Pod značkou Cosmopolis vydalo nakladatelství Grada Publishing, Praha, 2018, brož., 256 stran.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB