Proč jsme nedokonalí?

Email Tisk PDF

Mnislav ZelenýS chutí jsem si přečetl článek Iluze a ideály od Romana Jocha (LtN 18/2011), kterého si vážím pro jeho konsekventní a konzervativní názory a nejen proto, že se spolu známe. Díky jeho příspěvku jsem si i vzpomněl na mé krátké setkání s Michalem Černíkem v roce 1988, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsem se osobně setkal s činitelem kulturního establishmentu totalitního systému. Zdál se mi docela vstřícný a přístupný, zdaleka už nebyl typu Müllera, i když moje ostražitost před jakýmikoliv představiteli komunistického systému u mne omezila širší debatu či kontakty. Zkrátka nebyl mé krevní skupiny, jako kterýkoliv komunista, ať se snažil sebevíc. Moje rodiče či moje babička by o něm řekli: „Je komunista, ale jinak docela dobrej člověk."/ Mnislav ZELENÝ, Atapana

 

Jisté je, že veškeré problémy všech civilizací vězí v naší nedokonalosti. Tedy „díky" proslavené a úsměvné hlášce Nikdo není dokonalý. Podle Jocha tato naše nedokonalost dle židovsko-křesťanské terminologie je vlastně zatížení dědičným hříchem. Samozřejmě souhlasím. Já si však kladu ještě otázku: Proč je člověk nedokonalý, proč jsme zatíženi dědičným hříchem? Má to nějaký skrytý význam? Nehodlám nyní polemizovat o přednostech či záporech naší současné společnosti, za kterou před lety cinkalo na Václavském náměstí či v duchu s nimi možná na 80-90 % všech našich obyvatel. Včetně mně i se synem na ramenou. Málokdo si asi uvědomoval, či díky euforii si nechtěl uvědomovat, že ideály a realita jsou dva odlišné pojmy jedné spojité nádoby. O tom jistě bude ještě leccos napsáno a já se k tomu necítím vůbec povolán. Nicméně nároky na dotace, dávky, podpory, atp. by neměl mít nikdo, komu nejde o život.

 

Bez vzestupů a pádů

Proč nám bylo naším Stvořitelem, pro ty, kteří věří, či Matkou přírodou, kdo věří v ní, dána tato nedokonalost? Vždyť obě Jsoucna by měla mít zájem na tom, abychom byli dokonalí, perfektní, správní, poctiví, aby vše běželo bez komplikací k dokonalé lidské společnosti. Tak dokonalí jako je Matka příroda, rostliny, zvěř, kameny, mraky.... Jenže pohled zpět na vývoj lidských dějin je vedle nádherných výdobytků i pohledem velmi tristním. Vždyť Stvořitel či Matka příroda vybudovali dokonalý svět živé i takzvaně neživé přírody, které nás o svojí dokonalostí stále přesvědčují a překvapují. A žijí v dokonalé vyváženosti a harmonii, jako celý nesmírně složitý kosmos s cyklickými pohyby nebeských těles, s jejich východy a západy, konjukcemi, zatměními...Jen ta lidská stvoření, samý to vrchol veškerého hemžení na Zemi, pokulhává. Gepardi jsou dokonalí běžci, žraloci dokonalí plavci, kondoři dokonalí letci, jen abych jmenoval alespoň tři zástupce tří sfér: země, voda, vzduch. Celá příroda je dokonalá a jediní nedokonalí tvorové jsme my. Proč?

Domnívám se, že v nás lidech je záměrně zakódováno nejen samotné zrození a život, ale i sám zánik. Zánik nás lidí i naší společnosti. Indiánský šaman v Amazonii při narození dítěte mu na tváři nejen namaluje červenou barvou „achiote" skvrny, aby se podobalo jaguárovi a tak jej těmito mimikry ochraňuje před nebezpečím žravých jaguárů, ale.... Ale současně mu ukazováčkem přejede nad kořenem nosu, čímž mu otevírá virtuální otvor, kudy vyjde duše po jeho smrti. Indián při narození myslí už na smrt. To nečiní žádné zvíře. My našimi tradicemi, například tří sudiček, myslíme na úspěšnost dítěte v životě. Na úspěšnost materiální. Indiáni od narození se zajímají o duši, o duchovní profil budoucího člena společnosti. A se smrtí jsou srozuměni, protože vidí následující cestu duše. My se smrtí srozuměni nejsme. Indiáni, potažmo všichni členové přírodních národů jsou srozuměni nejen se zánikem jednotlivce, ale i celé společnosti. Přijdou prostě lepší. Navíc nejenže znají tři základní filozofické otázky, kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme, ale oproti nám znají na všechny tři i odpovědi. My vůbec nevíme, co nás po smrti čeká, oni vědí přesně, kam kráčí, a proto jsou na ni i připraveni. Jejich chápání lidských dějin je cyklické. V cyklech se totiž člověk i civilizace rodí, rostou a zanikají. Oni vidí tuto cykličnost všude kolem sebe. A jako dobří pozorovatelé svého okolí, životního prostředí, do kterého oproti nám počítají i celé Univerzum, se snaží cykličnosti přizpůsobit. Den se střídá s nocí, planety a hvězdy vycházejí, aby opět zapadaly, vše funguje v dokonalé harmonii a zapadá do sebe jako ozubená kolečka složitého časostroje, kdy se přímo nabízí přirovnání k schématickým ozubeným kolečkům tří částí mayského kalendáře.

Zvířatům nebyla dána možnost volby a tak jim byla vložena dokonalost, k dokonalému soužití se svým životním prostředím. Nám Stvořitel či Matka příroda nabídli možnost volby a hledání vlastní dokonalosti, čímž nás uvedli ke zkouškám a pochybnostem. Někteří projdou, jiní ne. Je to svým způsobem Jejich pojistka, zda si zasloužíme zdejší bytí nebo ne a pak nás logicky čeká zánik. Kdybychom byli dokonalí, tak to tu máme na pořád jako zvířata a už vůbec bychom se nesnažili. A proto vznikaly systémy a instituce našeho vlastního hodnocení, různé víry, přesvědčení, desatera, hříchy, provinění, očisty. V případě počátečního stadia lidské společnosti, tedy u kmenových komunit lovecko-sběračsko-rybářských a pasteveckých, lidský element prochází téměř bez újmy. Není nastaven téměř žádné zásadní zkoušce své morálky a chování, kde by mohl zaškobrtnout, kde by se svému stvoření mohl zprotivit, provinit. Není vlastně proč. Že by jakýsi druh „ráje"? Například indiánská etnika Amazonie, která fungují na této společenské úrovni, přežívají tisíciletí v klidu a pohodě, bez vzestupů a pádů. Nikam totiž nestoupají a tedy ani nikam nemají kam spadnout. Mohou tu existovat klidně další tisíce let. Udržují totiž stále stejný způsob života bez dalšího vývoje k vyšším formám společnosti. Jedná se o první období lidských dějin, které bych nazval obdobím neakumulace. Amazonský indián nic neshromažďuje. Žije takzvaně ze dne na den. Před nedávnem jsem to formuloval frází : nic nemají a nic nechtějí.

 

Stále platné requerimiento

Je to něco, co my absolutně nemůžeme pochopit. Pro nás je to něco posměšného, ubohého, nesmyslného, nízkého, nekulturního, necivilizovaného. Náš dějinný pochod nás nastavil na opačný břeh: stále něco máme a stále něco chceme. To jsme si nazvali termínem pokrok. Pokrok za každou cenu. Pokrok v objevování, následně dobývání cizích a nových území, třeba Ameriky, Austrálie a jiných krajů, a pak jejich vykořisťování. Pro nás je to přirozené a zároveň potřebné pro náš progres stále vpřed. Pro náš lepší život, pro naše bohatství. Jsme zcela stejní jako španělští dobyvatelé, když četli indiánům někdy na počátku 16. století „requerimiento", právní dokument ospravedlňující k dobývání, rabování a spravedlivé válce, když se svobodně a hned nepodvolí nadvládě Koruny a nepředají své zlato. Jsme totiž zastánci lineárního chápání dějin, což jako dědičný hřích je také součást židovsko-křesťanské kultury a filozofie. Pokrok je pro nás posvátnou krávou, s kterou si omlouváme i nejednu nehoráznost. I to dobývání indiánské Ameriky bylo součástí pokroku. Náš život si vylepšujeme na úkor jiných, buď těch, kteří jsou na blízku, což nazýváme vykořisťování, nebo těch vzdálenějších, kteří nejsou tak vidět a jejichž kulturní i fyzickou likvidaci kamuflujeme přínosem zdrojů a výrobků pro naše každodenní pohodlí a lepší život. To již není pouhé vykořisťování, to je již spíš součást genocidy. My jsme totiž oproti lovcům, sběračům, rybářům a pastevcům, v období akumulace.

Toto druhé stadium lidských dějin vzniklo někdy v rámci námi tak obdivované neolitické revoluce. Ta přinesla vznik zemědělství, tedy výrobu jako takovou, výrobu potravin. Zemědělství nám začalo umožňovat akumulaci potravin. Tím nastal zásadní zvrat. Období neakumulace můžeme charakterizovat dodržováním přírodních zákonů a zásad. Jejich členové jsou přírodní národy, tvůrci přírodní civilizace. Zemědělství s velkým růstem potravin umožnilo růst populace a vznik městských sídel. Tak vznikly městské národy, tvůrci městských civilizací. Jejich cílem je přetváření přírody k obrazu svému, pro své zvyšující potřeby. Odklonily se od přírody a logicky i od mýtů, které stimulovaly život přírodních národů. Ano, přírodní národy žijí jako zvířata, řeknou mnozí z nás. Ano, je to tak. My to cítíme pejorativně, oni ne. V tom je právě ten další rozdíl mezi námi.

My jsme lid anakondy, my jsme lid jelena, my jsme lid kapybary, hovoří o sobě a tím naznačují svého mytického prapředka. To je součást jejich přesvědčení a víry, že dříve tu žili samí lidé, žádná zvířata. A jejich mýty o tom opět jasně hovoří. Například Epopej Jelena Dokuela (mýtus etnika Eceeje z peruánské Amazonie v: Duch s rozkvetlým penisem, Argo 2004), nás uvádí do pradávných dob, kdy člověk Jelen na své pouti světem se setkává s různými lidmi, kteří mu provádějí jisté nepravosti a mění se za trest v určitá zvířata. Náhle se totiž ukáže nějaká jejich lidská nedokonalost a tak vznikají všechny zvířecí druhy. Nicméně indiáni se k zvířatům právě pro jejich původ chovají jako k lidem, jako ke svým bratrům. Ať je to opice, tarantule, štír, had, ryba nebo komár. A právě díky této filozofii indián nezabíjí jen tak, jako my, protože pojídání zvěře bere jako kanibalismus. Jsou to přece bratři, lidé, i když zklamali a chybovali. Z tohoto pohledu vniklo vegetariánství. Sám indián je víc vegetarián než masožravec.

Možná právě proto pan Stanislav Komárek třeba při setkání s mravenečníkem je překvapen až „šokujícím způsobem", jak se jeho gesta podobají těm našim. A možná právě proto my se tak zcela běžně přirovnáváme či srovnáváme se zvířaty co do pohybů, chování, gest či lsti. Mazaný jako liška, líný jako prase, rychlý jako pták, ostrozraký jako ostříž, chytrý jako slon, mocný jako lev. Jen s tím rozdílem, že to jsou pro nás stále jen zvířata a můžeme je beztrestně zabíjet. Indián ne. Ten zabíjí jen tehdy, aby přežil. Ne, aby jejich těla, maso, kůže, šlachy, drápy akumuloval, prodával a vydělával na nich. Když jde lovit, musí jejich duchy v určitém rituálu odprosit a vysvětlit, že se jedná pouze o jeho přežití a žádné masové zabíjení, protože jinak by došlo k vyhynutí zvěře.

 

Na cestě ke zkáze

Zahájením období akumulace jsme nastoupili cestu ke zkáze. Začaly boje o moc, o bohatství, o území, o exploataci a o zneužívání přírody vždy s cílem akumulace a často s odůvodněním ve prospěch vyšších zájmů. Naše nedokonalost se začala stále více projevovat. Čím víc kořistíme, čím více se snažíme mít všeho víc, tím rychleji se blížíme ke konci. Čím víc jsme bohatší, tím méně máme času i na děti, jsme více pohodlnější a neochotnější se omezovat ve svých zálibách. Ať se jedná třeba o jídlo, kdy se více a více oddáváme obžerství, nebo o moc a bohatství, kdy jsme stále více a více chamtivější. Společnost nás tlačí k stále vyšší výkonnosti, ale zdrojů ubývá. Akumulujeme bez ohledu na budoucí generace asi tak jako zapomínáme na naši minulost, na naše předky. Těm velice rychle přestáváme rozumět a vlastně už naše rodiče nám připadají stále víc vzdálenější až směšnější. Nastupující generace ctí jiné hodnoty, než ta minulá a stále více se vzdaluje od původních principů života, od důvodů, proč jsme tady. Touto ztrátou souvislosti s minulostí však ztrácíme i svou budoucnost.

Naše akumulace se zrychluje a svět zasypává odpadem hmotným i tím virtuálním. Akumulace totiž shromažďuje jen materiální hodnoty a ne duchovní. Stávají se z nás více a více jednostranně myslící jednotky lidské společnosti: jsme zahlcováni materiálnem na úkor duchovna. Dochází k stále většímu rozporu vyváženosti obou těchto složek našich osobností. Právě ta naše nedokonalost umožňuje zahlcování světa městských civilizací materiálnem až se jednou ta „kolečka" ucpou a zastaví.

Naše nedokonalost si také nechce přiznat, že vše živé i neživé je součástí naší maličkosti. A to i přesto, že věda tyto podobnosti ověřuje srovnáváním našich DNA. Vždyť od lidoopů nás dělí jen pár procent, od ostatních zvířat o něco víc a s banánem máme společných na padesát procent. Právě tyto podobnosti vlastně ověřují indiánské mýty o lidském původu všech zvířat, neboli jinak, že jsme všichni zvířata a bratři a vše kolem včetně kamenů a mraků je živé.

Teď jsme tady, teď se chceme mít dobře, a co bude zítra, nás nezajímá. Tato obecnost se odráží i v našich vládách, které všechny, levice i pravice, se chovají krátkozrace a konzumně. Naopak indián a všichni členové přírodních národů věří v budoucnost, protože vědí, jaká bude. Bude stále stejná, jaká je současnost a jaká byla minulost. Co bylo, to je a to bude. Tak jako Slunce bude svítit, voda téct v potoce a květiny kvést. To je záruka existence v období neakumulace, kdy nedokonalost člověka nepodléhá lákadlům akumulace. Komunita přírodních národů je tedy ideální, ty naše z městských civilizací jsou bez iluzí plné pokleslostí, podlostí, chyb, nepravostí, podvodů a zla. Proto komunity přírodních národů existují tisíce let a mohou existovat i dál, zato ty naše civilizace stoupají a zanikají.

 

K čemu je dobrá nedokonalost

Obávám se, že zde není příliš místa pro nějaké řešení. Joch sice správně končí esej „že člověk je hodnotou samou o sobě, tudíž i dítě je hodnotou." Jenže jaká naše konzumní společnost chce mít dobrovolně více dětí, aby nevyhynula? Kdo to bude v Evropě uskutečňovat? Asi nikdo. Kdo chce činit skutky šlechetnosti a správnosti? To bychom museli opustit naši modlu materiálna a věnovat se duchovní obrodě. V tomto ohledu jsem skeptik. Ale nicméně je třeba se stále o to znovu a znovu pokoušet a snažit, i kdyby to bylo zcela bezvýchodné.

Materiálno, hromadění materiálních hodnot, jak říká Joch, plodí etatismus i socialismus. Tuto akumulaci, jak jsem naznačil, však plodí jakákoliv společnost po neolitické revoluci. Bohatství, ať odhlasované v socialismu či získané prací ve feudalismu, kapitalismu nebo v otrokářství nás odvádí od duchovních hodnot života, ať chceme nebo ne. V rámci naší společnosti jsme nuceni žít tak, jak je to očekáváno, nechceme-li se zcela vyčlenit jako poustevníci či pěstitelé koz. To věc neřeší. To je jen osobní vzpoura, osobní nesouhlas s vývojem lidské společnosti v akumulovaném období, ale tento směr nemůže nic změnit.

K čemu je tedy dobrá ta nedokonalost, ten dědičný hřích? K tomu, abychom svým životem získávali vlastnosti a oprávnění k naší další existenci na Zemi. Je to prostor pro jakési neustálé atestace opodstatnění našeho bytí. Máme si sami dokazovat, zda si naši přítomnost tady zasluhujeme, zda naši nedokonalost, potažmo dědičný hřích smýváme naší činností nebo ne. Negativním lákadlům v období akumulace však valná většina lidí podléhá a ostatní k tomu strhává většinovým tlakem a fenoménem sněhové koule. A tak se naše nedokonalost, špatné vlastnosti a chyby, potažmo hříchy stále prohlubují a zvyšují až do zániku, který si zasloužíme. Sami sebe odsuzujeme. Naše činnost je jednoznačně sebedestruktivní. Stvořitel a Matka příroda zjišťují, že jsme zkouškami neprošli a že je nutno místo vyklidit pro další, jiné, lepší lidstvo.

Samozřejmě i členové přírodních národů jsou nedokonalí a jsou pokoušeni, jenže v období neakumulace nemají příliš možností ji prohlubovat. A zpronevěřovat se své přítomnosti na Zemi. A neprotivit se přírodě. Neničit ji a tím ani nepopírat sami sebe. Jejich smyslem jistě není usilovat o dotace a podpory, jak by je rád měl pan Černík. Jejich smyslem je právě šlechetnost a správnost, jak si představuje pan Joch. A jejich svoboda je ukázkou důstojnosti jejich lidské duše. Oni svým životem, který je především duchovní a ne materiální, plní základní funkce, které jsou nám dány do vínku. Zabydlovat tuto Zem, milovat se a množit se. My tyto funkce příliš neplníme.

 

Mezititulky LtN

 

Mnislav Zelený (68) studoval v 60. letech na ekonomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Praze a Filozofické fakultě UK. Postgraduální studia absolvoval v roce 1973 na univerzitách v peruánské Limě.  Život českého etnologa a cestovatele, který byl pralesním etnikem Yawalapiti adoptován jako Atapana, je spojen především s výzkumem a prací v jižní Americe. V letech 1996 - 2001 byl velvyslancem ČR v Kolumbii a Ekvádoru. V roce 2003 inicioval založení nadace Velká Amazonie s cílem chránit amazonské deštné pralesy a amazonské indiány. V posledních pěti letech podniká pravidelné terénní výzkumy ve Venezuele.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

 Divadlo v Dlouhe logo  logo Českých center

VOŠH logo v barvě
www.vosherecka.cz