Atentát na Heydricha: Konečně vyjde úřední zpráva


Atentát na Heydricha v zatáčce u BulovkyTéměř po sedmdesáti letech od svého vzniku bude v Česku vůbec poprvé zveřejněna tzv. Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Reinharda Heydricha. Hlášení šéfa vyšetřovací komise kriminálního rady a SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze bylo vypracováno s největší pravděpodobností pro samotného Hitlera a další představitele nacistického režimu.

 

Unikátní dokument, který byl dlouhou dobu považován za ztracený, se podařilo před časem získat badateli Jaroslavu Čvančarovi a historikovi Vojtěchovi Šustkovi z Archivu hl. m. Prahy. Oba jsou také jediní, kteří se s jeho obsahem zatím mohli podrobně seznámit.


Jak jste se k tomuto dokumentu vlastně dostali?

Čvančara: Už za minulého režimu jsem dostal informace, které naznačovaly, že se zpráva dochovala a skončila v Americe. Měly ji získat za pomoc při přípravě norimberského procesu americké sionistické organizace, které ji uložily do židovského muzea v New Yorku. Do Ameriky by mě ale nikdo nepustil, takže šance, že se k tomuto dokumentu dostanu, svitla až ve chvíli, kdy mě australský badatel českého původu Stanislav Berton poskytl dílčí verzi a dále upozornil, že Američané předali komplet dokument spolu s některými dalšími archiváliemi Německu. Po čase jsem se domluvil s Vojtěchem Šustkem, jenž získal kopii tohoto asi stostránkového dokumentu z Bundesarchivu na DVD. Mně se již předtím podařilo sehnat jinou cestou další kopii, která sice nebyla signovaná Pannwitzem, měla však po technické stránce mnohem zachovalejší přílohy s různými skicami, mapami a fotodokumentací.

 

Jak je možné, že někteří čeští historici a autoři literatury faktu citují z tzv. Pannwitzovy zprávy už celá desetiletí, když bude poprvé zveřejněna až nyní?

Čvančara: Pro to je docela jednoduché vysvětlení. Existují totiž dvě Pannwitzovy zprávy. Ta původní z roku 1942 a pak druhá, kterou Pannwitz sepsal jako memoáry až sedmnáct let po té první, když se vrátil do západního Německa ze sovětského zajetí, kde si pobyl deset let. Z tohoto materiálu také autoři citovali a někteří ho omylem vydávali za původní Pannwitzovu zprávu. Jeden elaborát těchto vzpomínek dostal už v 70. letech po Pannwitzově smrti od jeho vdovy zmíněný Stanislav Berton, který pak kopie poskytl i některým českým kolegům. Tyto memoáry vydal později Berton i v němčině a nakonec je zveřejnil i na internetu.

V těchto vzpomínkách je spousta jmen a detailních technických údajů. Jak si mohl Pannwitz všechna tahle data i po sedmnácti letech pamatovat?

Šustek: To je skutečně malá záhada. Dílčí faktografie se v Pannwitzových memoárech skutečně ve značné míře shoduje s jeho textem ze září 1942. Souhlasí dokonce i několikamístná čísla pistolí členů skupiny Anthropoid, které zabavilo gestapo po smrti parašutistů. Správná, anebo jen mírně zkomolená, je i většina jmen účastníků odboje i úředníků gestapa. Osobně jsem přesvědčen, že Pannwitz musel mít po návratu z Ruska alespoň nějakou dílčí verzi své zprávy z roku 1942 k dispozici a při psaní z ní některé údaje použil.

Měli jste možnost porovnat oba dokumenty. V čem je mezi nimi největší rozdíl?

Šustek: V některých bodech je zpráva z roku 1957 pravým opakem toho, co napsal v roce 1942. Z té druhé zprávy celkově vychází Pannwitz jako kriminalistická hvězda, žádný fanatik, vlastně humanista, který varoval před masakrem v Lidicích a vyšetřování bral férově.

Čvančara: V pozdější verzi své zprávy Pannwitz zcela podlehl soudobé vlně revizionistické propagandy, když naznačuje, že se Češi vlastně měli za Protektorátu Čechy a Morava dobře, kolaborovali, žádný odboj nevedli, a nakonec se ještě zachovali zločinně vůči sudetským Němcům. Na rozdíl od originálu omílá v té druhé zprávě tezi o tom, že Češi posílali denně tisíce udání na gestapo, což je taková obehraná licoměrnost. Udání samozřejmě chodila, ale nebylo jich zdaleka tolik, aby v memoárech udělal z Čechů národ udavačů, konfidentů, švejků a úplně zapomněl na to, kolik tady žilo Němců a sudetských Němců. Hlavně oni tenkrát posílali udání, a ve zprávě jako by neexistovali.

Šustek: Vyzněním druhé zprávy Pannwitz vlastně odporuje sám sobě. Právě z jeho původního hlášení do Berlína je totiž patrné, jak obrovské zdroje museli Němci v souvislosti s atentátem v Čechách nasadit a jak bezradní byli kvůli nedostatku informací z českého prostředí. K atentátu došlo 27. května 1942 v 10.35 hodin. Přes brutální represe, předčítání seznamů popravených v rozhlase a vyhlazovací akci v Lidicích neměli nacisté až do poloviny června nic, co by je přivedlo na stopu atentátníků. I Pannwitz se ve své původní zprávě podivuje nad mírou zatvrzelosti Čechů a především žen, které nedokázalo nic zlomit.

 

Udání se ale nakonec vyrojila. Jak k tomu došlo?

Šustek: Změna přišla až ve chvíli, kdy byl vedle biče nabídnut i cukr. Jeden z úředníků gestapa si po čtrnácti dnech represí všiml, že výhrůžky zastřelením i s celou rodinou nezabírají a nikoho na policejní stanici nepřivedou. Tak navrhl změnu stylu propagandy. Na masovém shromáždění v Brně pak 12. června protektorátní ministr Moravec vyhlásil v zájmu „zachování národa" třídenní amnestii. Ta se vztahovala i na atentátníky. Právě tato možnost vyváznout a zachránit si krk nakonec přivedla Čurdu ke zradě.

Čvančara: Podle původní zprávy přišlo během prvních 14 dnů jen 309 otevřených i anonymních informací týkajících se atentátu. Žádná z nich ale nenavedla vyšetřovatele na stopu útočníků. Němci z toho byli zoufalí, nezabraly ani vysoké finanční odměny. Situace se změnila skutečně až po vyhlášení amnestie, kdy podle Pannwitze došlo během tří dnů na policii na 2 000 udání. Byla to ale hlavně Čurdova výpověď na gestapu, která dovedla vyšetřovatele na stopu přechovávatelů parašutistů.

Jak vlastně vyšetřovací komise fungovala a proč se do jejího čela dostal právě Heinz Pannwitz?

Čvančara: Byl to Heydrichův člověk a v pražské řídící úřadovně gestapa vedl protiteroristický odbor. Zastupujícího protektora sice neochránil, ale po útoku byl u Heydricha mezi prvními a stačil ho vyslechnout v nemocnici na Bulovce ještě před operací, když seděl na operačním křesle. I to byl asi jeden z důvodů, proč byl postaven do čela rychle sestavené zvláštní vyšetřovací komise. Její vlastní jádro tvořilo kolem 120 excelentních vyšetřovatelů a specialistů povolaných z celého Protektorátu i z Říše. Z nich byly vytvořeny malé specializované týmy, včetně kriminalistů, které se zabývaly třeba balistikou, vyhodnocováním stop na místě činu a podobně.

Šustek: Jak Pannwitz uvádí, pro vyšetřovací komisi pak pracovalo 1 200 příslušníků gestapa a nejrůznějších policejních i civilních specialistů. K tomu je třeba připočíst další tisícovky příslušníků jednotek Waffen-SS, Wehrmachtu a německých i českých policejních složek, které v rojnicích pročesávaly lesy i chatové kolonie. Jak je vyčísleno v původní zprávě, ve více než 5 000 městech a obcích prohledávaly byt po bytu od sklepa po půdu. Na základě hlášení všech těchto represivních složek nakonec Pannwitz sestavil pro Berlín svou zprávu.

 

Čurda byl hned po válce postaven před Mimořádný lidový soud v Praze a skončil na šibenici. Tu sliboval londýnský rozhlas i Pannwitzovi, ale realita byla jiná. Muž, který měl na rukou krev desítek českých odbojářů, se před soud nikdy nedostal a nakonec klidně zemřel doma v Německu dvacet let po válce. Jak je to možné?

Čvančara: Mohli bychom mluvit o hře osudu, ve skutečnosti ale šlo o velmocenské hry a politické zájmy a ty dokázal Pannwitz dobře odhadnout. Naznačuje to i okolnost, že na konci války byl zajat Francouzi, ale požádal je, aby byl předán Rudé armádě.

To byl mezi nacisty skutečně bílá vrána, vždyť Němci tenkrát dělali všechno proto, aby se dostali do zajetí k západním spojencům.

Čvančara: Zřejmě si už dokázal spočítat, pro kterou stranu budou jeho informace cennější. Věděl, že heydrichiáda asi Sověty už moc zajímat nebude, v ruce měl ale jiný trumf. Po svém odchodu z Protektorátu byl Pannwitz v roce 1943 postaven do čela další vyšetřovací komise. Ta byla sestavena kvůli rozbití Rote Kapelle. Za tímto označením se skrývala nejvýkonnější protihitlerovská výzvědná organizace, která působila v západní Evropě a založila ji Kominterna. Činnost této skupiny se Pannwitzovi skutečně podařilo ochromit a dokonce s ní úspěšně vedl rádiové hry. Do sovětského zajetí s sebou přivedl i tzv. malého šéfa Rudé kapely Viktora Sukolova, což bylo krycí jméno A. M. Gureviče. V Moskvě nebo v lágru na Vorkutě, kde údajně pobýval, měl tedy co vysvětlovat a z toho, že by byl vydán do Československa, nemusel mít strach. Po návratu ze zajetí už také o Sovětském svazu mluvil jen hezky a Vorkutu líčil jako div ne zotavovnu.

Šustek: Dnes už také víme, že po návratu do Německa projevovala o Pannwitzovy služby zájem i StB a je ironií osudu, že kontaktem s ním pověřila jeho někdejšího protivníka, odbojáře Ladislava Vaňka-Jindru, který se po válce stal výkonným spolupracovníkem StB. Příslušníci StB se přesto báli Vaňka do západního Německa pustit, a tak spojení s Pannwitzem obstarávala jeho družka Herta Hönigsveldová. Jak zjistil badatel Stanislav Berton, kterému Pannwitzova vdova nechala nahlédnout i do jejich korespondence, Vaněk tehdy posílal Pannwitzovi z Čech alespoň „herzliche Grüsse" - srdečné pozdravy. Je dost dobře možné, že opisy některých dílčích dokumentů z heydrichiády se dostaly k Pannwitzovi právě tímto kanálem.

O roli profesora Vaňka-Jindry v odboji se vedla vzrušená debata na stránkách časopisu Kmen už v posledních letech totality. Jak to s ním vlastně bylo?

Čvančara: Vaněk hrál jako vedoucí sokolské odbojové organizace Jindra v domácím odboji nepochybně významnou roli. Varoval sice v depeši Londýn před provedením útoku na Heydricha, když s tím ale nepochodil, zapojil se do příprav útoku a díky štěstí nebo své mimořádné inteligenci byl téměř u všeho. Věděl i o úkrytu parašutistů v kryptě kostela a dokonce je tam navštívil. O tom, že by v té době zradil a spolupracoval s gestapem, nemáme dodnes žádné důkazy. Je už ale prokázané, že po svém zatčení v září 1942 udal kdekoho. Byl přesto odsouzen k smrti, ale nikdy nebyl popraven, protože ho gestapo využívalo jako utajeného svědka v dalších procesech a nasazovalo ho do cel k jiným vězňům, aby z nich tahal informace.

Přiznám se, že i já jsem Vaňkovým historkám v mládí také rád naslouchal. Mluvil jako kniha a téměř všichni autoři literatury faktu, včetně Miroslava Ivanova nebo historika Zdeňka Jelínka, ho ve svých knihách a studiích s oblibou citovali. Všechny vězně, které na Pankráci potkal, po válce Vaněk nějak zapojil do příprav atentátu. Na to, že je mnoho příběhů vylhaných a že se Vaněk stal spolupracovníkem gestapa, upozornil na základě rozporů v jeho svědectvích a Pannwitzových memoárů poprvé až Stanislav Berton. Ten poslal z Austrálie na tehdejší Svaz protifašistických bojovníků dvě zprávy o Jindrovi, v nichž shrnoval výsledky svých odhalení. Byly založeny do archivu, protože usvědčení svého spolupracovníka Vaňka bylo to poslední, co by si StB přála. Teprve když se uvolnily na konci osmdesátých let poměry, sepsal Miroslav Ivanov právě na základě Bertonových podkladů a i svých nových zjištění tzv. Memorandum, které otiskl časopis Kmen. Proti „očerňování" Jindry vystoupil okamžitě časopis Signál, který tehdy šéfoval známý agent kapitán Pavel Minařík, ale celý spor šel nakonec do ztracena, protože přicházela předlistopadová doba.

Jaký je váš názor na Vaňka-Jindru dnes?

Čvančara: Na Bertonových odhaleních není co měnit. Potvrzuje je i původní Pannwitzova zpráva. Ukazuje se navíc, že Vaněk docházel na gestapo už několik měsíců před svým zatčením, což po válce jednou vysvětloval tím, že si tam - připomínám v hluboké ilegalitě - chodil vybavovat důchod. To se jeví jako krajně podivné, navíc dnes víme, že ještě před odchodem do ilegality byl Vaněk už mnohokrát vyslýchán v Brně tamním gestapem, které si ho později nárokovalo jako svého agenta. Máme hypotézu, že za jeho přechodem do ilegality a do Prahy mohla být právě řídící ústředna gestapa v Brně, která si chtěla v Praze vytvořit volavčí síť. Takové postupy byly tehdy dost běžné, důkazy ale i v tomto případě scházejí, neboť Vaněk se postaral o to, aby významní gestapáci proti němu nemohli svědčit.

Jak se mu to podařilo?

Čvančara: Když byl 9. května 1945 v Petschkově paláci povstalci nalezen, hned se chopil iniciativy a ovládl s doktorem Ženatým (v době heydrichiády styčný důstojník mezi českou a německou policií - pozn. aut.) bývalé sídlo gestapa. Tam byli tenkrát soustřeďování zajatí gestapáci, které revolucionáři pochytali v Praze, na Kladně i na Moravě. Ženatý s Vaňkem přišli na geniální nápad, jak se zachránit od budoucího stíhání a přitom projevit vděk osvoboditelům. Vytvořili tzv. Štáb pro styk se sovětskou policií, spojili se s vojenským velitelem Prahy, kterým byl tenkrát sovětský generál Vasilij Nikolajevič Gordov, a s velkou slávou mu předali tyto zajatce jako osvoboditeli. Gordov byl tím gestem tak nadšený, že Vaňkovi, jak stojí v zápisu, věnoval housle. Takže Vaněk se Ženatým si umyli ruce a Sověti dostali zpravodajský potenciál, ve kterém byli přední příslušníci pražského gestapa, včetně Leimera, Abendschöna, Dresse, Jägera, Galla i šéfa konfidentů Nachtmanna a dalších. Všichni byli odlifrovaní přes Nový Bydžov do Sovětského svazu. Z gestapáků nebyl později do republiky vydán ani jeden. Domů Rusové poslali jen režiséra Václava Binovce (film Městečko na dlani - pozn. aut.), který byl za války velký antikomunista a antisemita. Proč vrátili právě jeho, je dodnes záhada a rozluštit by ji nedokázal ani generál Gorbov, neboť toho nechal Stalin už v roce 1947 zastřelit. V šedesátých letech se pak do Československa vrátil Jaroslav Nachtmann.

 

Když jste dostali do rukou originál Pannwitzovy zprávy, změnilo to váš pohled na heydrichiádu?

Čvančara: U mě nepříliš. Většina faktů byla známá z dalších dokumentů, dílčí zprávy z vyšetřování atentátu obsahoval třeba tzv. štěchovický archiv, kterého se v únoru 1946 zmocnili Američané, ale za několik týdnů ho předali zpět. Některé detaily Pannwitzovy zprávy však byly i pro mě velmi zajímavé. Na rozdíl od memoárů zpráva poměrně detailně popisuje samotný průběh atentátu, přímo hovoří o tom, že pachatel, tj. Gabčík, byl od Heydricha v jednu chvíli vzdálen pouhých 120 centimetrů. Můžeme z ní také rekonstruovat, kdo byl z domácího odboje zatčený dříve a kdo později a kdo ke komu vlastně jakoby patřil.

Šustek: Pannwitz se ve zprávě také rozepisuje o takzvaných systémových pátracích opatřeních. Málo se ví třeba o tom, že nacisté při typování útočníků kontrolovali třeba i kartotéku českých navrátilců z pohraniční z roku 1938. Nebo také vydali zákaz pohřbívání mužských mrtvol bez předchozí úřední prohlídky, protože nechtěli dopustit, aby jim útočníci případně unikli jako nebožtíci.

Čvančara: Pětadvacet let jsem se snažil, abych mohl jednou do Pannwitzovy zprávy nahlédnout. A když se to konečně stalo, tak mě asi ze všeho nejvíc překvapilo, že to, co jsem v ní očekával, jsem v ní nakonec nenašel.

Co to bylo?

Čvančara: Především Kleinova výpověď. O Johannesu Kleinovi se v literatuře píše jako o Heydrichově řidiči, SS-Oberscharführer Klein byl ale především Heydrichův osobní strážce, byl příslušníkem dvanáctičlenného tzv. Schutzdienstkommanda a při útoku parašutistů se dopustil kardinálního selhání. Protokoly z jeho výslechů ale nikde nejsou k nalezení. O jeho amatérismu se nezmiňuje ani Pannwitzova zpráva, která jinak rozebírá kdeco. Je evidentní, že jde o záměr, že komise nechtěla na jeho selhání Berlín upozorňovat, zkrátka že ho kryli.

Jaký k tomu byl důvod?

Čvančara: To právě nevíme, ale Klein poslechl v kritickém okamžiku příkaz člověka, kterého měl chránit, což podle předpisů nesměl. On zahlédl Gabčíka se samopalem jako první a vykřikl na Heydricha „Pozor, atentátníci!" Ale místo toho, aby šlápl na plyn a z místa činu okamžitě ujel, dal na Heydrichův příkaz „Zastav! Okamžitě zastav!"

Pannwitz ve zprávě přechází i další důležitou věc - selhání Gabčíkova samopalu. Přestože vyšetřovatelé dělali důkladné rozbory všech zbraní z místa atentátu a balistické expertizy, ve zprávě je jen jedna neurčitá věta, a to že se útočník pokusil o nezdařený útok. Není tam žádná zmínka o tom, že by mu samopal stengun technicky selhal.

A nezasekl se snad?

Čvančara: Věřím, že ano, ale důkazy pro to dodnes zatím žádné nejsou. To, že Gabčíkova zbraň v rozhodujícím okamžiku selhala, jsou v podstatě domněnky. Ono to také mohlo probíhat tak - a to je zase jenom spekulace, se kterou jsem kdysi přišel a kterou nyní hodně otiskují některá média - že Gabčík nemohl vystřelit z jiného důvodu. Jak čekal v ohbí chodníku, až se mu v palebném poli objeví mercedes (že vstoupil do jízdní dráhy je jenom filmařská licence), tak se mu tam nečekaně objevila za vozidlem tramvaj číslo 3, ve které sedělo asi 30 pasažérů. Kdyby se někteří z těchto civilistů také stali oběťmi útoku, tak by byla celá akce zpackaná i z hlediska propagandy. Gabčík tedy nemusel stisknout spoušť i z tohoto důvodu a vše vyřešil Kubiš bombou. Detonace sice vyrazila u tramvaje okna, ale nikomu z cestujících se nic nestalo. Ale opakuji, já stále sázím spíš na technickou závadu.

 

Od útoku na Heydricha uplynulo už téměř 70 let. Proč je v celé záležitosti pořád tolik nejasností a bílých míst?

Šustek: Důvodů je více. Mnoho účastníků odboje bylo už v období heydrichiády popraveno a někteří z těch, kteří přežili, si život zachránili jen za cenu zrady. Těm ale znovu chodila smrt v patách po válce. Aby se vyhnuli šibenici nebo zachovali své kariéry, tak likvidovali důkazy, falšovali dokumenty a svalovali vinu na jiné. Navíc hned po válce zvítězila nad snahou dobrat se pravdy ideologie. Teprve když tyhle tlaky pominuly, se mohl začít skládat dohromady pravdivý obraz té strašné a pro český národ zároveň heroické doby. Přitom se ukazuje, kolik se za ta léta navršilo mýtů, lží a polopravd. Badatelé dnes vážně pochybují i o autenticitě některých dokumentů z tzv. štěchovického archivu. Vše nasvědčuje tomu, že byly podvržené. Jsou podepsány jako Otto Geschke, přitom i historici, kteří z nich za totality čerpali, museli zcela určitě vědět, že šéf pražského gestapa se jmenoval dr. Hans Ulrich Geschke... Snad se ale jednou dočkáme rozluštění záhady těchto i dalších falzifikátů.

 

Poznámka:

Tzv. Pannwitzova zpráva je součástí chystané publikace Vojtěcha Šustka „Atentát na Heydricha a II. stanné právo na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava 27. 5. 1942 - 3. 7. 1942", kterou ještě letos vydá Archiv hl. města Prahy v edici Documenta Pragensia monographia. Kromě zmíněné zprávy bude sborník obsahovat 520 dokumentů z působnosti německé policejní a okupační správy ve zmíněném období. Dokumenty vyjdou v německém originálu s českým překladem a budou opatřeny bohatým poznámkovým aparátem.

Jaroslav Čvančara (63) je badatel, publicista, zakladatel skupiny Taxmeni. Jeho vztah k historii, zejména II. světové válce, se formoval už od dětství, neboť Čvančarův otec se významně zapojil do odbojové činnosti za okupace. Z jeho publikací je třeba připomenout alespoň trilogii Někomu život, někomu smrt, v níž jsou obsaženy dokumenty, snímky a portréty osobností spojených s léty okupace 1939 - 1945.

 

Mgr. Vojtěch Šustek (41) je historik, archivář Archivu hlavního města Prahy, zabývá se novodobými českými dějinami a dějinami odboje. Je autorem či spoluautorem několika knih, např. Zlato se čistí v ohni: příběh života, oběti a smrti pravoslavného kněze ThDr. Vladimíra Petřka nebo publikace Josef Pfitzner a protektorátní Praha v letech 1939-1945.

 

Unikátní fotografie z místa atentátu, která se stala součástí vyšetřovacího spisu. Kriminalisté na ní zeleným inkoustem vyznačili názvy ulic a červeným pohyb osob a polohu některých nalezených předmětů.Popisek k hlavní fotce z místa atentátu:

Unikátní fotografie z místa atentátu, která se stala součástí vyšetřovacího spisu. Kriminalisté na ní zeleným inkoustem vyznačili názvy ulic a červeným pohyb osob a polohu některých nalezených předmětů. Červené nápisy zleva doprava:

1 Geschoß Geco 7,65 - 1 náboj Geco ráže 7,65 mm

Bombenwurf - zásah bombou

3 Hülse Kynoch - 3 nábojnice střeliva Kynoch

Fluchtweg - úniková cesta

Mantel und M. Pi. - Plášť a M. Pi (Gabčíkův samopal Stengun)

Zeuge Schranek - Svědek Šrámek

1 Hülse Kynoch - 1 nábojnice střeliva Kynoch

Poloha dámského kola a tašky s dalšími bombami na snímku zachycena není.

Foto: Archiv J. Čvančary

Citát:

Lze už jen shrnout, že myšlenka, příkaz, prostředky, zbraně, provedení a konečně i přiznání k atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha jsou „Made in England".

Pannwitz

Kriminální rada

(Poslední odstavec Pannwitzovy zprávy)

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB