V Brazílii žije dál česká krev v císařském rodu


Vzhledem k tomu, že 26. března přijedou do Prahy „kanárci“, brazilské národní mužstvo kopané, aby na Slávii odehrálo slavnostní přátelské utkání, honí se všem v hlavě slavné finále v Chile v roce 1962, ale mně navíc mé brazilské návštěvy indiánů a brazilských princezen a princů.

Atapana a princ Joao Dobrzynczky českého původu, 2015. Foto: archiv autora

 

Brazílie byla objevena a pro Portugalsko jako kolonie zabrána 22. dubna 1500 Pedrem Álvaresem Cabralem, ale až v roce 1548 byl založen Brazilský stát s hlavním městem Salvadorem. V roce 1763 bylo hlavní město přesunuto do Rio de Janeira, kde před tím žili indiáni Tupinamba a Carioca, a proto se jeho obyvatelé dodnes nazývají cariocas.

V roce 1808 po invazi Napoleona Bonaparteho na Iberský poloostrov bylo sídlo portugalského království s celým dvorem přesunuto do Brazílie, jako do zaoceánského asylu. Brazilský stát byl proto v roce 1815 povýšen na království a spojen s Portugalskem pod oficiálním názvem Reino Unido de Portugal, Brasil e Algarves.

Po vyhnání Napoleona z Portugalska se však Brazílie osamostatnila a v roce 1822 bylo vyhlášeno Brazilské císařství s císařem Domem Pedrem I. z rodu Bragança. Již v roce 1831 abdikoval v prospěch svého čtyřletého syna, budoucího císaře Doma Pedra II. Brazilská republika byla vyhlášena 15. listopadu 1889, ale císařská rodina si zachovala majetky, tituly i jistou podporu a oblíbenost mezi obyvateli.

1969

Princezna Cristina Orleans e Braganza, Petropolis, 1969. Foto: archiv autoraRád jezdím do Brazílie za „mými“ amazonskými indiány v povodí horních toků řeky Xingú. Jenže při mé první, řekněme rekognoskační cestě do Jižní Ameriky, jsem nejdříve v lednu 1969 přijel argentinskou lodí Río Tunuyan do Rio de Janeira. Vjezd do zálivu Guanabara je jak z filmu, i drsní námořní vlci stojí u zábradlí paluby, dívají se oslněni tou krásnou hor, kopců, zálivů, ostrovů a slzí. Slzí dojetím z krásy Matky přírody. Na zemi, v přístavu, už moc krásy nebylo, ba naopak a tam jsem dojetím neslzel. Živil jsem se jako číšník v restauraci Miramar Palace Hotelu na pláži Copacabana a po Brazílii jezdil v šortkách a autostopem. Jednou mi zastavila rozverná děvčata v červeném „brouku“ VW a ukazovaly mi zdejší krásy mezi Riem a Petropolisem.

Jedna z nich se prořekla, že je prý princezna a já se tím blbým žertem rozesmál. Jenže ona tou princeznou opravdu byla, přímo z rodu Orleáns e Bragança brazilského císaře Pedra II. Chtěla, abych zůstal, ale já hlupák jsem byl na počátku své cesty a tu jsem nemohl hned na počátku vzdát. „Jsem na cestě, milá Cristino, jedu dál. Snad někdy jindy.“ Kde bych asi dnes byl, to ani netuším. Jenže žádnou modrou krev v sobě nenosím, takže by mně její tatík, neoficiální císař Dom Pedro IV., určitě nepřijal.

1989

Přesně za dvacet let jsem byl zase v Brazílii a jel rovnou do Petropolisu, sídelního města brazilské císařství. Bydlela, jak jinak, v domě s růžovou fasádou v ulici Ypiranga, jak se sluší a patří na všechny členy císařského rodu. A já k ní přijel bez ohlášení a zase v těch samých šortkách, protože jsem dost konzervativní a věci nerad vyhazuji, a se stejným otrhaným rancem na zádech. Takhle se sice na rande s princeznou nechodí, ale takový prostě jsem.

Cristina byla nadšená a hned mně pozvala k nedělnímu obědu. Právě servírovala, taky v bermudách, ale značkových, typické brazilské jídlo muqueca y peixe. A samozřejmě k tomu pivo Bohemia z císařského pivovaru. Ještě mi řekla, že je už devět let vdaná a jak jinak než za prince, polského, určitě ze zchudlého rodu, ale holt s modrou krví. A tak se tehdy už jmenovala Dona Cristina Maria do Rosário Leopoldina Michaela Gabriela Raphaela Gonzaga de Bourbon Orléans e Bragança, princezna Orléans e Bragança de Sapieha-Rozański. A tak v sobě spojovala tři mocné královské rody.

Nikde jsem Poláka neviděl, protože se asi už moc nevyskytoval. Jak jsem se později dočetl, měli v roce 1988 již po rozvodu, a Cristina to nějak nerozváděla. On, princ Jan Pavel, kníže Sapieha-Rozanski, žijící v Belgii, pocházel ze staré polské velmožské rodiny, litevsko-rusínského původu, údajně pocházející od středověkých bojarů Smolenska, ale náhodou chvíli fungoval jako belgický velvyslanec v Brazílii. Nicméně měli dvě dcery.

Za chvíli mi Cristina prozradila, že jsme vlastně krajané, protože její babička byla Češka. Překvapilo mně to, a jako vlastence i dojalo. A zřejmě to byla milovaná babička, protože mně hned odvedla do ložnice a na jejím nočním stolku stála fotografie ve stříbrném rámečku. „To je moje babička, hraběnka Dobřanská.“ Stěží se jí ty háčky vyslovovaly, tedy správně podle nich Elizabeth Dobrzensky de Dobrzenicz a po našem česky Alžběta Marie Dobřenská z Dobřenic a Chotěboře (1875 Chotěboř, Rakousko-Uhersko – 1951 Petropolis, Brazílie). Musel jsem tu fotografii mít.

Moje princezna se narodila 16. října 1950 v císařském paláci Grâo-Para v Petropolisu jako dcera otce Doma Pedra Gastão (1913–2007), prince Orléans e Bragança a matky princezny Esperanza das Duas Sicilias (1914–2005), tety krále Juana Carlose španělského, zatímco její dědeček byl následník trůnu Dom Pedro de Alcântara Luís Filipe Maria Gastão Miguel Gabriel Rafael Gonzaga de Orléans e Bragança (15. října 1875 – 29. ledna 1940) a princ Grão-Pará (1875–1891), a babička, naše kněžna Elizabeth Maria Adelaide Dobrzenczky de Dobrzenicz.

Jenže tehdy se vše zadrhlo, a tak se moje Cristina dostala na vedlejší kolej mimo hlavní císařskou linií, tedy na boční linii zvanou petropoliskou. Všechno zavinila velká láska jejího dědečka, který byl de iure Pedro III., císař brazilský. Císařská rodina odešla po vyhlášení Brazilské republiky v roce 1889 do exilu ve Francii, domoviny francouzského manžela princezny Isabely, Luíse Filipe Maria Fernando Gastão, hraběte d´Eu, vnuka francouzského krále Luise Felipa. Po smrti císaře Doma Pedra II. v roce 1891, protože neměl syny, jeho dcera Isabel Cristina Leopoldina Augusta Micaela Gabriela Rafaela Gonzaga de Bourbon-Duas Sicílias e Bragança se stala císařovnou, ovšem bez císařství.

Počátkem 20. století, její syn Dom Pedro de Alcântara studoval ve Vídni vojenskou akademii, kde se poznal s Janem Václavem Dobřenským z Dobřenic a začal často navštěvovat jeho zámek v Chotěboři. Právě zde se potkal se svou osudovou ženou Alžbětou a velmi se do ní zamiloval. Nedbal výhružek své rodiny a proti její vůli si nevybral žádnou princeznu z královského rodu. Vzal si Alžbětu 15. listopadu 1908 ve Versailles, napříč tomu, že se musel zříci nároků na císařský trůn. Byl jediným následníkem a jeho abdikací z roku 1908 následnictví přešlo na jeho mladšího bratra Luise Maria Felipe de Orléans e Bragança.

Snaha císařovny Isabely byla veliká a chtěla zabránit tomu nejhoršímu. Alžběta byla totiž dcerou Jana Václava Dobřenského z Dobřenic, který sice byl ze starého českého šlechtického rodu, ale pouze z nižšího stavu vladyckého. V případě takového nerovného sňatku, mesaliance, by jejich děti ztratili veškeré nároky na tituly a majetky. Na žádost Isabely byl proto Jan Václav roku 1906 povýšen z barona alespoň na hraběte.

Nicméně Isabela už nezabránila pro velkou lásku svého syna k Alžbětě morganatickému sňatku, tedy spojení osoby z královského rodu s osobou pouze šlechtického původu. Tehdy musel de iure císař Dom Pedro III. na žádost své matky Isabely de Bragança a otce prince Gastâo de Orléans, hraběte d´Eu vlastnoručně napsat a podepsat rezignační prohlášení.

Došlo k němu 14 dní před svatbou: „Já, Príncipe Dom Pedro de Alcântara Luiz Philippe Maria Gastão Miguel Gabriel Raphael Gonzaga de Orléans e Bragança, jsem se při mém plném a zralém vědomí rozhodl odstoupit z práv Konstituce Brazilského impéria vyhlášené 25. března 1824 a určující mně ke Koruně země. Toto deklaruji z mé svobodné a spontánní vůle… což znamená, že Koruna a Trůn Brazilský přecházejí podle pořádníku následnictví určeným článkem 117. Před Bohem slibuji za mne a za mé potomky, aby se drželi této deklarace. Cannes, 30. října 1908.“

Tento instrument rezignace zaslal matce, skutečné hlavě císařského rodu, 9. listopadu 1908 a též monarchistické kanceláři Diretorio Monárquico v Rio de Janieru.

2015

Uplynulo dalších dlouhých dvacet šest let, kdy jsem zase jel obyčejným linkovým a pěkně narvaným autobusem z Rio de Janeira do Petropolisu a zase bez ohlášení za mojí princeznou. Nenašel jsem ji, odcestovala za svojí dcerou, která žije v São Paulu. Alespoň jsme si povídali telefonem. Dozvěděl jsem se, že její Paola je velmi známá osobnost. Byla modelkou, pak televizní hlasatelkou a nyní rozjela vlastní značku průmyslového designu.

Jméno na to pravnučka hraběnky Alžběty má skvělé: Paola Maria, princezna Bourbon Orléans e Bragança e Sapieha-Rożański (narozena v Londýně 23. dubna 1983), po tatínkovi je princezna Sapieha-Rożańska a po svém manželovi princezna Światopełk-Czetwertyński. Zase další Polák, tentokrát módní fotograf Constantin Śwaitopołk-Czetwertyński, kterého si vzala v roce 2012. Jeho rod pochází z knížecí ukrajinské rodiny z Volyně. Svůj původ odvozují až od Velkého prince kyjevského Światopołka II. z dynastie Rurikovců, což král Albert II. Belgický z jejich belgické linie stvrdil uznáním titulů princ.

Nu, už jsem měl těch princů a princezen, i když s českou krví, poněkud dost. V těch titulech jsem se ztrácel, i když je oni na mně nechrlili a byl jsem pro ně stále jen Victor a ony Cristina a Paola. Odjel jsem za mým původním a hlavním cílem, do Amazonie, na horní toky řeky Xingú, kam mně to nějak záhadně táhlo, aniž jsem věděl proč. Chtěl jsem prostě zase chvíli pobýt u mého kmene Yawalapiti.

Ubytoval jsem se opět v maloce, obrovském obydlí mého náčelníka Aritany. Ten mi po čase sdělil, že půjdeme na pohřební rituál kuarup k sousednímu kmenu Kamayurá, jako v roce 1989. Hloupě jsem se zeptal, za koho to bude obřad. „No přece za tvého přítele šamana Takumy, proto jsi přece přijel, viď?“ odpověděl Aritana a mně přešel mráz po zádech, protože jsem nic netušil. Tak teď to vím, co mně sem táhlo. Jasně, duch zemřelého šamana si mně přivolal, abych se s ním důstojně rozloučil

Území Národního parku Xingú, kde žije asi přes dva tisíce indiánů z deseti kmenů, je pro veřejnost uzavřeno. Žádní turisté, žádné výpravy ani vědecké, prostě nic. Brazilská vláda jim chce nechat klid k jejich životu. Je to správné. Jenže já tam mám adoptivní rodiče, jsem člen jejich kmene Yawalapiti a tak jsem tam prostě proti předpisům a nařízením načerno odjel.

Kněžna Dobřanská, babička Cristiny. Foto: archiv autoraJenže když se koná týden trvající kuarup, obrovská a nádherná oslava odchodu zemřelých duší do zásvětí, s tanci, zápasy, hudbou, zpěvem, láká to návštěvníky z celého světa. Je to možná dosud ten nejpůvodnější obřad amazonských indiánů plných barev a obřadů. A tak je možné si pro omezený počet zájemců výjimečně zaplatit návštěvu za několik tisíc dolarů, vše vidět a natočit. Jsem sice namalován jako Yawalapiti, ale syn mého zemřelého přítele šamana Takumy, dnešní náčelník Kotoque, je ze mě tak nadšen, že mne nechal přemalovat na Kamayurá. Jsem poctěn. Během týdne sem přijeli malým letadlem zájezd pár desítek Brazilců a cizinců, kteří natáčejí a fotografují. Jsou jako u vytržení.

Náhle ke mně přistoupil jeden z nich a ptá se mi, jestli jsem Němec. „Kdepak Němec, já jsem z malé zemičky, sice poblíž Německa, ale tu asi neznáte,“ směji se. „Dobře, tak odkud?“ trvá na svém. „Jsem z Česka, z Bohemie,“ abych mu to nějak přiblížil. „No vidíte, a já jsem skoro Čech, moje babička je z Bohemie,“ konsternuje mne. „V tom případě, vaše babička musí být kněžna Dobřanská,“ vyhrkl jsem. „Samozřejmě, jsem její vnuk, princ João Dobrzenczky,“ uzemňuje mne.

A už jsem zase mezi princi, i uprostřed amazonské džungle. Došlo mi, že to je ten známý člen císařské rodina, proslulý fotograf, který již vydal řadu fotoknih o Brazílii a tady má asi zaděláno na další. „A Cristina?“ ptám se ho. „Vy se znáte? Ona je přece moje sestřenice, pozdravuj ji ode mne.“ A už se mi zase ta jména začala rojit před očima. On je celým jménem Sua Alteza Real, João Henrique de Orléans e Bragança e Dobrzenczky, princ Orléans e Bragança (1954), lidově známý jako Dom Joãzinho čili Príncipe Dom Joãzinho či Príncipe João de Orléans e Bragança.

Je velmi populární, prostě miláček Joãzinho, Janíček, Honzík. Jeho otcem byl João Maria Felipe Miguel Gabriel Rafael Gonzaga de Orléans e Bragança e Dobrzenczky de Dobrzenicz, dalším syn naší hraběnky Alžběty. Na svých 25 procent české krve je brazilský Honzík náležitě hrdý. Rád se k ní hlásí a říká si prostě João Dobrzenczky. A tak není divu, když za rok po našem setkání u indiánů Kamayurá v centru brazilské džungle odjel navštívit městečko São João Nepomuceno v brazilském spolkové státě Minas Gerais. Chtěl se poklonit památce dalšího Čecha, svatého Jana Nepomuckého. Ten je totiž spolu s Pražským Jezulátkem v Brazílii velmi rozšířený, populární a Brazilce je oba hluboce uctívají.

2019

Potěšilo mně, že brazilský Honza není potěšen nástupem nového prezidenta Bolsonara a říká: „Naše rodina má tradici tolerance. Dom Pedro I, Dom Pedro II., princezna Isabela. Je to tradice svobody, respektu k menšinám, k rozličnosti.“ Byla to jeho tvrdá reakce a nesouhlas, že jeho bratranec princ Luis vystupoval v posledních presidentských volbách jako možný viceprezident Jaira Bolsonara.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB