Marc Lazar: Musíme v Evropě přijít s novou formou demokracie


Francouzský institut v Praze připravil cyklus přednášek s názvem „1989–2019 Cesty Evropy“. Pozvání hned na tu první k tématu krize evropské levice přijal profesor Marc Lazar, jeden z předních odborníků na dějiny sociální demokracie a levicových hnutí v Evropě. O tom, že v krizi není dnes jen levice, ale politika jako taková, a také o současné Itálii a Francii, jsme si povídali v již zavřené a pozhasínané knihovně Institutu.

Profesor Marc Lazar. Foto: Francouzský institut v Praze

Ve svých výzkumech i přednáškách se soustřeďujete především na dění ve Francii a Itálii. Co vás vedle vaší vlasti zajímá právě na Itálii? 

Je pravda, že především poslední roky jsem se na Itálii hodně soustředil. Mezi akademiky ve Francii se běžně určitou zemí zabývají jen imigranti, kteří z dané země pocházejí, nebo tam minimálně mají nějaké vazby. To není můj případ. Já jsem – a to bude možná Čechům znít divně – se k Itálii dostal přes zájem o komunismus. Ve svém prvním výzkumu před více než třiceti lety jsem srovnával francouzskou a italskou komunistickou stranu, které byly právě v 80. letech mezi západními komunisty nejvlivnější a pro mě nejzajímavější. Jel jsem je proto studovat na Evropský univerzitní institut ve Florencii a samozřejmě jsem se okamžitě zamiloval i do té země samotné, ze všech možných důvodů, estetických a samozřejmě také gastronomických. 

My obecně ve Francii máme až takovou automatickou vrozenou fascinaci Itálií a její kulturou. Ale právě klišé a stereotypy jsou často zároveň zdroj mnoha nedorozumění. Já se snažím na dění nahlížet ze dvou stran, jedné říkám pozice venkovana, ne proto že jste z venkova, ale že jako cizinec v té zemi na problémy nahlížíte vždycky jakoby z venku. V té druhé se zase opravdu snažím naprosto vžít do kůže rodilého Itala a chápat problémy jako Ital. Je to zvláštní, ale pokud to děláte poctivě, docílíte skutečně odlišného postoje, pohledu na svět, na politiku. My si dnes myslíme, že to, co se právě děje v Itálii, je takové trochu „exotické“ – rozhodně ne. Itálie je pro mě, co se politického vývoje týče, taková evropská laboratoř. 

 

Je to opravdu laboratoř nebo spíše až nepříjemně upřímné zrcadlo dění ve zbytku Evropy? 

Dobrá otázka! Asi oboje. 

Laboratoř ve smyslu, že co se v té politické oblasti stane v Itálii, se pak tak nějak automaticky šíří po té Evropě. Jako třeba populismus. Itálie v podstatě vynalezla fenomén jménem Silvio Berlusconi. A hle, v Česku, Slovensku, Rakousku a když dál, tak v USA, máme najednou u moci byznysmeny, kteří popírají autonomii politiky a hlásají, že když dokážete uspět v byznysu, v politice je to stejné. Teď máme v Itálii Hnutí pěti hvězd a opět vidíme nástup jeho analogií v mnoha dalších evropských státech. 

 

Když se tedy podíváme na dnešní Itálii, je už čas se bát o Evropu? 

V Evropě se musíme vypořádat s řadou problémů. V první řadě je to otázka sociální, která je v současné Evropě přítomna stejně jako v 19. století. Vím, že v Čechách je situace teď celkem dobrá ve smyslu, že máte nízkou nezaměstnanost – což samozřejmě neznamená, že ta situace je stabilní. Není to totiž jen o nezaměstnanosti, ale hlavně o nerovnosti, nerovnosti všeho druhu – sociální, generační, mezi muži a ženami. Někde je ta nerovnost i regionální, jako třeba právě v Itálii mezi severem a jihem země. 

Další důležitá otázka je, jak já tomu říkám, „anti-politické“ prostředí. Co to znamená? Je to odmítání, někdy až nenávist vůči politice a politicky angažovaným. Odmítány nejsou jen politiky národní a jejich představitelé, ale také evropské instituce, systém a vládnutí jako takové. Evropané chtějí a očekávají více demokracie, více skutečně efektivní demokracie. Je to potřeba cítit se součástí rozhodovacího procesu, jak v jejich zemi, tak na unijní úrovni. Pokud jim to nebudeme schopni poskytnout, bude demokracie v Evropě v ohrožení. 

 

A není to dané jakousi krizí identity, kterou řada Evropanů teď prožívá?

Přesně tak, a to je podle mě naprosto klíčové. Vy jste Češka a jste na to hrdá, ale zároveň se cítíte být Evropankou, troufám si tvrdit, i když se známe krátce. Identita je sociální a historická konstrukce. A teď jako by ji ohrožoval problém imigrace, který vyvolává různé reakce odmítání, xenofobie, dokonce rasismu a hlavně strachu. To je pochopitelné, tomu dokážeme porozumět, musíme to ale především vyřešit. Zvlášť v Evropě je to ale dost těžké, protože my máme dva modely integrace, které se jaksi nedoplňují – vy jste někde cizinec a v osobním životě si můžete dělat, co chcete. Ve veřejném životě ale musíte respektovat pravidla a nastavení hostitelské země. Oba jsou v pořádku, a přitom nejdou dohromady.

 

Recept na to není. 

Ne, musíme přijít s něčím úplně novým. A já to řešení také nemám! Musíme najít formu respektu k té jinakosti, diverzitě ve společnosti, to je velmi důležité. Pro příklad dříve byly jisté identity jasně dané, žena – muž. Teď máme uznané i takzvané „jiné“, tedy ani žena, ani muž. A je to jistě naprostá menšina, a většina společnosti si říká, že už jsme se museli úplně zbláznit. Jenže ta společnost se někam vyvinula a opravdu velmi se proměnila. Musíme najít balanc mezi respektem k diverzitě a respektem k pravidlům vyšlým z celospolečenského konsenzu. 

 

Celý rozhovor, ve kterém Marc Lazar mluví mimo jiné o hnutí žlutých vest a krizi politických stran, najdete v tištěných Literárních novinách 3/2019.

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript  nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE. 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB