O našem světě rozhodují psychopati s kachničkou


Ilustrační foto: Carlos Román Ruíz Basulto, UnsplashPetr Štengl píše o tom, jaký je vztah mezi nejnovějším filmem Larse von Triera, malým káčátkem a psychopaty, o tom, že je smrt trauma, kterého se musíme dožít všichni, a o literární osvětě a její konfrontaci s tvrdou realitou.

 

 

Psychopati s kachničkou

Jdete se podívat na nejnovější film Larse von Triera Jack staví dům. Echtovní intošskej kus. Samozřejmě, že jste viděli všechny předchozí Trierovy filmy, a tak máte možnost srovnávat. Není to snadné, některé pasáže filmu jsou skvělé, jiné blbé, což vás štve. Vedle sedí dva mladíci, kteří se při obzvlášť drsných scénách hihňají jak pominutí. Nejspíš jim někdo řekl, že jde o nadsázku. Sedíte ve tmě kina a ptáte se: má tohle Trier zapotřebí? Až najednou přijde scéna s kachničkou. Přesněji řečeno ústřední postava s nůžkami na růže v dětském věku ovšem už s diagnózou psychopata či sociopata na břehu rybníku spolu s kachničkou. Proběhne okamžik, v němž se odehraje, co se musí odehrát, načež ústřední postava vrátí kachničku zpět na hladinu, kde jí už starostlivě vyhlíží kachna s káčaty. Kachnička se k nim chce radostně přidat, avšak ouha! Bez uštípnuté nožičky plave stále v kruhu.

A najednou vám dojde, že o tomhle je nejen celý Trierův film, ale že se scéna s kachničkou odehrává všude na světě. Celá plejáda psychoušů a sociopatoušů, kteří mají ve svých rukách moc, ba co hůř, kteří ovládají ono pověstné tlačítko od atomového arsenálu, si ve vaně hraje s kachničkami, lhostejno zda s živými či umělými. Na tom nesejde. A takhle se to táhne celé věky, od nepaměti, tu a tam se k věci nachomýtne přece jen normální člověk, ale takový nemá příliš šancí dožít se požehnaného věku, o to už se postará nějaký další psychopat toužící bezmezně po moci. A matka kachna stále dokola počítá svá mláďata, ne a ne se jich dopočítat, a malé osamocené káčátko už krouží svůj bůhvíkolikátý bludný kruh.

 

Taková obyčejná smrt

V jedné dlouhé vinohradské ulici, kam slunce zasvítí jen pokradmu a kde jsou dvě vietnamské večerky vedle sebe, stojí na rohu omšelý dům. Omítka z něj opadává a celý dům vyhlíží ponuře stejně jako ulice. Když do něj vejdete, rázem jako byste se ocitli šedesát let nazpět. Jakmile za vámi zaklapnout masivní dřevěné dveře, narazíte na kukaň s vrátným nebo vrátnou. Být na jejich místě, nevydržel bych ani týden. Navíc ve vrátnici táhne a je zima. Dobrý den, pozdravíte a osoba ve vrátnici vám odpoví dobrý den.

Dnes je dobrý den na smrt, říkávají indiánští válečníci ve westernech před závěrečným bojem, v němž evidentně nemají šanci vyhrát proti přesile. Nemyslím si, že dnes ani kdykoli jindy je dobrý den na smrt, ať už na naši nebo smrt někoho blízkého. Jenže budova, do které jste vstoupili, je čekárnou na smrt.

Vyjdete po schodišti do druhého patra, v prvním patře na schodišti nesvítí žárovka, kde jsou pokoje s pacienty? Klienty? Ležáky? Ti, kterým zbývá poslední boj? Ze vzdálenějšího pokoje je slyšet: dej jí jen tři lžičky toho jogurtu, jinak se zase pobleje. Přepadne vás úzkost. Zaťukáte, vejdete, pozdravíte: ahoj mami. Máma se na lůžku snaží vyvolat úsměv, ale moc jí to nejde. Tak co, jak se dneska máš, položíte debilní, avšak obligátní otázku. Dobře, dobře, zalže máma a vám se do očí vrhnou slzy.

Musím vám na maminku žalovat, ozve se paní na vedlejším lůžku. Ta nečeká na smrt, ale na operaci. Vaše maminka nechce vůbec nic jíst. To vy dobře víte, protože už dobré dva měsíce, než mámu převezli z domova sem, jste ji přemlouvali a snažili se do ní dostat alespoň trochu jídla. Marně. Když mně nic nechutná, nemám vůbec chuť k jídlu, vysvětluje. Proto mámě dávají kapačky se solným roztokem.

Pohladíte mámu po čele a ona zašeptá: já chci domů. Vyběhnete na chodbu, a tam se sežmoulaným kapesníkem u očí předstíráte, že cosi se zaujetím sledujete na místní nástěnce. Písmena máte rozmazaná.

Vzpomenete si na slova ošetřující lékařky: vaší mamince pracuje srdce jen na třicet procent, odumírají jí buňky, bohužel nejdříve ty mozkové, jedná se o neodvratný proces patřící k věku.

Vrátíte se do pokoje. Chceš něco přinést? Něco sladkýho nebo nějaký ovoce? Ne, kroutí hlavou máma, nic nenos, všechno mám a stejně nemám žádnou chuť.

A co na chatě? Pořád tam ještě tak dřeš? Tam už se taky nepodívám... Pořád, pořád, odpovídáte a vyběhnete honem na chodbu dočíst si nástěnku. Když se vrátíte do pokoje, vidíte, že máma je už unavená, víčka jí padají. Tak ahoj a zítra zase přijdu, slibujete. Ahoj, odpovídá máma a je vidět jaké jí činí potíže jen zvednout ruku k zamávání.

Takhle to jde den za dnem, až jednou vaše máma leží ve spánku, nevíte, jestli je umělý či jaký, leží, je vidět, že se jí něco zdá, pohybuje prsty, jako by psala na neviditelném psacím stroji. Snažíte se ji opatrně probudit, ale bezúspěšně. Přemýšlíte, zda už jednou nohou nestojí na druhém břehu, ale těžko říct. Poté, co jí vyndali zubní protézu, je její tvář propadlá, pomalu byste ji ani nepoznali, svojí mámu.

Zvoní telefon. Manželka tázavě pozvedne obočí. Volali z nemocnice. Máma umřela.

Tohle vás nikdo nenaučí, na to vás nikdo nepřipraví, na smrt. Každý den si řeknete: musím zavolat mámě, musím se stavit u mámy. Ne, nemusíte, už nikdy.

Hledáte v mobilu kohosi číslo a najednou na vás vyjukne: máma. Žádná nástěnka po ruce, tak bulíte tak, jak jste, na ulici, stejně je to každýmu jedno a jakpak by taky ne. Nemůžete se odhodlat přimět k tomu, abyste stiskli tlačítko smazat. Prostě nemůžete.

 

Poésie, jak jsi pořád krásná

Představte si, že jste jedním z lidí práce. Lidé práce, tak tomu dnes říkají ti, kteří jsou nad obyčejné lidi povzneseni tím, že o pořádnou práci nikdy nezavadili, zato se cítí být povoláni k tomu, aby nám, tedy lidem práce, vládli a vedli nás. K čemu a kam, Bůh suď. S nejvyšší statistickou pravděpodobností do řiti. Je na každém z nás, abychom v sobě nalezli záchrannou brzdu, a klidně brzdili i na pekaře, když je třeba, jen když se to zastaví. Mnozí z nás máme svého koníčka, k němuž se utíkáme, když svět se začíná řítit rychlejším způsobem, než je zdrávo. Pro mě je mým Šemíkem poezie.

Každých čtrnáct dní o polední pauze otvírám stránky obtýdeníku Tvar a čtu si v něm současnou poezii. Poezie se vznáší nad vším chaosem. Odehrává se v řádu snění, jak říká básník Petr Král. A má pravdu. Problém nastane, pokud se poezie srazí s realitou. Pokud se to neubrzdí. Z mého snění mě vytrhává přisednuvší kolega.

Co to čteš?

Jeden literární časopis.

Literární, jo? Ty vole.

Jo.

Ty vole ukaž, bere mi časopis z rukou.

Kunda není holubník? Ty vole, co to je?

No, poezie.

A jak jako, že kunda neni holubník?

No jakože, prostě, to je takový přirovnání, básnický. Vole.

Kunda je básnický přirovnání? Si děláš kozy, ne, ty vole?

Nedělám, prostě je to poetický básnický přirovnání.

No to mě poser, vole.

Počůrej mě, ať je zábava, pokračuje dál kolega ve čtení.

To jako že chce, aby jí někdo pochcal? To je taky báseň?

Jo, taky.

Ty vole.

Ty vole.

Kolega si mě podezřívavě měří. Vyčerpán, beru si zpět svůj Tvar a jdu raději makat.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB