Československo v sovětském bloku



SČSP ilustraceČeskoslovensko bylo pevnou součástí sovětského bloku, a to nikoli až od komunistického převratu, ale už od konce války. Všechny politické síly, včetně prezidenta Beneše, považovaly spojenectví se SSSR za základní prvek bezpečnosti státu.

 

 

 

Nekomunisté a prezident Beneš především doufali, že spojenecká spolupráce mezi západními mocnostmi a SSSR bude pokračovat a že v tomto rámci bude spojenectví s velkým východním sousedem něčím relativně snesitelným. I když se ale čím dále jasněji ukazovalo, že očekávání, že Moskva bude tolerovat demokratický vnitropolitický systém, jsou spíše iluzemi, a když čím dále zjevněji bylo zřejmé, že vznikají dva protikladné bloky a na spolupráci bývalých spojenců už nelze spoléhat, ani tehdy mezi nekomunisty nevznikaly žádné varianty jiné zahraniční politiky než té opřené o SSSR. Neměli z toho sice radost, ale neviděli jiné východisko. O rozpoložení nekomunistických politiků v tomto ohledu svědčí stálé stesky Jana Masaryka, který si na různých mezinárodních jednáních jako ministr zahraničí často večer stěžoval u sklenky whisky svým britským nebo americkým přátelům, že musí vždy a ve všem podporovat sovětskou linii, aby to ovšem příště udělal znovu. Ke spojenectví se SSSR jako k jediné zahraničněpolitické alternativě se ještě během únorové krize výslovně hlásili i politici stran, které právě sváděly poslední nerovný boj s komunisty.

 

Podobu československého vztahu vůči Sovětskému svazu názorně ilustruje dobře známá historie odmítnutí Marshallova plánu. Během jediného týdne se událo vše podstatné: československá vláda jednomyslně pozvání na předběžná jednání do Paříže přijala, byla vystavena sovětské kritice a svou účast opět jednomyslně odvolala. To, co na první pohled vypadá jako drama, bylo ovšem do značné míry dílem nedorozumění a nepostrádá také rysy smutné frašky. Předsednictvo vlády vyjádřilo 7. července 1947 souhlas s účastí na konferenci v Paříži. Jednalo při tom v přesvědčení, že Moskva souhlasí. Sovětský souhlas ovšem – a o tom bylo informováno jen vedení KSČ – předpokládal, že československá delegace v Paříži sehraje roli jakéhosi trojského koně a pomůže jednání rozbít. Poté se sovětská strategie změnila a 9. července na jednání v Kremlu Stalin československé vládní delegaci více než jednoznačně vysvětlil, že se Československo jednání o Marshallově plánu účastnit nemá. Že předseda vlády Gottwald neodporoval, není překvapivé, ale i oba nekomunističtí ministři, Masaryk a Drtina, neučinili více, než že se Stalinovi snažili vysvětlit, že původní rozhodnutí vlády do Paříže delegaci vyslat nebylo nijak namířeno proti Sovětskému svazu. Vláda pak jednala o Marshallově plánu 10. července. Jednání bylo dlouhé a bouřlivé, spor ale nebyl o to, zda Stalinův pokyn poslechnout, ale o tom, jakým způsobem informovat veřejnost; tedy jestli aspoň decentně naznačit, jak požadovali nekomunističtí ministři, že tento náhlý obrat československého postoje se děje na přání Moskvy.

 

Po únorovém převratu se samozřejmě komunisté stali vykonavateli sovětské vůle ještě horlivěji. Nebylo divu, že když otrocky kopírovali sovětské vzory i v takových oblastech, jako byly kultura či školství, v zahraniční politice nepřicházely jakékoli představy o samostatné politice vůbec v úvahu. Československo bylo zkrátka poslušným vykonavatelem vůle Moskvy. Někdy to vedlo i k nechtěně komickým situacím, když třeba Československo opustilo na počátku padesátých let některé mezinárodní organizace, v nichž se po roce 1945 relativně úspěšně prosazovalo – např. UNESCO nebo WFUNA (Světová federace sdružení pro Spojené národy), protože Sovětský svaz nebyl jejich členem. Když se pak po Stalinově smrti SSSR práce takových mezinárodních organizací rozhodl účastnit, muselo Československo po krátké absenci žádat o znovupřijetí. Mezi státy bloku mělo Československo jakoby neformálně výsadní postavení nejspolehlivějšího spojence. Např. na Valném shromáždění OSN mluvíval vždy vedoucí československé delegace jako první z východního bloku po sovětském zástupci. Jeho řeč bývala ovšem jen zestručněným zopakováním toho, co předtím z úst sovětského ministra zaznělo, a nebylo divu, že jí pravidelně byla věnována minimální pozornost.

 

Postavení Československa jako jakéhosi následovatele SSSR mělo svůj (pro československou ekonomiku ovšem dosti negativní) výraz i ve značně nadproporcionálním podílu hospodářské i jiné pomoci zemím třetího světa, což od konce padesátých let hrálo stále větší roli. Československo pravidelně bylo v objemu pomoci hned druhé za Sovětským svazem, někdy poskytovalo skoro tolik, co všechny ostatní státy sovětského bloku dohromady. Připomínky národohospodářů např. v záležitosti ekonomicky zcela nesmyslného importu kubánského cukru (platilo se za něj více, než byla cena jeho výroby doma a Československo samo bylo významným exportérem cukru) nebyly brány v potaz.

 

Významnou roli samozřejmě hrál i vývoz zbraní. I tady docházelo k obratům vyvolaným změnami sovětské politiky. Československo ve druhé polovině čtyřicátých let dodávalo zbraně do Izraele, v Československu byli cvičeni izraelští piloti i jiní vojenští specialisté. Když ovšem Stalin počátkem padesátých let pochopil, že Izrael se nestane dalším sovětským satelitem, a Moskva se orientovala na spolupráci s nově vznikajícími nacionalistickými arabskými režimy, jakým byl třeba Násirův Egypt, Československo se nejen naplno připojilo ke kampani proti sionismu, ale stalo se – jakoby v zastoupení SSSR – hlavním dodavatelem zbraní do Egypta už před suezskou krizí v roce 1956. Reputace dodavatele zbraní Československo provázela i během roku 1968. Prakticky v každém ze záznamů jednání nejvyšších grémií americké administrativy (Kabinetu nebo Rady národní bezpečnosti), jež se bezprostředně po 21. srpnu zabývaly československou krizí, na to přišla řeč: ale oni, Čechoslováci, jsou třetím největším dodavatelem (tedy po SSSR a Číně) zbraní pro severní Vietnam. I tato okolnost měla na formulování postoje USA k okupaci Československa samozřejmě jistý vliv.

 

Jestli se v nejdramatičtějším momentu roku 1968, ve dnech po 21. srpnu politika KSČ stala v odezvě na intervenci aspoň částečně politikou, jež vyjadřovala názory a zájmy vlastního obyvatelstva a Moskvě se postavila – prohlášením předsednictva ÚV KSČ z noci 21. srpna a na mimořádném 14. sjezdu – bylo to jen na chvilku a do pozice loajálního a poslušného člena bloku se zase rychle vrátila. Teď už to bylo ovšem v naprostém rozporu s cítěním a postoji vlastního obyvatelstva. Zatímco ministr zahraničí Jiří Hájek na tiskové konferenci v Londýně při návratu z New Yorku, kde na jednání Rady bezpečnosti 24. srpna odsoudil intervenci, prohlásil, že SSSR považuje i nadále za přítele a spojence, lidé doma to vcelku realisticky viděli úplně jinak. Ulicemi pochodovali s transparenty – nikoli jako dříve s nápisy Se SSSR na věčné časy, ale Se SSSR nikdy více.

 

Když na podzimním zasedání Valného shromáždění OSN ve svém vystoupení náměstek československého ministra zahraničí Václav Pleskot (Hájek v té době už ministrem nebyl a po jeho rezignaci ještě nový ministr nebyl jmenován) odmítl, aby se VS zabývalo československou otázkou, protože případné sporné otázky budou vyřešeny mezi socialistickými zeměmi, mohlo to být chápáno jako úlitba, kterou Praha pod tlakem Moskvy musí učinit. Ve skutečnosti to bylo vcelku přesné vyjádření jediné zahraničněpolitické strategie, kterou vedení KSČ v roce 1968 mělo: problémy je třeba řešit v rámci bloku a pokusit se vysvětlit Moskvě, že situaci v Československu neinterpretuje správně. To byla metoda, jakou se Dubček a spol. pokoušeli odvrátit intervenci, případně poté zmírnit její následky. Bohužel naprosto neúčinná.

 

Po krizi roku 1968 ztratilo Československo pozici nejvěrnějšího a nejspolehlivějšího člena sovětského bloku. Jeho kredibilita ve světě byla po nástupu nové normalizační garnitury otřesena. Ani Sověti poté, co diplomatickou službu i výzvědné služby opustili někteří pracovníci, kteří emigrovali, a mnozí, kteří byli v rámci čistek jednoduše vyhozeni, neměli ve schopnosti a spolehlivost těchto orgánů po nějakou dobu přílišnou důvěru. Tato situace se měnila jen pomalu a až do konce existence bloku už Československo své výsadní postavení nejbližšího a nejspolehlivějšího spojence Moskvy úplně neobnovilo.

 

Svým způsobem jediným významnějším případem, kdy Praha následovala Moskvu v nějaké zahraničněpolitické záležitosti se zjevnou neochotou, bylo obtížné navazování vztahů se Spolkovou republikou Německo na počátku sedmdesátých let. Byla to docela paradoxní historie. Jednak proto, že tuto ne snad samostatnost, ale nedostatek okamžité vstřícnosti projevila právě ta garnitura vedení KSČ, kterou k moci přivedla srpnová intervence, byť s jistým odkladem. A zrovna tato garnitura se po nějakou dobu snažila v konkrétní záležitosti vztahů mezi Československem a západním Německem prosazovat národní zájmy, aspoň tedy tak, jak jim sama rozuměla. Další paradox tkvěl v tom, že v roce 1970 se Spolkovou republikou vylepšovali vztahy právě ti, kteří o dva roky dříve opakovaně obviňovali Prahu, že hodlá rozvíjet vztahy se západním Německem a vůbec že se dostává do vlivu západoněmeckých revanšistů.

 

V roce 1970 ale byla na řadě Ostpolitik a nejprve Moskva uzavřela novou smlouvu s NSR a poté v prosinci navštívil kancléř Willy Brandt Varšavu a Polsko navázalo se západním Německem nejen diplomatické styky, ale i poměrně širokou ekonomickou a kulturní spolupráci. Podle společného scénáře pro východní blok nyní mělo upravit své vztahy s NSR Československo a teprve poté, až se vyřeší tento, jak se očekávalo, poněkud složitější případ, mělo přijít na řadu Maďarsko a Bulharsko, kde se problémy neočekávaly. Husákovo vedení začalo jednání o navázání diplomatických styků s Bonnem nepříliš ochotně. Husák dokonce v jednom veřejném projevu konstatoval, že československý lid žádný zvláštní zájem na navázání vztahů s NSR nemá, že bez ní žil dvacet let, a může to tak dalších dvacet let klidně zůstat. Bylo to z jeho pohledu vcelku logické, i v normalizační kritice revizionistů a oportunistů pražského jara hrál zločin, jenž měl spočívat v údajné (ve skutečnosti nijak bezprostředně v roce 1968 existující) snaze o zlepšení vztahů se západními zeměmi a především právě se západním Německem, jednu z ústředních rolí.

 


Jakkoli nepříliš ochotně, Československo podle přání Moskvy jednání s NSR skutečně začalo. Ukázalo se ale, že jde o proces mimořádně obtížný. Zatímco sovětsko-německá a polsko-německá jednání (i když tam šlo i o tak závažný problém, jakým bylo uznání hranice na Odře a Nise) dospěla k úspěchu během několika měsíců, československo-německá jednání se po několik let nemohla hnout z místa. Hlavní potíž ležela zcela mimo ideologické nebo politické rozdíly: byla jím historická zátěž vztahů obou států, především mnichovská dohoda. Československo požadovalo, aby Bonn uznal její neplatnost od samého počátku (ex tunc), naproti tomu západní Němci byli ochotni přistoupit na to, že aktuálně už dohoda z hlediska mezinárodního práva neexistuje a neplynou z ní žádné konsekvence (tedy neplatnost ex nunc). Několik kol jednání nikam nevedlo a mezi tím upravila své vztahy s NSR už i NDR. V Moskvě a především v Budapešti a v Sofii, kde si od navázání vztahů s NSR slibovali významné ekonomické výhody, rostla netrpělivost. Nakonec musel do jisté míry přimět jemným nátlakem Prahu Sovětský svaz, aby konečně s tou „zatracenou mnichovskou dohodou" (jak se jednou nepříliš diskrétně vyjádřil Brežněv) něco udělala. Určitého křehkého kompromisu, který spočíval především v nalezení takových jazykových formulací, jež stejně brzy obě strany začaly interpretovat každá po svém, bylo dosaženo až koncem roku 1973, kdy teprve Bradt navštívil i Prahu a diplomatické vztahy mezi ČSSR a NSR byly konečně navázány.

 

Po více než čtyřicet let se Československo ani nepokusilo o nějaké samostatné zahraničně politické kroky, jako třeba Polsko nebo Maďarsko, natož aby si prosadilo jistou nezávislost jako Rumunsko. Až do konce zůstalo, i když už ne tím nejspolehlivějším, tak stále nejposlušnějším satelitem. I tuto pozici už ovšem za Gorbačova nebylo lehké zastávat a připomínala stále více příslovečný tanec mezi vejci.

 

 

Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB