Esej - Juan Mayorga: Šedá Evropa – variace na jedno téma Prima Leviho



Primo LeviKoncem roku 2005 v jednom rozhovoru s novinářem z týdeníku Die Zeit považoval v boji proti terorismu, tehdy již bývalý německý ministr zahraničí ministr, Joschka Fischer za nevyhnutelnou existenci „šedých zón“.

„Vždycky bude nevyhnutelná existence ,šedé zóny‘, ačkoli budeme samozřejmě dál vázáni ústavou a Ženevskou úmluvou o zacházení s válečnými zajatci,“ objasňoval tehdy problém Joschka Fischer. (vlevo na snímku spisovatel Primo Levi)

 

 

 

Podle novináře bývalý studentský lídr v roce 1968 a v roce 2005 poslanec za Zelené prohlásil: „Právní stát může v boji proti terorismu využít informace získané ve věznici, kde se praktikuje mučení. Neznamená to mučení schvalovat.“ Ve stejném rozhovoru Fischer také soudil, že příslušníci německé tajné služby, kteří vycestovali v září 2002 na americkou základnu v Guantánamu, aby tam vyslýchali dva vězně, nepřekročili dané meze.


Nevím, do jaké míry byl Joschka Fischer čtenářem Prima Leviho (italský židovský chemik a spisovatel, nejproslavenější je autobiografické dílo o věznění v koncentračním táboře Auschwitz ´Je-li toto člověk´ z roku 1947) kromě toho, že ho citoval ve svém projevu v OSN k šedesátému výročí osvobození Osvětimi. Jisté je, že když čtenář u Leviho najde obraz „šedá zóna“ v rozhovoru, ve kterém se také mluví o mučení, nemůže si nevzpomenout na význam tohoto obrazu v knize Potopení a zachránění. Samozřejmě nechci vytvářet souvislost mezi Fischerovými prohlášeními a svědectvími Leviho a už vůbec ne mezi Evropou na počátku 21. století a Evropou v době 2. světové války. Nechci však tuto terminologickou shodu ani okamžitě odvrhnout. Zvláště když si vzpomenu na naléhavost, s níž Levi poukazoval na to, že by jeho zkušenost s lágrem mohla být někdy v budoucnosti užitečná pro jiné lidi. Podle Leviho názoru bez ohledu na to, jak je to obtížné a nepříjemné, je třeba zkoumat propast zla koncentračního tábora, „protože co bylo možné spáchat včera, o to se lze znovu pokusit zítra a může to postihnout nás samotné i naše děti“. Zvláště když zkoumá šedou zónu, Levi tvrdí, že ji nesmíme pouštět ze zřetele, „máme-li propříště uhájit svou duši, kdyby se měla podobná zkouška objevit na obzoru“. Extrémní tlak v táboře vyvolává zmenšeninu lidskosti, jednou z její možností je šedá zóna. Zdá se mi, že připomenutí šedé zóny u Leviho nám snad může pomoci anticipovat vznik šedých zón v naší době. V každém případě připomenutí šoa, jež nás může posílit v odporu proti starým i novým formám ovládání člověka člověkem, zůstane neúplné, když nechá mimo své zorné pole mravní topologii tábora. Ta podle Leviho není jakoukoli oblastí tábora, ale jeho páteří.


V druhé kapitole Potopených a zachráněných Levi pozoruje, že spleť lidských kontaktů v táboře nelze redukovat na skupinu obětí a skupinu katů. V táboře, říká Levi, „nepřítel byl kolem, ale i uvnitř, pojem ,my‘ ztrácel obrysy, nebyli zde jen dva soupeři, nevyvstávala zde jen jedna, ale mnoho a nezřetelných hranic. Bylo jich nepočítaně…“ Když zkoumá „prostor, který dělí oběti od pronásledovatelů,“ Levi zjišťuje toto: „Tvrdit, že tento prostor je prázdný, by bylo schematické, plané řečnění. Prázdný není nikdy, je poset ničemnými nebo patetickými postavami (často jsou obdařeny oběma vlastnostmi zároveň).“ Tento prostor, tvrdí, je „šedá zóna, s nezřetelnými obrysy, která zároveň odděluje i spojuje oba tábory – pány i otroky“. Do této neuvěřitelně složité zóny patřili různí „majitelé funkcí“, od vyrovnávačů ustlaných postelí až po velitele bloků nebo takzvaná „zvláštní komanda“.


Typické pro šedou zónu je spiklenectví obětí a katů. Jak píše Levi: „Je naivní, absurdní a historicky nepravdivé tvrdit, že ďábelský systém nacionálního socialismu dělá ze svých obětí světce. Naopak, degraduje je, přizpůsobuje je sobě, a to tím víc, čím jsou použitelnější, nezkušenější, politicky a mravně bezpáteřnější.“ Samozřejmě, že konstatovat, že existuje zóna, v níž oběti pomáhají katům, neznamená popírat, že existují oběti a existují kati. Levi se domnívá, že je mravní nemocí zaměňovat vrahy s oběťmi a že dělat to „znamená mystifikovat od základu naši potřebu spravedlnosti“. Vězni v táboře, vzpomíná, jsou vystaveni strádání, které zredukovalo jejich existenci na pouhou snahu o přežití a prostor k volbě se tam rovnal nule. Nicméně i když nepřestávají být oběťmi, Levi se domnívá, že mezi obyvateli šedé zóny jsou i viníci. „Úděl postiženého nevylučuje vinu,“ tvrdí. Pohnutky, aby se člověk dostal do šedé zóny, nejsou totiž všechny naléhavé. Někteří v ní hledají osobní únik před „konečným řešením“: získat navíc půl litru polévky, bez něhož není možné přežít, nebo prostě získat čas v očekávání osvobození. Jiné však přitahují méně naléhavé pohnutky: větší materiální výhody než ty, jež jsou nutné pro přežití, touha po moci, sadismus… V každém případě je vina postav pohybujících se v šedé zóně, myslí si Levi, tím větší, čím větší je svoboda jejich volby „a mimo to jsou nositeli a nástroji viny systému“. V šedé zóně je vina a vědomí viny a právě toto vědomí šedou zónu propojuje. Protože v míře, v jaké se vězeň zatíží vinou, naváže s katem vztah spoluviny a už nemůže couvnout.


Krajním případem kolaborace vězňů v táboře s katy je „zvláštní komando“ (Sonderkommando). Tímto názvem označovali esesmani skupinu, většinou tvořenou Židy, která měla za úkol obsluhu krematorií. Podle mínění Leviho „organizace těchto čet byl nejďábelštější zločin nacionálního socialismu“. V jeho očích komanda nevznikla jen pragmatickým rozhodnutím. Šlo o to „přenést tíhu viny na ostatní, jmenovitě na oběti, tak, aby … zcela zapomněly na to, že jsou nevinné“. Levi uvádí: „Existence sonderkomand měla svůj význam, obsahovala poselství: ,My, panující národ, jsme vaši zhoubci, ale vy nejste lepší než my. Když budeme chtít, a my chceme, dokážeme zničit nejen vaše těla, ale také vaše duše, jako jsme zničili svoje.“ Proto, píše Levi, esesmani viděli ve starých členech komand „kolegy, stejně nelidské, jako byli sami, a zapřažené do stejné káry, svázané nečistým poutem vnucené spoluviny“. Mohli dokonce mezi sebou hrát fotbal. „Za tímto příměřím – vysvětluje – tušíme ďábelský výsměch: dokonáno, podařilo se, nejste už jiná rasa, antirasa, úhlavní nepřítel Tisícileté říše. Nejste už národ, který odmítá idoly. Objali jsme vás, zkorumpovali jsme vás, stáhli jsme vás s sebou na dno. Vy, pyšní, jste teď jako my. I vy jste zabili bratra, jako my a jako Kain. Pojďte, my si můžeme zahrát.“ Avšak ani tyto vězně schopné hrát fotbal s esesmany několik metrů od krematorií, ani tyto obyvatele šedé zóny Levi neodsuzuje. Domnívá se, že „nikdo nemá právo je soudit, ani ten, kdo poznal tábor, a tím méně ten, kdo jej nepoznal“. Protože ten strašlivý úkol, který jim byl nabídnut, měl cenu, kterou by skoro nikdo neodmítl: přežití.


Levi obecně tvrdí, že „čím tvrdší je útlak, tím víc jsou utlačovaní ochotni spolupracovat s mocí“. V táboře se reprodukuje „v menším měřítku, ale v hrubších rysech hierarchická struktura totalitního státu, v němž je veškerá moc dosazena shora a kde je kontrola zdola téměř vyloučená“. „…jde o reprodukci totalitní společnosti v mikrokosmu tábora. V obou případech se moc velkoryse propůjčuje tomu, kdo nemá schopnosti a zásluhy, zato však je ochoten vzdávat patřičný hold hierarchické moci, čímž získá jinak nedosažitelné společenské postavení.“ Ucházeli se o ni „mnozí z utlačovaných, kteří se nakazili od utlačovatelů a podvědomě se s nimi pokoušeli ztotožnit“ Šedá zóna s nezřetelnými obrysy šířící se v režimech založených na strachu a podřízenosti, „vypovídá o základním tématu lidské dvojznačnosti, kterou neblaze podněcuje útlak“. Proto Levi neredukuje šedou zónu na hybridní vrstvu vězňů-nositelů funkcí v táboře. Také mimo tábor může existovat šedá zóna, protože i tam „existují šedé, ambivalentní postavy, ochotné ke kompromisu,“ ačkoli „extrémní podmínky v táborech přispívají k rozšíření jejich řad“.
Zde je vhodné připomenout Levim zdůrazněnou postavu, která patřila do šedé zóny už předtím, než se objevila v táboře, a která dokazuje, že to nebylo jen přežití, co některé přitáhlo do tohoto mravního prostoru. Tou postavou byl Chaim Rumkowski, výstřední a megalomanský předseda židovské rady lodžského ghetta. Levi se domnívá, že příběh Rumkowského je příběhem „hodnostářů, kteří slouží režimu, jehož viny záměrně nevidí; podřízených, kteří podepíší cokoli, protože podpis nic nestojí; lidí, kteří vrtí hlavou, ale souhlasí; těch, kdo říkají ,kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jiný, horší než já‘.“ Levi dodává: „V Rumkowském se zrcadlíme všichni, jeho dvojznačnost je i naše dvojznačnost, je nám, hybridům, uhněteným z hlíny a ducha, vrozená; jeho horečka je naše horečka. Je to horečka naší západní civilizace.“ A o něco dále tvrdí: „Jako Rumkowski, i my jsme tak oslepení mocí a slávou, že zapomínáme na svou vrozenou křehkost. Paktujeme se s mocí, ať už dobrovolně nebo ne, a zapomínáme, že v ghettu jsme všichni, že ghetto je obehnané plotem, že za plotem stojí páni nad životem a smrtí a že kousek odtud čeká vlak.“


Ačkoli se nevěnuje konkrétním příkladům, Levi do šedé zóny umísťuje také pořádkové síly, zmocněnce a správce německé moci v okupovaných zemích. Někteří se na svou obhajobu odvolávali na tlak a zmatek zažívaný ve strašné době. Abychom tak řekli, vypadají spíše jako oběti než jako kati.


V této souvislosti si dovolím upozornit na tři postavy, které se v určité době ocitly v šedé zóně. Upozorňuji, že – pokud si vzpomínám – Levi se o nich nezmiňuje a je možné, že někdo bude chtít protestovat proti zařazení, jež pro ně navrhuji. Já je vidím jako obyvatele šedého prstence mimo tábor a ghetto, ale umožňujícího existenci ghetta i tábora.


První postavou, o níž se chci zmínit, je švýcarský občan Maurice Rossel, s nímž v roce 1979 hovořil Claude Lanzmann ve svém filmu Návštěva ze země živých. Jeho paměť bude navždycky spojená s pamětí Terezína (pro Němce to byl Theresienstadt), města, z něhož nacisté udělali vzorové ghetto, tedy židovské město na ukázku. Terezín v letech 1941–1945 poskytl přístřeší „prominentním“ Židům, jimž se tak říkalo kvůli jejich dobrému ekonomickému postavení nebo jejich vysoké profesní nebo umělecké kvalifikaci. Ve skutečnosti to byla přestupní stanice do koncentračních táborů, kde zemřelo mnoho jeho obyvatel. Život v Terezíně byl sotva méně hrozný než v ostatních ghettech. Ale nemělo se to tak jevit Maurici Rosselovi, který tam v červnu 1944 přijel s povolením německých úřadů na inspekční návštěvu v čele delegace Červeného kříže – delegace, jež byla ironií dějin ubytovaná v jedné vile na břehu berlínského Wannsee. Po své návštěvě Rossel napsal, že kromě nepohodlí vlastní válečné době viděl „normální“ město. O několik desítek let později, při rozhovoru s Lanzmannem, bránící se Rossel přiznal, že v chování Židů, které viděl v Terezíně, zaregistroval cosi divného, mechanického. Dnes víme, že se Rossel nechal oklamat špatným divadelním představením, jehož herci byli kromě nacistů – co dělali tam, v „normálním“ židovském městě? – samy oběti, a v němž jednou z dekorací byla zářící synagoga. Když jsem zpracovával Rosselův příběh ve své divadelní hře Himmelweg, pokusil jsem se zkoumat tři témata: odpovědnost člověka, jehož posláním je pomoci obětem a z něhož se nakonec stane spoluviník katů, neviditelnost hrůzy – delegáta neklame maškaráda, ale jeho vlastní neschopnost se dívat – a zvrácenost donucení obětí obhajovat vyprávění kata – nebo, abychom použili obraz, který tu zkoumáme, zvrácenost vlákání obětí do šedé zóny.


Druhou postavou, o níž se chci zmínit, je Amédée Bussière, který si rovněž zaslouží divadelní zpracování. Bussière byl policejní prefekt, podřízený generálnímu sekretáři policejní prefektury ve Vichy, když ve dnech 16. a 17. července 1942 došlo k hromadnému zatčení na Zimním velodromu. Bussière vydal rozkaz svým agentům – rovněž obyvatelům šedé zóny –, aby zatkli tisíce lidí, kteří nespáchali žádný trestný čin, a nemohl nevědět, že je patrně vede vstříc strašnému osudu. Ve svém neocenitelném díle Vzdělávat proti Osvětimi Jean-François Forges přepisuje prosebné dopisy napsané příbuznými zatčených tomuto funkcionáři, který je ignoroval. Odpovědnost komisaře Bussièra, pařížské městské policie a obecně širokých vrstev francouzské společnosti při vyhlazování evropských Židů mě vede k tomu, že si představuji mapu Francie s rozsáhlými šedými zónami. A tady neodolám a budu citovat ten moment z grafického románu Maus, kdy se jeho autor Art Spiegelman, který sebe kreslí jako myš – a stejně tak i ostatní Židy –, Němce jako kočky a Poláky jako vepře, ptá, jak by měl nakreslit svou manželku, která je Francouzka.


Za třetí postavu, kterou chci představit, rovněž vděčím Jeanu-Françoisi Forgesovi. Ta postava mi připadá stejně vhodná pro ztvárnění v dramatu jako ty předcházející. Jmenuje se Ernst Tewes. Spolu s ostatními příslušníky 295. pěší divize IV. armádního sboru Wehrmachtu byl v červenci 1941 – to datum je důležité, ještě nebylo vyhlášeno „konečné řešení“ – v malém ukrajinském městě Bělaja Cerkov, 80 kilometrů na jih od Kyjeva. V tomto městě obsazeném německými vojáky si zvykali na kolektivní a každodenní popravy Židů. Jednoho dne několik vojáků zaregistrovalo dětský pláč, který vycházel z jednoho domu, kam pozdě odpoledne přijížděla nákladní auta, na něž esesmani nakládali děti. Ale neodváželi je všechny, z domu se dál ozýval pláč, který v noci rušil Němce při odpočinku. Nakonec se někteří z nich sebrali a vešli do toho domu, kde objevili mnoho dětí – patrně sirotků po popravených Židech – ve strašlivých podmínkách. Někteří vojáci, především otcové rodin, svěřili své problémy svědomí katolickému a protestantskému kaplanovi z vojenského lazaretu vzdálenému 500 metrů od domu s dětmi. Opravdu, i když se obvykle neobjevují ve filmech a mnozí chtějí ignorovat jejich existenci, wehrmacht doprovázeli křesťanští kaplani. Protestantský kaplan, na něhož se ti vojáci obrátili, se jmenoval Gerhard Wilczeck; katolický byl už zmíněný Ernst Tewes. Oba se rozhodli, že se půjdou podívat, co se děje v domě dětí. Byly jich tam desítky: hladové, některé umdlévající. Tewes a Wilczeck se rozhodli informovat své nadřízené, Reusse a Kornmanna, kaplany 295. divize, kteří v doprovodu ostatních duchovních šli do toho domu a vyslechli si rozhořčení vojáků z toho, co se tam děje. Reuss se rozhodl informovat místního důstojníka s nejvyšší hodností. Pak následovaly dny debat, do nichž zasáhli různí vojenští velitelé a pohlaváři SS. Debaty skončily v srpnu popravou dětí. Ještě si vzpomínám na účinek, jaký na mě mělo to, když jsem se o tomto zakončení dozvěděl, a na nepříjemný pocit, který ve mně vyvolala informace, že z obou katolických kněží zapletených do tohoto příběhu se stali biskupové. Reuss byl ředitelem semináře a potom od roku 1954 biskupem v Mohuči a Tewes se v roce 1968 stal biskupem v Mnichově. Otázka, zda tito duchovní a křesťanské církve obecně udělali všechno, co mohli, aby zabránili vyhlazení evropských Židů, je závažná pro výklad minulosti a přítomnosti Evropy.


Potopených a zachráněných Levi tvrdí, že takový řád jako nacionálně socialistický „byl děsivě svůdný a bylo těžké se tomu svodu ubránit. Degradoval své oběti, připodobňoval je svému obrazu a zatahoval všechno kolem sebe do malé i velké spoluviny na svých zločinech. Aby člověk odolal, musel mít hodně pevnou páteř.“ To píše v roce 1986 a ptá se na mravní páteř Evropanů. Ptá se, „jak by se choval kterýkoli z nás, kdyby ho tlačila nouze a zároveň ho lákaly svody“. Nejsou to špatné otázky, ani není nesmyslné formulovat je dnes.


Naše současnost – kterou, opakuji, nechci v žádném případě srovnávat se strašnými roky popisovanými Levim – se stále častěji vyznačuje tím, že je to výjimečná doba, v níž jsou mravně a politicky přijatelná některá rozhodnutí, jež by v „normálních“ časech přijatelná nebyla. Zvláště takzvaná „válka proti teroru“, podle některých „úkol naší generace,“ slouží k ospravedlňování přízračných letadel, tajných věznic a oblastí na hranici práva. Lidé podezřelí z terorismu mohou být uvrženi do trvalého výjimečného stavu, v němž je nechrání žádná záruka. Zdá se, že platí napoleonské heslo, jež Carl Schmitt připomněl ve své Teorii partyzána: „S partyzány je třeba bojovat po partyzánsku.“ Před nepřítelem, který nebojuje na otevřeném bojišti, ale způsobem nepředvídatelným a přízračným, se stát stává rovněž přízrakem. Stát vstupuje do ilegality, aby dělal to, co jeho agenti – bez postihu nějakým vnějším soudcem – považují za legitimní. Na teror, který, jak se tvrdí, ohrožuje naše životy a naši civilizaci, reaguje činnost státu, jejímž prvním horizontem je bezpečnost, proměněná v hodnotu, jíž se podřizují všechny ostatní hodnoty. To se jeví jako paradoxní, když se současně tvrdí, že boj proti teroru je bojem za hodnoty.


V této souvislosti se mně zdá zvlášť významnou debata, šířící se jak v politické tak akademické rozmluvě, o uznání zákonnosti mučení. Zdá se mi významnou nejméně ze dvou důvodů. Za prvé z pouhého faktu, že existuje: dlouhou dobu bylo mučení mimo diskusi. Připomeňme, že Úmluva OSN proti mučení uvádí, že k jeho ospravedlnění není možné se odvolávat na „žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav, nebo hrozba války.“ Druhým důvodem, kvůli němuž považuji tuto debatu za zajímavou, je to, že se při ní obvykle považuje za samozřejmé, že západní vlády a společnosti s mučením fakticky souhlasí.


Dlouhou dobu v demokratických zemích převládal k mučení takový mravní a právní postoj, že musí být absolutně zakázáno, bez výjimky. Každý den však vzrůstá počet hlasů – v politických i v akademických kruzích –, které hájí to, že i když zákaz se musí dodržovat v zákonech a ve veřejném diskursu, tiše je třeba uznat, že mohou nastat výjimečné okolnosti, za nichž je možné pozastavit platnost tohoto zákazu. Nebo abychom to vyjádřili jinak, má se za to, že za výjimečných okolností – například aby se předešlo teroristickým útokům – mučení může být nevyhnutelné, ale že naše společnost na tom bude lépe, když budeme dál zachovávat představu, že mučení je kategoricky zakázáno. Proto, i když by úřady neměly dostávat předběžné povolení k mučení, ve výjimečných případech je možné rozhodnout netrestat představitele státu, kteří jeho zákaz poruší. Ti, kdo zastávají určité funkce, musejí být připraveni dělat to, co je třeba dělat, a potom přesvědčit soud a veřejné mínění, že neměli jinou možnost volby.


V této debatě existuje třetí postoj, který na obhajobu mučení uvádí nejen důvody národní bezpečnosti, ale rovněž důvody mravní. Uznává, že zákaz je mravně nepřijatelný, vzhledem k tomu, že oslabuje demokratický stát v jeho dvojím poslání ochraňovat sebe a nevinné životy. Pokud mučení poskytuje cenné informace pro obranu demokracie a nevinných životů, nelze se ho vzdát. Tento třetí postoj předpokládá, že v praxi se toleruje nebo promíjí mučení osob podezřelých z terorismu, a tvrdí, že v debatě nejde o to, zda mučení je nebo není možné, ale o to, zda pro mučení zavést nebo nezavést kontrolu. Proti představě, že se nemučí, a proti nekontrolované permisivnosti hájí výkonnou, legislativní a soudní kontrolu mučení. Má za to, že terorismus je dlouhodobou hrozbou, jež způsobuje, že výjimečné okolnosti uvolnění zákazu jsou trvalé, což vyžaduje rámec, který zajistí, aby mučení odpovídalo jen válce proti terorismu a jen tehdy, když negativní důsledky jeho nepoužití by byly větší než důsledky způsobené mučením. Tvorba zákonů, postupů a institucí k zajištění toho, aby se mučení použilo jen tehdy, když existuje důkaz o jeho nutnosti, zabrání tomu, aby se nestalo nástrojem brutality nebo sadismu. Jinými slovy: mučení by nemělo být v rukou kohokoli, ale musí existovat rámec pro jeho schválení a kontrolu a pro trestání nezákonného mučení. Jeho použití by bylo vyloučené pro jakýkoli jiný účel než sebeobranu proti terorismu – což by zabránilo, aby se zaměřilo na potrestání nebo pomstu, a když nebyly vyloučeny jiné metody, a muselo by být přiměřené. V této souvislosti se mluví dokonce o zárukách mučení. Dokazuje se, že uznání zákonnosti mučení nejenže by nezpůsobilo, že by bylo častější, ale že by vyloučilo případy nepřiměřeného mučení příznačného pro současnou situaci. Skoncovalo by se zvláště se systémem vydávání, který spočívá v převozu podezřelých do spojeneckých zemí, jejichž vlády otevřeně schvalují mučení. Uznává se možnost, že nevinné osoby jsou mučeny omylem, ale připomíná se, že i ve spravedlivé válce mohou umírat nebojující nevinné osoby. Tento třetí postoj totiž staví své argumenty na teoretickém modelu spravedlivé války a na autoportrétu, podle něhož je Západ nevinnou obětí zaslepeného útoku na své hodnoty a své obyvatele. Upozorňuje nás, že žijeme v bezprecedentním nebezpečí apokalyptickou rétorikou, jež připomíná rétoriku Juana Donosa Cortése v Projevu o diktatuře a donosovsky zní jeho obhajoba tragické nutnosti mučení, aby se zamezilo katastrofě. Můj dojem je, že ačkoli se tento třetí postoj vytrvale odvolává na právní rámce, pohybuje se na půdě decisionismu, tedy činnosti, jež ospravedlňuje samu sebe. V této souvislosti je vhodné věnovat pozornost reakci amerického prezidenta na takzvaný McCainův dodatek. Dodatek zakazuje nejen mučení, ale i kruté, nelidské nebo ponižující zacházení s jakýmkoli teroristou zadrženým Spojenými státy. Bush k dodatku připojil prohlášení, jímž si vyhradil právo interpretovat zákaz ze své ústavní moci prezidenta a ze své pozice velitele ozbrojených sil. Tato interpretační možnost prezidenta mi přivádí na mysl článek Carla Schmitta Vůdce brání právo („Der Führer schütz das Recht“), v němž byl Hitler vylíčen jako zdroj zákonnosti tam, kde na výjimečnou situaci nebylo možné reagovat podle zákona.


Michael Ignatieff, jeden z nejznámějších obhájců absolutního zákazu mučení, napsal: „Nespatřuji nadřazenost v žádném argumentu ve prospěch práv a důstojnosti zadržených, podle něhož by jejich obhajoba měla mít převahu nad bezpečnostními zájmy (a lidským právem na život) většiny. Nanejvýš mohu uvést ve vztah zákaz mučení a politickou identitu demokracie, kterou se snažíme bránit a potvrdit, že demokracii omezují pravomoci, jež mohou vlády oprávněně vykonávat nad lidmi, jimž vládnou, a že mezi tato omezení patří absolutní zákaz podrobovat lidi takovým formám bolesti, které je zbavují jejich důstojnosti, jejich identity a dokonce i jejich rozumnosti. Ignatieff shrnuje: „Jinými slovy, nemůžeme mučit kvůli tomu, kým jsme.“ Avšak Ignatieff připouští, že s jeho postojem mohou nesouhlasit nejen nemorální zrůdy, ale i odpovědní občané, a uznává, že odpůrci mučení musejí být připraveni platit cenu: kritiku těch, kteří před teroristickým útokem, jemuž bylo možné předejít nátlakovým výslechem, považují ohledy týkající se mučení za nepřijatelné. Ignatieff považuje za nepravděpodobné, že většina občanů bude souhlasit, aby se ta cena platila.


Obávám se, že spíše než ten nejlepší mravní argument se v Evropě, v tichu i v debatě, dostane do popředí chatrnost mravní páteře, o níž mluvil Levi. A že v amorálním tichu a morálních argumentech převládne oportunistický cynismus, lhostejnost vůči slabým a podřízenost mocným.


Je nepatřičné zmiňovat debatu o mučení – obecně debatu o tom, zda takzvaná válka proti terorismu opravňuje používání metod odporujících hodnotám, jež má tato válka údajně bránit –, když si vzpomeneme na Leviho šedé zóny? Možná. Možná je nepatřičné zmiňovat i význam zbrojního průmyslu a obchodu se zbraněmi v našich civilizovaných zemích. A možná je nepatřičné poukazovat na diskriminaci osob „bez papírů“ a na ty lodě naložené lidmi, které plují odmítnuté ve všech přístavech, zatímco se demokratické i nedemokratické vlády předhánějí, aby se vyhnuly odpovědnosti za pomoc lidem, jejichž život může záviset na podniknutí bezodkladné akce. Možná, že postoj evropských společností a států k těmto faktům – kdy trpí a umírají nevinní lidé – nemá nic společného s šedou zónou. Ani s tím závěrečným momentem Kafkova Procesu, kdy Josef K. těsně před popravou zjistí, že jej někdo pozoruje z okna, a tak čeká pomoc, která však nepřijde. Jisté je, že všechno tohle mě vede k tomu, abych se zeptal sám sebe na barvu Evropy. Jako dítě jsem si kladl otázku, kdo rozhoduje o barvách zemí na mapách. Kdo rozhoduje o tom, že Kanada bude růžová a Čína hnědá? Někdy se mi ta dětská otázka vrací na mysl, když mám podezření, že se v evropských společnostech šíří pokrytecké vědomí, které si rádo vymýšlí, že je humanistické oproti brutalitě jedněch i druhých, ale které zavírá okna a oči, když se pohled stává nepříjemným. A tehdy se mi zdá, že vidím, jak se šeď šíří Evropou.

 

 

Ze španělštiny přeložil Jiří Kasl

 

Juan Antonio Mayorga Ruano (* 1965). Španělský dramatik, divadelní režisér a pedagog vystudoval matematiku a získal doktorát z filosofie. Spolupracuje s několika divadelními společnostmi a působil jako adaptátor a dramaturg her Eurípida, Lope de Vegy, Calderóna, Shakespeara a dalších světových dramatiků. Je autorem více než třiceti divadelních her a jedním z nejuváděnějších současných španělských dramatiků střední generace. Jedním z témat jeho tvorby je holokaust, jemuž je věnována například hra Himmelweg, z níž byla otištěna ukázka přeložená pro Židovskou ročenku 2014/2015, nebo Kartograf, k dispozici v agentuře Dilia i v knižní podobě. Mezi jinými oceněními získal Juan Mayorga Národní divadelní cenu (2007) a Národní cenu za dramatickou literaturu (2013). Roku 2018 byl zvolen členem Španělské královské akademie. V současnosti vede katedru divadelních umění na Univerzitě Karla III. v Madridu.
Přeložený text vznikl v roce 2007 v rámci výzkumné skupiny „Filosofie po holokaustu“ a byl otištěný v rozsáhlém souboru Mayorgových esejí, přednášek a článků vydaných pod souborným titulem Elipses (Elipsy) v roce 2016. Všechny odkazy použité autorem z díla Prima Leviho pocházejí z knihy Potopení a zachránění vydané v překladu Drahoslavy Janderové v nakladatelství Mladá fronta v Praze roku 1993.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 05 Listopad 2018 13:10 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB