Proti korektnosti, zdvořilosti. Habermas je pro divokou politickou scénu



Jürgen HabermasStali jsme se již rozumu zbavení? V různých demokraciích po celém světě osvícení komentátoři doporučují spoluobčanům, aby ve svých názorech byli otevření, přístupní a s dobrým úmyslem debatovali s lidmi opačného názoru. V současné ostré názorové polarizaci, na sociálních sítích, kdy častěji vystupují populističtí demagogové, mnozí objevují zdvořilost, jako něco čeho se nám údajně nedostává v našem veřejném životě. (vlevo německý filosof Jürgen Habermas)

 

 

 

Otázka zní, zda v demokracii je zdvořilost k něčemu? Jeden z největší myslitelů demokracie, německý filosof Jürgen Habermas odpovídá, že až tolik zdvořilost nepotřebujeme. Filosof Habermas se především soustřeďuje na naši schopnost řešit problémy rozumem. Zastává ale názor, že pro demokracii je pozitivní, když veřejná sféra zůstane otevřená anarchii a konfliktům.

 

Dále tvrdí, že základní funkcí veřejné diskuze není nalezení rozumného kompromisu. Veřejná scéna je podle něj „systém varování“ a soubor „senzorů“, které detekují nové potřeby, které plují pod povrchem určité předpokládané politické shody. V případě, že přespříliš usilujeme o zdvořilost a střední cestu rozumu, potom riskujeme omezenost veřejné sféry její schopnost detekovat nové politické potřeby. K tomu, aby se nové požadavky dostaly na pořad dne, se často musí přistoupit k hrubější a konfrontační poltické taktice.

 

Habermasova vize politiky se soustředila na moc divoké veřejné sféry. Tuto myšlenku popsal již v roce 1962 ve své habilitační práci zveřejněné pod názvem „Strukturální transformace veřejné sféry“ (The Structural Transformation of the Public Sphere), kdy vyslovil strach z možnosti, že se velké politické a ekonomické instituce stále více vyhýbají veřejné kritice. Filosof a sociolog Habermas sleduje vývoj ideje kritické veřejnosti jako subjektu, který pomocí racionality kritizuje státní moc, a to od 18.století až po umenšování této kritiky v současné době PR – managementu, který se soustřeďuje na podrývání role veřejnosti v politickém rozhodování. Přestože byl Habermas kritizován pro romantizaci evropského osvícenectví, bylo jeho skutečným cílem především poukázat na hlubokou propast mezi ideály kritické veřejnosti a realitou politické a společenské nadvlády.

 

Stejně jako ostatní myslitelé frankfurtského Institutu sociální výzkumu (Institute for Social Research) Habermas byl veden nadějí pro vytvoření emancipované společnosti, ve které se veškerá politická a společenská moc s jejími důsledky zdůvodňuje a obhajuje před občany. Myšlenka známé Frankfurtské školy, na jejíž popularitě má Habermas zásluhu, pramení ještě od Aristotela a jeho pojetí rozpravy jako základní lidské schopnosti. Schopnost, že jeden druhému rozumíme, podle Habermase znamená to, že dokážeme použít rozum při řešení sporů. V každodenním životě neustále používáme řeč, abychom dokázali organizovat a plánovat svůj život – což je příklad, jak to německý myslitel v roce 1981 nazval – „komunikační akce“.

 

Habermas věří, že to může mít radikální důsledky. Již samotným naším vstoupením do komunikace počítáme s tím, že ostatní akceptují snahu domluvit se. Habermasovi kritikové poukazují na to, že ale v reálném světě sociální rozdíly v moci ovlivňují, které hlasy a ideje jsou vyslyšeny. To ovšem není neslučitelné s myšlenkami Habermase. Již ve svých raných pracích viděl výměnu názorů jako elementární společenskou praxi, která v sobě zahrnuje morální a politické elementy. Osvětlováním mikro- moci jejích podob a forem vyloučení nám napomáhá k ideálu racionálního objevování světa kolem nás.

 

 

Co lze z Habermasovy teorie komunikace politicky vyvodit?

Jednou z možností je najít způsob, jak přimět lidi k ideálu nezaujatého, občanského myšlení a uvažování. Z pohledu narůstající polarizace a potenciálního rozpadu pravidel hry, bychom měli najít způsob, jak nastolit znovu normy vzájemné tolerance, aby se politika nezvrhla v občanskou válku.

 

Tato cesta ale nebude směrem, kterým by se Habermas chtěl ubírat. Nejde o to, že by on sám byl pro nesnášenlivost. Spíše má obavu z toho, že by se veřejná sféra mohla stát svázanou starostí o dodržování norem jednání a tím by racionální diskurz ztratil svoji základní funkci. Ve své knize In Between Facts and Norms z roku 1992 argumentuje, že „liberální obavy z otevření neomezeného spektra veřejných otázek a témat nejsou vůbec oprávněné“. Jsou to právě funkce otevření témat, problémů a potřeb, které jsou v daném čase politickým lídrům a širší veřejnosti skryté. Je to právě anarchistická struktura, která ve veřejné sféře umožňuje vnímání „nových problémů“ a napomáhá k rozpadu „tisíceletých starých okovů společenské stratifikace a vykořisťování.“

 

Konfrontace, protesty a pobouření jsou ve skutečnosti důležitými součástmi Habermasovy vize deliberativní sdílené politiky otevřené komunikace. Různé formy konfliktů nebo opovrhování normami a institucemi umožňují poznání, zda existující normy a instituce přežijí test racionální kritiky. Habermas jde v tom až tak daleko, že dokonce oslavuje občanskou neposlušnost jako jakýsi „lakmusový test“ zralosti ústavní demokracie.

 

Přestože Habermas věří ve schopnost lidí nalézat společně pravdu, je ve skutečnosti jeho poměr k politice aktivistický. Koncensus již pro něj není největším statkem dobra. Spíše se dá říci, že společnost založená na racionálním koncensu je viditelnou až ve chvíli nesouhlasu, kdy dochází k odhalení selhání existujících norem. K osvícenectví dochází až tehdy, když společenské skupiny poukáží na to, že dominující společenská organizace nedokáže zohlednit jejich legitimní požadavky a obavy. To je důvod, proč Habermas má zájem, nikoli o racionální politickou komunikaci, nýbrž o „historii její negace a znovuobnovení“.

 

Poslední Habermasova práce se soustřeďuje na osud evropské integrace, jejíž je jejím předním zastáncem. Svůj aktivismus zatáhnul do pozadí a za větší starost začal považovat dlouholetou nedostatečnou politickou vizi evropských politiků. Došlo k tomu, že rozpoznal, jaké hrozí nebezpečí z neúspěchů evropských institucí, když se snaží o vytvoření své vlastní legitimity. Čím se více instituce, jako je EU budou distancovat od nespoutaných sil veřejné sféry, tím dají více munice těm, kdo tvrdí, že mluví ve jménu potlačovaného veřejného mínění. Globální politické instituce počínaje EU a konče současným moderním administrativním státem přistupují k politice jako k souboru manažerských problémů, které je třeba vyřešit bez asistence potenciálního nespokojeného veřejného mínění.

 

Demokracie podle Habermase vyžaduje živou politickou sféru a politické instituce, jsou schopné vstřebat a zareagovat na požadavky, které vyvěrají z různých diskusí, protestů, konfrontací a politiky. Možná se právě občané stávají rozumnějšími a chápavějšími. Spíše je problém v tom, že jejich vůdci odmítají je vyslyšet a místo toho chápou veřejnost jako svůj nástroj v termínu hlasování- To je překážka na cestě, kterou je nutné překonat při technokratickém řízení společnosti.

 

 

Autor eseje je profesorem politologie na Floridské univerzitě.

Článek Against civility, or why Habermas recommends a wild public sphere přeložil Mirko Radušević

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB