Aristokratické vzpomínky na Mnichov



 

Mnichov 1938 foto archivPo osmdesáti letech se zdá, že o ujednání čtyř evropských velmocí o novém rozdělení Evropy ve prospěch budoucího „tažení na Východ“ bylo řečeno a napsáno téměř vše…

 

 

 

Dokonce to vypadá  tak, že i Česká televize se snaží napravit svou pověst a k vzpomínanému výročí pozvala nejen historiky znalé věci, ale až na výjimky (většinou šlo jen o politiky), odborníky oproštěné

Halas přebal

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpěv úzkosti

Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon

 Čí ruce ho rozhoupal

 Francie sladká hrdý Albion

 a my jsme je milovali

 Viděl jsem slzy v očích žen

 viděl jsem pěstě zaťaté

 Počkejte málo málo jen

 však vy nás poznáte

(…)

 Ty vládkyně moří všemocná

 to moře slzí naše je

 ovoce hněvu rychle zrá

 už řinčí kotva naděje

 (…)

Ty Francie sladká Francie

 kde je tvá čapka Marianno

 Sluneční štít tvůj prasklý je

 a hanbou čpí tvé ano

 Je noc a v krytech zákopů

 tep krve země zní

 za tebe světe za tu Evropu

 stydí se voják poslední

(…)

Pole naše křičí Zrada

 Lesy naše hučí Hanba

 Řeky naše šumí Zrada

 Hory naše bouří Hanba

 

 

Autorem veršů je

František Halas (1901–1949).

Báseň vyšla roku 1938

ve sbírce Torzo naděje.

 

od všech možných historických stereotypů a zbavených ideologické zaslepenosti.

 

 


Nejenže se zde s velkou mírou zasvěceností mluvilo o spontánním lidovém odporu vůči mnichovskému ujednání. Objektivně se hodnotilo chování tehdejších politických stran včetně jindy proklínané KSČ, i jejich debaty na půdě parlamentu i vlády, nezapomnělo se ani na vystoupení části české a kosmopolitní aristokracie na podporu republiky. Dokonce se opakovaně chválila práce Jana Tesaře Mnichovský syndrom a v ní obsažené pozitivní hodnocení politiky Edvarda Beneše,  více než dvě desetiletí hanobeného jak zbabělce.



Neznamená to, že by se o všem psalo a mluvilo zcela otevřeně. Ani profesorské autority z KU nezmínily např. chování v době mnichovské krize pozdějšího německého válečného zločince Ernsta von Weizsȁckera (1882-1951), člena NSDAP a SS, tehdy Státního tajemníka, ale i rozsudkem v tzv. Wilhelm-strassen Process válečného zločince, ve vzpomínané době propagátora hesla o „chemickém rozmělnění Československa“. Jeho synovi Richardovi ((1920-2015), jednomu z významných německých politiků (spolkovým prezidentem 1984-1994), který se zasloužil o tzv. německé vyrovnání s minulostí, a kterému se dostalo při jeho návštěvách Prahy (1990 a 1991) všech možných poct a vyznamenání z iniciativy Václava Havla a  tehdejšího kancléře Karla Schwarzenberga.


 
Tehdejší dobová touha restituovat nejen majetky aristokracie (české, ale i kosmopolitní a žijící často v zahraničí) pak sebou přinesla zájem o chování některých rodů v letech druhé světové války, ale došlo i na Mnichov a léta třicátá. Jen na okraj některých restitučních procesů a někdy až náhodných objevů různých archiválií se ukázalo, že už v třicátých letech 20.stol. byly vztahy mezi novým režimem ve Velkoněmecké říši velmi intenzivní. Setkání Lorda Runcimana na Červeném Hrádku v srpnu 1938 se dnes zdá být nedomyšleným omylem Chamberlainovy britské vlády, ale ve skutečnosti to byl jen výsledek britské politiky vůči “neznámé“ střední Evropě a na druhé straně dlouholetých kontaktů aristokratických rodů ve Velké Británii. Vzpomeňme třeba už olomouckého biskupa ze skotského vévodského rodu Hamiltonů, právě té familie, ke které, podle jednoho z dodnes neprokázaných tvrzení, chtěl doletět Rudolf Hess v roce 1941.



Když už jsme se dostali až k Runcimanovi, pozoruhodné je i svědectví z dnešního Kazachstátntu, kde vydal Nikolaj A.Rajevskij, příslušník ruské šlechty, ordonanc generála Wrangela, emigrant v ČSR, po

 

 

 

 

 

 

 

 

 

svém únosu do SSSR, pětiletém věznění a desetiletém vyhnanství, práci o portrétech Puškinových současníků a příbuzných, kde vzpomíná na svá léta v Praze. Zde v létě 1938, byl požádán „knížetem“ Šachovským, aby s jeho známou, Luisou Levickou, doučoval lady Runciman  francouzštině.  Díky tomu se z této druhé ruky a po téměř celých 5-6 týdnů Rajevský dovídal, že Lord Runciman nepřijel do Prahy s nikým vyjednávat, ale jen přikazovat. Jeho názory pak sděloval ruské emigrantské komunitě (tehdy ji tvořilo asi pět tisíc osob), kteří se znovu obávali o svůj osud a bavili se o tom, kam znovu a pokud možno co nejdále emigrovat. Charakteristická byla jeho poznámka, že mnozí se rozhodli i pro případně redukované Československo, které se jim  zdálo svobodnější a demokratičtější než ostatní evropské země.

 


Zajímavá byla přednáška jednoho z mých učitelů historie, profesora Josefa Polišenského, který při své mimořádné znalosti českých a moravských archivů, které navštěvoval v zájmu svých studií třicetileté války, objevil mimochodem archivní fond, respektive knihu návštěv, z dnes už zbědované restitučně privatizační oběti zámku Hrušovany pod Jevišovkou, kde mezi návštěvníky byli zastoupení pozoruhodní hosté z Velké Británie, mezi nimi i plukovník Christie, manžel světoznámé autorky detektivek.



Některá jména těchto návštěvníků se vztahovala k politickému salónu Lorda a Lady Astor ve Velké Británii, což. bylo místo, kde se dělala britská konzervativní politika, do které neměl přístup ani u královské rodiny dobře zapsaný československý velvyslanec Jan Masaryk. Naopak, v roce 1938 sem mohl docházet i nový velvyslanec Spojených států Joseph Patrick Kennedy velký obdivovatel Hitlerova rasismu a antisemitismu, otec pozdějšího prezidenta Johna F. Kennedyho. Tento „nejlepší přítel Německa v Londýně“ (slovy velvyslance Henrika von Dirksena), který se nikdy netajil svými antisemitskými výroky, nakonec musel z Londýna odejít v době, kdy polovina Evropy už byla dobyta a obsazena nacistickým Německem. Svůj obdiv k Hitlerovi třicátých let 20.stol. přenesl částečně na jednoho ze svých synů, stejně jako snahu přiblížit se anglo-saské aristokracii.



Když čeští básníci v roce 1938 rozhořčeně vzpomínali „perfidního Albionu“, který jsme tak milovali, zapomněli si nastudovat dějiny britského imperiálního kolonialismu a vidění světa z místa jedné šestině světa vládnoucí metropole. Snad by tehdy mohli pochopit, že Mnichov nebyla „zrada“, ale dělení Evropy podle přání velmocí a odstranění další překážky Drang nach Osten. A možná, že bychom si to mohli připomínat i dnes.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Říjen 2018 06:42 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB