1938: Specifické aspekty vývoje české společnosti za druhé republiky



Mnichov protektorát ilustraceDruhá republika, jak se nazývá období československých dějin mezi přijetím mnichovské dohody a březnovými událostmi roku 1939 je sice krátkým, ale na události bohatým obdobím. Předznamenalo navíc vývoj české společnosti jak za protektorátu, tak i po roce 1945.

 

 

 

Hned od počátku druhé republiky se naplno rozeběhlo hledání viníků Mnichova, který byl na české straně chápán jako národní tragédie. Nepřekvapí, že se hlavním viníkem v očích většiny tehdejší české společnosti stal Edvard Beneš. Naděje a optimismus, které šířil jako součást své politické strategie od svého zvolení prezidentem republiky, se proměnily v kritiku hraničící s projevy hysterické nenávisti. Nepomohlo ani to, že Beneš odjel jako soukromník a nemocný muž poměrně brzy do londýnského exilu. Naopak to kritiku ještě posílilo a dokonce se stalo terčem vtipů: jeho proslulé prohlašování, že na řešení předmnichovské krize „má plán“, se dočkalo sarkastické odpovědi, že tím plánem byl aeroplán. V osobě Beneše (a také K. Krofty) ale byla odsuzována i strategie zahraničněpolitické orientace státu, včetně spojenectví s Francií či orientace na Společnost národů. Benešův protikandidát v prezidentské volbě prof. Němec přišel s návrhem na prošetření Benešovy role v mnichovské tragédii. Aby tak učinilo Národní shromáždění, oficiálně požadoval senátor Josef Matoušek, což podpořili někteří politici a diplomaté včetně nového ministra zahraničí F. Chvalkovského. Tato iniciativa byla ale též využita k poměrně rychlé redefinici čs. zahraniční politiky a nejednalo se jen o poměrně logickou snahu „vyjít“ s mocným německým sousedem, ale spolupracovat i s dalšími autoritativními režimy, včetně Mussoliniho Itálie.

 

Beneš těžce nesl nejen útoky svých tradičních oponentů, jako byl Jiří Stříbrný, ale i novinářů původně blízkých hradní politice a podle svědectví P. Drtiny na něj negativně zapůsobil i článek F. Peroutky v říjnové Přítomnosti nazvaný „Zavinil to jeden muž?“. V Benešovi byl ale odsuzován i celý systém liberální demokracie. Když k tomu přidáme útoky na politické strany, označované za „parazity, žijící na účet státu a celé společnosti“ a navíc z veřejných prostředků, pak druhá republika skutečně přinášela zásadní diskontinuitu s předmnichovským obdobím.

 

Jako dalšího „obětního beránka“, označovaného také titulem „národní nepřítel číslo tři“, si část veřejnosti našla Karla Čapka. Také on patřil k symbolům první republiky a byl současně známý svým přátelstvím s prezidentem Masarykem a s Hradem. Na vztahu k Čapkovi se navíc ukazovaly protichůdné přístupy různých názorových proudů. Byl napadán nejen za své „nenárodní“ či „kosmopolitní“ dílo, ale i za svou činnost kulturně politickou. Do atmosféry druhé republiky zapadalo i obvinění, že jeho dílo bylo prý populární mezi Židy. Když o Vánocích roku 1938 fyzicky i duševně zdeptaný Čapek zemřel, někteří publicisté projevovali svou nenávist doslova až za hrob. Netrvalo dlouho a předmětem kritiky a odmítání se stal i samotný Masaryk.

 

Nejednalo se ale zdaleka jen o nějakou přechodnou frustraci z Mnichova. Již v prvních měsících se projevila snaha vytěžit z otřesu koncepčnější a trvalejší změny, které se ostatně v českém politickém myšlení již nějaký čas připravovaly. Pomnichovská situace byla totiž vhodná k vytvoření národního společenství, ze kterého byly buď mezinárodními okolnostmi, nebo z následného „vnitřního“ rozhodnutí vytlačeny „cizí“ elementy. Není náhodou, že jedním z hesel pomnichovského období se stalo „Republika malá, ale naše...“

 

Sestupování k národním kořenům mělo i podobu oživení některých, za první republiky potlačovaných tradic, jako byla zejména tradice svatováclavská. Svatováclavský odkaz přímo zmiňoval pastýřský list arcibiskupa Karla Kašpara nazvaný Jednota v pravdě a lásce Kristově, který byl čten v kostelích v neděli 16. října 1938 a publikoval jej poté vlivný katolický týdeník Národní obnova. Kašpar v něm připomněl mírumilovnost sv. Václava, kritizoval ateismus masarykovské republiky a vyzýval k zachování pokoje ve státě a k zamezení politických a ideových rozbrojů v okleštěné republice. Současně prohlásil „svatováclavskou víru“ za základ národního života. Jeho výzva nesměřovala však jen k návratu ke spirituálnímu vzoru sv. Václava, ale varoval též před činností v duchu „metod minulosti, které uvalily na náš národ tolik běd“, a vyslovil se proti bezbožnictví. Ostatně i nově zvolený prezident Emil Hácha se 30. listopadu 1938 ve svatováclavské kapli osobně účastnil uctění ostatků českého knížete. Ze svatováclavské tradice vycházely i poukazy na tradiční historickou sounáležitost českých zemí se Svatou říší římskou národa německého, z níž se účelově zdůrazňoval především dobrý poměr k říši. Blízký spolupracovník prezidenta Háchy doc. Josef Kliment interpretoval vzájemný poměr druhé republiky a třetí říše jako obnovu starého právního svazku. Výše zmíněné myšlenkové teze se nacházely jak v programu nové vládní Strany národní jednoty, tak i její „mládežnické sekce“ – Mladé národní jednoty. Pomnichovské Česko-Slovensko tak mělo stát především na základech národního společenství a křesťanských hodnot. 

 

K specifické situaci druhé republiky patřily i nedemokratické projevy omezující základní občanská práva. Změny měly nastat nejen v rovině ústavní, státoprávní či politické, což jsme sledovali minulý měsíc, ale také na poli kultury, vzdělání či výchovy. Oblast kultury měla být „usměrněna“, aby odpovídala novému „národnímu“ směřování státu. Řízením tohoto procesu v kulturní oblasti byla pověřena tzv. Národní kulturní rada (NKR), jež se ustavila 18. listopadu 1938. Partnerem jí byla kulturní komise Strany národní jednoty, z jejíchž programových „Zásad kulturní politiky“ NKR vycházela a s níž byla do značné míry i personálně propojena. V NKR se „soustředili nacionalisticky a křesťansky orientovaní umělci a kulturní činitelé“, přičemž v prezidiu zasedli J. Durych a R. Medek a přednosty jednotlivých sekcí (pro všechny oblasti kultury a umění) se stali R. I. Malý, J. Knapp, A. M. Brousil, O. Šourek a V. Beneš. NKR požadovala „přezkoumání dosavadního pojetí českých dějin“ i celé kulturní filosofie, striktně odmítala všechny „rozkladné směry“, mezi něž především řadila surrealismus, kubismus nebo poetismus. Programové prohlášení NKR z konce prosince 1938 dále obsahovalo následující požadavky: řízený knižní trh, počet překladů úměrný dílům původním, revizi všech literárně uměleckých institucí, preferování hodnot lidovýchovy – lásky k rodné půdě, národu, rodině, tradici a Bohu, podpora literatury pro mládež – jako výchovy ke statečnosti a hrdinství, dále změnu školních osnov, revizi výkladu literární minulosti či zestátnění divadla. NKR tedy rezignovala na dosavadní evropský rozměr české kultury a naopak ohlašovala návrat k literatuře a umění 19. století a vyzdvihovala jména K. Klostermanna, A. Jiráska, V. Dyka, J. S. Machara, A. Sovy, J. V. Sládka, J. Vrchlického, J. Mánesa či J. V. Myslbeka. Perspektivně měla být z knihoven vyřazena např. díla V. Vančury a E. Filly. J. Voskovec a J. Werich byli označeni za „kulturní bolševiky“, činnost Osvobozeného divadla byla ostatně úředně zakázána 10. listopadu 1938. Hlavní tiskovou tribunou NKR byla katolická revue Tak, kde najdeme řadu dalších návrhů na proměnu intelektuální podoby české společnosti.

 

Společenské změny se promítly také do oblasti školství. Škola měla být ve druhé republice „národní a věřící“ a měla představovat první krok k převýchově národa. Do škol přišlo povinné vyučování náboženství na základním a středním stupni, do učeben se povinně vrátily kříže. Mělo dojít i k revizi osnov a zpracování nových učebnic, vyhovujících nejen katolickým konfesijním požadavkům, ale i katolickému výkladu dějin. Školství měli opustit učitelé-ateisté. Vůdčí ideou české školy se měla stát výše zmíněná idea svatováclavská. Ostatní náboženské konfese se však k tomuto militantnímu pojetí postavily negativně a ministerstvo školství a národní osvěty zvolilo vyčkávací taktiku.

 

V zemi, která se donedávna pyšnila příkladnou svobodou slova a tisku, se zostřila cenzurní praxe a cenzuře byly podrobeny nejen veškeré tiskoviny, ale i filmová a divadelní představení, telegrafy, telefony i provoz rádiových a reprodukčních zařízení. Cenzuru, která ale byla zaváděna již před Mnichovem jako mimořádné opatření v rámci Ústřední cenzurní komise, vykonávali za druhé republiky úředníci Ústřední tiskové dozorčí služby dosazovaní navíc přímo do redakcí. Vláda se rozhodla tisk usměrňovat i prostřednictvím tiskového odboru předsednictva ministerské rady a od 12. prosince 1938 platil Souborný přehled pokynů pro tiskovou přehlídku. Nařizovalo se, aby vyškrtnutá prázdná místa byla zaplněna novou sazbou. Restrikční zásahy dopadly přímo na vydavatele novin a časopisů a nejvíce periodik bylo zastaveno na přelomu ledna a února 1939, kdy přestalo vycházet nejenom Národní osvobození, ale i Čin nebo Národní myšlenka. V období druhé republiky celkově zaniklo téměř 1 900 periodik.

 

Součástí politiky nově definovaného národního společenství byla i rozsáhlá protižidovská opatření a odpor proti německým demokratickým emigrantům, kteří často získali v zemi azyl již po nástupu Hitlera k moci. Nejednalo se jen o tlak ze strany Německa či jen o xenofobní nálady, ale právě i o výraz strategie budování české národní pospolitosti. Docházelo též k odsuzování svobodného zednářství. Židé byli ještě před přijetím zákonných opatření ostrakizováni z české společnosti. Začali být omezováni při výkonu zaměstnání, předčasně penzionováni či propouštěni ze státní správy. Lékařské, advokátní a další profesní organizace začaly usilovat o vyloučení židovských členů, protože v nich viděli možnost omezení konkurence, a tím pádem i posílení svého sociálního a ekonomického postavení. Po vylučování Židů volaly dokonce některé jednoty Československé obce sokolské. Protižidovské nálady vyvolávaly jak fašistické či s nimi sympatizující proudy, tak i konzervativní „národně“ orientované politické kruhy. Zvláště aktivní byly některé tiskoviny (Árijský boj, Vlajka, Polední list, Večerní list či Expres) a také tzv. Mladá národní jednota. Objevovaly se požadavky „řešit židovskou otázku“ či dát jasnou definici Žida. Vláda založená na půdorysu nově vzniklé Strany národní jednoty sice největší radikalismus mírnila, ale sama připravovala protižidovská opatření na základě své strategie nové definice českého národa. Protižidovské výpady tak nebyly výjimkou ani u původně agrárnického, nyní vládního tisku Večer a Venkov. Na základě speciálního vládního nařízení došlo k penzionování židovských státních zaměstnanců nebo byli překládáni na místa, kde nemohli uplatňovat svůj vliv na politický a společenský život. 

 

Někdy poněkud opomíjenou souvislostí proměn politického a společenského klimatu druhé republiky jsou změny ekonomické. Ale i ony přinesly další průlom do liberálního základu československé ekonomiky, a tím i společenského uspořádání. Pomnichovské období je totiž charakterizováno jako další krok k zavedení „státem řízeného hospodářství“. Součástí této hospodářské politiky se stalo například i omezování volného pohybu pracovní síly na trhu práce, a zvláště pak směřování k zavedení systému nucené práce. Ekonomická politika tak do značné míry navazovala na výše zmíněné politické a ideologické změny.

 

Krátký čas, který byl druhé republice vymezen, i fakt, že radikální české fašistické skupiny nakonec nezískaly ani v politickém a morálním marasmu druhé republiky širší členskou základnu a masovější vliv, způsobily, že řada výše naznačených procesů nebyla do 15. března 1939, tj. do rozpadu Česko-Slovenska, završena. Došlo však k vnitřnímu rozkladu liberální demokracie, k nástupu autoritativních tendencí, a jak jsme již uvedli výše, i k vytvoření předpokladů pro další nedemokratický vývoj jak v protektorátu, tak po roce 1945.

 

 

Autor je právní historik a děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB