Teorie partyzánské války a terorismus



Schmitt výřez přebalJe pozoruhodné, jak se proměnil povstalec, záškodník, loupežník za necelých padesát let v politicky a ideologicky motivovaného bojovníka, partyzána nebo teroristu. Ale ještě pozoruhodnější je, jak se s  teorií teroru, odporu a partyzánské války vypořádali političtí filozofové, ideologové a politici.

 

 

Jen zdánlivě se nabízí začít odkazem na knihu Carla Schmitta Teorie partyzána (německy 1963, česky 2008). Ale je to opravdu jen zdání. Sám její autor, bývalý nacista a donedávna univerzitní profesor politické filozofie, se držel „evropského modelu“ rozhovorů o partyzánech nebo teroristech. Ve svém nevelkém spisku (88 ss.) začal svůj historický přehled od „partyzánů“ bojujících proti Napoleonovi při jeho tažení za Pyrenejemi. Trochu zapomněl na odpadlíky z ruské armády ohrožující vojska téhož válečníka na cestě do Moskvy a zase zpět. Čerpal také z úvah vojenských teoretiků Pruského státu. Ale odSchmitt přebal začátku 20. stol. už se soustředil jen na symbolické osobnosti Lenina, Stalina, Mao Ce-tunga, Fidela Castra a Che Guevary. Zřejmě z dobových důvodů se vyhnul útokům britského letectva na německá města za druhé světové války, které jeho soukmenovci, v čele s Josephem Goebbelsem, nazývali „leteckým terorismem“. Při psaní své „teorie partyzána“ nemohl znát ani nikaragujské Sandinovce, natožpak Pol Potovy Rudé Khmery, německou Rote Armee Fraktion (RAF) nebo italské Brigate Rosse.

S ohledem na jeho CV jsou mezery ve faktografii třeba jen 20. století pochopitelné. Přesto až nadbytečně je v jeho práci reflexí zkušeností z let válek v Evropě a nedostatek svých základních faktografických znalostí (možná jen předstíranou) nahrazuje filozofickou úvahou odvozenou z jeho významnější práce Pojem politična (1932, česky 2007).

Dnes by mohl citovat třeba z Partyzánské války Che Guevarry (1960) nebo z Mao Ce-tungova manuálu Teorie partyzánské války, který vznikal za Severního pochodu čínských komunistů v třicátých letech 20. stol. Ale stal se v nové úpravě opět populární v letech čínské kulturní revoluce (1965) a ve stejné době se mu dostalo slávy u „městských partyzánů“ a vzbouřenců proti „establishmentu“. Mezi revoltujícími německými a francouzskými studenty (1967/1968) byli jeho budoucí představitelé, např. Daniel Cohn-Bendit (později místopředseda Evropského parlamentu) a Joschka Fischer (MZV SRN (1998–2005).

Carl Schmitt je zde uveden jako příklad vynášení soudů nad různými projevy odporu, které jsou motivovány politicky a ekonomicky a jejichž potvrzení je dáno politickou, soudní nebo náboženskou autoritou. Nemusíme se vracet k asi už věčně tradovaným příběhům Robina Hooda a hrdinů amerických westernů, abychom pochopili, že pro někoho existují zbojníci, škůdci a odsouzeníhodní vrazi, jsou pro jiné hrdinové, bojovníci za svobodu a spravedlnost. Petr Chelčický, L. N. Tolstoj nebo Mahátma Gandhí se svou teorií „nenásilného odporování zlému“ mezi zde uvedené praporečníky rezistence, později sluhy „systému“, samozřejmě nepatří.

Podobně se chová i většina politiků, historiků a literárně zdatných vypravěčů příběhů, kteří nabízejí hodnotově nejisté společnosti příklady hrdinů a obětních beránků, vrahů a jejich obětí, které kolorují náboženstvím, vírou v sociální spravedlnost nebo politickou utopií, vždy definovanou eschatologicky. Etnograf a kulturní antropolog Bohuslav Šalanda napsal ve své studii Mesiáš aneb přemožitelé draka nejen v pohádkách (1994), že z určitých dramaticky ztvárněných rituálů se patrně postupně staly příběhy, jakési vzpomínky na obětování lidí, později sebeobětování. Tato témata mohou být spojena se stereotypy pronásledování. „V pohádkách se hrdina nebo hrdinka dobrovolně obětují pro vysoký cíl....znovunarození člověka nebo jeho vysvobození.“ Někdy prý jde o vysvobození novým zabitím, sebevraždou. A česko-americký slavista Petr Steiner se domnívá, podle našeho názoru nesprávně, že také ve Fučíkově Reportáži psané na oprátce je étos sebeobětování hlavním motivem. Komu se to zdá vzdáleným příběhem, nechť si vzpomene na interview Tomáše Halíka, ve kterém vysvětluje svou duchovní cestu od odmítání sebevraždy Jana Palacha k pochopení jeho činu jako sebeobětování.

V době, kdy se v evropském politickém prostředí rodila pravidla vedení válek, která nemohla zabránit masovému vraždění, ale alespoň se dalo mluvit o padlých jako o obětech, se na hodnocení hrdinů a odsouzeníhodných záškodníků mnoho nemění. Jednou jsou oslavováni, podruhé zavrhovaní. Příklad Gavrila Principa, před čtyřmi lety vzpomínaného v českém kulturně-politickém prostředí jako vraha Ferdinanda d´Este a jeho nevinné ženy, ačkoli byl dlouhá léta ctěn jako hrdinný bojovník proti rakousko-uherské monarchii, je školním příkladem přijímání a odmítání kultu hrdinů.

Stejně bychom mohli nahlédnout i do seznamu pravidelně přejmenovávaných hrdinů boje za svobodu či „zabijáků z Londýna“, „vrahů“ bratří Mašínových, francouzských, španělských a ruských anarchistů zabíjejících kvůli bezpráví a zvůli státní moci. A přidávat další jména a vracet se do historie nejen Evropy, ale i celého lidstva. Jsou to bojovníci ve válkách, v nichž válčící strany nemají přiměřené možnosti vedení boje a obstarávat si výzbroj a vojenskou techniku na srovnatelné úrovni.

V druhé polovině 20. stol. se nejen Mao Ce-tung a Che-Guevarra stali inspirací městské guerilly RAF i Rudých brigád a dodnes nevíme, zda jejich vraždící komanda nebyla infiltrována a ideologicky zneužívána politickými režimy, které měly zájem na vyvolání chaosu a nestability v nějaké zemi, anebo se chtěly „přímou akcí“ zbavit nějakého nežádoucího politika či finančníka. Dodnes nevíme, kromě oficiálních a politickým režimem schválených příběhů, jak to bylo s vraždou Benita Mussoliniho, J. F. Kennedyho, italského ministerského předsedy Aldo Mora. A konec konců, dodnes jsme si napsali už více než deset příběhů smrti Jana Masaryka a dohadujeme se cui bono.

Tím se dostáváme až k dnešní panice okolo terorismu, který je v Evropě prezentován jako islámský. Ať už se jedná o teroristické války na Srí Lance (Tamilové proti Sinhálcům), v Indii (mezi muslimy, hinduisty, sikhy, ale i dalšími nábožensko-etnickými sociálními skupinami) nebo mezi různými etniky podivně rozpuštěného Sovětského svazu, zdá se nám, že tzv. náboženská motivace je jenom kamufláž válek, které nemohou být střetnutím dvou alespoň přibližně stejně vyzbrojených bojovníků a jejich patronů. A také proto se proti zemím, které vlastní jaderné zbraně, rakety a raketové křižníky, nebo dokonce „Matky a Otce všech bomb“, bojuje kladením výbušnin na koleje, na nádražích a v tunelech. Jako poslední novum můžeme nazvat najíždění kamiony do relativně přelidněných center velkých měst, které nám někdo předváděl ve francouzském Nice nebo dnes populární útoky chladnými zbraněmi.

Není to nic jiného než inovace evropského terorismu a ukázalo se, že útočníkům dává větší šanci na přežití útok proti nevinným obětem než náboženským sebevrahům. Podle Mao Ce-tunga a Che Guevary, kteří partyzánské nebo teroristické války „obohatili“ o svou ideologii komunistické nebo světové revoluce, se „partyzánské oddíly“ mohou bránit drtivé převaze vojenské síly a státní moci pouze za pomoci civilního obyvatelstva. Jejich malé, ale pohyblivé skupiny mají „ustupovat-znepokojovat-útočit“. V ornamentální Maově čínštině je to řečeno poeticky: „Nepřítel útočí, my ustupujeme. Nepřítel se zastaví, my jej znepokojujeme. Nepřítel ustupuje, nebo prchá, my jej pronásledujeme a dobíjíme!“

V době, kdy je podobná teorie partyzánské války využívána státní mocí, nebo jak znalec říká outsourcingem zpravodajských služeb, jde o větší nebezpečí než střetnutí na bitevních pláních, mořích nebo ve vzdušném prostoru. Proto si nedělejme iluze o organizované přistěhovalecké vlně. Jde sice také o peníze, ale ty je možné vydělat i válkou a šířením strachu, neboli terorem. Už ve staré Číně říkali: „Zabij jednoho, zastrašíš tisíc!“

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 12 Září 2018 15:02 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB