Nesnadné počátky protikomunistického odporu



 

1948 Praha studenti Nerudova uliceObrázek vlevo a v textu: Pochod vysokoškoláků v r. 1948 v Nerudově ulici. Studenti chtěli podpořit prezidenta Edvarda Beneše, aby odolal komunistům. Vysokoškoláky zastavil pod Hradem policejní kordon se samopaly. Foto: Dějiny Univerzity Karlovy, díl IV., 1918–1990.

 

 

 

V průběhu let 1948 až 1989 v období své vlády muselo komunistické vedení v Československu často čelit opozičním a nonkonformním aktivitám, i když se v rámci politického vývoje proměňovaly jejich formy i hlavní nositelé. Silný odpor vyvolalo již uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 a následná likvidace demokratického systému a potírání občanských svobod.

 

Počáteční podmínky pro odpor proti komunistickému režimu nebyly jednoduché. Bezprostředně po únorovém převratu 1948 se politická situace jevila jako nepříznivá. Skutečnost, že nedošlo k významnějšímu odporu již během samotných dnů únorové krize, poznamenala i následující vývoj. Komunisté mohli bez větších problémů v únoru zahájenou perzekuční vlnu stupňovat a zastrašit tak zejména ty funkcionáře postižených politických stran, od kterých bylo možné odpor očekávat. Mnozí stoupenci demokracie také prožívali poúnorový šok vyvolaný snadným vítězstvím komunistů a zásahy komunistických orgánů. Výrazně působila i široká podpora ze strany nemalé části veřejnosti, zejména na závodech, které se komunistům dostávalo. Zapůsobil i strach ze sociálních důsledků politických čistek, existenční obavy či ztráta životní perspektivy. Těchto pocitů a frustrací se též nedokázali zbavit ani ti členové a funkcionáři nekomunistických stran, kteří pod tlakem či dobrovolně přecházeli do komunistické strany s cílem zachránit se před možnými postihy.

 

Po komunistickém převratu v únoru 1948 započala radikální proměna politického systému. Na jaře 1948 sice ještě komunističtí funkcionáři ujišťovali veřejnost, že metody řízení společnosti uplatňované v1948 Nerudova ulice Sovětském svazu nebudou mít v Československu místo, avšak již od dnů únorové krize docházelo k pronásledování názorových oponentů a jejich násilné eliminaci. Na konci května 1948 proběhly parlamentní volby, kde si voliči mohli poprvé vybírat pouze mezi jednotnou kandidátkou národní fronty nebo bílým lístkem. I pod vlivem zostřující se mezinárodně politické situace – na konci června 1948 začala první berlínská krize a vrcholila sovětsko-jugoslávská roztržka – zintenzivnil komunistický režim postup vůči svým oponentům. Ve společnosti narůstala nespokojenost s politikou a praxí komunistů, kterým se nedařilo dostatečně rychle naplňovat proklamované vize o sociálním dostatku pro všechny. 

 

 

Podmínky pro vznik odporu

Již po únorovém převratu i v dalších měsících jara a léta roku 1948 se objevily výrazné impulzy či události, které svědčily o nesouhlasu s komunistickou vládou či o aktivizaci části odpůrců nového režimu. Byly zaznamenány odchody významných osobností do exilu, v průběhu celého roku 1948 se objevovaly protestní letáky a tiskoviny, konaly se mohutné manifestace při XI. všesokolském sletu, odpor proti politice KSČ zazněl na slavnostech spojených s Orlem, konaly se protestní akce spojené s pohřbem bývalého prezidenta E. Beneše v září roku 1948, domácí zpravodajské služby hlásily stále větší množství kurýrů západních zpravodajských služeb na československém území. Od února 1948 také postupně narůstal konflikt katolické církve s komunistickou mocí.

 

Také nový režim procházel během jara a léta 1948 důležitými vnitropolitickými proměnami. Mezi těmi, kteří nové změny vítali a podporovali a spojovali je s rychlým sociálním vzestupem, bylo možné zaznamenat vystřízlivění či zklamání. Tyto nálady byly vyvolány zvláště hospodářskými obtížemi, které se odrazily v zásobovacích poruchách v létě 1948. Nespokojenost bylo možné zaznamenat nejen mezi dělníky, ale i mezi komunisty. Byly kritizovány ústřední instituce včetně komunistického vedení, hrozily stávky. K narůstající nespokojenosti mezi oporami nového režimu se přidávala i sociální nejistota početné vrstvy živnostníků a rolníků. Na vesnici se začaly šířit zprávy o zakládání kolchozů dle sovětského vzoru. Nejistotu mezi živnostníky vyvolával postup národních podniků s cílem jejich postupné likvidace. Komunistická propaganda zahájila též oficiální tažení proti soukromému střednímu sektoru jako hlavnímu viníku zásobovacích potíží.

 

Sociální motivy a existenční obavy se také začaly promítat do škály veřejných projevů nespokojenosti s režimem a odporu proti jeho oficiální politice. Nespokojenost a odpor se projevovaly v různých podobách – zejména však v textech letáků, které přibývaly zejména před květnovými parlamentními volbami 1948, poté v rámci XI. všesokolského sletu v Praze i při pohřbu prezidenta Beneše v září 1948.

 

 

Formy odporu

Základním problémem, který oslaboval a problematizoval činnost odpůrců komunistického režimu, bylo, že neexistovalo ústřední politické vedení odporu proti režimu ani doma, ani v rodícím se exilu. Nepodařilo se vytvořit pevnější odbojové základy. V roce 1948 zcela převažovaly spontánně vznikající projevy odporu, organizované formy se teprve rodily. Do podzimu roku 1948 převládalo rozšiřování letáků. Vyráběli je jednotlivci doma či nepočetné skupiny občanů s použitím tehdy běžné rozmnožovací techniky, zejména cyklostylu. Komunistické a bezpečnostní orgány proti rozšiřování letáků a jejich tvůrcům tvrdě zakročovaly. Proběhly první procesy proti jejich výrobcům, při nichž byly vyneseny tvrdé tresty. Objevovaly se také nápisy na zdech a silnicích „protistátního obsahu“, a už po únoru 1948 byl hlášen značný rozsah „šeptané propagandy“ či šíření nepravdivých zpráv. Rozšiřoval se též poslech zahraničního rozhlasu zejména vysílání BBC. 

 

Různé převážně početně malé skupinky, které vznikaly od března 1948 a od nichž také pocházela řada letáků, však svědčily o možné odbojové aktivitě. Působily však izolovaně a tvořili je prostí a širší veřejnosti neznámí občané. Jen výjimečně se jich účastnili bývalí političtí funkcionáři. Ti se též setkávali, hodnotili stávající vývoj i politické události, ale pouze ojediněle se rozhodli pro aktivní ilegální činnost proti režimu. Ani po půl roce od státního převratu nepokládali nekomunističtí politici domácí situaci za příznivou pro ilegální aktivity. Obávali se, že výsledek ilegální činnosti by neodpovídal ztrátám způsobeným vězněním účastníků. Připomínali též rozsáhlou podporu, kterou si komunisté udržovali mezi velkou částí občanů, a celkovou psychologii strachu.

 

Důležitým problémem československé protikomunistické opozice byla také absence výrazné síly či charismatické osobnosti, která by ji dokázala sjednotit. Bezpečnostní aparát komunistického režimu s velkým množstvím agenturních spolupracovníků navíc proti jakýmkoliv náznakům opoziční aktivity aktivně vystoupil. V roce 1949 zlikvidovala Státní bezpečnost za pomoci vojenského obranného zpravodajství pokus o protikomunistický převrat. Očekávání nenaplnila ani Rada svobodného Československa ustavená v exilu v prvních měsících roku 1949. Nedocházelo navíc k očekávanému vypuknutí válečného střetu mezi Západem a Východem.

 

 

Zrod politického exilu

Také politický exil se teprve v průběhu roku 1948 formoval a styky jednotlivých exilových politiků s politickými přáteli doma byly v počátcích. Silný poúnorový emigrační proud z let 1948-1950 se týkal dle tehdejších odhadů ministerstva vnitra kolem 50 000 osob. Emigranti pocházeli ze všech sociálních vrstev a ze všech českých i slovenských politických stran, včetně komunistické. Odchod velkého počtu občanů znamenal sice ztrátu pro hospodářství a kulturu, ale neohrožoval jejich chod. 

 

Politici a činitelé bývalých nekomunistických stran, kteří odešli po únoru 1948 do emigrace, se teprve v novém prostředí usazovali. Navazovali politické kontakty a vytvářeli předpoklady pro exilovou politickou činnost v zahraničí s cílem též spolupracovat a být v informačním kontaktu s domovem. Počáteční kroky rodícího se exilu byly však oslabovány vážnými vnitřními rozpory – politického i personálního charakteru, z nichž mnohé měly svůj původ ještě z domova. Teprve v roce 1949 se podařilo zejména s americkou pomocí ustavit vrcholný orgán poúnorového politického exilu – Radu svobodného Československa. 

 

K tomu vedla nejednoduchá cesta. Počátek společných exilových akcí lze spatřovat ve schůzce malé skupiny představitelů politických stran, ke které došlo počátkem května 1948 v Paříži. Z tohoto setkání vzešlo prohlášení o nezbytnosti vést zápas za obnovu demokracie a svobody v nezávislém Československu. Zároveň účastníci uvažovali o účelnosti vytvoření společné platformy proti-komunistického exilu. Další důležitou iniciativou bylo svolání všech bývalých poslanců Národního shromáždění, kteří v důsledku únorového státního převratu emigrovali z Československa do Londýna. Zde se u této příležitosti 28. května 1948 sešlo 21 poslanců z 35, kteří již v této době byli v zahraničí. Zároveň však bylo důležité, že se na toto shromáždění dostavilo dalších 250 exulantů. Mezi nimi byla řada významných osobností – neposlanců. Shromáždění řídil Blažej Vilím, generální tajemník sociálně-demokratické strany, který připomněl, že se tato reprezentace schází opět na svobodné půdě, aby položila základy zahraničního odboje proti domácí komunistické diktatuře. Hlavní projev přednesl zástupce exilové Demokratické strany Štefan Kočvara, který odmítl únor 1948 jako nepřijatelný násilný převrat a označil volby z roku 1948 i nově přijatou Ústavu 9. května za nedemokratické a nelegitimní akty. V diskusi se pak hovořilo o hodnocení role prezidenta Beneše, o případu Jana Masaryka, o problematice obnovy agrární strany či o poměru k sudetským Němcům. V řadě vystoupení se projevila též silná stranická animozita, přesto se však přítomní shodli na potřebě vytvoření jednotící platformy exilu.

 

Na londýnské květnové shromáždění pak navázalo další jednání, které se konalo v polovině července 1948 v New Yorku. Zde bylo dohodnuto, že budoucí ústřední orgán exilu se bude skládat z delegátů politických stran. A to v té podobě, že mohou být zastoupeny i další ideové a politické směry a že se nebude jednat pouze o zástupce nekomunistických stran sdružených v předúnorové Národní frontě. Výjimku pak tvořilo omezení pro vstup přívrženců generála Lva Prchaly sdružených v Českém národním výboru. 

 

Přípravy vedoucí ke zformování střechového orgánu československého poúnorového exilu probíhaly dále přes léto a podzim roku 1948. V této době se ještě hovořilo o formátu vytvoření ústředního orgánu v podobě exilové vlády. Dle některých účastníků dalšího přípravného setkání, které se konalo 9. září 1948 v Paříži, měli být v exilové vládě zastoupeni i činitelé dalších exilových institucí nejen politických stran. Jistě lze připomenout i dobovou výzvu zástupce národních socialistů Huberta Ripky, aby centrální exilový orgán zahájil svou činnost symbolicky k 28. říjnu 1948.

 

 

Spory o exilové ústředí

Navazující jednání, která se konala v posledních měsících roku 1948, však ukázala zejména na obtížnost a téměř neřešitelnost sporů o personálním obsazení vedení exilu. To vedlo k dalším průtahům i ostrým stranickým útokům. Na počátku ledna 1949 dospěli protagonisté těchto jednání na pařížském setkání – zejména zástupci národních socialistů, sociálních demokratů a agrárníků – k závěru, že představa o zřízení exilové vlády není i z mezinárodně-politických důvodů realizovatelná a reálná. Hledala se proto jiná varianta názvu a funkce vrcholného orgánu exilu a již zde byla v základních rysech přijata koncepce budoucí Rady svobodného Československa. Pro účastníky této schůzky zazněla též důležitá informace, že takovému tělesu byla přislíbena výrazná finanční i materiální pomoc ze strany USA a Velké Británie. V následujících týdnech se konala řada dalších jednání, na nichž se podíleli zástupci šesti politických stran – národní socialisté, lidovci, sociální demokraté, agrárníci, slovenští demokraté a zástupci slovenské Strany sľobody. 

 

 

Vyhlášení Rady svobodného Československa

Za americké podpory bylo svoláno na únor 1949 do Washingtonu ustavující zasedání Rady. Jednání byla zahájena 9. února 1949 a již na počátku bylo schváleno jako správné rozhodnutí, že nebude prozatím vytvářena exilová vláda. Shoda byla i v otázce hlavního úkolu Rady – koordinace protikomunistického zahraničního odboje a podpůrná činnost pro československé emigranty. Na dalším zasedání byla projednána organizační struktura Rady, byl stanoven počet podvýborů a zakotven princip budování jednotlivých regionálních center. 

 

20. února 1949 byly porady zakončeny a 25. února 1949, u příležitosti prvního výročí komunistického převratu, došlo ke slavnostnímu vyhlášení vzniku Rady svobodného Československa. Prvním předsedou byl zvolen národní socialista Petr Zenkl a místopředsedou představitel slovenských demokratů Jozef Lettrich. Finanční podporu pro činnost Rady a pro platy jejích činitelů pak poskytla americká úřední místa.

 

Jak je patrné, Rada svobodného Československa měla z hlediska svého složení výrazně stranický ráz. Přesto se do čelných funkcí dostaly i významné osobnosti kultury, vojenství a diplomacie. Založení Rady byl přikládán velký význam, neboť československý protikomunistický exil tak disponoval potřebnou ústřední organizací. Jednalo se přitom o orgán, který sdílel tehdy obecně panující názor, že v nejbližší době dojde k válečnému střetnutí demokratického světa s blokem komunistických diktatur. RSČ by v případě takového konfliktu převzala úlohu, kterou měli v minulých exilových organizacích T. G. Masaryk a E. Beneš, a předpokládala své přetvoření v jakési státní zřízení v exilu, včetně vytvoření exilové vlády. 

 

 

Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 06 Září 2018 14:30 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB