Zamyšlení o migraci – 3.část



utečenci na palubě Itálie foto UNHCRJe vidět, že migrace je velmi aktuální a choulostivé téma. Stalo se tématem vhodným pro politický boj. U nás se dostalo dokonce do souvislostí se současným sporem o post ministra zahraničních věcí.

 

 

 

Objevují se úvahy, že premiérovi Babišovi vyhovuje tato situace, že de facto řídí zahraniční politiku on. Podle některých jako například včera na stanici Radio Plus ČRo europoslanec a místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička vyslovil názor, že premiér to využívá k hlásání svých názorů na migraci, čímž chce získat pro svoji stranu body před nadcházejícími volbami.

Názory politiků na migraci jsou u nás vesměs známé, a tak naše redakce oslovila některé osobnosti a položili jsme jim záměrně volně formulovanou otázku: „Jaký je váš názor na migraci a její dopady na společnost z úhlu pohledu vaší odbornosti, profesních zájmů nebo životních zkušeností.“

První dvě části ankety jsme již publikovali: 1.část 2. část

 

 

Ivan Binar

spisovatel

Zapeklitá otázka. A vyvolává další: kdo, kdy, odkud, kam a proč? Svět se dal do pohybu a není to věru poprvé. A není síly, která by tomu zabránila. Migrace je přesouvání, pohyb lidí z jedné oblasti do druhé. V historii se přesouvali jednotlivci i celé národy, hledali zaslíbenou zem, prchali před zákonem, byli vyháněni pro víru i národnost, okupovali dobytá území, kolonizovali nově objevené země a kontinenty. – Dějiny prý se opakují... Jenže pokaždé v jiných souvislostech. Dnes je už Země osídlena, není bílých míst na mapě, všude už někdo je. Nezbývá než bušit na cizí dveře, vkrádat se pootevřeným oknem, škvírou proklouznout. Spolehnout se na něčí dobrou vůli, ochotu pomoci.

 

Zažil jsem to na vlastní kůži, když nás komunisti v roce 1977 s celou rodinou vyhnali. V Rakousku jsme se setkali se vstřícností a pochopením. Dodnes jsme za to Rakušanům vděčni. Lidé tenkrát, když svět byl rozdělen zcela srozumitelnou železnou oponou, odcházeli z nesvobody do svobody, z totality do demokracie; z okupované země, ze země, kde panovalo stanné právo, kde byli pronásledováni za své názory, za svůj životní styl, z absurdistánu do normálního světa. Možná se někteří rozhodli odejít z touhy po dobrodružství, měli toulavé boty, mnozí útěkem řešili své osobní problémy nebo se hnali za přeludem a pak byli zklamáni…

 

Svět se dal do pohybu a také nás se to týká, tentokrát se buší na naše vrata. Naše pozapomenutá víra se svým imperativem lásky nám přikazuje pomáhat lidem v nouzi, naše srdce svírá strach. Bojíme se příchozích a pro svůj strach hledáme argumenty. Naše obavy jsou pochopitelné, strach z neznámého je vrozený, není zavrženíhodný, možná je iracionální, jenže s tím nic nenaděláme. Jako bychom my, rozumní lidé, přestali s iracionalitou počítat. Ve všem hledáme racionální důvody. Proč se přemnožení lumíci vrhají z útesů, velryby na mělčinu? Nějaký důvod musí přece mít… Proč se na cestu do Švédska – a zrovna tam, do cizoty, mrazu a polárních nocí, k zakaboněným Seveřanům – vydávají veselí chlapci z rovníkové Afriky?

 

Svět se dal do pohybu a nic tomu nezabrání. Důvody jsou zřejmé a pochopitelné – války, bída, hlad, touha po lepším životě nebo jen po změně, iluze zprostředkované globálními sdělovacími prostředky, mylné představy prodávané pašeráky lidí, možná i klimatické změny jsou příčinou mnoha neuvážených rozhodnutí. Nebo je to cosi iracionálního, dosud nedefinovaná zákonitost, nekompromisní příkaz dějinného hybatele, že zrovna teď nastal čas, kdy se část lidstva musí vydat na pochod?

 

Chceme, aby náš svět zůstal takový, jak ho známe, jak ho rádi máme. Obávám se však, že migraci nic nezabrání; žádná rázná rozhodnutí politiků, žádný plot ani kulomety na hranicích. Snad se nám podaří nějak se s tím srovnat, najít modus vivendi, abychom vedle sebe mohli důstojně žít, stanovit vyhovující a vymahatelná pravidla a třeba, až se lépe poznáme, až pochopíme jejich důvody, proč k nám přišli a oni naše, proč z toho nejsme zrovna nadšeni, třeba nás to oboustranně obohatí.

 

 

Jaroslav Bašta

bývalý disident a diplomat

Když jsem se zamýšlel nad otázkou ankety Literárek o migraci, zaujala mě ta část otázky, která se táže na osobní zkušenosti, protože jsem dvakrát v životě musel tento problém řešit. Poprvé to bylo před padesáti lety, kdy jsem 21. srpna 1968 shodou okolností pobýval v zahraničí a emigrace se pochopitelně nabízela jako jedno z možných řešení náhlé změny politických poměrů u nás.

 

Po krátkém váhání jsem se rozhodl vrátit se co nejrychleji domů. Měl jsem pro to dva základní důvody. Tím prvním byl pocit dvacetiletého idealisty, že proti té okupaci musím něco dělat. Druhým byla má zkušenost z rozhovorů s lidmi, kteří Československo opustili buď v roce 1938 nebo 1948. Přestože většinou byli v nové vlasti úspěšní, cítil jsem, že se svou emigrací mají stále problém, že je jim těžko na duši.

 

Po návratu jsem v rámci možností dělal to, kvůli čemu jsem se do Prahy vrátil. Pomáhal jsem organizovat studentské stávky, demonstrace a další akce odporu proti okupantům a jejich domácím pomocníkům. Skončilo to docela logicky tím, že mě zatkli a posléze odsoudili na dva a půl roku za podvracení republiky. Tak se ze mne posléze stal disident. S tím pak souvisela ona druhá příležitost, kdy jsem se musel možností emigrace zabývat. 

 

Někdy kolem roku 1980 StB zahájila akci, již cynicky nazvala Asanace. Pod nevybíravým nátlakem se snažili donutit aktivní účastníky opozice, zejména signatáře Charty 77, emigrovat. Svým způsobem to byla lákavá nabídka, protože nešlo o cestu do neznáma jako v roce 1968, neboť například Švédsko či Nizozemí deklarovalo, že tyto lidi přijme. Tehdy také mne odvezli k výslechu a nabídli mi tuto možnost. Odmítl jsem. Nemám rád, když mě někdo do něčeho nutí.

 

Na druhé straně chápu, že v některých životních situacích může být emigrace jediným možným řešením problémů. Toto se však dle mého názoru týká migrace neorganizované (individuální), která může být požehnáním nejen pro ty, kdož odcházejí, ale také pro přijímající stranu. Důrazně bych však varoval před organizovanou migrací masovou motivovanou ideologicky (třeba nacionalismem) nebo nábožensky. Je docela jedno, zda tato ideologická motivace je primárním impulzem či je dodatečně „naroubována“ na předchozí přesun obyvatelstva podmíněný ekonomickými důvody. Týká se to také případů, kdy k přečíslení jedné populace druhou dojde kombinací zvýšené porodnosti a stěhováním ze sousedního státu.

 

Obávám se, že historické zkušenosti i dění v současném světě nám nedávají příliš důvodu k optimismu do budoucna. Zatím střety vyvolané migrací končily buď krutou vnitřní válkou (Myanmar), nebo občanskou válkou, která přerostla v mezinárodní konflikt, který se může táhnout desítky let, jak ukazuje příklad Izraele a Kosova. Obávám se, že podobný scénář se nemusí vyhnout ani západní Evropě, pokud nepotlačí dvě ideologie, které z masové migrace mohou udělat skutečnou zbraň hromadného ničení – nacionalismus a islamistický radikalismus.

 

 

Jiří Svoboda

režisér

V Čechách se s migrací zatím setkávám pouze zprostředkovaně z názorových střetů v médiích. Mluví se o uprchlících, ale ne o tom, jak velké množství jich přichází ze zemí, kde se neválčí. Říká se jim ekonomičtí migranti. Zapomínáme, že koloniální země po několik století drancovaly nerostné bohatství a levnou pracovní sílu Afričanů. Udržovaly obyvatelstvo v negramotnosti a primitivním způsobu života. Podporovaly zločince, kteří jim umožnili ve vládních funkcích v drancování pokračovat i po dekolonializaci. Dnes jde o nevratný proces. Tito imigranti si přicházejí užít to, co koloniální země z jejich vlasti vyčerpaly. Co nešlo po dobrém – aktivní politikou vzdělávání kvalifikovaných lidí a spravedlivou dělbou astronomických zisků – to si nyní přicházejí vzít po zlém. 

 

Druhou stránkou je naprostá mentální neschopnost vedení EU proces alespoň regulovat. Podle údajů existuje kupř. v Turecku 50 tisíc pašeráků lidí. Je pro silové složky států EU tak obtížné tyto pašeráky chytat, soudit, zabavovat jim majetek? Je tak obtížné zakázat mimo schengenský prostor vývoz gumových člunů a jiných plavidel? Potápět tato plavidla, když se vracejí pro nový náklad?

 

Na rozdíl od Evropanů, neschopných myslet v pojmech vlastní státní a národní identity, přicházející uprchlíci jsou vysoce soudržní, nečerpají identitu z kořenů evropské civilizace (židovské, helénské a křesťanské). Pro muslimy jsou mešity a madrasy vlastí a identitou, která je vymezuje vůči okolí. Evropané je vychovávali po staletí k brutalitě, kde život má jen pramalou cenu. To je zřejmé z bezhlavého riskování života v přeplněných člunech, kde jich stovky a tisíce nacházejí smrt. Ti, co dosáhnou břehu, nabuzení frustrací ztracených duší, se chovají stejně brutálně jako v zemích původu. K integraci a asimilaci nejeví ochotu. Zákony hostitelských zemí, které se vynucují jen na domorodcích, pro ně nemají žádný smysluplný obsah, protože nesdílejí evropskou tradici. Část k vyhoštění vhodných není kam vyhošťovat, protože se v detenčních zařízeních ani nepodaří zjistit, odkud pocházejí. 

 

Politici EU jsou nezodpovědní a nekonzistentní. Kdo si dnes připomíná pět let staré prohlášení Mutti Merkel, že multikulturalistický přístup ztroskotal? A to zejména ve vztahu k přistěhovalectví muslimů do Spolkové republiky. Jen o měsíce později volá: My to zvládneme! Vítejte! A tím „my“ nemíní Německo, ale státy, kam chce imigranty násilím rozstrkat. Před několika dny na tiskovce se španělským premiérem prohlásila: „…ti, kteří mají právo zůstat, musí být spravedlivě rozděleni mezi zeměmi EU (…) všichni na sebe musí vzít odpovědnost…“. Mutti Merkel se vyjadřuje jako vladař Evropy.

 

Naše situace je podle mne krok od zániku. „Nemocná dáma“ Evropa ztratila sebevědomí. Není si jista svou identitou. Po staletí uznávané kořeny se ztrácejí v relativistickém pojetí hodnot i kultury. 

 

Pro nás je to zatím jen vzdálené chvění, o kterém se vykládají zvěsti. Ale bude to v jedné, ve dvou generacích, než Evropané zapomenou na poselství katedrál, Homéra, řeckou mytologii i genealogii biblických předků. Jen finanční podvodník Soros se bude z nebe, či z pekla smát – pokud takové ústavy existují.

 

Ale třeba se Evropa ještě vzpamatuje, vyžene neschopné politické vedení a nahradí ho lepším. Naděje umírá poslední.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB