Petrojüan: vyzyvatel amerického dolaru?



jüan dolar ilustraceTéma úpadku či odchodu amerického dolaru ze scény patří mezi ty velmi oblíbené. Každou chvíli si můžeme přečíst, že „tentokrát" je s americkým dolarem ámen, protože „zlato, Putin, Čína..." Mezitím roky plynou a pozice amerického dolaru je stále silná, i když vyzyvatelé se skutečně objevují.

 

 

Pro pochopení síly amerického dolaru a jeho důležitosti pro americkou ekonomiku se musíme vrátit do historie.


Po druhé světové válce to byla americká ekonomika, která z ní vzešla posílená, a s tím se „svezl" i americký dolar. Ten hrál klíčovou roli ve stabilizačním kurzovém mechanismu pojmenovaném po místě vzniku – Brettonwoodský systém. Dvojitá vázanost ostatních měn – přímo na dolar a od něj na zlato, byla jeho chloubou, a jak se ukázalo v 70. letech, tak i zhoubou. Přestože na počátku 70. let Brettonwood nakonec zkolaboval, vytvořil dostatečně silné zázemí pro mezinárodně silnou pozici amerického dolaru, především v devizových rezervách centrálních bank. Konkurence se sice začala objevovat nejprve v podobě německé marky a japonského jenu, ale ani jeden z trhů nebyl dostatečně velký na to, aby mohl zásobovat měnou celý svět. Dvojice zlato-dolar do dnešní doby funguje jako „safe haven", bezpečná aktiva, a když na finančních trzích vypukne panika, jsou to právě tato dvě aktiva, ke kterým se investoři uchylují. Jistě, i takový švýcarský frank je nadmíru atraktivní, ale přeci jen, ať je Švýcarsko jakkoliv finančně zajímavé, je příliš malé na to, aby mohlo svou měnou obsluhovat celý svět. Vyzyvatel dolaru, jak vidno, musí tedy pocházet z velké, významné ekonomiky.

 

Multifunkční dolar
Pozice amerického dolaru, který je hlavní internacionální měnou, dobře ukazuje, co vše je potřeba učinit, pokud by někdo chtěl pozici dolaru oslabit, či vážněji ohrozit. Takovou měnou mělo být euro, Francie si s eurem tyto i geopolitické ambice spojovala. Jak víme, ty se nenaplnily, eurozóna zůstává nedokonalým měnovým územím, které má dost starostí samo se sebou.
Vraťme se k americkému dolaru. Ten není jen dominantní složkou v devizových rezervách (tedy myšleno nikoliv pouze „cash" ale celkově aktiva denominována v této měně). Podíváme-li se do statistik MMF, zjistíme, že dolar dominuje se 64 %, zatímco pozice jüanu nestojí tedy ani za řeč. Zatím.


Jenže dolar má mnohem více funkcí než jenom sloužit jako rezervní měna. Slouží také k zavěšování (pegging) u zemí, které používají fixní kurzový režim. Slouží jako primární měna (když nějaká ekonomika nemá svou, i když zde boduje relativně i euro), nebo sekundární (vedlejší oběh). A také se používá pro mezinárodní transakce (fúze, akvizice). Taková cena „alternativy" bitcoinu, který není ničím jiným než spekulativním aktivem, se poměřovala – hádejte k čemu? Ano, k americkému dolaru.


No a nemůžeme nevzpomenout to, co rezonuje již v názvu článku. V dolarech se uvádějí i ceny primárních komodit, dominantně ropy, která slouží jako „price-setter", takže následně se dolar využívá i pro oceňování všeho možného od sóji po hliník a kobalt.


Pozice dolaru jako hlavní internacionální měny znamená to, co bylo již opakovaně nazváno „nezaslouženým privilegiem". Možnost uhrazovat dluhy ve vlastní měně (včetně deficitů běžného účtu) znamená, že ani externí dluh není palčivou otázkou. Dokud – a teď jsme u toho – dokud bude existovat světová poptávka po dolarových aktivech. Pokud jsou ostatní aktéři světové ekonomiky ochotni poptávat a držet aktiva denominovaná v dolarech, pak toto „nezasloužené privilegium" bude patřit ke klíčovým prvkům síly Spojených států.

 

 

Jüan v koši
Čína jako hlavní vyzyvatel se se svým jüanem nabízí. Čína je obchodní velmoc, dle parity kupní síly je její ekonomika dokonce větší než americká, i když zrovna parita kupní síly je vhodná pro domácí podmínky než pro zahraniční srovnání. Ale vzhledem k počtu obyvatel je vysoce pravděpodobné, že Čína USA předežene a vrátí se na pozici, na kterou byla zvyklá stovky let – na pozici největší světové ekonomiky. Což nutně neznamená, že se tím automaticky stane dominantním aktérem systému mezinárodních vztahů. To může trvat, tedy pokud o to vůbec daná země bude stát. USA byly největší ekonomikou a předběhly Velkou Británii už v poslední třetině 19. století, ale dominantním aktérem západního světa se staly až po druhé světové válce.
Čínu může tedy povzbuzovat jak počet obyvatel, obchodní pozice (testována ovšem americkou sankčně-protekcionistickou politikou jasně namířenou na „zadržení" Číny), rostoucí inovační potenciál, dominance, minimálně ekonomická, v alternativních uskupeních – BRICS, Asijská infrastrukturní a investiční banka, či to, že se jüan podařilo protlačit do koše SDR. Čína je rostoucí velmocí, která je schopna vytvářet kontra-struktury, když se „ty staré" nedaří změnit, stačí zmínit trvání na právu veta USA v MMF a Světové bance, které se dále vyznačují nedostatečnou reflexí nárůstu významu rozvíjejících se zemí v ekonomice. Přijetí jüanu do koše SDR, tedy česky Zvláštních práv čerpání, bylo prvním oficiálním krokem uznání jüanu jako důležité mezinárodní měny. A mělo to i ten praktický důsledek, že je následně těžké obviňovat Čínu z toho, že manipuluje svou měnu směrem k depreciaci (což aktuálně tak jako tak nedělá, ale americká administrativa si s fakty taky starost nedělá).


Jenže toto všechno je pořád jen začátek. A od pozice skutečného velkého vyzyvatele je Čína ještě hodně vzdálena. Musela by pro to učinit kroky, které nemusejí být aktuálně v jejím zájmu a na rovinu řečeno, nesou i řadu rizik. Čína by například musela učinit svůj jüan plně konvertibilním (směnitelným), což představuje velká rizika hlavně tehdy, když se snažíte ukočírovat nerovnováhy v ekonomice, provádíte těžkou strukturální transformaci a chcete tak nutně „hlídat" odlivy a příliv kapitálu. Spolu s tím jde ruku v ruce rozvoj finančního sektoru, který se odehrává nejen přes Šanghaj, ale také přes Hongkong, který již delší dobu slouží jako „pokusné okno", na kterém se testuje, co vyjde a co ne. Dostatečná nabídka jüanu a v jüanech denominovaných aktiv by spíše vyžadovala, aby Čína byla v pozici dlužníka (viz dvojitý deficit USA – jak federálního rozpočtu, tak běžného účtu), kdežto Čína je typická věřitelská ekonomika. A co víc, ekonomika, která je právě – to jsou ty paradoxy – hlavním zahraničním americkým věřitelem. Žádná země nedrží ve svých devizových rezervách víc amerických vládních dluhopisů (treasuries) než Čína. A v tomto kontextu rovnou uveďme, že představa, že Čína použije tuto držbu dluhopisů jako zbraň proti USA, zní sice svůdně, ale... Čína naakumulovala dluhopisů tak moc (přes přebytky běžného účtu), že prodej většího množství dluhopisů by znamenal, že si sama sobě znehodnotí ten zbytek. Americký ekonom Paul Krugman to nazval dolarovou pastí Číny...

 

 

Krok za krokem
Takže pro současnost platí, že bude-li Čína prosazovat placení jüanem jak u obchodů s ropou a dalšími komoditami, může uspět a může tak posilovat svou pozici hlavní asijské měny (kde stále dominuje japonský jen). Pozvolna si může vyzkoušet, koneckonců gradualismus je Číně vlastní, jaká rizika a přínosy má využívání jüanu v mezinárodních platbách. Řada zemí může jüan akceptovat – ať už z politických důvodů (viz takový Írán, který převedl obchodování s ropou na eura už dávno), nebo prostě z důvodů diverzifikace. Čína tím zároveň vysílá jasný signál, že se vydává na cestu, na níž jüan čeká pozice hlavní světové měny. Ale k tomu je ještě daleko, daleko, protože finanční struktury (ne ty výrobní, ale finanční) jsou stále pod kontrolou USA. Posilování jüanu v mezinárodních transakcích je tak dalším vyjádřením hlavní linie 21. století: rivality mezi USA a Čínou.

 


Autorka je ekonomka.

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB