Atapana: Přírodu nepřetvářejme, jen se o ni starejme



sekáč pole ilustraceA už se zase divíme a skuhráme, že neprší, že není voda. Divíte se? Já se nedivím.

 

 

 

Pamatuji si, jak se naše služka Lucy z naší ambasády v Bogotě divila, když manželka vodu z umývání nádobí schraňovala do nádob, aby s ní posléze zalévala zahradu a květiny. V Kolumbii je zatím vody mraky, ale zvyk je železná košile a tak jsme se my k vodě i tam chovali skromně. A indián by dodal s láskou a s posvátností.

 

To je ono. S posvátností se my, z naší západní civilizace, však nechováme k žádným přírodním zdrojům a tedy ani k vodě. Máme za to, že nám zdroje mají jen sloužit, že je můžeme neomezeně a bezohledně čerpat a nevážit si jich. Zvykli jsme si, že voda z kohoutků prostě vždy teče a nevadí nám, kolik jí proteče pryč. Žijeme na horních tocích řek a měli bychom se starat, aby nám voda neunikala mezi prsty pryč. Nechápu, že to nikoho z našich představitelů nikdy vůbec ani v patě nenapadlo. Něco je napadne, až když je nejhůř, až když teče do bot.  Není vidět nějaký promyšlený záměr do budoucna, jak se situace bude vyvíjet a co je třeba nejen předvídat. Je zapotřebí přijmout obrannou, uctivou, posvátnou politiku k ochraně vod. A to již od výchovy malých dětí! A neřešit to třeba tak, až bude nejhůř, na poslední chvíli, jako se stalo právě nyní, kdy se rozhodlo, že město má právo vstoupit k nám na naše zahrady a zrekvírovat nám vodu v naších vlastních studních.

 

Veškeré civilizace předcházející té naší dovedly s vodou lépe hospodařit než my…

 

Ano, podobné řešení chápu v době kritické, v době válek či podobných katastrof. V době, kdy si všichni musíme vzájemně pomáhat. Jenže současný nedostatek vody je výsledek neodpovědného chování našich politiků. Ani je nenapadlo, tehdy před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety, aby přišli se zásadní změnou k chování k vodě a k jejímu zachování v naší krajině. Takové řešení s předstihem by totiž nebylo tak vidět a na tom by si politici nezískali volební body. Je zajímá řešení až nyní v době kritické. To budou halasně bojovat o zachování něčeho, k jehož ztrátě mocně přispěli před mnoha lety, to budou slyšet a vidět, jak bijí mocně na poplach a tím se budou dostávat do podvědomí voličů, jak jsou dobří, jak se o nás starají.

 

Také tomu se bohužel říká demokracie. Raději bych teokracii či autokracii nebo diktaturu dávných kultur a civilizací, jejichž vládci dobře věděli, jak se mají k vodě chovat. Pohleďme třeba na jihoamerickou kulturu Nazka nebo Paracas, abych jmenoval jen několik zástupců celé řady civilizací ze suchého pobřeží dnešního Peru. Jak to, že zde, kde vládnou písečné duny a je nesmírné sucho a vedro celé roky, kvetly zahrady s tropickým ovocem?

 

Tehdy jejich vládci dobře věděli, že vodu, která stéká z hor z tajících ledovců a sněhu jen několik týdnů v roce, a posléze se z koryt těchto řek stanou zas jen vyschlé koryta, je nutné doslova pochytat a uskladnit. A tak vystavěli důmyslné podzemní nádrže a rezervoáry. Také Inkové uměli rozvádět vodu od tajících nevados ke svým terasovitým políčkách, ke kterým stavěli, opět důmyslně, kanály a vodovody, které mnohde fungují dodnes. Podobně pracovali i Močikové, které k těmto účelům vybudovali i velké akvadukty. A stejně se k vodě až dodnes chovají nejrůznější asijská etnika, u kterých návštěvníci i z tzv. rozvinuté západní společnosti s nadšením pozorují a fotografují jejich důmyslné kanály a stružky probíhající po vertikálách i horizontálách rýžovými políčky, jak jsem to viděl třeba na celém ostrově Bali. A to prosím tvoří obyčejní rolníci tisíce let bez podpory sofistikovaných projektů nebo za pomoci počítačů.


Obecně se dá říct, že veškeré civilizace předcházející té naší dovedly s vodou lépe hospodařit než my, protože si ji vážili a uctívali. Věděli totiž proč. Voda je dar a tak se k ní chovali. A tak bychom se k ní měli chovat i my.

 

Tak to prostě je… Indiáni přírodu neorganizují, nemění

 

Čím to je, že se tak nechováme? Je to zřejmě asi i trochu tím komunistickým „poručíme větru dešti“, které v nás pořád je. Přetrvává v naší namyšleností o síle a moci naší sofistikované technologie, která zmáčknutím knoflíku vše vyřeší. Nevyřeší.

 

Musíme se všichni změnit a trochu se ponaučit třeba od „mých“ amazonských indiánů. Těm je vše posvátné. Každé zrnko písku, každý list, každý komár, každá kapka vody.  Chce to víc skromnosti, víc pokory a méně naší nabubřelosti a nadutosti, jak jsme mocní.

 

Příroda je mocná, ne my. My se vždy jen divíme a stěžujeme si na ní. Když prší, nadáváme, že prší, když je zima, nadáváme, že je zima, když je sucho, nadáváme, že je sucho. Můj náčelník Aritana, když se ráno probudil a vylezl z hamaky zcela nahý, třásl se jako osika. Jasně, u nich v centru Amazonie je v noci dost velká kosa. Já měl deku, spodní prádlo, kalhoty a svetr. Jsem zpohodlnělý produkt naší civilizace. Aritana byla zcela nahý. Vstal a řekl mi: „Atapana, to je ale zima, co?“  A tečka. Žádná stížnost v jeho hlase, jaké to mají s tou noční zimou trápení. Tak to prostě je. A tak to má prostě být. Jen my bychom to rádi změnili a přizpůsobili našemu pohodlí. Příroda nám má přece sloužit, říkáme rádi.  V poledne, když bylo na slunci přes 40 stupňů, zastavil se u mne Aritana a řekl: „Atapano, to je ale vedro, co?“ A tečka. Zase žádné nadávání nebo stížnost. Prostě tak to je, tak nám to příroda nadělila a my se musíme přizpůsobit a ne jen lát a měnit přírodu. Tam však naštěstí vše běží jako před tisíci lety. Indiáni přírodu neorganizují, nemění, nesází lány sojy, řepky či kukuřice, nesklízí mnohatunovými traktory, které jsou schopny u nás pokácet i železné stožáry vysokého napětí. Indiáni nechávají bažiny bažinami, remízky a prales remízkami a pralesem a tak vodní cyklus ze země do nebe a zpět pravidelně probíhá. Podobně třeba indiáni Kogi z pohoří Sietra Nevada de Santa Marta, kteří posvátně sledují doslova každou kapku, která stéká z kopců do údolí, aby se cestou buď vsákla nebo vypařila a vytvořila další dešťové mraky. A tak se chovají nejen všechny indiánské kmeny, ale i ostatní původní etnika světa. Přírodu nepřetvářejí, jen se o ní starají.

 

Přestaňme se konečně nafoukaně prsit na naše západní „vynálezy“, jako jsou třeba meliorace, vysoké výnosy za každou cenu, demokracie, feminismus, pokrok technologií, neustálé zvyšování výroby a produkce, korektní politika a přiznejme si chyby, které děláme desítky a desítky let. Politici rádi demokraticky a korektně klábosí mnohdy o drobnostech, na které mají, zatímco věci zásadní, jak se budeme vyvíjet do budoucnosti, jak se budeme chovat k přírodě, abychom přežili, neřeší. Přirozeně musí dojít k omezení výroby, snížení našeho pohodlí a komfortu našeho života, znovu zavedení naší skromnosti, což nejsou pro politiky vhodná témata k jejich přežití. Jsou však vhodná pro naše přežití. O přežití naší civilizace. A tak se vše důležité odkládá a sune před námi, jako je například právě ochrana vody v krajině. A pak se jen divíme. Žeňme politiky k odpovědnosti!! A my, obyčejní lidé, buďme v našich materiálních potřebách skromnější!! Za čas bude už pozdě.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB