1968: Československá krize jako mezinárodněpolitický fenomén studené války



 

srpen 1968 foto Fr DostálKdyž 18. srpna 1968 v Moskvě Leonid Brežněv s vedoucími politiky států Varšavské smlouvy probíral modality, problémy a rizika nastávající intervence v Československu, nevěnoval ani slovem pozornost mezinárodním souvislostem operace, respektive reakci Západu. Rozhodně se nezdá, že by se jí jakkoli obával či ji považoval za problém. Vlastně až na jednu krátkou pasáž, kdy vysvětluje, proč není vhodné intervenci odkládat, protože „naše vystoupení v samý předvečer 14. sjezdu strany (sjezd KSČ byl plánován na 9. září) využije s velkým rámusem západní propaganda“.

 

 

 

Brežněv se v mnoha částech své předpovědi, jak intervence proběhne, mýlil. Mýlil se v očekávání, jakou roli budou schopni zastat promoskevští quislingové ve vedení KSČ, mýlil se i v tom, jak budou schopni reagovat reformisté. Naprosto neodhadl, jak bude reagovat československá společnost. Mýlil se do jisté míry i v odhadu reakce západních médií. Ta, i když intervence neproběhla těsně před sjezdem, opravdu spustila „velký rámus“, tj. věnovala – nejen v prvních dnech, ale poměrně dlouho – Československu velkou pozornost, stejně jako veřejné mínění na Západě. Srpnová intervence Sovětský svaz v očích západního veřejného mínění a také v očích západní levice zdiskreditovala a znevěrohodnila.

 

V čem se ale Brežněv zásadně nemýlil, byla nijak razantní politická reakce Západu, jež se omezila v zásadě na verbální protesty. Brežněv to sice nemohl vědět, ale už v květnu připravil ve Washingtonu náměstek ministra zahraničí Eugene W. Rostow memorandum, kde vyložil, jak absence aktivní americké politiky vůči Československu po roce 1945 umožnila komunistický převrat v roce 1948 a jak negativní vliv to na vývoj situace v Evropě z hlediska amerických zájmů mělo. Navrhoval, že tentokrát by USA neměly opakovat stejnou chybu a měly by zvážit – dokud je čas, tedy dokud se Moskva nerozhodla k vojenské akci – co by USA mohly udělat, aby intervenci zabránily. Ministr zahraničí Dean Rusk Rostowovo memorandum odložil s krátkou poznámkou: No action (nic neprovádět). Už po srpnu shrnul v konverzaci s reprezentanty česko a slovenskoamerických organizací při jejich návštěvě v Bílém domě prezidentův poradce pro národní bezpečnost Walt W. Rostow (shodou okolností bratr náměstka Eugena Rostowa) stanovisko americké administrativy k intervenci. Naprosto ve shodě s realitou řekl, že USA neměly žádný spojenecký závazek bránit Československo a že jejich evropští spojenci by je nebyli v takové akci podpořili. Zároveň kategoricky vyloučil, že by USA daly Moskvě jakkoli předem najevo, že invazi do Československa akceptují. Řekl také, že bylo zjevné, že Československo samo i před invazí od USA očekávalo, že se budou chovat velmi zdrženlivě (lielow). Na návrh, že by SSSR měl být podroben ekonomickým sankcím, vysvětlil, že ekonomické vazby mezi USA a SSSR jsou natolik zanedbatelné, že by takové sankce neměly žádný reálný význam. Návrh amerických Čechů a Slováků, že SSSR a další interventi by měli být vyloučeni – stejně jako tehdy třeba Jihoafrická republika kvůli apartheidu – z nadcházejících olympijských her v Mexiku, ani nekomentoval.

 

Prezident Lyndon B. Johnson i ministr Rusk, stejně jako další západní státníci, intervenci odsoudili poměrně rezolutními prohlášeními. U slov ale zůstalo. Samozřejmě některé následky intervence na mezinárodním poli měla. Jednala o ní Rada bezpečnosti a pak i Valné shromáždění OSN, prezident Johnson zrušil plánovanou cestu do SSSR, k intervenci se vyslovilo jednání Rady NATO v Bruselu v listopadu 1968 atd. V zásadě byla ale okupace Československa opravdu v očích západních politiků, abychom citovali francouzského ministra zahraničí Michela Debrého, „nehodou, kvůli níž se přece nezastaví doprava na dálnici“ (rozumí se politika uvolňování). Nikdo nebral vážně návrhy, jež v srpnu zaznívaly i z Československa, na vyloučení agresorů z olympijských her. Na sportovním poli bylo jedinou reakcí poměrně směšné rozhodnutí UEFA přelosovat první kolo evropských fotbalových soutěží tak, aby se mužstva ze zemí Varšavské smlouvy střetla jen mezi sebou. Na to kluby ze zemí interventů reagovaly rozhodnutím ze soutěží vystoupit a ušetřily pány z UEFA jistě trapného uvažování, jak vylosovat druhé kolo.

 

15. a 16. listopadu se v Bruselu sešla k jednání Rada NATO, jež se samozřejmě okupací Československa musela zabývat. Závěrečné komuniké označilo invazi armád Varšavské smlouvy do Československa za akci, jež znehodnotila všechno, čeho bylo v rámci politiky uvolňování dosaženo. Ale tento rámec byl brzy obnoven. V březnu 1969 summit Varšavské smlouvy v Budapešti vyústil ve vcelku smířlivý návrh (tj. bez odmítání účasti USA a bez předběžné podmínky uznání teritoriálního statu quo, na čemž dříve Moskva trvala) uskutečnění evropské konference o bezpečnosti. NATO odpovědělo po jednání ve Washingtonu v dubnu též vcelku vstřícně. Pasáže o principech nevměšování a neužití vojenské síly, jež musejí být – podle washingtonského prohlášení NATO – mimo jiné předpokladem uskutečnění takové konference, přitom právě ve stínu toho, co se odehrálo o pouhých několik měsíců dříve v Československu, zněly poněkud teoreticky. 

 

Od budapešťské deklarace a washingtonského summitu vedla ke konferenci v Helsinkách, ale také k úspěchům Ostpolitik ještě dlouhá a klikatá cesta. Mezi překážky, jež bylo na této cestě třeba odstranit, ovšem nepatřila srpnová intervence a její důsledky. Ty (existence normalizačního režimu v Československu a přítomnost sovětských vojsk na československém území) zůstaly v platnosti až do konce studené války. Reakce Západu v roce 1968 se opravdu nedá ani v nejmenším srovnávat s reakcí na intervenci v Afghánistánu na konci roku 1979 a ani s reakcí na zavedení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981. V roce 1980 už byly zjevně hospodářské vztahy mezi USA a SSSR mnohem méně zanedbatelné, než jak to v roce 1968 vysvětloval americkým Čechům a Slovákům Walt W. Rostow. Tentokrát a pak i v prosinci 1981 byly sankce použity bez váhání. A bojkot olympijských her v Moskvě 1980 se stal vlajkovou lodí reakce USA a Západu na vpád sovětských vojsk do Afghánistánu.

 

Bylo to dáno jistě tím, že invaze do Československa – na rozdíl od té do Afghánistánu – nijak zásadně neměnila mocenské poměry, jež vytvořila už druhá světová válka. A politika Západu během polské krize 1980–1981 byla do jisté míry právě vybudována na poučení z nepříliš efektivní reakce na maďarskou krizi v roce 1956 a československou krizi 1968. Důležitým faktorem se tu ovšem jeví i naprostá neexistence jakékoli svébytné československé zahraniční politiky během roku 1968. Naprostá loajalita vůči Moskvě v zahraničněpolitických otázkách byla od počátku pevnou součástí politické strategie. Podle pozdějšího svědectví Jaroslava Šedivého Zdeněk Mlynář, jeden z myšlenkových otců reforem pražského jara, už na jeho počátku řekl, že „o zahraniční politice se mluvit nebude. Ta je neměnná , neboť je to zeď, v níž se nebude přehazovat ani cihla“. V Akčním programu z dubna 1968 bylo zahraniční politice věnováno jen málo místa, nějakých 5 procent textu. A i ona stránka a půl je spíše jen nepříliš smysluplně sestavený soubor tradičních sousloví a výrazů, který rozhodně žádný, natož nový program zahraniční politiky nepředstavuje. Není ostatně divu, autorem této části byl Pavel Auersperg, pozdější srpnový kolaborant první hodiny.

 

Reformní vedení se – ovšem mylně, jak se brzy ukázalo – domnívalo, že právě loajalita a věrnost všem spojeneckým závazkům vytvoří prostor pro vnitřní reformy, jež bude Moskva tolerovat. V logice této linie pak bylo nehledat žádnou oporu proti stupňujícímu se tlaku a hrozbám spojenců. Návštěvy Tita a Ceaušeska v Praze v srpnu také žádnou mezinárodní oporu Československu nevytvářely. Přes všechny úvahy o obnovení Malé dohody, jichž byla československá média v létě 1968 plná, šlo jen o symbolickou manifestaci zaměřenou především na uklidnění domácí veřejnosti, nikoli o hledání zahraničně poltické alternativy. Později – v 70. a 80. letech se v exilových kruzích hojně diskutovalo a kritizovalo, že se pražské vedení nepokusilo v létě 1968 hrát čínskou kartou a že se mělo pokusit získat podporu proti sovětskému tlaku takto. To bylo ovšem něco, co bylo v kontextu roku 1968 naprosto mimo horizont uvažování politiků pražského jara.

 

Dokonce i v prvních dnech po 21. srpnu, v době celonárodního (a do jisté míry účinného) odporu proti intervenci reformní politici mimo rámec této linie vykročili jen váhavě, nedůsledně a jen na kratičký čas. Prohlášení vedení KSČ z noci 21. srpna sice konstatovalo, že invaze je porušením mezinárodního práva, ale vůbec se ke světové veřejnosti neobracelo – na rozdíl od projevu Imre Nagye ráno 4. listopadu 1956. Vlastně jediným krokem učiněným po 21. srpnu na mezinárodním poli bylo vystoupení československého delegáta při OSN Jana Mužíka na jednání Rady bezpečnosti a cesta ministra zahraničí Jiřího Hájka do New Yorku. Jan Mužík ovšem nedbal žádosti prezidenta Svobody, aby na Radě bezpečnosti nevystupoval a také ministra Hájka už cestou z Bělehradu přes Vídeň do New Yorku pronásledovala instrukce, aby Československo požádalo o stáhnutí československé otázky z jednání Rady bezpečnosti. Hájek sice ještě 24. srpna na Radě bezpečnosti s obžalobou intervence vystoupil, pak ale jménem vlády o stažení československé otázky opravdu požádal. Tímto krokem, vynuceným Sověty jako podmínka zahájení jednání v Moskvě, si ovšem Dubček a spol. sami oslabili svou výchozí pozici. Ale že představa hledání opory na Západě byla mimo představivost mainstreamu reformní politiky dokládá třeba i fakt, že Rudé právo – tedy Rudé právo, jež ve dnech mezi invazí a podepsáním moskevského protokolu bylo součástí celonárodního odporu a protestovalo proti intervenci – sice oceňovalo světovou podporu Československu, ale zároveň navrhovalo distancovat se od podpory, již by poskytovaly reakčních síly jako SRN a USA. Politika Západu nemohla nebo nemusela na žádné podněty či žádosti z Československa reagovat. Ani před 21. srpnem, ani po něm a už vůbec ne po podepsání moskevského protokolu. Západ tak víceméně vystačil s krátkodobými gesty. 

 

Násilná likvidace pražského jara zásadní problém ani velkou cesuru v politice uvolňování napětí nezpůsobila, ale jako by naopak jednání v rámci politiky détente urychlila. Dost možná totiž právě jistý pocit ohrožení, který intervence především v některých neutrálních zemích vyvolala, přispěl k jejich aktivitám, jež dodaly bezpečnostním jednáním nové impulsy. A brzké zintenzivnění procesu jednání o bezpečnosti v Evropě tak do jisté míry bylo i jakýmsi vedlejším efektem srpnové intervence. Ostatně i sovětské vedení vnímalo právě konsolidaci své nadvlády ve východní Evropě potvrzené invazí do Československa jako důležitý předpoklad vyslovení nových nabídek na uskutečnění bezpečnostní konference v Evropě. Později, po uzavření smlouvy se Spolkovou republikou v roce 1970, to Brežněv formuloval jednoznačně: bez uskutečnění onoho obtížného rozhodnutí (tj. rozhodnutí vojensky intervenovat v Československu) bychom posunu ve vztazích se Západem a smlouvy s SRN nedosáhli.

 

To všechno ale neznamená, že by si Moskva mohla připisovat na konto srpnové intervence jen (anebo především) kladné body. Tanky v ulicích sice (stejně jako v roce 1956 a 1981) udržely komunistický režim při moci. Dlouhodobě ale vytvořila okupace celou řadu efektů, jež se nakonec ukázaly být pro normalizační režim v Československu i pro sovětské impérium negativní. O diskreditaci na Západě už byla řeč. Jedním jejím projevem byl vznik tzv. eurokomunismu, tj. emancipace velkých západoevropských komunistických stran (především italské) od kontroly Moskvy. Šok z okupace Československa byl jedním z důležitých faktorů obratu čínské politiky na počátku 70. let, rapprochement Pekingu a Washingtonu a vytvoření nového velmocenského trojúhelníku, v němž Moskva netahala za silnější nitky. Zkušenost s vlažnou reakcí Západu v roce 1968 ulehčila Brežněvovi rozhodnutí poslat v roce 1979 vojska do Afghánistánu, což bylo, jak se mělo ukázat, rozhodnutí fatální. A last but not least okupace také v Československu vytvořila mentální atmosféru (dvacet let skrytou, ale o to neméně významnou) antisovětismu, antikomunismu a rusofobie, jež se v jiné historické situaci dala snadno zpřítomnit. Ostatně, první velká protirežimní demonstrace proběhla právě 21. srpna 1988.

 

 

Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 30 Červenec 2018 07:25 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB