Malá vzpomínka na Dušana Havlíčka


 

Havlíček Dušan foto CASDne 19. června zemřel Dušan Havlíček. Svět přišel o jednoho z posledních očitých svědků událostí uvnitř ústředního výboru KSČ po sovětské okupaci v srpnu 1968.

 

 

 

Díky Dušanu Havlíčkovi byla veřejnost seznámena s obsahem jednání ÚV v prvních dnech okupace. Letos naštěstí vyšlo druhé vydání knihy „Jaro na krku“ v nakladatelství Burian a Tichák, ve které věrně popisuje klíčové srpnové události. Havlíček měl ale zajímavou životní dráhu před i po invazi do Československa. Po maturitě byl nacisty za války vězněn za odbojářskou činnost. Po válce vystudoval konzervatoř a AMU a jako novinář se věnoval převážně kulturním tématům. V šedesátých letech působil jako redaktor Kulturní tvorby. V červnu 1968 byl jmenován do funkce vedoucího úseku tisku, rozhlasu a televize na ÚV KSČ. Po srpnové invazi se stal terčem útoků prosovětských členů ÚV KSČ, především proto, že ve svobodném československém rozhlase vylíčil průběh osudného zasedání předsednictva ÚV KSČ z 20. srpna 1968. Na přání A. DubčekaHavlíček přebal setrval ve své funkci až do března 1969, kdy byl jeho přičiněním vyslán v zájmu své osobní bezpečnosti jako korespondent ČTK do Ženevy. Zde v roce 1969 zažádal o politický azyl. S manželkou Duňou a dcerami Elenou a Zuzanou se v Ženevě usadil, kde kromě exilové práce pracoval jako analytik na výzkumu diváků pro Švýcarskou televizi.

 

Dušana Havlíčka jsem poprvé poznal v 2011 na vzpomínkovém sympóziu k 40. výročí založení Listů, které se konalo v českém senátu. Pozvání na akci zprostředkoval Antonín J. Liehm, který tehdy nemohl přijet z Paříže. S Havlíčkem jsme prohodili pár slov o jeho nedávno vydané knihy, o Listech a poté jsme byli v pravidelném kontaktu. Osobně jsme se setkávali v Praze a dálkově jsme telefonicky a Skypem komunikovali. Havlíček mi pravidelně vyprávěl o emigrantských zkušenostech a hlavně o spolupráci s Jiřím Pelikánem. V té době jsem připravoval knížku o československém exilu po roce 1968 a bylo zajímavé si poslechnout vzpomínky klíčových aktérů. Havlíček mluvil věcně a slušně o exilové práci a jeho výklad byl vyvážený a střízlivý.

 

Vřele vzpomínám na oslavu Havlíčkových devadesátin v Praze na večírku uspořádaném redakcí Listů. Havlíček připomněl Pelikánovy zásluhy a popsal, jak původní euforie po událostech roku 1989 se postupně změnila ve zklamání. Pražské jaro nebylo v módě, o emigranty málokdo stál a do tří let se Československo rozdělilo na dva státy. Česká politická elita až na výjimky očerňovala emigranty a hlavní důraz se kladl nikoliv na spravedlnost a soudržnost občanů, nýbrž na jednotlivce a finanční zisk. Havlíček se ze slušnosti tehdy odmítl vyjádřit k nejnovějším politickým událostem, ale bylo jasné, že příliš optimistický nebyl. Když vezmeme v úvahu vývoj od té doby, musím připustit, že Havlíček měl svatou pravdu. V listopadu 2014 se konalo na Filozofické fakultě UK celodenní sympózium nazvané „Itálie a československá svoboda“, kde spolu s dalšími osobnostmi posrpnového českého exilu, vystoupil pan Havlíček. Vzpomínal na Listy i na ty, kteří se nedožili pětadvacátého výročí Sametové revoluce. V posluchárně bylo plno a diskuse se protáhla až do večera. Havlíček byl rád, že viděl staré kamarády a byl vděčný za vzpomínky jak na šedesátá léta, tak na zásluhy posrpnové emigrace.

 

Naše spolupráce a přátelství pokračovaly. Bavili jsme se o různých tématech. Havlíčka rozhodně trápilo mediální zpochybňování Alexandera Dubčeka a jisté překrucování historických událostí. Spolu se svoji manželkou Duňou připravili k vydání rozsáhlou exilovou korespondenci s Jiřím Pelikánem. V loňském roce se přestěhoval ze Ženevy do penzionu Zátiší v Kunraticích, kde se až do poslední chvíle věnoval své práci. Několikrát jsem ho zde navštívil a obdivoval, že přes veškeré zdravotní potíže a starosti o vážně nemocnou manželku, pořád měl velké plány do budoucna. Měl obrovskou starost o budoucnost svého osobního archivu a vděčím Tomáši Tichákovi, že se osobně postaral o uložení Havlíčkovy písemné pozůstalosti do knihovny Masarykovy demokratické akademie. Havlíčkovu památku nejlépe uctíme tím, že budeme připomínat morální zásady a pracovní morálku, které se Havlíček vždy zastával. Sbohem, drahý pane Havlíčku.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB