Malá vzpomínka na Dušana Havlíčka



 

Havlíček Dušan foto CASDne 19. června zemřel Dušan Havlíček. Svět přišel o jednoho z posledních očitých svědků událostí uvnitř ústředního výboru KSČ po sovětské okupaci v srpnu 1968.

 

 

 

Díky Dušanu Havlíčkovi byla veřejnost seznámena s obsahem jednání ÚV v prvních dnech okupace. Letos naštěstí vyšlo druhé vydání knihy „Jaro na krku“ v nakladatelství Burian a Tichák, ve které věrně popisuje klíčové srpnové události. Havlíček měl ale zajímavou životní dráhu před i po invazi do Československa. Po maturitě byl nacisty za války vězněn za odbojářskou činnost. Po válce vystudoval konzervatoř a AMU a jako novinář se věnoval převážně kulturním tématům. V šedesátých letech působil jako redaktor Kulturní tvorby. V červnu 1968 byl jmenován do funkce vedoucího úseku tisku, rozhlasu a televize na ÚV KSČ. Po srpnové invazi se stal terčem útoků prosovětských členů ÚV KSČ, především proto, že ve svobodném československém rozhlase vylíčil průběh osudného zasedání předsednictva ÚV KSČ z 20. srpna 1968. Na přání A. DubčekaHavlíček přebal setrval ve své funkci až do března 1969, kdy byl jeho přičiněním vyslán v zájmu své osobní bezpečnosti jako korespondent ČTK do Ženevy. Zde v roce 1969 zažádal o politický azyl. S manželkou Duňou a dcerami Elenou a Zuzanou se v Ženevě usadil, kde kromě exilové práce pracoval jako analytik na výzkumu diváků pro Švýcarskou televizi.

 

Dušana Havlíčka jsem poprvé poznal v 2011 na vzpomínkovém sympóziu k 40. výročí založení Listů, které se konalo v českém senátu. Pozvání na akci zprostředkoval Antonín J. Liehm, který tehdy nemohl přijet z Paříže. S Havlíčkem jsme prohodili pár slov o jeho nedávno vydané knihy, o Listech a poté jsme byli v pravidelném kontaktu. Osobně jsme se setkávali v Praze a dálkově jsme telefonicky a Skypem komunikovali. Havlíček mi pravidelně vyprávěl o emigrantských zkušenostech a hlavně o spolupráci s Jiřím Pelikánem. V té době jsem připravoval knížku o československém exilu po roce 1968 a bylo zajímavé si poslechnout vzpomínky klíčových aktérů. Havlíček mluvil věcně a slušně o exilové práci a jeho výklad byl vyvážený a střízlivý.

 

Vřele vzpomínám na oslavu Havlíčkových devadesátin v Praze na večírku uspořádaném redakcí Listů. Havlíček připomněl Pelikánovy zásluhy a popsal, jak původní euforie po událostech roku 1989 se postupně změnila ve zklamání. Pražské jaro nebylo v módě, o emigranty málokdo stál a do tří let se Československo rozdělilo na dva státy. Česká politická elita až na výjimky očerňovala emigranty a hlavní důraz se kladl nikoliv na spravedlnost a soudržnost občanů, nýbrž na jednotlivce a finanční zisk. Havlíček se ze slušnosti tehdy odmítl vyjádřit k nejnovějším politickým událostem, ale bylo jasné, že příliš optimistický nebyl. Když vezmeme v úvahu vývoj od té doby, musím připustit, že Havlíček měl svatou pravdu. V listopadu 2014 se konalo na Filozofické fakultě UK celodenní sympózium nazvané „Itálie a československá svoboda“, kde spolu s dalšími osobnostmi posrpnového českého exilu, vystoupil pan Havlíček. Vzpomínal na Listy i na ty, kteří se nedožili pětadvacátého výročí Sametové revoluce. V posluchárně bylo plno a diskuse se protáhla až do večera. Havlíček byl rád, že viděl staré kamarády a byl vděčný za vzpomínky jak na šedesátá léta, tak na zásluhy posrpnové emigrace.

 

Naše spolupráce a přátelství pokračovaly. Bavili jsme se o různých tématech. Havlíčka rozhodně trápilo mediální zpochybňování Alexandera Dubčeka a jisté překrucování historických událostí. Spolu se svoji manželkou Duňou připravili k vydání rozsáhlou exilovou korespondenci s Jiřím Pelikánem. V loňském roce se přestěhoval ze Ženevy do penzionu Zátiší v Kunraticích, kde se až do poslední chvíle věnoval své práci. Několikrát jsem ho zde navštívil a obdivoval, že přes veškeré zdravotní potíže a starosti o vážně nemocnou manželku, pořád měl velké plány do budoucna. Měl obrovskou starost o budoucnost svého osobního archivu a vděčím Tomáši Tichákovi, že se osobně postaral o uložení Havlíčkovy písemné pozůstalosti do knihovny Masarykovy demokratické akademie. Havlíčkovu památku nejlépe uctíme tím, že budeme připomínat morální zásady a pracovní morálku, které se Havlíček vždy zastával. Sbohem, drahý pane Havlíčku.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 04 Červenec 2018 14:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB