Z džungle Amazonie do plastové přírody v Evropě



Atapana M Zelený s amazonským přítelem AlejandremNikdy jeden běloch nebude vědět vše o kultuře amazonských indiánů, tak jako o jiných kulturách. Vždy bude mnoho neznámého, nezjistitelného, neobjeveného, záhadného, tajemného. Nikdy nebudeme navíc schopni pochopit všechny jejich znalosti a schopnosti, zvlášť v jejich propojení s přírodou, s kosmem a s jejich spirituálním světě. Ale tak je to správné.

 

 

 

Nemáme přece žádné právo vše do „mrtě“ rozšifrovat a objevit, protože právě tyto znalosti obsahují velké síly duchovna, jež jsou schopny „hory přenášet“, prostupovat do různých světů, které třeba rádi nazýváme čtvrtým prostorem, a my bychom to jen zneužili pro naši moc a zbohatnutí.
Jejich znalosti a zkušenosti jsou prakticky nekonečné.

 

Také cítím, že chci jim začít i navracet, co ztratili vlivem tlaku naší civilizace, zejména vlivem tlaku místních vlád, které by z nich nejraději měly členy své společnosti s platnými občanskými a volebními průkazy. A tak mně potěšili „mí“ Ece´jové, když po 45 letech dostali moji diplomovou práci o jejich kultuře. Doslova vykřikovali nadšením a radostí, že se podle ní a jejích obrázků, které jsem tehdy nakreslil, budou zase víc stávat indiány. Naučí se několik technik košikářského pletení, budou zase vytloukat lýko na své tradiční oděvy kužma a malovat na ně vzory, které jsem tehdy zaznamenal, budou vyrábět luky a šípy s několika typy hrotů, stavět chýše „tamba“, plést střešní krytinu z palmových listů či vyrábět pasti na jaguáry a oceloty. Moje diplomka jim zachraňuje jejich materiální kulturu, což jednoho potěší. Prohlásili, že se budou víc cítit indiány a budou na sebe víc hrdi.

 

Nedávno jsem se vrátil ze své čtvrté návštěvy u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico. Mimo diplomky a dalšího jsem jim přivezl i dva filmy z prvních dvou návštěv v roce 1972 a 2013. Byli nadšeni, viděli své pradědy, dědy, rodiče v mládí či sebe v dětství. Můj přítel Parawáko mne však potěšil nejvíc, když mi pověděl, že se dle filmu opět naučí tradiční výrobě keramiky, jejíž znalost už ztratili.


Lorenzo, s kterým jsem se před pěti lety pobratřil, se se svou rodinou opět přestěhoval. Svou chýši opustil a zanechal ji ve společnosti obydlích svého syna Reyného, Braulia a své dcery Maury. Ti žijí stále stejně v blízkosti několika velkých bazénů pro chování želv, které jsem jim pomáhal před časem vykopat. Přesunul se spolu s manželkou Rosirou a vnukem Parawákem asi o kilometr výše proti proudu řeky, kde si své obydlí postavila i jeho dcera Natasha, matka Parawáka, se svým novým manželem Valeriem. Lorenzo ve svých sedmdesáti letech má potíže s pohyblivostí levé nohy (zřejmě neuropatie), kterou si pravidelně švihá kopřivami, aby ji trochu probudil. Není už příliš schopný postavit si dům, a proto Valerio a Parawáko byli stavitelé tří usedlostí na břehu Aguarica v těsném sousedství pralesa.


Byl jsem rád, že mi  Parawáko neujel. Právě se chystal s ostatními muži vyrazit na velmi důležité vytyčování hranic kofánského území na východní straně. S hrdostí mi na svém mobilu ukázal barevně zakreslené jejich území v ekvádorské Amazonii. Zachování jejich teritoria je pro ně pochopitelně velmi významné. Jedná se o jejich životní prostor a je součástí nekončícího boje s naší civilizací, vládou, státem, petrolejáři i nelegálními dřevorubci. Po celé Jižní Americe probíhá boj o původní tradiční území zděděná po předcích. Pochopitelně nemají na ně žádný právní nárok měřeno našimi zákony a zápisy v katastrech, z čehož vyplývají i krvavé bitky s kolonisty, statkáři a dobytkáři. Ti se snaží ukrajovat z indiánských území prostor pro svoji podnikatelskou činnost a zabírat území i za cenu vyvražďování indiánů, eufemisticky nazývané vyčišťování prostoru.  Pak už jim nic nebrání půdu koupit od státu a dostat se do katastru.

 

 

Parawáko – syn džungle
Parawáko je velmi zvláštní. Vychovával jej jeho děda Lorenzo, ale hlavně jej ovlivnil praděda Anastasio, kterého jsem poznal v roce 1972. Byl to moudrý šaman s velkými znalostmi bylin, stromů a zvěře. Parawáko se od něj hodně naučil. Také své jméno (druh opice) získal od pradědy, a aby se v noci nikdy nebál, řekl mu, že se po smrti promění v jaguára a bude jej hlídat. A tak se z něj pomalu stával pravý syn džungle, výborný lovec nejen s ručnicí, ale i s foukačkou, vynikající rybář, znalec rostlin. Vzpomínám, jak posledně z nočního rybolovu přitáhl dvě obrovské ryby paca a nadšeně vyprávěl, jaký to byl s nimi boj, jak mu tloukly hlavami o tělo. A přesto, že z něj doslova vane přírodní moudrost, má na uších sluchátka, s kterými poslouchá moderní muziku, má svůj facebook, který si občas kontroluje, když jede ke své tetě nedaleko Francisco de Orellana na řece Napo, kde je pokrytí sítí.  Zjistil jsem již před pěti lety, že mi to jako kulturnímu antropologovi, který podporuje tradiční způsob života amazonských indiánů, nakonec vůbec nevadí. Podobně jako u Yawalapitiů, kde mladíci mají své mobily lepší než ten můj, jezdí na motorkách, sledují brazilskou fotbalovou ligu. Důležité je, že si udržují svůj způsob života lovce a rybáře, staví si svá tradiční obydlí, udržují svoji řeč, teritorium, hudbu, rituály a hlavně svoji víru a hrdost na sebe. Pronikání technologií z vnějšího světa od nás racionálů nelze zabraňovat. Ti silní indiáni si to přeberou a přizpůsobí k svému obrazu. Ti slabí podlehnou.


Jednou při rybolovu jsme neměli moc štěstí, ale Parawáko ulovil zvláštní rybu bez očí. Vypadala dost obludně. Prohlásil, že tuto rybu „šufakhiva“ nejí. Hubu měla takovou žraločí, neměla žábry a dýchala dvěma malými otvory na hlavě vedle dvou tmavších skvrn, které zřejmě byly oči. Hotový říční žralok, i když malý, paryba. Plavbou domů si houkáním povídal s nějakým ptákem, až jsme zajeli do malého přítoku s krystalickou vodou. „To je rameno řeky Putumayo,“  prohlásil a zasnil se. „Tady bych si někdy rád postavil dům.“  Je tu úplný konec světa, jen prales, ptáci, ryby a zvěř. Tací jsou Kofáni, rozprostřeni po samotách na celém svém velkém území.


Další den se při procházce lesem zastavujeme u každé rostliny a stromu.  „Máme dva druhy barbaska,“ vysvětluje Parawáko. Prozatím jsem znal jen jeden druh, z jehož lodyh indiáni vymačkávají jedovatou mléčnou šťávu. Ta vylita do řek a říčních ramen ryby vlastně udusí a pak již stačí je jen sesbírat do košů, což je práce dětí, žen a starců. Z dalšího zdejšího druhu barbaska, jak mi vysvětluje Parawáko, se používají jen listy, které se v jámě rozmačkají a nahází do řeky. „Ryby pak samy vyskakují na břeh,“ směje se a já někdy nevím, zda to myslí vážně nebo ne.


„Máme i rostliny proti silných bouřlivým větrům. Když přicházejí, musíme rychle nastrkat jejich větvičky do střechy a část jich zapálit. Dým vichr utiší.“ O kus dál mi ukazuje rostliny proti zlým duchům, proti bolesti ledvin anebo rudé květy mající tvar kohoutího hřebínku, které se pěstuji kolem chýší na okrasu. „Hodně rostlin jsme měli jako děti na hraní. Z těchto květů (druh helikonie) jsme si jejich části nalepovali jako dlouhé barevné nosy, květy rostliny „t´eta“  (ibišek) jsme si po otrhání okvětních lístků nalepovali jako náušnice, a s těmito jsme po sobě házeli, protože se přichycovali na oděvech (podobně jako u nás plodenství lopuchu).“ 
Malí kluci se rádi předvádějí, jak umí lézt po stromech a ukazují mi ovoce. Žlutavé plody piwicho s mírně jako citron nakyslou dužninu kolem černých pecek jsou velmi osvěžující, mohutné hnědavé plody zapote jsou zase sytější, palmu chontaduro s máslovitými plody, které však ještě nedozrály, podobně jako mangovník, který teprve na plody nasazuje. Chontaduro je v celé Amazonii nejvýznamnější ovoce divoce rostoucích palem, kdy při sběru jejich červenožlutých plodů dochází k velkým dožínkovým slavnostem. Často se tyto oslavy spojují s přechodovými iniciačními obřady a s dalšími mystickými rituály. Tento komplex obřadů se zpravidla nazývá Yurupary. Kofáni  jej dodnes udržují, i když je to již spíš ve formě folklorních představení.


Rád sedím v otevřené kuchyni s ohništěm a pozoruji tichou práci Lorenzových rukou, jak nepřetržitě síťují jednu síťovku za druhou a pracovité ruce jeho manželky Rosárie, s kterou již žije téměř padesát let. Ta navléká drobounká rostlinná semínka, aby do náhrdelníku nakonec vložila velký zub divokého kance. Kdepak jaguáří tesáky! Ty už nejsou. Jaguáři totiž nejsou. Ty poslední má Lorenzo na svém náhrdelníku ještě z roku 1972. Jeho síťovky jsou jednobarevné, ale i mnohabarevné s třemi barvami. Zelenavou, hnědavou a žlutavou. Pozoruji poskakování dvou papoušků loro, jak se se zahnutými zobáky perou o kus banánu, jak louskají kukuřičná semínka, která jim láskyplně sype Lorenzo.  Papoušci tu s nimi žijí v úplné volnosti. Mohou kdykoliv odletět, ale asi se jim tady líbí a tak vytvářejí s nimi jednu domácnost. Parawáko tuší, co mně zajímá a začíná vyprávět, jak to s papoušky bývá. „Ti poslední také s námi žili jistou dobu, až nadešel jejich čas.“ Zamyslel jsem se nad tím obratem. Velmi se mi zalíbil….až nadejde někomu čas a pocítí, že je na čase založit vlastní rodinu, počít novou generaci. „ A tak odletěli, ale než se nadobro ztratili, zakroužili asi pětkrát nad chalupou, zaskřehotali a zmizeli.“

 

 

Vodovod na Río Sábalo
Při plavbě na Río Sábalo, kde ještě žijí hoacinové a ve vodě nás čekají piraně, jsme se zastavili ve velké osadě, kterou před několika lety založil můj přítel Bolívar, když utíkal od civilizace hlouběji do lesa. Při našem prvním setkání v roce 1972 mu bylo asi šest let, ale vypracoval se ve velkého náčelníka, lépe řečeno v současné hierarchii podporované vládními institucemi, presidenta, voleného na dva roky. Stal se z něj vlastně velký boss s mnoha penězi ze státního podpůrného účtu na takzvaný pokrokový rozvoj indiánských komunit. Před pěti lety jsem se zděsil výstavby vodovodu s vodojemem, betonového hřiště na košíkovou a dětskými prolézačkami a houpačkami, betonovými chodníky. V zapadlé džungli!! Neřekl jsem ani slovo. Nyní tu znova procházím a vidím, že to dopadlo tak, jak jsem tušil. Nic nefunguje, trubky od vodovodu jsou roztržené, vodojem je k ničemu, na betonovém hřiště se snad hrálo jen při slavnostním otevření. Podobné stavby uprostřed džungle zajímají hlavně politiky, aby byly u toho, u velké slávy, když se něco otevírá a přestřihuje páska.
Nic nového pod slunce. My nejsme jinačí. Jenže tamější vlády vnucují indiánům naše civilizační výdobytky s bláhovou naději, že indiány předělají, převychovají v členy státní společnosti. Kdepak, nepředělají. Indiáni si nikdy na betonu nehráli a nebudou hrát, tři WC nikdy nepoužili. Vždyť tisíce let chodí do lesa, protože tak to v Amazonii funguje. Výkaly se rozprostřou v přírodě a za okamžik zmizí díky zástupům hmyzu a jiných „potvor“. Ze záchodů by se výkaly vlastně celé komunity soustřeďovaly na jedno místo a co s tím? To by už chtělo septik a další a další stavby. Dětské prolézačky a houpačky? Pro indiány? Jak směšné! Ty my našim dětem stavíme jako umělé náhražky místo lezení po stromech, skalách, prodírání v křoví, místo houpání ve větvích, což indiánské děti stále dělají.  Indián nemá v genech se starat o nějakou stavbu, kterou vymyslel běloch, je mu cizí. Vše je jen velký podfuk, podraz na indiány i na státní společnost. Odtud se čerpají velké peníze stavebním firmám, které to rády prostaví kdekoliv, a část rozkradou sami úředníci.


Hlavně zde stojí velká tabule s informacemi, kolik se proinvestovalo a kdo to zajistil, jaká firma a jaká vláda. Jako u nás! Ty zdejší tabule už rezaví, jiné povalené na zemi zarůstají býlím. Tyto pomoci se pak ve světě prezentují k získání politických bodů. Jak falešné! Již spousty let hlasitě volám:“ Nepomáhejte indiánům!!!“ Nechte je jednoduše na pokoji. Nechte jim jejich chýše, které se nám zdají ošklivé, chudé, ale v pralese jsou funkční oproti moderním domkům s pozinkovou střechou, pod kterou se nedá kvůli vedru bydlet a spát. Pak jsou zapotřebí větráky a spotřeba energie a indián je tak už ve spárech naší ekonomiky. V kolotoči neustálé potřeby peněz a spotřeby.

 

 

Tajemná ceiba
Parawáko jednou ke mně přišel, že mi ukáže své velké tajemství, o kterém nikdo neví. Dojalo mně to, že se mi chce svěřit. „Mám to v stromě ceiba,“ řekl mi. Nechápal jsem. Vím, že ceiba (Ceiba pentandra) shromažďuje zlé duchy a ráda lidem škodí. Šli jsme chvíli lesem, sešli z cestičky a stanuli před mohutnou, opravdu děsivě obrovskou ceibou. Do vrcholu jsem nedohlédl, ale její roztažené „nohy“ byly obrovské a vysoké. Jedna z nich se zatáčela a vytvořila jakousi jeskyňku. Nejdříve mne kouřem z doutníku zakouřil a dýmem očistil, pak se protáhl dovnitř a pozval mně k sobě. Na listech na zemi byly tři staré hliněné misky. „Jednu jsem našel daleko v pralese, ta je na pití, další mám na jídlo a třetí na vaření. O stěnu rostlinné jeskyně měl opřenou foukačku a oštěp. Luky Kofáni neznají. „Můj praděda mi předpověděl, že budu součástí posvátné ceiby.  Budu stromem, a když zemřu i strom zajde se mnou. Jsem jeho součástí, jsem strom.“ Ani jsem nedýchal, abych nenarušil posvátno okamžiku. Parawáko mi právě odhalil jeho duchovní identitu. Zbytek doutníku nechal Parawáko pečlivě dohořet, aby z tabáku zbyl pouze popel, a tiše jsme odešli.


Před odjezdem mi mačetou vysekal velkou dýku „chichiko“ z palmového dřeva chonta. Pak ke mně přistoupil: „Tady máš moji tašku do lesa,“ skoro zašeptal. Nevěřícně koukám. To jsem za padesát let v Jižní Americe ještě neviděl. Dával mi tašku z kůže černého jaguára. To je přímo magické zvíře, které snad vidí jen šaman, když se do něj převtěluje či pozoruje za nočních posvátných mysteriózních vidění. Černý jaguár je nejposvátnější zvíře indiánské Ameriky, pralesa. A náhle mám jeho kůži v rukou a mám tu čest hladit obě černé barvy. Ty jakoby tmavší, sametové skvrny vycházející z jinobarevného valéru černě, které jsou znatelné jen z určitého úhlu.


„To nemůžu od tebe přijmout Parawáko. To nelze! To patří sem, jen k tobě,“ namítám. „Našel jsem celého černého jaguára, mám další tašku pro sebe, tato je tvoje,“ přesvědčuje mně. „Ne to nemohu. A navíc by mne na hranicích zašili a dali mnohatisícovou pokutu. Nech si ji. Černý jaguár patří sem, i když je to jen jeho kůže.“

 

Na rozloučenou mu dávám na krk náhrdelník vyrobený mým vnukem Kubíkem, který se mnou někdy přijede, aby naše přátelství bylo předáno do další generace. Tomu Kofáni rozumí, to je kontinuita. Dárek od mé vnučky Aničky, malého pejska z korálků, dávám malé dceři Jhonnyho Huilca, pár set metrů proti proudu řeky. Lorenzo mi ještě na rozloučenou věnoval jméno.

 

 

Jsem A´cho raja (čti ačo racha), Opičí stařešina rezavých vřešťanů
Když jsem se po několika hodinách plavby a jízdy zastavil v Dureno, která před 46 lety byla v pralese zapadlá osada s chýšemi z palmového listí, byl jsem zděšen. Vláda tu postavila 108 dvouposchoďových domků. Domky o sobě jsou sice docela pěkné dle našich norem a potřeb, ale tady jsou k ničemu. Stěží polovina je občas užívána, ostatní jsou prázdné. Samozřejmě, indiáni přece žijí poblíž svých pralesních políček s maniokem, banány či ananasy a ty si přece nemohou přinést do Durena. A tak stále žijí po vzdálených samotách a sem přijdou jen občas. Bruce, můj kormidelník: „ Mám tu také dům, ale jen jednou za čas, možná jednou za měsíc zde přespím.“ Běloši prostě chtějí indiány a jejich kulturu pomáháním zničit. Věnováním domků je chtějí přilákat k bydlení pohromadě s ostatními v městečku (jak činili i první dobyvatelé Ameriky), k ztrátě jejich spojení s lesem a přírodou a k vytvoření zdroje laciné pracovní síly na výstavbu naftařských věží, silnic a měst. Budou přece potřebovat peníze na elektřinu, opravy domků a dětských houpaček, čištění septiků, na dopravu za prací, na mobily, na počítače…..

 

V Durenu mně přivítal široký úsměv, doslova řehot Alejandra, starého známého již z roku 1972. Těšil se na mně. A já na něj. Večer prý prožijeme spolu při pití yagé. Opravdu opustím svůj slib daný šamanovi Mašakurimu z roku 1972 a výjimečně přijmu nabídku od Alejandra? Možná to považuje jako odměnu za mé vítězství nad ním před 46 lety v čestném souboji. Stal jsem se tak prý živou legendou mezi Kofány. Děti si o mně vyprávějí a staří se vždy rozesmějí, když na to přijde řeč.

 

Večer mi zřejmě namíchal silnou dávku yagé. Na mou otázku neodpověděl, jen se smál. Indiáni často na otázky neodpovídají. Odpověď je třeba vycítit. Jsem asi opravdu srab. Jako tehdy v roce 1989, když mne Takuma, šaman  kmene Kamayurá v brazilském Alto Xingú, pozval k sobě do učení. Doslova jsem se zalekl a hledal výmluvy. Já bych určitě všechny ty drsné fyzické a duchovní zkoušky nepřežil a hlavně bych za sebou spálil všechny mosty. Rodinu, děti, kamarády, Prahu. To opravdu nešlo. Se šamanismem si nelze zahrávat. Buď vše, nebo nic. Tak silnej opravdu nejsem. Do hlavy jsem si vzal radu Mašakuriho: „ Yagé pro vás cucama, pro bělochy, není, to je jen pro nás.“ A v tom jsem žil 45 let. Bral jsem to jako vykrádání jejich duchovního života, jejich duchovních hodnot. A teď yagé piji, nápoj uvařený Alejandrem ze tří ingrediencí. Občas projde kolem a chýši vykuřuje pálením pryskyřice „brea“.  Se svým vyzdobením náhrdelníky vypadá mysticky. Vedle plechové nádoby s yagé mu leží hrst svázaných listů na očišťování hlavy a těla.

 

Ne, není to pro mě. Pozvracel jsem se, pomočil jsem se a pokálel. Měl jsem co dělat, abych z posledních pěti procent vůle, které jsem ještě měl, vyvrávoral do tmy pralesa. Jen v mihotání ohně jsem se složitě vydrápal z provázkovité hamaky někam do nejbližšího křoví, abych nepotřísnil sebe a hlavně chýši yagé. To bych opravdu nepřežil. To vše však k tomu neodmyslitelně patří. Tedy k začátečníkovi a k jeho vyčištění vnitřností. Když jsem dětem vyprávěl mé vize, tak se mi vysmály: „Tati, to má každej, kdo se trochu zhulí.“ Mně to stačilo. Stačilo mi to, jako pootevřená dvířka do jiného světa, do světa vizí, která odvádějí někam do kosmického vědomí, otevírají cestu k duchovním postavám, k světu tam někde jinde. Zpočátku jsem měl jen barevné chvění tenkých modravých a červenavých vlnek, jako na obrazech Pabla Amaringa, šamana a malíře od peruánské Ucayali. Za čas se barvy změnily na žluto zelené se záhadnými postavami, které mně pořád někam lákaly.


Ne, to není pro mě. Raději zůstanu šamanem teoretikem. Ještě šest hodin po první a jediné dávce hnědavého yagé se mi při pohybu ruky paže rozdělovala a viděl jsem ji v několika fázích pohybu. Alejandro si dal tři dávky a celou noc prozpíval. Ano, on se svými vizemi žil, povídal si s nimi, rozuměl jim, věděl, co vidí a kam směřují.  Jeho změněný stav vědomí mu objasňoval hlubokou spjatost člověka s vesmírem. Jeho duše opouštěla fyzickou schránku, aby se jeho vědomí spojovalo s neviditelnými bytostmi a světy. „Užívání psychedelických látek v rámci rituálů upevňovaly soudržnost kmene a pomáhaly léčit nemocné,“ napsal Michael James Winkelman. To však bývalo, dnes je Alejandro u Kofánů osamocen.


Kdo z nás bělochů dovede tyto vize rozšifrovat, dát jim smysl, tedy smysl v tom jiném, kosmickém světě vzdáleného vědomí, které je zároveň v nás? Tedy smysl v tom jiném, kdy jedinec zažije zkušenost smrti či návrat ke „kosmické děloze“, ke kosmickému lůnu, jak píše G. Reichel- Dolmatoff. My se jen hrneme za nočními vizemi jako za zábavou, kterou nám prodávají falešní a zaprodaní šamani. Vždyť už mají své reklamy u cestovek! Je to bídný obchod s duchovnem. Všechno si chceme koupit, i spiritualitu, třeba jen na 14 dní, i když ji stejně nerozumíme. Jen proto, abychom si užili a vyprávěli ostatním, jací jsme jurové. Abychom si mohli chvíli říkat jako Aldous Huxley: „Abys peklem prošel či jak anděl vzlít….“


Moje potácení do křoví, kde jsem zanechal moji stopu a nadlidská snaha rukou a nohou znovu se dostat do provázkové hamaky, bude prostě moje vzpomínka na posledního Kofána, který umí yagé ještě uvařit a který umí zpěvy a halekáním se spojovat s mytickými yagé postavami.

 

 

Koncert na rozloučenou
Zážitky, duchovně hluboké, procítěné zážitky, jakoby nechtěly končit. Už mám ranec na zádech a odcházím. „Na jak dlouho?“ ptali se všichni kolem. „Kdy přijedeš A´cho reja?“ „Já? Brzy a přijedu s vnoučaty.“ Náhle Alejandro odněkud vytáhl  příčnou flétnu z bambusu a zahrál mi na cestu. Málem jsembrečel. Zahrál to samé jako před 46 lety. Tehdejší flétnu mám ve svých sbírkách jako památku naAlejandro hraje na-flétnu na rozloucenou něj a tuto flétnu už mi Alejandro také podává……


Myslel jsem, že na této cestě, to bude již poslední překvapení. Mýlil jsem se. Ta civilizační hrůza mně dohnala na amsterdamském letišti. Přecházím z příletové haly z Quita na gate D 85 do Prahy. Náhle v tom lidském hemžení a civilizačních zvucích slyším zvonivý ptačí cvrlikání. Tady, v letištní hale? Obracím se a vidím strom s budkou na ptáky. Tedy strom umělý, v koruně uříznutý, aby se vešel do patra, další umělý kmen ležící na zemi a umělý pták s umělým pípáním z nějakého naprogramovaného přístroje. Na kmeni sedí pasažér a užívá si přírody. Je to „in“ být v přírodě a přitom v davu. Není třeba se někam pachtit, být zpocený a nechat se kousat od komárů. Tady mám air condition a obchody všeho po ruce. Jeden si užívá plastového kmene, jiný sedí na plastovém pařezu, kde i ta opadávající kůra zarývající se mu do stehen, aby byl dojem stoprocentní, je plastová, skoro jako pravá. Poslouchali zvuky Matky přírody. Plastové matky. To je vize, změněná vize vědomí naší budoucnosti. Zachvěl jsem se, zavřel oči a dopotácel jsem se k bráně  D85, domů. Tam snad na chalupě ještě nějakou dobu uslyším pravé krákání krahujce, kuňkání pravé žáby, noční řev prohánějících se veverek, tichý šelest v listech stromů a zurčení potoka Vošmenda. Náš Bože, dej pokoj mé krajině, Bohové a dobří duchové všech ostatních národů dejte pokoj našemu světu.

 

 

Další fotografie z cesty za amazonskými indiány:

Acho-rajo-a-Alejandro-ráno-po-yagéAlejandroAlejandro-vyku uje-s-brea

 

 

 

 

 

 

1/ Ráno po požití yagé

2/ Usměvavý Alejandro, starý známý již z roku 1972

3/ Vykuřování chýše proti zlým duchům pálením pryskyřice „brea"

 

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 28 Červen 2018 06:45 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB