Jak končí demokracie



demokracie ilustraceVe své knize „Konec dějin a poslední člověk" Francis Fukuyama v roce 1992 slavně oznámil triumf liberální demokracie coby model správy, k němuž směřuje celé lidstvo. Bylo to vítězství hned na dvou frontách. Západní demokracie měly nad svými ideologickými rivaly navrch díky schopnosti dosahovat prosperity pro většinu svých občanů a život v moderní demokracii současně zaručoval, že budete respektován jako člověk. Takže demokracie zajišťuje i osobní hrdost.

 

 

 

Výsledky a respekt; to je působivý politický mix. Pro pana Fukuyamu právě to činí demokracii neochvějnou: Jen ona totiž může zajistit základní lidskou potřebu po materiálním pohodlí a základní lidskou touhu po čemsi jako „uznání". Když to postavíte proti těžkopádným, utiskovatelským a zbídačeným režimům sovětské éry, není o čem diskutovat.


Nicméně dnes, sotva po dvou dekádách 21. století, už o čem diskutovat znovu je. Už tu není střet ideologií jako za studené války. Západní demokracie je nyní konfrontována formou autoritářství, které je oproti svým komunistickým předchůdcům pragmatičtější. Nová generace autokratů, především v Číně, se z 20. století poučila. A také se snaží nabízet výsledky a respekt.


Při pozvedání materiálních podmínek svého obyvatelstva byl čínský nedemokratický režim od 80. let minulého století nesmírně úspěšný a dosáhl většího pokroku než například demokratická Indie. Čínský vzestup ale neprovází jen vylepšování životních standardů, nýbrž i současné tažení za větší hrdost čínského národa. Není tu řeč o hrdosti jednotlivce, jak ji známe ze Západu. Je to kolektivní národní hrdost a přichází ve formě požadavku na větší úctu vůči Číně jako takové: „Učiňme Čínu znovu skvělou!"


Číňané nemají tytéž možnosti k demokratickému sebevvyjádření jako občané na Západě nebo v Indii. Nacionalismus je jim v tomto případě předkládán jako určitá kompenzace, i když asi funguje jen u lidí, kteří jsou příslušníky většinové národnosti Chan. Na materiální straně rovnice ale čínský autoritářský pragmatismus určité výhody má. Je s to určovat a řídit benefity rychlého růstu a zajistit, aby byly poměrně široce přerozděleny. Stejně jako v jiných vyspělých ekonomikách i v Číně roste nerovnost mezi velmi bohatými a těmi ostatními. Nicméně ti ostatní ale nikdy nevypadávají ze zorného úhlu svých vládců. Čínská střední třída dále a dramaticky rychle roste. Na Západě je naopak právě střední třída tou, která v posledních dekádách přichází o peníze a životní standardy a má pocit, že na ně všichni zapomněli.


Ústřední politická soutěž 20. století spočívala v soupeření světonázorů. V 21. století je tu soutěž mezi konkurenčními verzemi téhož systému. Obě strany slibují ekonomický růst a všeobjímající prosperitu s hmatatelnými výsledky pro životní standardy. Rozcházejí se ale v otázce hrdosti: Západ ji nabízí jednotlivým občanům, zatímco Čína, mnohem šířeji, národu jako celku.
Pozoruhodný vzestup Číny ukazuje, že se stala skutečnou alternativou. Je ale přijatelná pro rivaly na Západě? Měli by západní voliči o takovou nabídku zájem? Na Západě takřka nikdo čínský přístup nepropaguje, ale to neznamená, že by vůbec neměl své kouzlo.


Volební přístup pana Trumpa v roce 2016 jako by byl vyčten přímo z příručky pragmatického autoritáře. Slíbil lidem kolektivní hrdost, přinejmenším většinové skupině bílých Američanů: „Učiňme Ameriku znovu skvělou!" A současně slíbil, že použije stát, aby mnohem příměji a jednoznačněji zlepšil materiální situaci svých voličů. Vrátil by domů pracovní místa, ztrojnásobil míru růstu a chránil sociální vymoženosti úplně všech. Už ale nenabídl osobní hrdost. Ale především, na rozdíl od svých protějšků v Pekingu, pan Trump neprokázal schopnost prosadit svým voličům skutečná pozitiva. Sráží ho vlastní nedostatečný pragmatismus a neschopnost kontrolovat svou vlastní impulzivnost. Do cesty se mu také staví kolonky „má dáti" a „dal", které jsou v demokraciích obvyklé. Dnes proto připomíná spíš pouličního šejdíře než posla budoucího autoritářství v USA: Nasliboval toho moc a splnil moc málo.


Ale co je důležitější, je stále ještě těžké si představit občany západních demokracií, jak přistupují na ztrátu osobní hrdosti, která by následovala poté, co by opustili své právo na demokratický disent. Až příliš nás stále ještě láká možnost vyhnat lumpy z úřadů, když k tomu dostaneme šanci. Voliči v Evropě a USA mají dál rádi románově znějící sliby o „převorání" mainstreamové politiky, ale málokdy podpoří někoho, kdo by je připravil o jejich demokratická práva. Autoritářský reflex se tak omezuje na hrozby vůči právům ostatních, tedy lidí, kteří „k nám nepatří". A všechny tyto proudy na Západě jsou populistickým překroucením demokracie, nikoli alternativou k demokracii samé. Demokratičtí autoritáři jako například maďarský Viktor Orbán, který se označuje za „liberálního demokrata", se inspirují u Vladimira Putina a ne u čínských komunistů. Pragmatismus v zemích, jako jsou Maďarsko nebo Rusko, je silný a o demokracii se tam alespoň mluví, i když už je zbavena úcty k demokratickým právům. Volby se konají, ale skutečnou volbu nenabízejí.


Čínská politika sice není také zcela imunní, ale její vůdci se staví do pozic lídrů silné ruky, jako když byl prezident Si nedávno jmenován šéfem státu na doživotí. Nicméně, coby životaschopná alternativa demokracii může Peking nabídnout cosi, co Moskva a Budapešť (a nemluvě už o současném Washingtonu) nikoli: Praktické a důsledně dosahované výsledky pro většinu.
Atraktivita čínského modelu se bude lišit místo od místa a jako první nejspíš osloví ty části Afriky a Asie, které mohou – a nutně potřebují – realisticky nastartovat rychlý růst. Rapidní ekonomický rozvoj spjatý s národním sebeuvědoměním je očividně lákavý pro státy, které potřebují vykázat v relativně krátkém čase skvělé výsledky. V takových místech totiž demokracie vypadá jako riskantnější sázka.
Přesto existují i důvody, abychom se obávali o slabost našich demokracií. Druh respektu, který nabízejí, se pro občany 21. století totiž může ukázat jako nedostatečný. A co víc, volení politici čím dál víc opatrněji našlapují kolem minového pole identitní politiky – nevědí, kam se vrtnout, jsou němí hrůzou, aby nebyli obviněni, že někoho urazili, s výjimkou situací, kdy urazit opravdu chtějí. A pokud opravdu chtějí něčeho dosáhnout, roste současně jejich závislost na technologických znalostech – od bankéřů, vědců, lékařů, softwarových inženýrů. A s tím, jak občané v politice nacházejí stále méně osobní hrdosti a politici jsou čím dál méně schopni sami od sebe řídit prosperitu, začne se atraktivita, která držela demokracii dlouho pohromadě, drolit. Respekt a výsledky jsou skvělou kombinací. Jakmile se rozejdou, ztrácí demokracie svou jedinečnou výhodu.


To kouzelné spojení, které pan Fukuyama považoval za konec dějin, se dnes jako by rozcházelo čím dál víc. Na respekt a výsledky už nikdo nemá monopol.

 

 

Autor je profesor politologie na univerzitě v Cambridge. Text je ukázkou z jeho právě vydané knihy How Democracy Ends.
Zkráceno z Wall Street Journal.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 18 Červen 2018 11:05 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB