Před padesáti lety studenti od USA po Evropu vládli ulicemi



Bělehradští studenti policie červen 1968„Kde bude demonstrace?“, někdo se ptá a druhý odpovídá: „Trasa demonstrace bude záviset na směru větru.“

 

 

 

Odpověď zní od zkušeného studentského vůdce – německého studenta sociologie Daniela Cohn-Bendita. Je konec května roku 1968 a v Paříži jsou stavěny barikády z aut a dlažebních kostek. Vše se odehrává zejména v pařížské tzv. Latinské čtvrti, kde nad Sorbonnou společně vlají rudá a anarchistická černá vlajka. Divadlo Odeon jen kousek od Senátu se stává Agorou. Paříž je prodchnutá parfémem slzného plynu a policie co chvíli rozhání studenty. Jejich zbraněmi jsou dlažební kostky a Molotovovy koktejly. Plameny a dým ze zapálených aut se pomyslně šíří Francií do provincií a 10 milionů lidí je ve stávce. Vítr demonstrací hrozí odnést starou Francii a prezident generál de Gaulle prchá z Paříže. Demonstranti oslavně zpívají „Adieu de Gaulle, Adieu!“ A ani premiér Pompidou neví, kam se generál ukryl před studentskou zlobou, která chce revoluci a setřást nenáviděný kapitalismus.

 

Jak to začalo. Světem se šíří vzdor studentů a vůbec mládež aktivují události, jako jsou válka ve Vietnamu, genocida v Indonésii, válce v Nigérii, kulturní revoluci v Číně, rasismus v USA a další. Protest se dostal z USA do Evropy, kde od Španělska přes Francii, Západní Německo až Itálii se bouří mládež. Ale ani další země nevyjímaje.

 

 

Nemysleme si, že Československo spí

„My navíc měli tu výhodu, že jsme chodili na gymnázium v Botičské ulici pod Albertovem, v akademické čtvrti, chodili jsme tam do menzy s vysokoškoláky na obědy, byli v kontaktu s mediky, přírodovědci atd… Tím pádem jsme zapadli do vysokoškolského dění, které už bylo tehdy radikálnější, a hlavně silně politické. Hlas studentů měl váhu, zejména po tzv. strahovských událostech, kdy studenty ze strahovských kolejí protestující proti vypínání proudu zmlátila policie. Na jedné straně jsme demonstrovali proti USA a jimi vedené válce ve Vietnamu, na straně druhé za zlepšení poměrů na kolejích, v menzách, v tisku, brzy se začalo demonstrovat na podporu Dubčeka, tzv. obrodného procesu apod.,“ vzpomíná na rok 1967 a 1968 Alexandr Kopeckij ( viz ).

 

O co šlo v září 1967. Byly zastaveny Literární noviny a dál se události hnuly, jak popisuje jako aktivní pamětník a tehdy v akcích jako politicky angažovaný student bývalý ministr zahraničí Jan Kavan.

 

„Na konci října 1967 došlo ke spontánní demonstraci našich kolegů z technických fakult, kterým na strahovských kolejích již po x-áté zhaslo světlo. Přes 2000 studentů se svíčkami v rukou se vydalo do centra Prahy a provolávali své požadavky jako „Chceme světlo!“, jenomže museli jít kolem Hradu, kde právě zasedal ÚV KSČ a Novotný (president a generální tajemník KSČ) okamžitě pochopil, o jaké světlo studentům jde, a nařídil policii demonstraci brutálně potlačit, což se stalo.

 

Hned druhý den se obrany studentů ujali radikální studenti, kteří měli tenkrát pod kontrolou pražský vysokoškolský výbor ČSM. Strahovské události jsme detailně popsali v Bulletinu VOV ČSM, který jsme mohli vydat bez cenzury „pro interní potřebu našich členů“. Žádali jsme nejen změnu na Strahově, ale zásadní politickou změnu ve způsobu vládnutí společnosti, který umožnil brutální potlačení pokojné demonstrace. Bulletin byl brzo zakázán a já jako šéfredaktor jsem byl vyšetřován, ale v té době již spisovatelé obsah Bulletinu pomohli rozšiřovat. Vzájemná spolupráce se zpevnila,“ takto popisuje tehdejší události Jan Kavan.

 

V lednu1968 nabralo v Československu dech reformní hnutí i politicky.

Zajímavá je je ještě jedna zkušenost z té doby, a to je představa o společnosti jako takové, což má své důsledky ještě dodnes a má vliv na různost politických názorů zejména u levice. Na to opět vzpomíná Jan Kavan (mimo jiné jsme psali v tomto smyslu i o názoru socioložky Jiřiny Šiklové viz): „Navštívili nás západoněmečtí studenti. Diskuse s nimi jasně ilustrovala fakt, že rozdílné zkušenosti determinují rozdílné postoje. Němci odmítali válku ve Vietnamu, žádali uznání NDR, denacifikaci NSR a právo studentů ovlivňovat systém vzdělávání. Citovali Marcuseho, Gramsciho, Ericha Fromma, Trotského i Che Guevaru. Češi se občas odvolávali na Dostojevského, Arendtovou, Poppera nebo Djilase. Němci kritizovali konzumní technokratickou odcizenou společnost, což nenalézalo pochopení u lidí, kteří se denně potýkali s nedostatkem i základního zboží, neschopností a nepružností systému, kterému byly zájmy spotřebitelů lhostejné. Nejzajímavější bylo setkání s Rudi Dutschkem, který jako jeden z mála vnímal realitu na naší straně železné opony (sám původně pocházel z NDR). Ale i s ním jsme si museli nejdříve nesmírně dlouho vyjasňovat pojmy, kterým komunisté sebrali jejich původní smysl jako mír, socialismus, socialistická demokracie nebo samospráva. My jsme na oplátku museli vysvětlovat, co myslíme termíny jako svoboda, demokracie či nejčastěji používaným termínem slušnost. Nakonec jsme se shodli na potřebě boje proti autoritářským režimům, proti represím a manipulaci i proti válce ve Vietnamu a za svobodu, sociální spravedlnost a solidaritu například s polskými studenty. Obě strany odmítaly své instituce, politické představitele i strany.“

 

 

Bělehrad jako Praha – bez elektřiny

Dne 2.června 1968 ve Studentském městečku v Bělehradě byl vypnut proud. Kdyby k tomu nedošlo, zřejmě by studenti nadále zůstali na svých pokojích nebo by se bavili tehdy tzv. „Karavanou přátelství“ spojující mladé lidí všech republik federace. Nestalo se, studenti vyšli do ulic a namířili si to před univerzitu. Zde byla ještě možnost studenty uchlácholit koncertem uvedené „Karavany“, ale vzhledem k dešti se koncert pod širým nebem musel přeložit do sálu univerzity. Zde však nebylo místo pro studenty ale jen aktivisty tzv. „brigadýr“. Tyto všechny okolnosti nahráli tomu, že se studenti utkali s „brigadýry“ a později s policií, která se je snažila rozehnat. O den později, 3.června, opět bělehradští studenti vyšli do ulic a hodlali průvodem dojít do centra města. U jednoho podjezdu došlo ke střetu s policií, která začala na ně střílet ostrými. Bylo mnoho zraněných a mluví se o čtyřech mrtvých, neboť oficiální místa zahynulé nepřiznávala. Studenti se museli stáhnout zpět a v ulicích po nich zbyli jen krvavé šaty a boty. Bělehradští studenti, asi kolem padesáti tisíc, vyhlásili stávku. Policie uzavřela vchody do fakult a pouštěla dovnitř jen s indexem. Občas policisté vnikli do škol, studenty mlátili a zatýkali. To vše trvalo týden.

 

Demonstrace dostaly okamžitě politickou a to levicovou konotaci. Na iniciativu studentů byla Bělehradská univerzita přejmenovaná na „Rudou univerzitu Karla Marxe“ a dokonce studenti, se kterými sympatizovali mnozí učitelé a umělci dostali od skladatele Vuka Stamboloviće hymnu „Levá, levá, levá“. Nejčastějšími hesly byly „Pryč s rudou buržoasií“ nebo „Lidé nejsou hovězí maso na export“. Mimo požadavku propuštění zatčených studentů, měli demonstranti požadavek zaručení minimální mzdy a svobodu tisku. Ve všech redakcích a televizi byla zavedená cenzura a policisté „zasedali“ i v redakcích. Noviny psaly o skupince kriminálníků a studentech, kteří odmítají se učit.

 

Vše skončilo po týdnu televizním vystoupením Josipa Broze Tita, který v nervózním a improvizovaném projevu přiznal, že se v ekonomicko-politickém vývoji udělaly chyby a prohlásil: „Nikdo není nenahraditelný, ani já.“

 

Studenti Titovi uvěřili, že dojde ke změnám a že dosáhli maxima možného. Demonstrace se přeměnily v průvody a manifestace s písní ne rtech a oslavu Tita.

 

Jak vše skončilo? Šéf policie zůstal ve své pozici, zato studentští vůdci byli vyhození z fakult a mnozí z nich s tím měli nadále potíže. Byla stanovená kategorie „minimální mzda“, ale zato došlo k zpomalení ekonomických reforem. Ty svojí razancí vyvolaly růst cen a nezaměstnanost, což vyvolalo ve společnosti nespokojenost a vedlo ke studentským nepokojům.

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 01 Červen 2018 11:57 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB