Druhá světová válka a diskuze historiků

 

Hellbeck výřez přebalNíže napsané je spíše pro mladší generaci, která již není tolik informovaná o událostech provázející druhou světovou válku, o které se stále méně a méně píše a hovoří. Spíše se připomínají její poslední okamžiky. Připomeňme si bitvu u Stalingradu (dnes Volgograd), na které se historici ruští i západní shodují, že měla rozhodující vliv na výsledek války.

 

Čtěte o druhé světové válce:

Odkud se bere zlo

Historik: Otevřený dopis ruskému národu

Proč se v českých zemích tolik vraždilo?

 

 

V únoru tomu bylo 75 let, kdy 6.armáda Wermachtu u Stalingradu kapitulovala u průmyslového města na Volze, jehož název měl symbolický významný pro obě proti sobě bojující strany. Skutečný význam mělo město v tom, že případným vítězstvím německé armády pod vedením generála Friedricha Pauluse by se otevřela cesta dále na východ, zejména k ropným polím v okolí Kavkazu. Bylo to rok po napadení SSSR a Hitler tvrdil, že „Rusové jsou na pokraji svých sil.“ Vojákům Wermachtu se skutečně dařilo a obsadili skoro polovinu města. Nicméně Rudá armáda začala Němce obkličovat. Ti zde měli zhruba tři sta tisícovou armádu. Hitler vydal rozkaz neustupovat a totéž nařízení přišlo pro bránící se armádu od Stalina. Vznikl válečný kotel a navíc teplota vzduchu spadla pod minus třicet. Zásobování německé armády začalo váznout, a přesto generál Paulus odmítal se vzdát. Naopak vydává prohlášení k výročí Hitlerova převzetí moci: „6. armáda zdraví svého vůdce. Prapor s hákovým křížem stále vlaje nad Stalingradem. Náš boj je příkladem všem generacím, že se i v nejtěžší situaci nesmí kapitulovat.“ 31.ledna Rudá armáda pronikla do německého štábu a zajala generála Pauluse.

 

Významná bitva měla ale neuvěřitelnou krvavou daň: více než půl milionů na ruské straně a údaje o ztrátách Němců se pohybují mezi 150 až 250 tisíci. Do roku 1956 se do Německa z bitvy navrátilo pouhých šest tisíc lidí, mezi nimi i generál Paulus. Byl svědkem u obžaloby v norimberském procesu a vrátil se ze zajetí v roce1953 do NDR. Působil zde jako ředitel vědecké instituce pro výzkum válečných dějin a vyučoval vojenské umění na Vysoké policejní škole v Drážďanech, v roce 1957 zemřel.

 

 

Poválečný pohled

Torsten Diedrichs, historik z Centra válečných a společenských věd při Bundeshweru u Potsdami, který je mimo jiné autorem biografie generála Pauluse (Paulus - trauma od Stalingradu: Úplná biografie – vyšlo česky). V této knize její autor tvrdí: „Na bitvu u Stalingradu se v padesátých letech dívali, jako bitvu dvou diktátorů, kteří v bitvě obětovali tisíce lidí.“

 

Dnes je tento pohled zcela jiný, což podtrhuje historik Jochen Hellbeck ( původem Němec a působící na americké Rutgers University, ) zabývající se touto bitvou,Stalingrad protokoly který na toto téma poznamenává, že uvedený názor, který se soustřeďuje na dva diktátory, by také mohl vést ke ztotožňování obou politických systémů a chování obou národů, když se přitom nejedná o totéž. „Němci vedli agresivní válku, zatímco pro Rusy to byl osvobozenecký boj proti fašismu,“ zdůrazňuje Hellbeck.

 

Do jaké míry byli sovětští lidé motivovaní s takovou odevzdaností bojovat, a to navíc, když mnozí věděli, že Stalinovi se nemá odporovat, neboť hrozí smrt? Historik Hellbeck na tuto diskutabilní otázku odpovídá: „Byli to komunističtí komisaři Rudé armády, kteří lidi mobilizovali a posílali je do bitvy proti fašistům. Bylo to bráno jako láska k vlasti.“

 

V německých materiálech, ze kterých citujeme (viz) oba historiky, se uvádí připomínka Torstena Diedrichse k americkému kolegovi s tím, že v knize „The Stalingrad Protocols“ dává prostor svědectví 250 lidem, jak Rusům, tak i Němcům, kteří vypovídali sice historikům, ale v době triumfu Rudé armády, což mohlo ovlivnit, že nebyl dán prostor k popsání slabostí a pochybení. Tím je míněno, že sovětští lidé nebojovali jako hrdinové proti fašistům, ale byl to boj ze strachu před odplatou Stalina. Podle Diedrichse by se měla historie o Stalingradu znovu přepsat. Proti tomu se rozhodně Hellbeck staví a myslí si, že všechna svědectví rozšiřují pohled německé interpretace bitvy u Stalingradu. „Rozhodně šlo o přepadení, okupaci a porážku,“ říká Jochen Hellbeck, s čímž německý historik souhlasí.

 

Hellbeck ve Stalingradských protokolech uvádí výpověď brigádního komisaře Vasiljeva: „Bylo by považováno za hanbu, kdyby komunista nevedl jako první vojáky do boje." Historik k tomu poznamenává, že bitvou u Stalingradu zde počet členů komunistické strany vzrostl od srpna do října 1942 z 28.500 na 53.500 a že Rudá armáda byla politicky a morálně nadřazená nacistické armádě. To komentuje příznačně německý časopis Der Spiegel. „Rudá armáda byla politickou armádou.“

 

Kniha amerického historika „The Stalingrad Protocols“ (viz ) vznikala v roce 2009 na podkladě dosud neznámých historických pramenů, které ležely desítky let do roku 2008 uzamčené v ruských archivech. Hellbeck tyto materiály analyzoval společně s ruskými historiky a kniha vyšla v roce 2012.

 

Jeden fakt je pro všechny historiky dnes nepopiratelný, že bitva u Stalingradu měla morální důsledky pro vývoj v druhé světové války. Pro Rudou armádu se vítězství stalo neskutečným triumfem, který představoval velkou naději na konečné vítězství. Pro Němce to byl šok a vymazání mýtu o neporazitelnosti Hitlerovy armády.

 

 

Co rovněž znamená válka

Server The Independent , když uvádí recenzi k Hellbeckově knize, vybírá z ní: „Velitel Vasilij Zajcev byl předním ostřelovačem a tvrdí, že zastřelil 242 Němců. Často přichází vzpomínky a paměť má velmi nepříjemný dopad. To říká v době, kdy ještě post-traumatická stresová porucha nebyla vynalezena. Nervově dnes není v pořádku a třese se. Mnozí bojovníci od Stalingradu spáchali později sebevraždu.“

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 10 Květen 2018 11:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB