Jiří Padevět: Inferno přišlo s koncem války

 

Padevět Jiří foto prtsc youtubeV roce 2013 překvapil badatel Jiří Padevět (vlevo na snímku) odborníky i širokou čtenářskou veřejnost bohatě ilustrovaným lexikonem s názvem Průvodce protektorátní Prahou, který o rok později získal hlavní cenu Kniha roku v soutěži Magnesia Litera. V roce 2015 se u příležitosti 70. výročí osvobození a skončení II. světové války v Evropě objevil na pultech knihkupectví další z jeho osobitých historicko-místopisných slovníků. Kniha nese název Krvavé finále a má podtitul Jaro 1945 v českých zemích.

 

Čtěte rezenci - Jiří Padevět: Krvavé finále / Jaro 1945 v českých zemích

 

Konec války a osvobození měli lidé, kteří tu dobu nezažili, spojené s oslavami vítězství a s rudoarmějci obloženými šeříky. Vy jste knize o konci války dal název Krvavé finále. Proč?

Běžného čtenáře ten název možná trochu zarazí, odborníka ale nepřekvapí. Jaro 1945 nebylo vůbec tak slunečné, plné šeříků a vojáků, kteří voněli benzinem a trávou, jak nás dlouho učili ve škole. Přes dnešní Českou republiku tehdy ustupoval nejen wehrmacht, jednotky Waffen-SS a různé polovojenské složky třetí říše jako Říšská pracovní fronta, ale také zbytky maďarské armády, zbytky Hlinkovy gardy, Vlasovova armáda… A před nimi se hrnuly ze Slezska a z Východního Pruska tzv. národní hosté, tedy civilní německé obyvatelstvo, které také utíkalo před Rudou armádou. Zemi k tomu křižovaly transporty s tisíci válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů. Na konci války tedy nebyly poměry v českých zemích vůbec klidné, naopak situace tady byla naprosto chaotická a dramatická. Stačil drobný incident, prudší gesto, špatný pohled a hned začaly mluvit zbraně.

 

 

Někdo už spočítal, že ve svém průvodci čtenáře zavádíte na více než 300 lokalit, kde došlo ke krvavým incidentům, přitom různým povstáním včetně toho pražského i regulérním válečným operacím se v knize záměrně vyhýbáte. Jaký k tomu máte důvod?

Myslím, že tyto události už byly mnohokrát popsané a jsou celkem známé. Proto jsem je, i kvůli rozsahu knihy, která má přes 650 stánek, do průvodce nezahrnul. Nenajdete v něm ani popravy na místech přímo určených k zabíjení, jako byla kobyliská střelnice, Kounicovy koleje nebo pankrácká věznice. Naopak jsem se snažil zaznamenat veškeré násilnosti – tedy aspoň ty, co jsem dohledal – spáchané příslušníky německé branné moci na civilním obyvatelstvu, na v tu chvíli neozbrojených lidech. Tyto zločiny však nejde házet na hlavu jen Němcům, příslušníky německé branné moci byli často i Rusové, Ukrajinci, Slováci, Lotyši, Estonci či Maďaři. Stejně tak oběťmi těchto střetů nebyli jen Češi, ale velmi často také Židé a příslušníci mnoha jiných národů.

 

 

Už jste řekl, co v knize čtenář nenajde. Jaké události z oněch dnů se naopak snažíte přiblížit?

Jde v podstatě o čtyři okruhy. Na začátku, v březnu a dubnu 1945, se jednalo především o protipartyzánské operace na Moravě. K hranici se Slovenskem se blížila fronta a německá branná moc si chtěla vyčistit bezprostřední týl. Bohužel, většina těch operací vypadala tak, že se nějaká vesnice označila jako takzvaně partyzánská a nacisté ji vypálili a některé obyvatele nebo rovnou všechny postříleli. To je případ Prlova, Ploštiny, Javoříčka, Vařákových pasek a jiných osad. Druhým okruhem jsou popravy rukojmích v případě potlačení neúspěšných povstání. Tady mohu zmínit třeba Třešť, Přerov, Velké Meziříčí, ale i Prahu. Třetí okruh tvoří v podstatě náhodné až absurdní smrti, většinou související s ústupovými kolonami německé branné moci. I takových případů je překvapivé množství. My dnes víme, kdy válka skončila, to ale ustupující vojáci nevěděli a byli jistě vystresovaní z Rudé armády, která se pohybovala třeba jen dvě hodiny za nimi. Posledním, a co do počtu míst i mrtvých největším, okruhem průvodce jsou pak události spojené s pochody a transporty smrti. V tomto případě jdou počty obětí do tisíců.

 

 

Heydrichiáda s půldruhým tisícem oficiálně popravených je považována za nejkrvavější období v dějinách protektorátu. Máte nějaký odhad, kolik lidí zaplatilo životem konec války, ono krvavé finále?

Kdybychom brali v úvahu jen počet Čechů zabitých na konci války, tak budou čísla zavražděných srovnatelná. Když se však vezmou v úvahu i počty obětí transportů smrti, byl konec války mnohem krvavější než heydrichiáda. S tou výhradou ovšem, že na konci války alespoň někteří měli tu čest zahynout v přímém boji. Což je – myslím – lepší než smrt na popravišti, když už si musím vybrat a musím umřít. Najednou zase měli Češi šanci bojovat a hodně se jich té šance chopilo, což je velmi dobře, protože se říká, že jsme se vzdali bez boje jako ovce. Sám jsem příznivcem myšlenky, že jsme měli bojovat, ale nemá to žádnou relevanci, je to jen akademická debata. Nemám ale rád řeči, že Češi vůbec nebojovali. Kdo chtěl bojovat, tak odešel z protektorátu, nebo i tady různými prostředky bojoval. Kdo chtěl sedět na zadku, tak seděl a seděl by, i kdybychom byli ve válce.

 

 

Z průvodce Krvavým finále je patrné, že smrt si nakonec našla i mnoho těchto antihrdinů. Narazil jste při svém pátrání o konci války v Čechách na některé okolnosti, které vás samotného překvapily nebo které do dnešních dnů zahaluje tajemství?

S žádnou velkou záhadou jsem se při práci v archivech nesetkal. Určitě mě ale zarazil ohromný počet obětí transportů smrti a to, jak málo je do dnešních dnů toto téma historicky probádané a také vzpomínané. Málokdo třeba ví, že v Tachově je zřejmě největší masový hrob ve střední Evropě. Na židovském hřbitově tam leží přes 600 obětí z jednoho transportu smrti. Židé z celé Evropy. Je tam dokonce pomník, ale evidentně se k němu příliš nechodí. K tomuto případu přitom existuje množství archivních pramenů, k dispozici je i poválečná výpověď strojvůdce, který ten transport dovezl na nádraží už se 400 mrtvými ve vlaku. Další dvě stovky pak byly zavražděny přímo v Tachově a v blízkém okolí. K dispozici jsem měl i svědectví místního policisty, který pálení mrtvol přímo na hřbitově hlídal a spatřil zřejmě takové inferno, že za pár dní spáchal sebevraždu.

 

 

Nejsou osudy vězňů z pochodů smrti dodnes upozaděné i proto, že většina těchto transportů končila v Sudetech a s odsunem jejich obyvatel zmizela i paměť oněch míst?

Určitě ano. Na Šumavě jsem se třeba dostal do situace, kdy jsem měl v ruce exhumační protokol z roku 1946, který vypovídal o tom, že u jedné vesnice je hromadný hrob obětí pochodů smrti. Našel jsem tedy na mapě tu vesnici, ta se ale na novější mapě už jmenovala jinak a v roce 1953 přestala existovat. Kronika samozřejmě nikde, a pokud byla, tak ji místní Němci před odsunem spálili, nebo si ji odvezli. Pamětníci nejsou. Potom těžko najdete místo, kde byly oběti původně pohřbeny.

 

 

Je možné takovou propast nějak překlenout?

Mně se podařilo v Krvavém finále díky porovnání exhumačních protokolů a údajů, které jsou roztroušeny po archivech a v kronikách, s databází vězňů některé oběti identifikovat. Jde řádově o desítky případů. Možná tím udělám po sedmdesáti letech některým rodinám radost, ale tato identifikace bohužel nikdy není naprosto přesná. Každý vězeň nebyl tetován – většina měla vězeňská čísla jenom na oděvu – a stačilo, aby jeden umřel a druhý si vzal jeho sako s číslem a už je v tom zmatek. Skutečně existují případy, kdy se při exhumaci nalezlo tělo, které mělo na různých součástech oděvu dvě vězeňská čísla. Čili není to stoprocentní. Nicméně mám radost, že aspoň nepatrná část obětí z pochodů smrti je v téhle knížce zřejmě poprvé identifikována. Většina ostatních už ale asi zůstane navždycky anonymní.

 

 

V Krvavém finále i ve vašem předchozím Průvodci protektorátní Prahou u popisovaných událostí často velmi detailně odpovídáte na základní zpravodajské otázky kdo, co, kde a kdy. Nikdy ale události nekomentujete, nehodnotíte, nesdělujete názor. Nemáte někdy nutkání něco dodat?

Mám, ale nedělám to ze dvou důvodů. Za prvé, hodnocením by průvodce ztratil svůj charakter lexikonu. Ten druhý důvod je osobní a trochu širší. Při popisování tragických a často děsivých událostí si uvědomíte, že je sice fajn být hrdina, ale každý na to v dané chvíli nemá a hlavně nikdo dopředu neví, jestli z něj hrdina bude nebo nebude. Zpětně vás to naučí, aspoň mě to naučilo, lidi neodsuzovat. Mohu si za sebe říct: Čurda byl zrádce, což bezpochyby byl. Dobrovolně došel na gestapo a tam všechno vyklopil, ani ho nemuseli moc trápit. Nicméně netroufnu si už tvrdit, že Čurda byl svině, protože nevím, jaké ho k tomu vedly pohnutky. Určitě měl i strach o matku. Jsem si vědom toho, co spáchal, je to obludné, ale nebudu ho za to soudit, protože podobná zrůdná mašinérie mě nesemlela, a tak nevím, jestli bych se v té situaci nezachoval stejně nebo ještě hůř. Nebo možná lépe, ale nebyl jsem do takové situace chválabohu postaven.

 

 

Krvavé finále končí osvobozením. Velké vraždění ale v Čechách pokračovalo. Přišla msta, vyřizování účtů. Provedete čtenáře i tímto obdobím?

Určitě. Už mám rozepsané pokračování a věřím, že se je do roka podaří dopsat. Bude to průvodce po Krvavém létě 1945 a zachytí zločiny, které byly v českých zemích spáchané po skončení války, kdy se všude vyrojily spousty partyzánů poslední minuty, kteří se opásali kulometnými pásy, když už bylo jasné, že je po všem. Jejich odbojový vklad byl přitom naprostá nula a mnohdy ještě byli konfidenty gestapa nebo SD, či kriminálními zločinci. Nicméně chystám se popsat i násilnosti spáchané na zajatých vojácích Vlasovovy armády, které se v drtivé většině odehrály kolem Lnářů, kde byl poslední Vlasovův štáb. Vzdali se Američanům, a ti je potom předali Sovětům. V této souvislosti je zajímavé, že vojáky Ukrajinské osvobozenecké armády, tzv. banderovce, nevydávali. Zatím jsem se nikde nedopídil proč, v čem byl mezi nimi a vlasovci rozdíl. Popíši také případy násilí páchaného vojáky Rudé armády na civilním obyvatelstvu.

 

 

A co takzvaný divoký odsun sudetských Němců, který také časově zapadá do tohoto léta?

Ten bude zcela jistě jedním z hlavních témat nového průvodce. Jen mám trochu obavu, že někteří lidé, kteří si teď po přečtení Krvavého finále říkají, že jsem dobrý vlastenec, který má rád svoji zemi, což mám, si po vydání Krvavého léta budou myslet, že jsem bezpochyby v žoldu landsmanšaftu. Ale události na sebe navazují a jedna kniha vysvětluje druhou. Nejde říct: tady je tlustá čára. Události se slévají a vysvětlují navzájem.

 

 

K čemu jste zatím při shromažďování podkladů k divokému odsunu došel?

Materiály v archivech vypovídají o tom, že většinu násilností na sudetských Němcích nespáchali místní lidé. Násilností se zpravidla dopouštěli vojáci Svobodovy armády, revoluční gardisté, všemožné polovojenské ozbrojené formace, jako Národní stráž, Vlastenecká stráž a jiné, které většinou existovaly jen do konce toho léta. Soused, kterého znáte, se prostě zabíjí hůř než někdo cizí. Je také zajímavé, že většina z těch zločinů souvisela s majetkem. Po dopsání Krvavého finále mám teď dobrou možnost srovnávat a musím říci, že násilnosti páchané při divokém odsunu jsou mnohdy ještě nesmyslnější a brutálnější než násilnosti páchané při ústupu německé branné moci. Je to smutné konstatování, ale tím neříkám, že Češi jsou horší než Němci. Vždycky je třeba hledat konkrétního pachatele, konkrétního viníka.

 

 

Jak si to pokračování a někdy i stupňování násilí po skončení války vysvětlujete?

Ukazuje se, že pachateli oněch zločinů byli velmi často lidé sociopatičtí nebo psychopatičtí. Sadistů je v populaci pořád stejné procento, nenarůstají s tím, že je válka. Projevují se tehdy, když dostanou příležitost, a tu v létě 1945 stejně jako při ústupu německé branné moci dostali. Říšská státní moc skončila kapitulací a československá státní moc v někdejších Sudetech vlastně neexistovala. Češi tam nebyli, nebo jich zůstalo jen pár, a okolo sebe měli stovky Němců, byť civilistů, ale většinou ne přátelsky naladěných. Státní moc se tady konstituovala obtížně až někdy v létě. A dlouhá nepřítomnost státního monopolu na násilí pak vygenerovala to, co se dělo v pohraničí po válce. Tuhle vládu chátry neodnesli jen sudetští Němci, ale často i Češi. Na to se napojila kriminalita vojenských zběhů, kriminální chování některých příslušníků Rudé armády a také propaganda, která strašila lid werwolfy, německými záškodníky. Na ně třeba ukazovaly spekulace o výbuchu v Ústí nad Labem, což se ale nikdy nepotvrdilo. Dokonce se psalo i o tom, že šlo o letecký útok z německé strany, což už byl naprostý nesmysl. Panoval zkrátka chaos, anarchie, která vždycky generuje zlobu, násilí a pomstu.

 

 

Jak dalece jste se mohl při psaní svých průvodců spolehnout na pamětníky a jak vám pomohly archivy?

Pamětníci jsou velmi dobrý pramen, problém je v tom, že k jedné události řeknou tři pamětníci každý něco jiného – musíte si to přebrat, zhodnotit, a hlavně být opatrný. Když jsem psal Průvodce protektorátní Prahou, měl jsem k dispozici archivní materiály, jejichž úroveň byla poměrně vysoká. Bylo v čem hledat, byť třeba dokumentace pražského gestapa prakticky chybí, protože většina z ní byla na konci války spálena. Ke Krvavému finále jsem měl pramenů už o něco méně a teď, když pracuji na Krvavém létě, je situace s prameny už poměrně žalostná. V archivech se toho uchovalo velmi málo, mnoho pamětníků bylo odsunuto a rozptýleno po Německu. A co si tam později v padesátých letech zapsali, bylo silně ovlivněno předchozími událostmi, takže počty mrtvých jsou většinou velmi nadsazené a musí se brát hodně s rezervou.

 

 

Jak se dívají místní lidé na děje, které se u nich odehrály před sedmdesáti lety? Co o nich vědí a jak jsou ochotni spolupracovat?

Jak kdy a jak kde. Je to velmi individuální. Hlavně musíte nějakého pamětníka objevit. Většinou jsem napřed psal starostům. Někteří vůbec neodpověděli, další byli ochotní, často jsem se však dozvídal, že žádný pamětník už u nich nežije, nebo že si nic nepamatují. Obecní kroniky jsou dobrý pramen, ale některé jsou vedené až daleko po válce, další jsou zase zpětně dopsané, tak je třeba dát pozor na to, jak je v nich určitá událost hodnocena.

 

 

Kniha Krvavé finále se prý měla původně jmenovat Krvavé jaro a vy jste na poslední chvíli změnil název. Proč?

Jeden publicista mě totiž upozornil právně podloženým dopisem, že pod názvem Krvavé jaro už publikuje nějaké své články na internetu. Domníval se, že bych stejným názvem poškodil jeho autorská práva. Osobně bych na to nedbal a zřejmě šel i do soudního sporu, protože podle mého názoru nejde o tak ustálené slovní spojení, aby ho nemohli použít dva lidé. Naši právníci mi však doporučili, ať ten název změním. Nechtěl jsem přidělávat Akademii věd České republiky starosti, a tak kniha nakonec nese název Krvavé finále. Je sice přesný, ale čtvero ročních období už ze svých průvodců bohužel nesestavím...

 

 

Máte pocit, že se důsledky událostí, kterými se v Krvavém finále projevují ještě nějak v naší současnosti?

Samozřejmě, protože jsme se s nimi nikdy pořádně nevyrovnali. Klobouk dolů před Německem, jak se vyrovnává s dědictvím nacismu. Investují do výstav, muzeí, expozic v koncentračních táborech a nestrkají hlavu do písku. Nemusíme se přitom vůbec stavět do role soustavných kajícníků. Nesnáším na besedách se čtenáři názory a soudy, že Češi za války nejvíc kolaborovali. To je samozřejmě úplná blbost. Češi kolaborovali stejně jako každý jiný okupovaný národ, někdo ano, někdo ne, ale my se s tím nedokážeme vyrovnat. Stejně tak se nedokážeme vyrovnat s divokým odsunem. Proč neřekneme: my jsme udělali, vlastně ne my, je chyba říkat Češi, ale v našem národě byli jedinci, kteří dělali takovéhle věci. A dělali je proto, že stát nebyl v tu chvíli schopen jim v tom zabránit. Kdyby stát v té době normálně fungoval, tak jim v tom zabrání. To by úplně stačilo. Podobné excesy jako v Čechách při divokém odsunu se děly po válce i ve Francii, tam se také s kolaboranty a zajatými Němci nikdo nemazlil. Jenže Francouzi to přiznávají a vycházejí o tom knihy. Pokud se naše společnost vnitřně nevyčistí, tak v ní pořád bude ta neurologická hysterická nálada, kterou neváhají někteří politici zneužít.

 

 

Jiří Padevět (1966) absolvoval Střední průmyslovou školu zeměměřičskou, studoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, od roku 1988 pracoval jako knihkupec a od roku 2005 je ředitelem nakladatelství Academia. Kromě Krvavého finále vydal b v r.2016 pokračování Krvavé léto 1945: Poválečné násilí v českých zemích.

Další knihy:

Cesty s Karlem Hynkem Máchou: Průvodce. Academia, Praha 2010.

Průvodce protektorátní Prahou: místa - události - lidé. Academia, Praha 2013.

Poznámky k dějinám. Pulchra, Praha 2013, byla vyhlášena Knihou roku v soutěži Magnesia Litera 2014

Pochody a transporty smrti. Středisko společných činností AV ČR, Praha 2013.

Střepy času, krajin, konspirací - Nalezený deník. Pulchra, Praha 2015 (beletrie)

Topografie teroru. Středisko společných činností AV ČR, Praha 2015.

Státy násilné a státy přihlížející. In: Povaha změny (2015)

Návrat ze srdce temnoty. In: Kapitoly z geologie duše (2015)

Anthropoid (s Pavlem Šmejkalem). Academia, Praha 2016.

Ležáky a odboj ve východních Čechách (s Vojtěchem Kynclem). Academia, Praha 2016.

Věda života: rozhovory s profesorem Jiřím Drahošem. Academia, Praha 2017.

Dotek Anthropoidu. Academia, Praha 2017.

Tři králové. Odbojová činnost legendární skupiny a vysílací místa radiostanic Sparta I a Sparta II. Academia, Praha 2017.

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 04 Květen 2018 06:36 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB