Osmičkový rok: Slovenská otázka

 

Biĺak Husák foto archivSlovenská otázka hrála v kontextu pražského jara, jeho předehry i smutné dohry významnou roli. Ekvilibristika, s níž čeští i slovenští komunisté dokázali během existence společného státu operovat se záležitostmi vztahu Čechů a Slováků, je velmi názornou ukázkou, jak utilitaristicky a bez skrupulí dokázali využívat národnostních zájmů či nacionalistických ambicí ve svůj prospěch. Bylo tomu tak i v roce 1968.

 

 Čtěte téma České osmičky: Česká politika na počátku první světové války; Muži roku 19181948: Nástup totalitní mociEmancipace společnosti během pražského jara

 

Alexander Dubček byl prvním Slovákem, který ve společném státě zastával nejdůležitější mocenskou pozici. Lidová tvořivost na to reagovala anekdotou: „Víte, co znamená ÚV KSČ? Už vládnou konečně Slováci Čechům.“

 

Zdaleka ovšem nešlo jen o vcelku nečekaný vzestup jednoho politika. Jelikož slovenská otázka byla jedním z katalyzátorů krize, která vedla k pádu Novotného, byla nezbytnost ústavních změn víceméně s pochopením přijímána i českou veřejností, ačkoli jí zde nebyla zdaleka přisuzována taková váha jako na Slovensku. Na Slovensku byl program ústavních změn, jež si většina slovenské veřejnosti představovala jako zřízení federace, politickou prioritou. Velký vliv si na Slovensku zdůrazňováním nezbytnosti využít příležitosti, jež se dlouho nemusí opakovat, hned na jaře 1968 získal Gustáv Husák. Zatímco si Husák jakožto člověk, který strávil v padesátých letech takřka deset let v komunistickém vězení a který se ve veřejných diskusích vyznačoval sžíravou kritikou Novotného a jeho vlády, v české veřejnosti vydobyl renomé příznivce reforem, na Slovensku byl populární především jako obhájce národních zájmů. Konec konců jedno ze svých prvních veřejných vystoupení, 19. března 1968 v bratislavském Parku kultury a oddychu, zahájil Husák tím, že shromážděné studenty neoslovil obligátním „Soudruzi“, ale „Slováci“ – a dostalo se mu obrovských ovací. Jaro 1968 znamenalo nový obrat v pohnuté a pozoruhodné životní kariéře tohoto zároveň komunistického i národoveckého politika. Když se v dubnu stal místopředsedou vlády, započal jeho raketový vzestup k nejvyšším funkcím.

 

Slovenskou atmosféru na jaře a v létě dobře opravdu vystihovalo Husákovo heslo „nejprve federalizace, pak demokratizace“. A skutečně byl také liberalizační pohyb na Slovensku mnohem pomalejší a úsilí některých slovenských intelektuálů přesvědčit veřejnost, že bez důsledné demokratizace bude i federalizace pouhou formalitou, nebylo úplně úspěšné. Nikoli poprvé (a ani naposledy) v moderních dějinách se v roce 1968 politická situace v českém a slovenském národě, jež si byly tak blízké jazykově, kulturně i jinak, vyvíjela poněkud mimoběžně. Důsledkem takového vícerychlostního vývoje v českém a slovenském prostředí pak bylo, že Moskva i domácí ortodoxní komunisté vnímali Slovensko jako případnou vhodnou základnu pokusu o zvrat pro ně nepříznivého vývoje. V létě také někteří čeští protireformní funkcionáři, kteří neměli šanci být zvoleni jako delegáti na připravovaný mimořádný 14. sjezd strany – například nejvýznamnější agent Moskvy ve vedení KSČ, tajemník ÚV Alois Indra – byli nakonec zvoleni na Slovensku.

 

Samotná jednání o ústavních změnách ovšem postupovala kupředu poměrně rychle a bez větších problémů. Snad jedinou vážnější kontroverzi přinesly moravské návrhy na zavedení trojčlenné federace. To bylo ovšem zcela nepřijatelné pro slovenskou stranu. Federace, jež by stála na územním, nikoli národním principu, by Slovákům nemohla přinést to, co od ní především očekávali: symbolické a formální dovršení a potvrzení národní emancipace. Poněkud bizarním prvkem celého procesu bylo improvizované ustavení České národní rady vyvolané nutností, aby v jednáních o změně ústavního uspořádání měla Slovenská národní rada formálního partnera. Prvních 150 poslanců ČNR zvolilo 10. července 1968 Národní shromáždění (tedy i jeho slovenští členové), zbylých 50 si pak před koncem roku dovolila takto provizorně ustavená ČNR sama. Už v létě byly dohodnuty základní zásady federálního uspořádání, jež poté v říjnu dostaly podobu ústavního zákona o československé federaci a vstoupily v život 1. ledna 1969. Vznikly dvě národní republiky (Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika) se svými vládami i parlamenty (ČNR a SNR). Společnými orgány byla federální vláda a Federální shromáždění, do něhož bylo transformováno Národní shromáždění. Federální shromáždění bylo dvoukomorové, sestávalo ze Sněmovny lidu (101 poslanců volených v českých zemích a 49 na Slovensku) a Sněmovny národů (75 a 75 poslanců). V důležitých otázkách hlasovaly obě části Sněmovny národů zvlášť a v případě ústavních zákonů byla v každé nezbytná 3/5 většina. Bylo tak sice zabráněno majorizaci Slováků, na druhé straně mohly 2/5 slovenských poslanců Sněmovny národů, kteří nereprezentovali ani 15 % voličů v celostátním měřítku, blokovat jakékoli usnesení. V komunistickém režimu, kde vše podstatné stejně rozhodovalo předsednictvo ÚV KSČ, to nakonec bylo jedno, po roce 1989 se měla ukázat naprostá nefunkčnost tak komplikovaného systému. V roce 1968 bylo vytvoření federace přijato na Slovensku s hlubokým zadostiučiněním a nadšením, v českých zemích spíše se shovívavým porozuměním.

 

Slovenská otázka se pak znovu vynořila jako politikum nejvyšší důležitosti, když bylo na konci srpna třeba – pod tlakem Moskvy – zajistit neplatnost 14. „vysočanského“ sjezdu KSČ, který odsoudil okupaci a odstranil z vedení promoskevské „internacionalisty“. Tento úkol na sebe vzal Husák. Použil národní, nikoli obecně politickou argumentaci. Sjezd KSS začal v Bratislavě 26. srpna a první den jednání se přihlásil k závěrům 14. sjezdu. 27. srpna, po návratu z Moskvy, kde se účastnil kremelských jednání, vystoupil na sjezdu Husák a přesvědčil delegáty, že 14. sjezd nemůže být uznán proto, že se jej účastnila jen hrstka delegátů ze Slovenska. To sice byla pravda, protože se prostě v podmínkách okupované země do Prahy nedokázali dostat. Pravda ale také byla, že Slováci byli i tak proporcionálně zastoupeni v novém vedení (včetně Husáka, který dříve žádnou stranickou funkci neměl, ale ve Vysočanech byl zvolen do předsednictva ÚV) a že sjezd počítal s tím, že v normálnějších poměrech bude jeho jednání obnoveno a dokončeno i za plné účasti delegátů ze Slovenska. Husák byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSS a jeho argumentace proti vysočanskému sjezdu získala na Slovensku podporu. Z českého prostředí, kde samozřejmě nebyl nejmenší zájem na rozbití československé jednoty, jež se v předchozích dnech odporu proti okupaci tak jednoznačně manifestovala, se mu čelilo mnohem hůře, než by to bylo v případě těch politických argumentů, jež používala Moskva. 14. sjezd byl tedy prohlášen za neplatný a KSČ sama po pár dnech zrušila patrně nejsvětlejší epizodu své vlastní existence.

 

Když počátkem roku 1969 vznikalo Federální shromáždění, přišel Husák s osvědčenou taktikou: prosazoval, že v situaci, kdy je prezidentem i předsedou vlády Čech, musí být předsedou parlamentu Slovák a nikoli tedy Čech Josef Smrkovský. Ve skutečnosti šlo ovšem o to zbavit Smrkovského, jehož Sověti vnímali jako výrazného odpůrce okupace, důležité funkce. Tentokrát nebyla Husákova argumentace přijímána jednoznačně ani na Slovensku a v českých zemích se připravovaly protestní akce. Studenti i nejsilnější odborové svazy organizovali stávku. Nakonec ale ustoupili sami reformisté a přímo Smrkovský odbory požádal, aby akce na jeho podporu odvolaly.

 

Argumentace slovenskými národními zájmy tak sehrála v krátké době protichůdné role: nejprve pomohla vytvořit většinu proti Novotnému a odstartovat pražské jaro a poté zase pomohla rozštěpit a oslabit odpor proti okupaci a proti návratu starých pořádků.

 

Paradoxní osud stihl i federaci samotnou. Jakkoli zůstala prakticky jediným výsledkem pražského jara, který přežil nástup normalizace, stala se na dalších dvacet let pouhou formou bez obsahu. I režimu, jehož dvěma hlavními postavami byli od roku 1969 dva slovenští politici – Gustáv Husák a Vasil Biĺak – se mnohem lépe a jednodušeji vládlo z jednoho centra – stejně jako za Novotného. Hned po listopadu 1989 se tak mohlo z Bratislavy začít ozývat volání po „autentické federaci“.

 

 

Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 12 Duben 2018 07:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB