Emancipace společnosti během pražského jara



 

Ludvík Svoboda prezident Oldřich Černík premiér„Společnost je velmi záhadné zvíře o mnoha tvářích a skrytých potencích a je velmi neprozíravé uvěřit vždy jen té tváři, kterou právě nastavuje, a domnívat se, že to je ta jediná a pravá,“ říká Václav Havel ve svém uvažování nad společností. (vlevo na snímku gen. Ludvík Svoboda a Oldřich Černík, první se stal na jaře 1968 prezidentem a druhý premiérem. Nahradili ve vedení země Antonína Novotného a Jozefa Lenárta, Alexander Dubček nahradil A. Novotného i ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ).

 

Čtěte téma České osmičky: Česká politika na počátku první světové války; Muži roku 19181948: Nástup totalitní moci

 

Přesně takové neprozíravosti komunističtí funkcionáři na konci šedesátých let podlehli. Domnívali se, že po dvaceti letech monopolu moci, kontroly výchovy, vzdělání, informací a kultury, různě dávkovaných represí mají co do činění už se zásadně novou společností, společností oproštěnou od přežitých hodnot a idejí, společností, kterou znají a plně ji kontrolují. Společností, která pro provedení reformního manévru nepředstavuje žádné zvláštní riziko. Ve skutečnosti ovšem česká a slovenská společnost i před rokem 1968 v sobě skrývala potence a možnosti, jež jsou z retrospektivy docela viditelné, a její probuzení na jaře 1968 nepřišlo z čistého nebe. 

 

Vnucované nové kulturní vzorce, hodnoty, způsoby chování, umělecké styly, reinterpretace národních dějin atd. – ať už odvozené přímo od postulátů komunistické ideologie anebo od sovětského příkladu – byly velmi intenzivní a viditelnou součástí všech sfér života. Na první pohled byla tato snaha úspěšná a zdálo se, že nové kulturní vzorce nahradily staré. Ve skutečnosti je však spíše jen překrývaly a existovaly jakoby paralelně. Tradiční, od 19. století rozvíjející se a silně zakořeněné kulturní vzorce („buržoazní přežitky“ v řeči režimu) přežívaly ve stínu a vždy znovu – pro režim často velice neočekávaně se objevovaly a ožívaly. Pokusil bych se demonstrovat tento fenomén na tématu z oblasti sportu. Tedy příkladu, který je jistě z hlediska politického vývoje marginální. Má ovšem výhodu, že se týká velké sociální skupiny (tedy nikoli sportovců, ale příznivců a fanoušků), jeho projevy jsou viditelné a zaznamenatelné, táhnou se přes celou dobu existence režimu, a je tedy, myslím, pro historii permanentní konfrontace mezi tradiční kulturní tradicí a jejími hodnotami a snahou režimu nahradit je jiným systémem hodnot a vytvořit vlastní specifickou tradici docela symptomatický a reprezentativní. 

 

Režim usiloval nejen o jednotné odbory, školství, jednotnou organizaci mládeže, jednotné kulturní svazy atd., ale i jednotnou tělovýchovu. Hodlal zcela změnit systém vrcholového sportu a zřetelně jej odříznout od předválečných tradic. Sport hrál v Československu v době mezi válkami relativně výraznou společenskou úlohu, byl mimo jiné významným elementem při posilování národní identity. Po roce 1948 byl zrušen profesionalismus, vznikaly nové kluby při armádě a policii, mizely tradiční názvy klubů a všude se objevovaly podle sovětského vzoru Spartaky, Dynama, Rudé hvězdy, Lokomotivy apod. 

 

Výrazně postižen byl jeden ze dvou bezkonkurenčně nejúspěšnějších českých předválečných klubů – Slavia Praha. Jméno klubu se změnilo na Dynamo a od počátku 50. let byly zakázány i tradiční červenobílé dresy. Změny jmen, formální zavedení amatérismu a všelijaké reorganizace se týkaly mnoha klubů, na Slavii měli však noví organizátoři tělovýchovy zvláště spadeno. Nejenže byla modelovým příkladem „buržoazního“ pojetí sportu a patřila ke koloritu první republiky, byla ale také tradičně považována za klub intelektuálů, jistou dobu za ni jako student hrál i Edvard Beneš, užívala národní (či obecně slovanské) barvy a reprezentovala tak v očích vyznavačů nových hodnot buržoazní nacionalismus. Ačkoli se klub na počátku 50. let výkonnostně propadal, příznivce neztrácel. Když se klub na počátku 60. let ocitl v další krizi, zahájili jeho příznivci (především spisovatelé, herci a jiné známé osobnosti) finanční sbírku a především akci za návrat původního jména, což se v roce 1964 podařilo (brzy následovaly desítky dalších klubů). Díky neurčitému výkladu příslušných pravidel se také podařilo založit klub příznivců, který měl brzy desítky odboček a tisíce členů (i v tom následovaly Slavii další kluby). Trochu bizarním způsobem se tak už v polovině 60. let – jako svého druhu předehra pražského jara – kolem sportovních klubů objevily jakési zárodky spontánního obnovování občanské společnosti.

 

V polovině 60. let se ovšem autentické a spontánní aktivity, formulování vlastních skupinových zájmů a programů již výrazně prosazovaly i v prostředí mnohem důležitějším, než bylo prostředí sportovních příznivců – například mezi studenty vysokých škol. Tyto aktivity a toto hnutí se pak brzy rozvinuly naplno a měly i významné politické konsekvence. Už v letech 1965–1966 vedení fakultních organizací Československého svazu mládeže na většině pražských vysokých škol ovládli studentští radikálové. Důležitou roli při formulování cílů a strategie studentského hnutí hrály časopisy, které byly na řadě fakult vydávány právě pod hlavičkou a krytím fakultních organizací ČSM studentskými redakcemi. Jako zvláštní periodika s omezenou cirkulací, nepravidelným vydáváním nepodléhala běžným pravidlům tiskového dozoru. Role ČSM byla opravdu ambivalentní. Na jedné straně stále bylo „zálohou strany“, na druhé straně poskytovalo krytí nejrůznějším, z hlediska režimu občas podezřelým aktivitám. Patřily sem třeba i přes všechny nesnáze a překážky vznikající rockové (tehdy se ovšem říkalo beatové) kluby a jejich fanouškovské časopisy, tramping apod.

 

Potenciál tu opravdu byl už před lednem 1968 a skutečnost, že se režimu ani po dvaceti letech nepodařilo (nebo jen povrchně podařilo) prosadit své kulturní vzorce, ideje a hodnoty, v tom hrála důležitou roli. Koneckonců étos návratu k někdejším hodnotám a jejich společenským formám (Skaut, Sokol, sociální demokracie) byl velmi důležitým průvodním znakem revitalizace občanské společnosti na jaře 1968 – i když samozřejmě nebyl jedinou její náplní.

 

Poté, co počátkem roku 1968 proběhly personální změny ve vedení KSČ a státu, a poté, co byla zrušena cenzura, předtím ne úplně viditelná, ale už nashromážděná společenská energie doslova vytryskla na povrch. Stávající masové a zájmové organizace se měnily, rozpadaly, vznikaly nové, v každém případě se emancipovaly z područí KSČ. Z pověstných převodových pák režimu se odbory, organizace umělců, vědců, veteránů protifašistické rezistence a mnohé jiné měnily v autentické reprezentanty zájmů různých částí společnosti. Nekomunistické strany Národní fronty, které vedly předchozích dvacet let jen ubohou existenci loutek v rukou KSČ, se postupně aspoň zčásti pokoušely obnovit nezávislé fungování. Československý svaz mládeže se rozpadl úplně a na jeho místě vznikly desítky nezávislých dětských a mládežnických organizací, mimo jiné nezávislý a velmi radikální Svaz vysokoškolských studentů. Byla obnovena činnost Skauta. Ale vznikaly i jednoznačně politicky orientované organizace: K-231, organizace někdejších politických vězňů pojmenovaná podle neblaze proslulého paragrafu, podle něhož byla většina z nich kdysi odsouzena. Klub angažovaných nestraníků, který byl spíše intelektuálním debatním klubem, ale z logiky věcí i přes svůj název tendoval k tomu, stát se nezávislou či spíše opoziční politickou silou. A konečně se rozběhla i velmi široká iniciativa k obnovení existence sociálnědemokratické strany, jež byla v roce 1948 násilně včleněna do KSČ. K-231, KAN, natož obnovovaná sociální demokracie ovšem zatím nebyly registrovány a fungovaly jaksi podmíněně a na zkoušku. 

 

Společnost – nebo v tomto kontextu spíše kritická veřejnost – se dokázala spontánně organizovat a autenticky prosazovat v situacích, kdy to považovala za nezbytné. A taková vystoupení nezůstala na vývoj politické situace bez vlivu. Například v souvislosti s manifestem 2000 slov na konci června. Autorem manifestu, jehož vznik iniciovali přední čeští vědci, byl spisovatel Ludvík Vaculík, podepsalo jej několik desítek předních osobností českého veřejného života. 2000 slov analyzovalo stávající situaci, varovalo před ztrátou tempa reforem a obracelo se na veřejnost s apelem k občanské angažovanosti a iniciativám především na úrovni obcí a pracovišť. Reakce Sovětů i domácích ortodoxních komunistů byla velmi ostrá. 2000 slov bylo interpretováno jako výzva ke kontrarevoluci. Z Moskvy, východního Berlína či Varšavy zněla nekompromisní kritika a výzvy, aby vedení KSČ začalo konečně jednat. Podobné výzvy zaznívaly i z ÚV KSČ či Národního shromáždění z úst odpůrců reforem. Kritický postoj vůči 2000 slov zaujali ovšem zprvu i protagonisté reformního kurzu, například Josef Smrkovský či sám Dubček. Reakce československé veřejnosti byla přesně opačná a během několika dní podepsaly 2000 slov statisíce lidí. V takové situaci nakonec reformní předáci zmírnili své výhrady a konflikt kolem 2000 slov nakonec dále neeskaloval. Důležité bylo, že se tak postupně vytvářely určité rysy politiky, které ji vzdalovaly standardům komunistického režimu: jako nezávislá síla vznikla a fungovala kritická veřejnost, média hrála roli korektivu politiky a politici si uvědomovali nezbytnost a význam zpětných vazeb vůči veřejnosti. Podobně či ještě výrazněji reagovala veřejnost před jednáním se sovětským vedením v Čierné nad Tisou na konci července, kdy vyjadřovala svým politickým představitelům podporu, ale zároveň po nich požadovala obranu reforem a odmítnutí vnějšího vměšování. Text dopisu (jeho autorem byl spisovatel Pavel Kohout) adresovaného vedení KSČ, který pod heslem „Socialismus – spojenectví – suverenita – svoboda“ otiskly Literární listy, podepsaly v několika dnech miliony lidí.

 

Paradoxní je, že emancipace společnosti a její politický dopad dosáhl svého vrcholu právě v prvních dnech po intervenci armád Varšavské smlouvy. V situaci, kdy režim na několik dnů jako by přestal existovat a vše bylo podřízeno jednomu společnému cíli: odporu proti intervenci, jejímž hlavním aktérem byla právě veřejnost. Tento odpor byl sice nenásilný, ale velmi nápaditý a působivý. V atmosféře všeobecného vzepětí intervenci odmítla i vláda, předsednictvo parlamentu a další centrální, regionální i místní orgány moci. V prvních dnech po vpádu interventi sice Československo vojensky ovládali, ale politicky zůstali izolováni. Šéf polského komunistického režimu a horlivý zastánce vojenské intervence Wladyslaw Gomulka to pobouřeně komentoval slovy, že – jak je vidět v Československu – „i za přítomnosti sovětských vojsk lze dělat kontrarevoluci“.

 

A co bylo nejpodivuhodnější, od kontroly komunistického režimu se na chvíli emancipovala i samotná komunistická strana – nebo aspoň její významná část. Mimořádný 14. sjezd KSČ 22. srpna a jeho výsledky toho byly názorným příkladem. Na několik dní se v srpnu 1968 zdálo, že komunistická strana opravdu uskutečňuje politiku nikoli podle direktiv z Moskvy, ve smyslu implementace postulátů marx-leninské ideologie a v zájmu vládnoucí funkcionářské vrstvy, ale v zájmu a v souladu s přáním československé společnosti. Do KSČ, protože ji považovali za jedinou relevantní politickou sílu schopnou vést odpor proti okupaci země, v těchto dnech manifestačně vstupovali lidé, kteří s komunistickou ideologií neměli nikdy nic společného. Tato epizoda byla ovšem krátká, netrvala déle než týden a po podpisu Moskevského protokolu a návratu vedoucích politiků do vlasti vedení KSČ poměrně rychle vrátilo stranu do starých kolejí.

 

Ani poté ovšem probuzená občanská společnost a nezávislá veřejnost nezmizela a zůstala ještě dost dlouho svébytným aktérem politického vývoje. Jak na podzim 1968 na jednání Koordinačního výboru tvůrčích svazů řekl Václav Havel, realitou, se kterou se musí počítat, byla nejen přítomnost cizí armády v zemi, ale stále i mohutné a nadšené odhodlání velké většiny občanů země bránit vlastní svobodu a nedopustit návrat poměrů z doby před lednem 1968. Že mohutnou a opakovaně projevovanou podporu veřejnosti reformní předáci nedokázali – a ani nechtěli – využít, je už jiná skutečnost.

 

 

Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Březen 2018 14:03 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB