Levice v poklidné době



vlevo ilustrace Milan KnížákLevicový program pro Evropu v době prosperity a sociálního smíru by měl být neméně bojovný než programy z doby velké hospodářské krize. Politický souboj se týká relativní deprivace, pocitu nespravedlivého dělení kolektivních statků a zisku plus nedemokratického rozhodování na státní i nadnárodní úrovni. Formují se protestní hlasovací bloky útočící proti establishmentu stmelené emocemi, které lze vychýlit z jejich původního směřování nepředvídatelnými impulzy těsně před hlasováním. Vzniká tak iluze, že předstíranou lidovostí lze nahradit programy. To není ale případ autentické levice, která program potřebuje.

 

Čtěte náš seriál věnovaný levici: Příběh o levici: Nové osvícenství. Přitažlivost a meze populismu

 

Ideové konstanty a proměnné
Levicové programy propojují klasická témata s reakcí na požadavky doby. Je zřejmé, že pro současnou bezprostřední politickou práci není nutné nastudovat Marxův Kapitál či Leninovu knihu Materialismus a empiriokriticismus. I tak ale zdravá politika potřebuje lidi, kteří nepřetržitě studují. Jednotlivé ideologie a z nich odvozované stranické programy se vždy lišily a stále liší historickým formováním a definicí šestice propojených kategorií: představou člověka, společnosti a státu – ze kterých odvozuje vlastní obraz spravedlivého pojetí rovnováhy svobody a rovnosti. Tyto kategorie se promítají do odlišných programů, a třebaže se na ně zapomene, místo, které po sobě zanechají, mění podobu zbývajících pojmů. Působí nejen v podobě propracovaných teorií, ale též v intuitivních masových politických citech. Jsou obsaženy jak ve vědeckých knihách, tak i v rodinné tradici.
Klasická témata pomáhají při orientaci v rozepřích například o povahu Evropské unie, nebezpečí migrace, potřeby radikální změny autorského a patentového práva nebo péči o tradiční rodinu. Vedle základních témat zůstaly v arzenálu levice i nedodělané úkoly, dozvuky nedobojovaných sporů, například nedemokratické feudální přežitky v podobě monarchií. Není náhodou, že liberální média při zápasu o osud Katalánska embargují ten jeho rozměr, který souvisí s konfliktem republikánského a monarchistického uspořádání věcí veřejných.
Všechna klasická témata mutují v proměnách doby, což ale znamená, že ani evropská sociálně poklidná současnost není věčná. Proto je nutné stále pamatovat na programové priority moderní levice. Autentická levice ví, že upřímnost pojetí lidských práv se měří vztahem k sociálně nejslabším a politicky poraženým. K jejím definičním znakům vždy patřila dvě témata, v nichž se zmíněná šestice pojmů politické filozofie (člověk, společnost, stát + rovnost, svoboda, spravedlnost) měnila na praktickou politiku – tedy z teorie v čin. Jsou to PRÁCE a MÍR.

 

 

Práce jako podmínka
Téma práce se v evropské politice upozadilo díky vysoké zaměstnanosti v zemích, jako je Česko, ale i díky sociálním dávkám pro většinu nezaměstnaných v zemích, jako je Španělsko. Zůstává však stále zásadním, protože sociální diferenciace vede k pauperizaci lidí. Tento trend se v kapitalismu pravděpodobně bude prohlubovat v důsledku pokračující digitalizace ekonomiky. Navíc v postsocialistických zemích vznikly velké majetky zcela bez pracovní zásluhovosti, tedy v rozporu s elementárními představami o spravedlnosti. Zásluhovost je projevem spravedlnosti, je součástí levicové definice rovnosti. Toto je nutné v Česku stále připomínat, protože to byla sociálnědemokratická vláda, která polistopadové změny sociální struktury nejen legitimizovala, ale i prohloubila – navíc chvályhodný pokus o protikorupční kampaň Čisté ruce selhal. Demokracie s přívlastkem „sociální“ musí nesmlouvavě čelit posilování oligarchistických rysů liberální demokracie. Oligarcha si přivlastňuje jak ekonomické, tak i politické podmínky života jiných lidí.


Práce je nejen tvorbou materiálních hodnot, ale též nezbytným nástrojem kultivace člověka – nezaměstnaný není pouze velkým plýtváním, je i degradací lidské osobnosti. Práce má nejen fylogenetickou, ale i ontogenetickou funkci – v průběhu křivolakých dějin vytvořila civilizaci a stále pomáhá formovat každého jednotlivce zvlášť. Skutečný pokrok tvořený prací se pak neměří jen makroekonomickými údaji, ale i každodenností sociálně nejslabších. Pro autentickou levici je příznačné, že sociální jistoty spojuje se solidaritou. Nejen prostřednictvím státu, ale též, dnes téměř zapomenutou, vzájemnou soudružskou pomocí ve všech individuálních a skupinových aktivitách. To souvisí s definicí člověka, která je odlišná od pravicové vize člověka.

 

 

Mír jako povinnost
Mír se ještě nedávno zdál samozřejmostí. Většinu Evropy nevzrušily ani války na Balkáně, ani válka na Ukrajině. Jenže mír je zásluha – ten evropský byl vykoupen hororovým příběhem 2. světové války. Ztráta historické paměti ohrožuje mír. Pro skutečnou levici je nepřijatelné, aby její příslušníci hlasovali pro bombardování Jugoslávie či pro nesmyslné pojetí vojenských výdajů na úrovni dvou procent hrubého domácího produktu – bez analýzy skutečných potřeb a při degradaci diplomacie na sluhu vojenskoprůmyslového komplexu. Levice musí usilovat o to, aby se evropská diplomacie vymanila z koloniálních stereotypů, zbavila se přeceňování významu síly a pomáhala předcházení konfliktům a migračním vlnám racionální pomocí rozvojovým zemím.
Digitalizace techniky a technologií proniká nejrychleji do vojenství. Nesmlouvavý boj proti militarizaci společnosti zahrnuje nejen demaskování ekonomické povahy vojenskoprůmyslového komplexu, ale také naléhavé varování před nebezpečím militarizace kultury. Z války se stává hollywoodská samozřejmost. Filmy, počítačové hry i literatura střídají obraz nepřítele podle toho, kam ukáže US State Department – napřed Rusa vystřídal Srb, poté přišel muslim a nyní jej znovu následuje Rus doprovázený občas Severokorejcem. „Kulturní" byznys potřebuje thrillery s jasným obrazem krvežíznivého protivníka. Často se zdůrazňuje, že takovéto továrny na sny ohrožují zdravý vývoj dítěte. To je ale menší část problému – takto vytvarovaným nepřátelům se přizpůsobuje dav, někteří novináři a následně i mnozí politici. Pěstování různých fobií je nástroj zvyšování vlivu iracionality v politice, cesta k ochotě válčit. V době, kdy veřejnoprávní média pěstují nenávist mezi lidmi, je levici cizí vytváření zárodku cenzurních úřadů na ministerstvu vnitra, mající za cíl omezit hledání alternativních cest.


Požadavek míru je kritérium, které pomáhá oddělit kladné a záporné stránky globalizace. Vykořisťování pomocí nadnárodních monopolů znemožňuje vytvořit globální sociální smír, protože odebírá naději – a tudíž zakládá riziko války. Odchod USA z pozice globálního hegemona je spojen se dvěma riziky: a) s rostoucím nebezpečím velké války ve snaze zastavit růst Číny; b) se snahou rozparcelovat svět na sféry vlivu. Proti tomu se zároveň formuje vize inkluzivní globalizace, která přináší výhru všem – tedy státům, regionům, ale i sociálním skupinám. Trvalý mír není možný bez spravedlivého uspořádání mezilidských vztahů.

 

- - -

 

Spravedlivé nalezení rovnováhy mezi svobodou a rovností začíná úctou k nedokonalému člověku. Dosáhnout toho v podmínkách kapitalismu ve chvíli, kdy globalizace vstupuje do kritické fáze, není pravděpodobně možné. Mravnost se však neměří nadějí na vítězství. Autentická levice se ale v této prudce se měnící situaci nebojí silných, byť často propagandou zprofanovaných či takzvanou korektností spoutaných, slov. Vždy byla a stále zůstává humanistická, tedy internacionalistická, antiimperialistická a socialisticky orientovaná. To je její kategorický imperativ, ničím nepodmíněný základ mravnosti. Skutečná levice ovšem ví, že socialismus musí mít jak obecně humanistický rozměr, tak i novou generační podobu a svébytné národní kulturní rysy. Taková levice se ani v současném globálním chaosu neztratí. A taková levice je potřebná.

 

Autor je politolog a vysokoškolský pedagog.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 12 Březen 2018 15:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB