1948: Nástup totalitní moci (téma - České osmičky)



Gottwald Klement 1948 Staromětské náměstí projevÚnor 1948 v Československu nepochybně přinesl drastickou změnu politického režimu a politického systému. V českých a v československých dějinách se otevřela zcela nová etapa, pro niž byla charakteristická totalitní sociálně politická soustava, nebývale propojující další osudy českého a slovenského národa s působností jediného mocenského subjektu – Komunistické strany Československa. Na čtyřicet let byla přerušena předcházející fáze rakousko-uherské a provorepublikové československé tradice politického pluralismu, demokratické státní formy a principů právního státu, narušená již vývojem v letech 1938–1945, a též neúspěšným pokusem o obnovu některých demokratických principů ve fázi režimu poválečné „lidové demokracie".

 

 

 

 

Téma České osmičky: Česká politika na počátku první světové války;  Muži roku 1918

 

Proměnu politického systému po únoru 1948 provázelo také období bezprecedentní masové nezákonnosti a politických procesů konce 40. a první poloviny 50. let, které bolestně postihly statisíce nevinných občanů a jejich rodin. Několik desítek tisíc lidí odešlo po únoru 1948 do vynucené emigrace. I po sedmdesáti letech působí jako nejvýraznější a naprosto nepřehlédnutelné memento pro historické zkoumání února 1948 a jeho důsledků ve všech oblastech politického a společenského života krutá a nemilosrdná statistika obětí komunistického režimu. Její tragický obsah měl své nepřehlédnutelné počátky ve dnech únorového řádění policie a akčních výborů NF v roce 1948, tedy institucí, které dotvářely též charakter první etapy proměn politického systému.

 

 

Politický systém po únoru 1948
Politický systém komunistického režimu v Československu v letech 1948–1989 zachovával téměř neměnnou formálně institucionální podobu se systémem poválečným s výjimkou federalizační úpravy z roku 1969. Ovšem z hlediska obsahu politického vývoje se měnily role, náplň činnosti i význam základních složek politického systému. Bylo to zejména díky způsobům a mechanismům prosazovaní a upevňování nové politické moci na počátku padesátých let, ale také kvůli některým vynuceným změnám vyplývajícím z první krize režimu let 1953–1957. Naděje na nejmarkantnější proměnu obsahu a fungování a nápravu role nejdůležitějších státních, mocenských a společenských složek politického systému skýtal pokus o reformu od konce první poloviny šedesátých let do roku 1969 včetně ústavní federalizační úpravy. Od počátku sedmdesátých let vnitřní podoba a fungování nejdůležitějších prvků politického systému oživila uplatňování centrálních mocenských mechanismů kontroly a dohledu nad soubory politického systému a nad společností a občany.

 

Základem nového politického systému, který v mnohém institucionálně a formálně zachoval prvky politického systému předúnorové třetí republiky, byla absolutní moc komunistické strany – komunistický monopol moci. Na něm byla vybudována celá konstrukce systému i samotného režimu po dalších téměř čtyřicet let. Oficiální politika a ideologie vysvětlovaly mocenský monopol jako uplatňování vedoucí úlohy strany, ve skutečnosti šlo o absolutní, totalitní moc komunistických institucí nad občany a společností. Během krátké doby se uskutečnil přechod od dosavadní regulované demokracie z let 1945–1948 k diktatuře.

 

To se po únoru 1948 projevilo nejdříve a nejcitelněji v novém stranickopolitickém uspořádání. Zařazení poválečných nekomunistických stran do nového politického systému se uskutečnilo vynuceným rozpadem a zánikem slovenské Demokratické strany, likvidací sociální demokracie sloučením s KSČ v červnu 1948 a cílenou přeměnou národně socialistické strany a strany lidové v bezvýznamné instituce. Vnitřní rozklad nekomunistických stran v poúnorovém období urychlený navíc násilným postupem a tlakem akčních výborů Národní fronty a KSČ, a jejich další přeměna v zástěrku diktatury byla dokončena během několika měsíců.

 

Velkou změnu prodělala po únoru 1948 Národní fronta. V únoru 1948 skončila podoba Národní fronty jako specifické koalice politických stran a stala se organizovanou institucí s nižšími orgány a aparátem. Její akční výbory, které prováděly čistku v celé společnosti, v únoru 1948 už působily ve všech místech, závodech i úřadech. Národní fronta přestala určovat politickou linii státu, tu převzalo vedení KSČ. Politická struktura Národní fronty po únoru 1948 odpovídala potřebám komunistického vedení. Tvořily ji obě komunistické a povolené nekomunistické strany (Československá strana lidová a Československá strana socialistická) a velké masové organizace s rozhodující převahou komunistů. Tuto institucionální podobu si Národní fronta uchovala i v dalších desetiletích.

 

Také občanská společnost nemohla svobodně plnit žádnou ze svých funkcí – být nezávislým reprezentantem rozličných zájmů občanů a vyjadřovat jejich mínění, vykonávat tlak na moc a její veřejnou kontrolu, působit jako na moci nezávislý samosprávný článek politického systému. Komunistické instituce tyto funkce převzaly, zrušily nebo řídily. Zvláště dbaly, aby se na platformě občanské společnosti nevytvářely předpoklady pro opoziční činnost. Občanská společnost byla umrtvena, její společenská role byla natolik okleštěna, a dokonce změněna ve svůj opak – v poslušný nástroj moci, že jako samostatný faktor politického systému zanikla. Nástrojem likvidace občanské společnosti bylo též výrazné snížení počtu zájmových organizací a určení nového obsahu činnosti zbývajících spolků. Početní redukce dosavadních organizací a spolků byla velmi výrazná – z 60 000 jich zůstalo necelých sedm set. Mimořádně závažná byla tato skutečnost pro církve a duchovní sféru společnosti. Likvidaci či přechod zájmových organizací a spolků do nového politického systému provázely těžkosti, spory a konflikty. Nejostřejší konflikty měl nový režim se Sokolem a s katolickou církví.

 

Také společenské a zájmové organizace, které byly s novým režimem ideově a politicky spjaty, se měnily v bezvýznamné posluhovače komunistické strany. To se týkalo i největší z nich – tří a půl miliónové odborové organizace. Po roce 1945 sjednocené odbory – Revoluční odborové hnutí (ROH) – působily před únorem 1948 jako důležitá nátlaková síla, která prosazovala zájmy komunistické strany. Tuto pozici však revoluční odbory bezprostředně po únoru 1948 ztratily. Dokonce jejich představitelé museli obhajovat jejich oprávněnost proti názorům mnoha komunistických funkcionářů o zbytečnosti odborů při existenci masové KSČ. Prvořadým úkolem odborů se stalo zajišťování hospodářského rozvoje a vzestupu výroby v duchu nařízení komunistických orgánů. Vedoucí odborové orgány začaly fungovat jako nástroj komunistické politiky a změnily se v pouhý přívěsek ekonomického řízení.

 

Změnu prodělaly brzy po únoru 1948 tisk, rozhlas, veřejné sdělovací prostředky. Staly se pouhým nástrojem oslavování vládní politiky, šíření oficiální ideologie a také součástí mechanismu na výrobu veřejného mínění. Komunistické instituce určovaly, co mají hromadné sdělovací prostředky psát a vysílat, stanovovaly také výklad informací poskytovaných občanům. Tisk, rozhlas a tiskovou kancelář podřídilo brzy stranické vedení cenzuře.

 

 

Mocenské a ústavní orgány
Důležitou součástí politického systému komunistického režimu byly samotné mocenské a řídicí struktury a jejich orgány a ústavní orgány. Nevymezené vztahy a pravomoci mezi komunistickými a státními institucemi pak usnadňovaly rychle vybudovat v letech 1948–1951 privilegované mocenské postavení stranického aparátu a praktikovat bez velkého odporu systém „přímého stranického řízení". Komunistická strana Československa byla páteří mocenského monopolu, mocenská změna jí přisoudila novou roli. Při vymáhání poslušnosti měla zvláště silný účinek kádrová politika. Instituce KSČ rozhodovaly o obsazování všech funkcí, i o málo významných. Od počátku roku 1949 se utvářela kádrová nomenklatura, seznam funkcí, o jejichž obsazení rozhodovaly orgány KSČ. V roce 1952 schvalovalo ústředí na 15 000 druhů funkcí.

 

Dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní formálně zůstala, ve skutečnosti však zanikla. Všechny články moci ztratily svou samostatnost a nezávislost. Za formální dělbou moci probíhala druhá, skutečná, mezi institucemi komunistické strany a jednotlivými články mocenského mechanismu. Šlo v ní o postavení a rozsah pravomocí, které těm druhým komunistické instituce přisoudily, a také o způsob, jímž uplatňovaly svůj monopol. Rovněž dosavadní kontrola moci zanikla. Kontrolní mechanismy – občanská společnost, veřejné mínění, parlament, příslušné soudy, svobodné volby byly vyřazeny a nový účinný systém veřejné kontroly neexistoval. Vznikl však druhý kontrolní mechanismus. Tvořily jej mocenské skupiny a jejich instituce, které sledovaly pouze plnění svých směrnic a rozhodnutí. Znatelně stouplo mocenské postavení a nadřazenost represivních složek – bezpečnostního aparátu a armády – a naopak poklesla, až zanikla pozice samosprávných a zákonodárných útvarů.

 

Na svém skutečném významu ztratily zejména ústavní orgány. Všechny hlavní funkce parlamentu určené ústavou si přivlastnilo komunistické vedení. Parlament neplnil funkci nejvyššího zákonodárného sboru, protože všechny důležité zákony schvalovalo komunistické vedení v textovém znění, které bylo pro poslance závazné. Parlament se změnil v bezmocnou a bezvýznamnou instituci, která přežívala na okraji zájmu veřejnosti. Postavení vlády bylo odlišné, omezené stranickým dohledem, vláda neplnila funkci nejvyššího výkonného orgánu státu. Komunistické vedení vyňalo z vládní působnosti celé oblasti, a to mocensky nejdůležitější, a rozhodovalo o nich samo. Rozsáhlé okleštění pravomocí vlády přispělo ke značnému úpadku její autority. Postavení prezidenta doznalo výrazné degradace, s výjimkou generála Ludvíka Svobody byli českoslovenští prezidenti v letech 1948–1989 zároveň nejvyššími funkcionáři KSČ.

 

Do úplné mocenské a politické bezvýznamnosti přivedl poúnorový režim slovenské národní orgány. Zbavil je pravomoci, autority a nepociťoval potřebu jejich další existence, naopak v nich spatřoval zbytečnou komplikaci. Tento přístup odrážel neochotu či neschopnost uznat a respektovat odlišnost ve vývoji obou národů a snahu prosazovat na Slovensku jednu, v Praze formulovanou politiku a z tohoto pohledu hodnotit slovenské poměry. Veliké změny prodělaly národní výbory. Poúnorová čistka oslabila jejich aktivitu, další příčinou umrtvení činnosti národních výborů byla centralizace moci a rozhodování, spojená s likvidací jejich samosprávního charakteru.

 

Zcela specifické místo zaujímaly v novém mocensko-politickém systému justice (došlo k likvidaci nezávislosti soudců a prosazení role prokurátora jako klíčové a nadřazené osobnosti v soudním řízení), armáda (byl zaveden politický dohled, kontrola a výchova prostřednictvím sovětizace armády, působili zde sovětští poradci, výzbroj i pravomoce byly podřízeny sovětskému velení), bezpečnost, která při realizaci stranické politiky vystupovala jako samostatná mocenská síla a v neposlední řadě samotná komunistická strana. Lidové milice představovaly v systému ozbrojených složek nezákonný útvar. KSČ je ustavovala v únorové krizi 1948 a potom změnila v trvalou polovojenskou organizaci.

 

Mimořádně významnou roli v mocenském systému měli v letech 1949–1956 sovětští poradci. Působili v mnoha centrálních i nižších institucích jako jednotlivci nebo ve skupině, dlouhodobě i krátkodobě. Jejich hlavním úkolem bylo zavádět sovětskou praxi, sovětský model – společnosti i mocenskopolitického systému. Působení organizovaných útvarů sovětských poradců v bezpečnosti, armádě a v hospodářství se neomezovalo na zavádění sovětských zkušeností, jejich hlavním úkolem bylo tyto oblasti přímo podřídit zájmům Moskvy, a odtud je také fakticky řídit.

 

 

Zvůle poničila demokratický systém
Monopolní moc KSČ odporovala základním principům demokracie a československým politickým tradicím; byla jejich popřením. Ve vztahu politické moci a jedince dominovala totální nadvláda nad občanem. Úplným ovládnutím všech občanských oblastí režim vyloučil možnost úniku a obrany občana před nezákonností a zvůlí. Právě tato totální nadvláda činila z komunistického monopolu moci nejvyšší stupeň a zvláště v poúnorovém období mimořádně účinnou a násilnou formu diktatury, která dlouhodobě poničila hodnoty a zásady demokratického politického systému.

 

 

Autor je historik a působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Únor 2018 09:11 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB